Jak jsem se loučil s kolejí

Začátky
Na podzim 2011 jsem nastoupil na kolej. Něco jsem si o ní zjistil dopředu. Dozvěděl jsem se o nepsaném pravidlu, že čím vyšší patro, tím více se paří. V té době jsem byl tak trochu násoska, takže jsem zvolil deváté patro. Pater bylo deset.
První noc na koleji jsem se snažil infiltrovat hlouček lidí pijící alkohol na chodbě. Nepovedlo se mi to. Ještě ten víkend jsem zjistil, že na tomto patře se nebude příliš dát spát. Některé dny jsem to dokonce nevydržel a volal na vrátnici, protože řev o půl třetí ráno z chodby nebyl příjemný.
Časem jsem se seznámil s lidmi z patra, ale nepil jsem. Náhle jsem si připadal příliš starý na to pít příliš alkoholu. Ale sem tam jsem s někým zašel na cigaretu nebo jen tak si popovídat.

Druhý rok
Tento rok jsem si zarezervoval pokoj na prvním patře. To ticho a klid oproti devítce bylo super. Můj spolubydlící byl zvláštní. Možná jsem tu už o něm psal, nazývám ho "Kočičí mág" a je v příběhu mé nemoci trochu významnou osobou. Vedli jsme zvláštní rozhovory. Na každou otázku měl odpověď, avšak nejspíš tato odpověď nebyla vždy správná. Znal podezřele mnoho konspiračních teorií. A neustále mluvil o tom, že musí zjistit, kde ve městě sehnat marihuanu. Vše bylo nevinné, až do chvíle, kdy sehnal. Byl jsem ve stresu z jednoho předmětu, navíc jsem v té době chodil do práce, která byla fyzicky celkem náročná. Jeho pozvání jsem přijal, chtěl jsem se uklidnit a měl jsem zkušenost s marihuanou a nemocí, zatím se mi po tom nic nestalo. Jenže... Tentokrát to vedlo k třetí atace. Ale ta noc po trávě byla fakt magická. Kočičí mág mi řekl, že věděl, že mě potká, že mu to řekla kartářka. Mluvili jsem o dost divných věcech.
Přerušené studium, kolej odhlášená. Dlouhou dobu jsme se dával do kupy.

Nejlepší spolubydlící
Každý z těch šesti let jsem měl jiného spolubydlícího. Ten z roku 2013 byl nejlepší a je jediný, se kterým se pravidelně vídám dodnes. Také jsem tento rok poznal nové kamarády, se kterými jsme se ve výsledku bavil na koleji nejvíc. Ta doba po návratu nebyla úplně idylická. Se spolubydlícím jsem dost pili, začala se u mě projevovat závislost na nikotinu, také jsem trpěl úzkostmi. Tuším, že to byl květen, kdy se spolubydlící odstěhoval na kolej, která byla blíž škole. Bylo mi dost smutno. Ale vídáme se dodnes, chodíme sem tam na společný oběd nebo večeři.

2014/2015
Úzkost se prohloubila. Závislost na cigaretách se zhoršila. Pití jsem omezil, protože jsem po něm byl depresivní. Jako každý rok jsem se na začátku seznámil s lidmi z vedlejšího pokoje. Můj spolubydlící přes den spal a v noci se učil za světla lampy. Soužití s ním tedy nebylo nejjednodušší. Chtěl, abychom byli spolubydlícími i další rok a já musel vymyslet, jak ho slušně odmítnout.

Svítání na lepší časy
Další rok jsem měl spolubydlícího jen semestr, po semestru se odstěhoval na privát se svou přítelkyní. V tomto roce se mi ve škole začalo celkem dařit. V letním semestru ve zkouškovém jsem přestal dokonce kouřit.

Poslední rok
Spolubydlící, které jsem měl tento rok působil podivně, ale odstěhoval se po dvou týdnech. Měl jsem tedy pokoj pro sebe a vše bylo poklidné. Už jsem měl splněné všechny povinné předměty a zapsal jsem si to, co mě baví. Ale všechno musí jednou skončit. Sice pokračuji ve studiu, ale na další rok jsem se na kolej nezapsal. Doufám tedy, že seženu nějaké ubytování, abych se nemusel sem zapsat na poslední chvíli.

A teď něco k posledním chvílím na koleji. Vše jsem sbalil v předstihu a pak jsem na etapy uklízel. Padla na mě nostalgie a pocit pomíjivosti. Došlo mi, že to bylo šest let a přitom to uteklo tak rychle. Jedna kapitola je náhle pryč. Upřímně, tento pocit cítím v celé své kolosálnosti i teď, kdy píšu tenhle článek. Druhý den ráno jsem se odhlásil, ale potkal jsem kamarádku, takže se vše protáhlo a já po odhlášení zůstal ještě hodinu u ní na pokoji. Bylo to o to zvláštnější, vše pominulo, ale ještě to chvíli přetrvávalo.