Tak, máme tu ještě jedno zavzpomínání na ataku. Tentokrát se budu věnovat televizi a proč byla pro mě v atace podstatná.
Když jsem měl ataku, byl jsem velmi vztahovačný a snažil se vše brát jako součást vlastního příběhu. Byl jsem zavřený na psychiatrii, kde jsem chvílemi pořádně ani nevěděl, kde jsem, ale televize byla věc, kterou jsem vnímal jasně.
V atace bylo sledování televize mnohem zábavnější než mimo ni. Dával jsem scénám v ní mnohem větší význam, než jindy. Seriály, které spolu jinak nemají nic společného na sebe ve světě šílenství navazovaly. Všechno končilo dobře, protože špatný konec filmu nebyl konec. První další film, co měl dobrý konec, to byl pravý konec.
Také jsem připodobňoval postavy z filmů k lidem z mého života. To je další věc, co je pro mé ataky typická. Lidé mi v atace připadají podobnější.
Televize celkem byla uklidňující. Já byl zavřen na jednom místě a čekal jsem, že veškerá realita se brzy dočká rozuzlení. Vše v televizi ubíhalo rychle, a tak jsem měl pocit, že se blížím k tomuto očekávanému bodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat