Konec ledna 2019 - Je to dobrý

V minulém příspěvku jsem psal o tom, jak se bojím, že mám náběh na další depresivní epizodu.

Zdá se ale, že to opravdu byl jen chvilkový stav. Včera se to začalo lámat. Dal jsem si také rivotril. To jak včera, tak raději i dnes.

Už zase jsem to já, napadá mě spousta drobností, na které se těším. Deprese to tedy nebude.

Utlumen - konec ledna 2019

O víkendu jsem začal být celkem podrážděný. To se přelilo i na začátek pracovního týdne, a pak to nějak přešlo do útlumu.
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem poslední dva dny spal jako zdravý člověk (7-8 hodin). Normálně spím totiž svých patologických 10-11 hodin. Jinak to u mě prostě s prášky nejde.
V práci jsem včera a dnes dovedl fungovat. Avšak úkoly jsem zpracovával polovičním tempem, co obvykle. Ještě, že tam mám na vše většinou dost času!

Trochu se bojím, že je to počátek další depresivní epizody. Někde jsem slyšel moudro, že pokud se na něco těšíte, tak nemáte depresi. Já se právě zrovna netěším na nic, i když v plánu mám během týdne spoustu drobností, na které se obvyklem těším.
O tomhle moudru jsem se bavil s kolegou, který říkal, že by se pod to mohl podepsat. Rozhovor s ním naznačil, že se léčí s depresí. Tak už tedy asi vím, co mu je a nebude mi to dál vrtat hlavou.
Poznámka: Firma, kde pracuji funguje jako chráněná dílna. Každý, kdo pracuje u nás v kanceláři, má invalidní důchod. Když tedy nastoupí nový pracovník, vždy mi vrtá hlavou, co mu je.

Doufám, že můj současný psychický stav během dneška odezní. Budu se šetřit, dnes po sobě nebudu chtít nic složitého. Jediné, co po sobě budu chtít je oholit se, udělat si vlasy, obléct se do pěkného oblečení, zajít na večeři, kterou máme se spolubydlícím v plánu a pak na krátký pokec s někým náhodným do mého domovského baru. Taky mám v plánu vzít si rivotril a chvilku se po něm prospat.

Colton's Creek - Příšeří

KONCEPT
.... To je slovo, které je teď pro mě velmi důležité.
Je to slovo, díky kterému je možné přenastavit vlastní život.
Koncept mi dává bohatství a taky trochu svobodu. Mohu vytvářit věci, které jsou typické pouze pro mě. A mohu tyhle věci přiblížit jinému člověku. A pokud je pochopí? Jo, tak to mi v tom případě přinese ten kýžený pocit naplnění a sounáležitosti.

Budu muset vymyslet název pojmu, do kterého bych byl schopný zařadit všechny myšlenky podobného rázu, jako je ta, která bude následovat v dalším odstavci. Zatím to je rozpracovaný myšlenkový koncept, ale věřím, že to časem dotáhnu.
 

Vydat se k příšeří
Znovu jsem přejmenoval jednu část v okolí Malého města. Je to spojnice periferie města se sousední vesnicí. Dlouhá táhlá silnice. Kousek od ní máme chatu. A právě tady jsem se začínal toulat.
Tohle místo nazvěme "Příšeří". A právě k tomuhle místo se váže jedna má myšlenka.
Toulat jsem se začal, když mi bylo 14 a bylo léto. Ten podzim, který pak nastal, jsem často koukal doma z okna. Lampy barvily ulici u našeho domu do zlatava a vábily k dalším toulkám. Byl však školní rok a tak to nešlo. Touha se toulat nezahrnovala sice nějaké konkrétní místo, ale Příšeří to vlastně tak trochu spustilo.
Poslední roky se mi různé věci z minulosti vrací se silným nádechem nostalgie. Recykluji v podstatě svůj minulý život. V mé mysli vykrystalizovala představa. Představuju si budoucnost, kdy jsem nenašel vztah a zůstal jsem ve světě celkem sám. Představuji si náhodnou noc, kdy na mě doléhá samota. Jsem ve svém domovském městě a vydávámm se k Příšeří.
Když dojdu právě až sem, tak v daném místě naleznu útočistě a jistou dávku spirituální útěchy. Je to tím místem. Je to tím, že je celkem daleko, ale přesto je dosažitelné. Je to tím, že zde mají kořeny krásné vzpomínky, že tady jsem začínal snít. Proto je to místo vlastně takovou modlou!
Takových představ mám více. A ne všechny zahrnují Příšeří. Představa noční toulky uprostřed ne zas tak vzdálené budoucnosti je pro mě vlastně koncept. Tenhle koncept rezonuje s mou základní touhou, která u mě byla patrná už na začátku puberty. Čistě obsahově je to prostá věc, ale já v ní mám ukrytnou notkou dávku magie.

Rozhozen

Dvě věci, které nejsou až zas tak podstatné mě dnes strašily v mysli. Jednou z nich jsem se zaobíral tak moc, až vedla k migréně a obsesi...

 -> Vzal jsem si tedy rivotril.
Je to tak 20 minut... A ještě nestihl zabrat. Vidím rudě a mám pocit, že už nikdy nebude nic podle mých představ.

A tak vůbec, mám trochu dojem, že o věc, která to způsobila ani nejde. Je to proto, že nejsem v životě úplně tam kde bych byl? Je to proto, že jsem poprvé v životě zamilovaný do gaye a stejně mě nechce? Je to proto, že mi řídnou vlasy? Nevím, zrovna se v sobě nevyznám.

Hej počkej, budou to asi ty řídnoucí vlasy. Protože věc, co mě rozhodila bylo to, že jsem řešil, kam zmizel balík s parukou, kterou jsem si objednal.
Tak už mi to nějak dává smysl. Řídnoucí vlasy = problém. Paruka = řešení. Jo a já nesnáším, když se mi problémy nedaří řešit. Když něco nedokážu dostatečně a včas vyřešit, jsem těžce frustrovaný.


PS: Vím, že tenhle příspěvek je naprostej štěk. Ale někdy chci, aby to co napíšu, bylo naprosto surové.

Dospěl jsem? Remus je zpět!

V minulých příspěvcích jste se mohli dočíst o mé první lásce. Byla nejsilnější, ale nebyla jediná.
Byl tu také Remus, o kterém jsem zde kdysi psal. A ten se mi nedávno ozval.

Druhá láska
Pro ty, co nečetli můj blog v minulosti, zde ve zkratce shrnu mou druhou lásku.
Během druhé ataky jsem letmo potkal Remuse. V té době ještě nebyl tolik poškozen psychózou. Jedná se o paranoidního schizofrenika.
Potkal jsem ho pak znovu během třetí ataky. A během chvilky jsem se do něj v šálení mysli zamiloval. A tyhle city trvali cca následující tři roky. Jelikož to byl další heteroseuxál, byly tyto city opět neopětované.
Vše skončilo ve chvíli, kdy mi nabídl, že se spolu zfetujeme. Jelikož mám odpor k drogám, zhnusil se mi. Den na to mě tohle zklamání za podivných okolnosti nahnalo do náručí jednoho mého milence. A poté už nebylo ani stopy po citech k Remusovi. Ještě chvíli jsem si s ním volal a občas ho navštívil. Pak jsem kontakt přerušil.

Ozval se po letech
Znovu jsem s ním mluvil právě začátkem roku 2019. Našel někde kontakt na mě a zkusil mi zavolat.
Když volal první den, byl jsem zrovna v baru s kamarádem, odmítl jsem ho, že nemám čas. Nechtěl si však nechat vymluvit to, že mi zavolá znovu. Trochu mi to vadilo, ale zárovň ve mě něco zajiskřilo, že by pozůstatek citů minulých?

Pak volal druhý den. Z prvu jsem se s ním celkem přátelsky bavil a měl z toho trochu nostalgický a radostný pocit. Pak jsem se ale vyhecoval a řekl jsem mu, že neudržuju kontakt s nikým, koho jsem miloval. Že to nemůže dělat dobrotu. Snažil se mě ještě přesvědčit, abych to neukončoval, ale pak jsem ho přesvědčil, že to tak bude lepší. Požádal jsem ho, ať už mi nevolá.

Z toho, jak jsem se zachoval mám dobrý pocit. Dřív jsem tohle tolik neuměl. Jsou případy, kdy je rozumné a správné spálit mosty. Domnívám se, že tohle je právě ten případ.

Ta doba zamilovanosti - část 4.

Závěr příběhu

Stahovaly se mračna. Bylo mi psychicky špatně. Těžce jsem ho miloval a pořád jsem mu to nabyl schopný říct.
Trpěl jsem silnými depresemi. Rozhodl jsem se mu to říct za každou cenu. A pokud to nebude opětované, rozhodl jsem se spáchat sebevraždu.
Domluvili jsme se na setkání jeden pátek. Celý týden jsem trnul, jestli to na poslední chvíli nezruší. Byl jsem vychrtlý z nervů, neurotický a naprosto v koncích. V pátek jsem přišel do školy dost výstředně oblečený. Svůj styl nebudu více popisovat, jen napovím, že jsem v té době ještě pořád byl tak nějak emař. Říkal jsem si, že jestli to má být můj poslední den, tak ať je to se stylem!

Po škole byla časová prodleva, než jsem se sešli.
A pak to tu bylo. Motal jsem se do slov. Ale nakonec to vybalil. Malá prodleva, kdy to vypadalo nadějně a pak rána... Konec!
Pak jsme se rozešli, další časová prodleva a pak večer.
Pokus o sebevraždu, běheme něj hlasy, záblesky, podivné chvíle. Vše nakonec skončilo tak, že jsem přežil pokus o sebevraždu dvěma různými způsoby.

Pak jsem se setkal se svým BFF té doby. Byl v šoku, ale nikomu nic neřekl, jen byl několik hodin se mnou.

Příběh šílenství
Následovalo odbobí deprese až do chvíle, než přišla první ataka. První ataka byl obrat. Naprostá euforie, kterou jsem si vyvolal dle návodu, který mi radily hlasy během mého pokusu o sebevraždu.
A tak se u mě poprvé projevila psychóza. Ataky jsem měl nakonec celkem 3.

Jo, ... tenhle článek byl temný. Nic si ale z tohohle příběhu nedělejte, uběhlo od něj spousta času. A mám se skvěle. Můj psychický stav je stabilní déle než 5 let a sehnal jsem i práci.

Vše se může vyčasit. Jak se říká, sebevražda je trvalé řešení na pomíjivé problémy. 

Ta doba zamilovanosti - část 3.

A teď ten první pokus
Tak trochu jsem se rozhodl mu to říct. Nebo jinak, doufal jsem, že to budu schopný říct. První ročník dnes již profláklého hudebního festivalu. Tuna chlastu, těžká puberta a těžká póza. Ne neřekl jsem mu to... Proč?
První den tohohle fesťáku jsem před ním chtěl machrovat, jak umím balit holky. Seznámil jsem nás tedy s dvěmi naprosto cizími slečnami. Jedna se po chvíli odpojila. Jedna s námi zůstala vedli jsme dost cool rozhovor, ze kterého si dnes nepamatuji ani větu. Stejně jsem si ale jistý, že to byl jeden z nejlepších rozhovorů mého života. Nazvěme tuhle slečnu třeba Emogirl.
Ten festival byl vlastně celkem zmatek. Když jsem na konci prvního dne potkal jednoho kamaráda, velmi zapáleně jsem mu řekl, že jsem se právě zamiloval. Tím jsem myslel, že jsem se vášnivě zamiloval do Emogirl.
Vyznání lásky málem proběhlo druhý den festivalu. Jenže... Když už jsem se chystal něco říct, zazvonil telefon. Volala Emogirl! Sešli jsem se tedy s Emogirl a nic se nikam neposunulo. Status quo bylo zachováno.


A teď ten druhý pokus
Plán byl jasný. Naprosto ho opít a pak mu to říct.
Vyzval jsem ho tedy na zápas v chlastu. V plánu bylo koupit 3 flašky vodky a soutěžit v tom, kdo vypije víc. Vše se mělo odehrávat pouze ve dvou u nás na chatě. Ve chvíli, kdy budeme oba silně napití jsem mu chtěl říct, že ho miluji.
Plán spočíval v této logice.
A) Miluje mě! -> happyending
B) Nemiluje mě... -> Jelikož se šíleně moc pilo, tak na to pravděpodobně zapomene.
Danou akci jsem měl vyznačenou v kalendáři a nemohl jsem se dočkat. On to ale nakonec zrušil.
Status quo bylo opět zachováno.

Ta doba zamilovanosti - část 2.

Číslování následujících vzpomínek je čistě náhodné, nedovedu je bohužel s jistou zařadit na časovou osu. Obě se týkají otázky, kterou jsem si kladl poté, co jsem si přiznal, jak moc jsem zamilovaný.

1) Toulání se v Tmicích
Jak jste si už asi všimli, rád přejmenovávám různý místa a osoby. Činím tak za účelem toho, abych zůstal skryt v anonymitě. V době, kdy se odehrává tenhle příběh měly Tmice ještě dozvuk.
Co jsou to tedy Tmice? Hluboký les asi 12 kilomtrů od Malého města. Jelikož tu jsou bunkry, které v té době ještě byly volně přístupné, byly Tmice místem našich pubertálních výprav, se kterými jsme začali cca ve 13 letech.
V době, kdy jsem byl těžce zamilovaný jsme se sem vypravili s kamarády ve třech. Šlo o stejné trio jako v případě cesty vlakem.
Řešili jsme budoucnost. To, že střední skončí a vše se změní. A to, že některé lidi už poté příliš neuvidíme. V tu chvíli jsem viděl mmožnou budnouct, kdy se s mou první láskou už nebudu vídat. Děsila mě ta představa, že se vytratí z mého života, aniž bych mu to stihl říct. Byla to bolestná představa. Velmi intenzivní a velmi palčivá. To, že mu to nikdy neřeknu v podstatě bylo v tu chvíli to nejhorší, co by se mi v životě mohlo stát. Ale k tomu, abych mu to řekl, jsem dle mých úvah potřeboval odvahu tak silnou, že bylo téměř nemožné se vyjádřit.

2) Cestou k sjezdovce
Bohužel si nemůžu vzpomenou na celý kontext této vzpomínky. Vím jen, že byla zima a že jsme šli na procházku s mým BFF té doby. Rozhovor začal být zajímavý ve chvíli, kdy jsme si tuším nějak řekli, že oba někoho tajně milujeme. A taky, že ani jeden nevíme, zda to dotyčnému někdy řekneme.
Proč je však tahle vzpomínka důležitá je jedna věc. To, že někdo mi blízký stojí před podobným otazníkem, náhle trochu posunulo můj pohled na to, zda je možné se vyjádřit.

Poznámka: Mám za to, že by se vzpomínka číslo 2) mohla skutečně časově necházet po 1). A to proto, že zde vidím jistý myšlenkový posun.

Ta doba zamilovanosti - část 1.

A teď pokračování předešlého článku.

Poznámka: Myslel jsem, že tohle bude jeden delší článek. Ale rozdělil jsem ho na několik menších článků, které zde budou vycházet obden.

Bylo mi 15, už jsem nebyl panic, cítil jsem silně svou první lásku. Co tedy bylo dál?
Zde musím zmínit jednu věc. City k první lásce jsem v té době sice silně cítil, ale zároveň jsem si je tak nějak nechtěl připustit. Byly tedy jako by schované za nějakým filtrem.

Vzpomínka
A teď k další chvilce, která se mi nějak silně vryla do paměti. Rozhodli jsme se s kamarády jet na výlet. Koupili jsme si denní síťovou jízdenku s cílem být celý den ve vlaku. Projeli jsme tedy celou republiku. V pozdním odpoledni jsme dorazili do Prahy. Odtud jsme následně vraceli domů do Malého města.
Padla na nás únava. Ale ne taková, aby se nám nechtělo mluvit. Měli jsme pro sebe celé kupéčko. Téma bylo celkem filosofické a trochu tajemné.
Když jsme s kamarádem na tuhle chvíli vzpomínali, zmínil, že jsem v rozhovoru tak trochu naznačoval to, že jsem zamilovaný. A najednou jsem si vzpomněl... Celou tu cestu zpátky jsem vlastně přemýšlel o mé první lásce. Asi jsem se ptal sám sebe, jestli někdy budeme spolu. Poté jsem tyhle myšlenky zase vytěsnil a užíval si zbytku léta.

Podzim a emařská zima
Když zase začala škola, začal jsem vyhledát kontakt s mou první láskou. Tentokrát nebyl tak odtažitý jako kdysi. Stále jsem si však dané city tolik nepřipouštěl. To až na začátku dalšího roku.
Na lyžáku jsem si těžce přiznal, jak moc zamilovaný jsem. Taky jsem napsal dost emařskou báseň, kterou jsem poslal sestřence. Jelikož si ji nenechala pro sebe, měl jsem z toho i trochu problémy, ale to teď neřešme.
Nastalo tedy v podstatě nové období, období, kdy jsem sám před sebou netajil ten fakt "jsem nehorázně zamilovaný".

Řeknu to? 
Najednou jsem stál před palčivou otázkou. Osmělím se někdy a řeknu dané osobě, co cítím? Tahle myšlenka se mi často vracela. Vzpomínám si na dva konrétní okamžiky. Nevím, který z nich byl dřív, číslování je tedy čistě náhodné.

3 dny mění vše

Do tohohle článku se mi zprvu vůbec nechtělo. Myšlenku, že napíšu příspěvek na tohle téma jsem zavrhl jako nevhodnou. Proč? Nerad mluvím o intimních tématech.

Ale to zjištění mě neskutečně hlodá. Napadlo mě, že si napíšu tajemný status na svém osobním fb profilu. Řekl jsem si však, že tam to nebude nikoho zajímat. Lepší tedy bude vypovídat se tady.


To datum mění vše!
O co tedy jde? Když jsem jednou projížděl fotky, narazil jsem na sérii fotografií ze dne, ze kterého pochází první prokazatelná vzpomínka na to, že mi tak nějak došlo, že miluji svou první lásku. Napadlo mě tedy, že se podívám, co to bylo za den. Datum bylo šokující! Datum odpovídalo  tři dny poté, co jsem měl první sexuální zkušenost. Avšak s někým jiným než s mou první láskou.
To datum převrátilo můj náhled na sebe a fungování mé psychiky. Nebo je spíš důkazem, že některé mé tendence u mě byly ještě před tím.

Koho jsem hledal?
Teď ve svém vaprávění trochu odbočím. Sexuální zkušenost, o které jsem psal v předchozím příspěvku byla známost na jednu noc. Seznámili jsme se na netu a po daném aktu jsme se už znovu neviděli. Číslo na dotyčného jsem si smazal a zapomněl jsem ICQ účet, ze kterého jsem komunikoval.
Informace, které o daném člověku mám jsou pouze bydliště, zaměstnání (jen obecně) a křestní jméno a věk.
Přesto jsem se v minulosti dotyčného snažil opět najít. Proč? Nevím, asi jsem si nechtěl připadat tak "lehce". Nějak jsem měl pocit, že kdybychom se znovu potkali a byl z toho třeba vztah, smazalo by to lacinnost mé první zkušenosti.
Nedávno jsem narazil na profil na seznamce a měl jsem pocit, že je to on. Napsal jsem mu, jestli za mnou někdy nebyl v Malém městě. Po této otázce přestal odepisovat.
Možná to byl on, možná taky ne. Už je mi to jedno. Nějak jsem se posunul a mám pocit, že na tom prostě už nezáleží.

Tendence
A teď něco k mému charakteru. Demnostruju to na příkladu. Vždy, když jdu na kontrolu k zubaři, tak několik týdnů poté dbám o svůj chrup ukázkově. Po konzultaci k diplomové práci pracuji velmi svědomitě. A podobně! Mám prostě silnou tendenci věci dělat správně poté, co mám pocit, že jsem selhal nebo udělal něco špatně.
Teď už se pomalu dostáváme k tomu, co jsem chtěl tímto článek říci.

Obranný mechanismus?
Den mé první sexuální zkušenosti a den, kam dovedu vystopovat svou první skutečnou lásku dělí jen tři dny. Co když tedy má první láska vznikla původně jako obranný mechanismus? Co když jsem si v podvědomí připadal příliš prostopášně a má mysl to chtěla kompenzovat tím, že vytvoří city, které nejsou tělesné povahy, ale jsou hlavně platonické.
Tohle je ale jen teze..
1) První láska byla tak silná, že je nemožné, aby to celé byl jen obranný mechanismus. Ten zde mohl hrát roli, ale ve výsledku tyto city jsou stoprocentně skutečné.
2) Datum, kam jsem schopný vystopovat tyto city je zásadní. Příval citů k mé první lásce byl silný. Ale... Je to dávno. Je tedy možné, že zde byly jiné chvilky, kdy se city k dané osobě projevily, jen si je nepamatuju. Tedy, abych řekl pravdu, svou první lásku si pamatuju ještě ze starší doby. Zpozoroval jsem ho na ulici v Malém městě už když mi bylo cca 8. Nevím proč, ale silně mi uvízl v mysli! Když mi bylo 11 a byla k tomu vhodná příležitost, snažil jsem se s ním navázat kontakt. Příliš si mě nevšímal a já se dál nesnažil. No a když mi bylo 15 došlo právě k tomu, co jsem popisoval v tomhle článku.

Zde článek ukončím. Napadlo mě, že bych mohl na téma mé první lásky napsat ještě další příspěvek.