Proč jsem delší dobu neměl ataku?

Jedno krátké zamyšlení. Ataku jsem neměl několik let. Byly tu sice náběhy na ataku, které chvílemi vypadaly celkem vážně, ale v ataku samotnou se to nepřehouplo. Proč tomu tak je, když dříve byly mezi jednotlivými atakami celkem krátká období? 

Bude to znít možná trochu divně, ale ataky byly celkem příjemné. Spousta životní síly, všude symboly a víra že svět spěje k jednomu velkému šťastnému konci. Navíc, to že se se mnou děje něco divného mi pomalu nedocházelo. No a po poslední atace přišly úzkosti a strach. Hypomanie začaly být velmi nepříjemné. A v důsledku neustálého strachu jsem začal přemýšlet o tom, že by mohla přijít ataka, která by byla jiná než ty předchozí. Naprosto nepříjemná, panická nebo mnohem více nebezpečná. V důsledku těchto myšlenek jsem se při každém dalším náběhu velmi snažil ovlivňovat své myšlení, aby k další atace nedošlo. Jelikož jsem si už uvědomoval rizika a možné následky, nenechal jsem se nést proudem, ale snažil jsem se z proudu dostat. Možná to je ten důvod, proč jsem delší dobu celkem stabilní.

Stý příspěvek

Máme tu takové menší jubileum. Tento příspěvek má číslo 100. I když jsem zde zveřejnil příspěvky, které byli pouze technické poznámky, ale nevadí.
Ještě neuběhl ani rok od založení blogu, ale rozhodl jsem se trochu bilancovat.
Když bych měl porovnat tento blog s jedním z mých předchozích blogů, tak návštěvnost Zdivočelé mysli je mnohem nižší. U herního blogu byla před jeho koncem návštěvnost přes 100 lidí denně. Vysvětluji si to tím, že to bylo způsobeno především popularitou dané hry. Na tom starém blogu jsem sdílel odkazy na neoficiální obsah hry, který spousta lidí hledalo. Zdivočelá mysl obsahuje pouze vlastní obsah a dá se považovat za takový deník. Chápu tedy, že není pro čtenáře tak atraktivní.
Před nedávnem jsem uvažoval, že si založím další blog, který se bude věnovat některému z mých koníčků, jenže... Tenhle semestr je pro mě velmi náročný na čas, a tak čas na koníčky a třeba i na to založení nového blogu prostě není. Také si říkám, že bych tomuto blogu mohl věnovat více úsilí. Hledal jsem, jestli existují obdobné blogy. Bohužel jsem téměř žádný český blog o psychóze nenašel. Proto, když jsem přemýšlel, jestli má tento blog smysl, řekl jsem si, že nebudu zastavovat "tok vody do již tak malého rybníčku".
Přemýšlel jsem pak, jak zlepšit kvalitu tohoto blogu, ale na nápady jsem nějak zatím nenašel čas. Chystal jsem se předělat štítky, aby bylo snadnější dostat se ke starším článkům. Tahle myšlenka mě napadla, když tu bylo 60 příspěvků. Procházel příspěvky a zapisoval si, jaké štítky ponechat. Ale byla to práce tak nudná, že z nápadu prozatím sešlo. S vyšším počtem příspěvků to bude ještě obtížnější, ale vím, že by to blog značně vylepšilo. Také vzhled blogu bych chtěl časem inovovat, ale jak jsem řekl, tenhle semestr je náročný a jsem rád, když z pěti nápadů na příspěvek, které mě denně napadnou, se stihnu několikrát týdně donutit napsat alespoň nějaký.
Na závěr ještě prozradím, že si v mysli pohrávám s dalším facebookovým miniseriálem, jako byli Lidé blázince. Chtěl jsem v Lidech blázince pokračovat a neříkám, že třeba zase nebudu. Napadá mě ještě dost typů postav, které jsem v psychiatrické nemocnici potkal, ale nenapadlo mě žádné zajímavé zpracování těchto nápadů. Námět nového miniseriálu se mi sice nelíbí tolik, jako Lidé blázince, ale třeba se někomu z vás líbit bude.

Paranoia

Opravdu se to může stát? Opravdu mohu znovu přijít o rozum? A co když to tentokrát bude nevratné?

Rozhodl jsem se, že pokud se nebudu cítit dobře a za okny už bude tma, nebudu se snažit jít to sám rozchodit.

Proč? Ničemu to nepomůže, vše se jen zhorší. Viz černá kolečka nebo jiná halucinace. A dnes? Dnes jsem opět čekal halucinaci, na místo ní však přišla paranoia. Když jsem se vracel ze sousední vesnice do mého domovského města, zaslechl jsem, že kousek za mnou kráčí skupinka mladých kluků. Jelikož jsem už tak přehnaně reagoval na stíny nebo jakýkoliv pohyb nebo zvuk, jejich hlasitost mě vyděsila. Byli celkem daleko, ale byli tak hluční, že občas bylo slovo nebo dvě slyšet. Měl jsem pocit, že jsem zaslechl, jak pronesli mé křestní jméno. A potom frázi zmlátíme ho. Celou cestu jsem neustále přidával do kroku, šel postranní uličkou. A i když se ztratili v dáli, byl jsem stále vyděšený. Celou cestu jsem si však uvědomoval, že jelikož špatně slyším a ve stavech strachu se snadno přeslechnu, že nejspíš o mě vůbec nemluvili. I přes to jsem však strach měl... Ještě podotknu, že strach jsem měl už předtím, než se vyskytla v blízkosti tahle skupinka. A strach u mě plodí další strach. Na druhou stranu, v mém městě jsou známí jedinci, kteří jsou schopní někoho napadnout člověka naprosto bez důvodu. A vědomí tohoto faktu mě vyděsilo.
 Vím, tahle paranoia je další špatné znamení, ale věřím, že tohle období zvládnu jako ty minulá.

Ztráta sociálních kontaktů v důsledku psychického onemocnění

Přeci jen se dnes donutím do psaní, když už jsem si tenhle příspěvek nechal projít hlavou cestou ze školy.
S propuknutím psychického onemocnění se často pojí ztráta přátel. Nejprve vám sdělím vlastní zkušenost.

Psychóza u mě propukla v době dospívání. A mohu říci, že u mě sociální vazby zpřetrhány nebyly. Nevzpomínám si alespoň na žádný konkrétní případ, kdy by bylo jané, že zanikl nějaký kontakt jen kvůli psychóze. Pamatuji si jen, že se mnou přestala mluvit jedna dívka, se kterou jsem se vídal. Ale tam hraje roli i to, že se doslechla, že mě přitahují muži. Vzhledem k tomu, že o mě jevila zájem, přičítám to z části pocitu ublíženosti. Jinak ve stavech, kdy se u mě psychóza projevovala nejvíce, nemohl jsem si nevšimnout rozpačitého a lístostného postoje okolí. Poté, co jsem se stabilizoval, se však vše vrátilo do starých kolejí a okolí se tvářilo, jako by se nic nestalo. Co se týče navazování nových vztahů, mám pouze tři příklady odmítnutí kvůli mému psychickému onemocnění. Psal jsem si s jednou ženou na seznamce, kterou jsem sám oslovil. Oslovil jsem ji proto, že mě zajímal její životní příběh, vzhledem k tomu, že sama patří do sociálně znevýhodněné skupiny. Přidala si mě na facebooku. Poté, co jsem jí řekl o svém psychickém onemocnění, vymazala si mě z přátel s vysvětlením, že jí najednou připomínám nějakého jejího známého z minulosti (zřejmě nějaká špatná zkušenost). Nevím, jestli jsem jí daný fakt řekl příliš brzy nebo by i pozdější přiznání mělo stejný efekt. Druhý člověk, který mě odmítl byl muž, se kterým jsem byl na rande. Přišla řeč na téma psychiatrie. Ukázalo se, že má diagnostikovanou depresi. Řekl mi, že o vztah se mnou nemá zájem, protože si myslí, že není správné, když spolu chodí dva lidé, co mají psychické onemocnění. Pro zajímavost mi řekl, že o sexuální vztah by zájem měl, odmítl jsem a už jsem ho nikdy neviděl. A třetí případ je muž, se kterým jsem byl také na rande. Když jsem se nechal dobrovolně hospitalizovat kvůli změně léků, byli jsme domluvení, že za mnou přijde na návštěvu a půjdeme se projít po areálu. Půl hodiny před domluvenou schůzkou mi napsal, že na tohle není připravený. Pro zajímavost, zvláštní náhodou jsme se po letech sešli u stejného stolu díky tomu, že se někdo z jeho přátel a někdo z mých spolu znal. Druhý den jsem spolu byli na nedělním obědě. Od té doby komunikace vázne, ale občas napíše.
Jinak, dříve jsem neotálel s tím, kdy sdělím druhému člověku informace o své psychóze. Udělal jsem to několikrát na prvním rande a reakce byla neutrální až kladná. Psychóza nebyla důvodem, proč ze schůzky nevznikl vztah. Za to mohl nedostatek společných zájmů. A mimo okruhy hledání partnera, tedy v oblasti přátelské jsem často také vše sdělil velmi brzy. A nestalo se, že by tento fakt zabránil vzniku přátelských vtahů. Občas dám nějakou historku k dobru a neberu si osobně přátelské vtipy na téma "bláznovství".
Ale období naprosté otevřenosti a extroverze u mě pominulo. Nějakou dobu počkám, než o své nemoci promluvím. Přijde mi to více vhodné než o sobě sdělovat osobní informace naprosto nezodpovědně. Také mi přijde, že není danou informaci nutné sdělovat každému. Znám lidi, kteří vše píšou na svou facebookovou zeď přes účet, který mají na své pravé jméno. Na druhou stranu si pohrávám s myšlenkou, že bych se v budoucnosti věnoval aktivismu. Třeba až intelektuálně dospěji, více se vzdělám a získám zkušenosti, budu místo anonymního psaní blogu informovat o psychickém onemocnění pod svým občanským jménem. Ostatně, po dostudování vysoké školy se hodlám ucházet o práci, jejíž náplní je pomoc psychicky nemocným lidem. Není zde nutná přílišná kvalifikace, ale hlavně vlastní zkušenost s nemocí. Nedávno jsem se informoval o některých věcech ohledné této práce, ale budoucnost je zatím ve hvězdách.

A teď ještě k sociální marginalizaci psychicky nemocných, kterou pozoruji ve svém okolí. Kdybych měl vše zobecnit, tak se mi zdá, že méně zasaženi jsou lidé s vyšším socioekonomickým statusem. Nechci, aby tohle tvrzení vyznělo elitářsky, ale přijde mi, že vysokoškolsky vzdělaní lidé jsou v rámci psychotické obce bráni "zdravěji". Schopnost udržet si zaměstnání nebo se do něj vrátit hraje také významnou roli. Co je samozřejmě klíčové je stabilizovaný stav. Člověk, který neustále trpí bludy, které jsou patrné v jeho běžné mluvě je samozřejmě vystaven většímu riziku ztráty sociálních vztahů. Vím, neřekl jsem určitě nic nového, ve svém pozorování jsem zpozoroval již zpozorované.

Kodex našeho života

Život je hra. Vím, tahle fráze se používá tak často, že už vyčpěla. Ale do mého modelu se zrovna hodí, tak proč ji nepoužít. Představme si tedy, že náš život je hra. Cíl hry si volíme sami. A k jeho dosažení existuje několik cest. Naše schopnosti jít po těchto cestách se mezi jednotlivými stezkami liší. Až doposud náš model vypustil důležitou proměnnou. Někdo tomu říká karma, jiný slušné chování. Může se stát, že cesta, která je pro nás snadnější, obsahuje činy, které poškozují jiného člověka. A nebo to může poškozovat jen nás prostřednictvím silné odezvy našeho svědomí. A to i přesto, že jsme nepoškodili jiného člověka. A zde přichází kodex. Je dobré si jej napsat na papír a čas od času si ho přečíst. Text jdou zhmotněné myšlenky. A když naše morálka poklesne, je užitečné přečíst si vlastní myšlenky z těch lepších chvil. Kodex však není pouze systémem zákazů. Pokud už jsme se po tomto světě pořádně rozhlédli a dovedeme nad věcmi přemýšlet a dávat si do souvislosti příčiny a následky, už víme, co vede k naším cílům. Víme, jaké aktivity máme u sebe podporovat. A proto je dobré, když je máme napsané na papíře, abychom si je co nejčastěji připomínali.

Jsem člověk, který rád plánuje. A hlavně mám velké sny. Je potřeba jednat, aby vše nezůstalo pouze u snů. Hodil by se mi návod šitý na míru. A kodex je zatím první částí návodu, který sám pro sebe sepíšu.

Vystřízlivění z pátečního nihilismu

Páteční večer nakonec pokračuje v jiném duchu. Dá se říci, že přišlo něco, jako je katarze. A nebo to je tím, že ustoupila nihilistická póza. Tyhle své výkřiky do tmy, kdy předstírám, že se opíjím a snažím se žít život proklatce přeci nemám zapotřebí. Možná jste si už všimli z některých mých starších příspěvků mého věčného souboje s nocí. Žiji celkem usedlý život, ale sem tam se pokusím nasadit si lascivní masku noci. Snažím se pak hrát si na někoho, kdo žije nihilistickou pohádku. Cigarety, alkohol a sklony k morálním pokleskům na malou chvíli glorifikuji. Asi mě ovlivnily americké filmy, jejichž děj se odehrává v ponurém prostředí nočního baru. Jsem rád, že tahle nálada ustoupila, je pěkné vrátit se k méně obsesivnímu uvažování.

Pátek blbec

Tenhle článek se budu snažit psát autenticky, takže vše bude možná trochu surové.
Právě jsem promeškal příležitost vhodnou k náletu na zásoby kořalky rodičů. Táta někam vezl mamku a chtěl jsem si nalít dvojitého panáka, než se vrátí. Ale nevadí, za chvíli vyrazí do hospody a tak si nebudu muset dávat pozor, abych nebyl načapán.
Zrovna jsem ve fázi, kdy nechápu sám sebe. Lákal jsem jednoho chlapa k nám do města, vše však ztroskotalo na tom, že nemá jak se dostat zpátky a pět stovek za hotel se mu dávat nechce. Nemyslete si, že dnes hledám známost na jednu noc. Sám nevím, co to vyvádím. Spíš jsem chtěl mít někoho, s kým bych si popovídal, než abych si začal s někým další aférku. Tenhle pátek je však málokdo tady ve městě. A ti, co tu jsou, píšou diplomku. A ozvat se někomu, kdo místo do okruhu přátel patří do okruhu dobrých známých, se mi zatím nechce. Jde o to, že bych si chtěl popovídat s někým, kdo mě lépe zná. A když už ne, tak s někým, koho ještě vůbec neznám. Není pro mě nic obtížného napráskat na sebe nějakému cizinci své tajnosti. Ale ta prostřední cesta, sejít se s někým, kdo mě zná delší dobu, ale ne do takové hloubky, na to se zatím necítím.
Blíží se první dávka kořalky, táta se zrovna loučil, že je na odchodu. Hned, jak se zavřou dveře, vstanu a vydám se k lednici.


Hlásím se z druhé strany, proběhl panák, sice mnohem menší, než jsem předpokládal, ale proběhl. Poslouchám obsesivní píseň o lásce a přemýšlím, jestli se nepustit do domácích úkolů, které jsem dnes kvůli psychickým stavům nestihl. Ale už jsem v rozpoložení, kdy jsem připraven jít ven, takže vím, že stejně už nic neudělám.

Uběhlo zhruba další 15 minut, na facebooku je nějak nezvykle málo lidí. Na jedné nejmenované seznamce také, připojil jsem se teda do chatu s lechtivou tématikou. Veřejně jsem se zeptal, zdali tam není někdo z mého okolí. Ozval se jeden muž, který měl v nicku křestní jméno. Napadlo mě, jestli se nejedná o místní známou firmu, ale napsal že je z téměř sousedního města.
Poznámka: I když jsem na stránce, kde se hledá jen jedno, stále věřím, že dnes nehledám známost na jednu noc. (Otázka je, jestli si něco nenalhávám...)
Zdá se, že ani zde nenajdu někoho, kdo by mi dnes dělal společnost. Dopíjím kafe a přemýšlím o dalším panáku.
Říkám si, jak moc je tahle stránka zvrácená. Dříve jen stačilo napsat svůj věk a hned napsalo několik chlapů. A vzhledem k tomu, že tenkrát mi bylo -náct, je vidět, že my, jimž dvacátý rok života už dávno zmizel za zatáčkou, jsme na tom o poznání hůře.

Vypínám lechtivý chat a znovu zvažuji, že se budu raději učit. Zákon schválnosti funguje. Víkendy, kdy se mi učí dobře, je pořád nějaká akce, ale teď, když je má produktivita nízká a byl bych raději venku, není s kým jít. Připomíná mi to období, kdy jsem měl mnohem menší počet sociálních kontaktů než dnes.

Tenhle příspěvek berte s rezervou, je to takový ten pátek blbec, asi to znáte sami. Vše je značně umocněno mou dnešní nihilistickou pózou.

Sen plný halucinací

Dva příspěvky jsem už věnoval vizuálním halucinacím, které se u mě nedávno objevily.

Tentokrát se objevily i v mém snu. Cítil jsem dokonce jejich dotek na rameni. V tom snu jsem začal hledat, o co se jedná. Získal jsem kazetu, která mi měla vše objasnit. Člověk na videu vysvětloval, že nejde o halucinace, ale o entity, které se zjevují lidem, jejichž čas se chýlí ke konci. V tom snu jsem tedy umíral. Místností se proháněly shluky žlutého světla. Když se nad tím více zamyslím, mohlo by to být ještě děsivější. Stejné světlo jsem viděl na obloze, když mi bylo zhruba pět let. Je to jedna z mála vzpomínek, u kterých věřím, že jsem viděl něco, co pochází z jiného světa. Ještě dnes si pamatuji hrůzu, kterou jsem tenkrát z úkazu na obloze měl. Když se nad tím zamyslím, měl jsem ještě několik podobných snů. Ve snech často zažívám ataky silnější, než byly ty reálné. Běžně vídám různé entity nebo slyším hlasy. Co by mohlo být děsivé je to, že se tyhle věci začaly objevovat v bdělém stavu. Záměrně říkám, že by to mohlo být děsivé, protože v podstatě ani nemám strach. Nemám strach ze smrti, ta stejně jednou přijde. Mám však strach z toho, že zemřu dřív, než dostanu z hlavy jednu děsivou myšlenku. Bojím se, že by mě tahle myšlenka mohla na cestě do jiného světa táhnout ke dnu.

Maloměsto vs. velkoměsto

Zatímco doma je pravidelná procházka má spása, tam kde studuji je to zkouška mé psychiky. Doma mi procházka pomůže přijít na lepší myšlenky a sestřást náznaky nežádoucího psychického stavu. Ale tady? Tady na mě padne temný stín deprese.
Když jsem byl náctiletý, čekal jsem toužebně na den, kdy odjedu na vysokou. Myslel jsem si, že domů se budu vracet třeba jen jednou za měsíc. Malé město mi přišlo nudné, těšil jsem se někam, kde bude více příležitostí. Když onen den konečně přišel, byl jsem plný nadšení. Z počátku jsem si pobyt ve velkoměstě užíval. Nepamatuju si to už přesně, ale tuším, že velký zlom byla má třetí ataka. Tenkrát jsem na rok přerušil studium. Když jsem se vrátil, měl jsem větší sklony k úzkostem než dříve. Ne že bych už předtím neměl horší dny, ale po třetí atace to bylo prostě jiné. Pořád jsem se snažil žít příběh skorovesničana v městě, kde to žije. Vše však komplikovalo utlumení z léků. Přišly silné úzkosti, místy jsem si už myslel, že to nezvládnu. Dnes jsem na tom mnohem lépe než ty obludné noci plné mozkomorů. Dostalo mě z toho něco, u čeho by se spíš zdálo, že to může jen uškodit. A to neopětovaná láska. Byl to pro mě vždy velký zdroj vnitřní síly. Znovu jsem našel chuť bojovat.
Došlo mi však, že ve velkém městě možná jsou nějaké příležitosti, které u nás nejsou, ale klid maloměsta mi dopomáhá k větší duševní stabilitě. Až dostuduji, chtěl bych zůstat tam, odkud pocházím. Řeším však dvě věci. První je práce. Pokud mi osud bude přát, bylo by možné získat práci, po které toužím nedaleko domova. Mohl bych tedy dojíždět. Druhá věc je vztah. Jak zde otevřeně píšu, chtěl bych si najít partnera mužského pohlaví. A přeci jen možnost potkat chlapa, který by byl podobně zaměřen, je na malém městě potíž. Ale razím teorii, že co se má stát, se stane. Navíc, v minulosti za mnou jezdili nápadníci z různých koutů kraje. A bylo by pěkné přetáhnout si do svého regionu někoho, s kým by se dobře žilo. Vše tedy záleží na mé schopnosti naučit někoho lásce k mé domovině :-).

Praktické vzkříšení

Přišlo období, kdy se mě text písní dotýká mnohem více než obvykle. Velmi často mi po tváři začne téct slza. Co to znamená?

V jednom ze starších příspěvků jsem popisoval, jak chápu Tolstého knihu Vzkříšení. Chápu ji jako obnovení starých ideálů. A k tomu u mě nedávno došlo. V lednu jsem rytmickou chůzí procházel místem, se kterým mám spojené stěžejní vzpomínky. Zahleděl jsem se na dráty vysokého napětí, náhle jsem měl pocit, jako by mou hlavou prošla vlna elektrické energie. Mé podvědomí náhle uniklo z cely, ve kterém ho drželo vědomí. Po návratu domů se vše však vrátilo do bodu status quo. Jenže, ... Přišel únor. A vydal jsem se podobným směrem, jen jsem dané místo viděl z jiného strany, tudíž z jiného pohledu. A z jiného pohledu se znovu vrátila vzpomínka hluboko vtisknutá do podvědomí. Po návratu domů znovu došlo k návratu status quo. A pak? Pak přišel březen a s ním trochu delší trasa, kterou jsem kvůli času nešel hodně dlouho. Jemné kapky deště dopadaly na mou hlavu a ramena a v mysli jsem hledal útočiště v nedaleké vesnici. Sice se k ní nevázala tatáž vzpomínka jako k místu, kde došlo ke krátkodobému návratu ideálu, ale přeci jen to spolu souviselo. I když jsem až do té vesnice nedošel, měl jsem ji na paměti. Zvolil jsem ji jako soudce své mysli. A vesnice pravila, že věci, které se zdály být ztracené, se mají vrátit. A bylo rozhodnuto. Čekal jsem však trochu, že se má mysl bude pokoušet o další status quo. Když obroda mé mysli nepominula ani druhý den, bylo jasno, že se má mysl posunula. Druhého dne, když jsem se chystal jít spát, jsem však neusnul. Až do půlnoci jsem nespal a přemýšlel. Myšlenky té noci nepominuly ani ráno. Ani celý následující týden. Nová míza pro mě znamenala nové epizody hypomanií. Postupně se však srovnávám a snažím se novou energii využít produktivně. Některé příběhy nemají jen konec. To, co se koncem zdá, je jen koncem zdánlivým. A nový začátek znamená navázat nit tam, kde jsme posledně skončili.

Omlouvám se, že zde nebudu zmiňovat, co mám tímto příspěvkem namysli. Má blogerská anonymita není taková, jak jsem zprvu plánoval a nejsem si jistý, kdo všechno můj blog čte. A jsou lidé, kterým bych zatím nechtěl dopodrobna vyjevit své současné myšlenky. Někdy se štěstěna usmívá více, pokud je ukryta pod rouškou tajemství.

Horší než černá kolečka

Na rozdíl ode dneška, včera jsem měl nějaký čas navíc. No dobře, ne navíc, pouze jsem přesunul část poviností na dnešek. A jelikož jsem tedy včera měl nějaký nezodpovědně uspořený čas, stihl jsem procházku. Nechci tím říct, že bych nechodil pravidělně, chodím každý den. S výjimkou dneška, dnešek byl v tomhle krizový. Zvolil jsem tradiční trasu, cyklostezku. Už z veliké dálky jsem slyšel hluk několika sanitek v centru. Zbystřil jsem a spekuloval, co se děje. Rozhlížel jsem se a spatřil jsem velké množství kouře, bylo mi tedy jasné, že jde o požár. Avšak, když jsem se pořádně zadíval, ukázalo se, že kouř jde z komínu a neznámá katastrofa se nachází ještě mnohem blíž k centru. Jak jsem se blížil k místu, kde cyklostezka prochází čtvrtí plnou vysokých obchodních sídel, vrůstalo mé napětí. Ani tam jsem však nedostal rozřešení mých spekulací.
Přešel jsem most a vracel jsem se po druhém břehu řeky, která teče podél cyklostezky. Napětí ustupovalo. Najednou jsem však viděl něco podivného. Asi 25 metrů přede mnou prořízl vzduch nějaký neidentifikovatelný objekt. Byl červenooranžový a měl rozpětí asi metr. Zmizel v průběhu letu. Nejprve nastoupil šok, poté jsem se začal ptát sám sebe, jestli mi neslábne rozum. Napadlo mě také, že to je odraz světel aut z daleké dopravní tepny. Ale na odraz světel mi to moc nepřipomínalo, navíc zmíněná vozovka byla příliš daleko. A když to porovnám s černými kolečky, o kterých jsem psal minule, přišlo mi to více skutečné. Černá kolečka byly pouze nepatrné tetelícíse stíny oproti tomuto silně zářícímu objektu. Proto jsem nezamítl variantu, že to halucinace nebyla.

Nyní si vypůjčím oblíbenou frázi z jednoho nejmenovaného časopisu o paranormálních jevech. Co myslíte, jak to bylo doopravdy?
Snad jsem na tom ještě dobře, když si uvědomuji, že to mohla být jen halucinace způsobená psychickým napětím.