Jak rozcházím nedokončené studium?

Měsíce se mi zdáli děsivé noční můry o tom, že nedokončím studium. A jak víte, došlo na to, že jsem ho skutečně ukončil. Šok to byl pouze chvíli. Pak ze mě spadl ten déle neúnosný tlak.

Všeho moc škodí

A tak jsem se pustil do spousty věcí, na které jsem neměl pořádně čas. A tak trochu jsem to přehnal... Důsledkem bylo to, že jsem minulý týden byl celkem dost vyhořelý. Dost jsem spal a trávil jsem čas nic neděláním, abych načerpal síly. Měl jsem pokleslou náladu a cítil jsem jakési emocionální prázdno. Chvíli jsem si myslel, že to na mě padla ta škola. Ale jak jsem si odpočinul, přešlo to. Asi jsem se prostě jen přepálil nepřiměřenou aktivitou.

Čas chodit

Trávím teď dost času dlouhými procházkami nebo pochody. Psychicky mě to nabíjí. Minulý týden byl pochod, který pořádá kamarád a na který chodím už tradičně. Přijel kamarád, se kterým se znám z Velkého města. No a tenhle víkend jsme si s dalším kamarádem udělali vlastní pochod. 

Celkově se chci dostat do kondice. Mimo pochody ještě mírně cvičím. Ale spíš rehabilitačně, jelikož mě už roky bolí záda a poslední rok intenzivně. Jak cvičím, zlepšuje se to, takže to asi má smysl.

Co se životem?

Jako už dlouhé roky i nyní mám plán. Práci zatím měnit nehodlám. Mám takhle dost volného času, který je pro mě cenným zbožím. Vím, že chci jednou na plno dělat něco jiného. Ale k tomu je ještě dlouhá cesta. O tom, co to je. se rozhovořím v jednom článku. Jemu však bude předcházet ještě jiný článek, kde vám nastíním, o jakých zaměstnáních jsem čistě hypoteticky uvažoval.

Opravdu příliš stresu + Opravdu už konec

Tak jo... Mám toho na srdci hodně, takže začněme.

Kamarádova svatba

Služebkou nekončil seznam věcí, kterých jsem se dopředu bál. Ještě se ženil kamarád. Říkáte si, že svatby jsou přeci příjemné akce? No... Když máte sociální fobii, tak ne tak docela.

Pár menších faux pas proběhlo, ale jinak jsem si to užil. Ale musím přiznat, že jsem kalil první ligu. Kamarád mi pak počítal na alkoholtesteru promile a říkal, že člověk, co by měl o dvacet kilo méně než já a vypil by stejně, by poté byl v ohrožení života. 

Fyzicky jsem byl druhý den naprosto ok. Jenže psychika... Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl poslední dobou vystaven tolika stresu a nebo právě tím alkoholem, ale od svatby jsem několik následujících dní měl silné úzkosti. A řešil jsem to jak rivotrilem, tak chlorprothixenem..

Škola

Co mě mučilo, byla škola. Už bylo jasné, že ji nedokončím. Počet stran diplomky po poslední konzultaci klesl na méně než polovinu minima. A na státnice bych už se taky nenaučil. Před dvaceti minutami jsem tedy zaslal oznámení o ukončení studia. Už prostě nebyla jiná možnost, navíc jsem se dostal na pokraj psychického zhroucení.

Pár slov závěrem

Nečekal jsem, že tenhle článek vyjde takhle krátce. Nemám k tomu zatím nic víc, co říct.  Chystám se, že si dám panáka na oslavu hořkého konce. Pozoruji na sobě zvláštní šok. Chvíli tomu nevěřím, chvíli cítím úlevu, že to skončilo. Rozhodně ale nesmím rezignovat. Jo a s tím pitím něco udělám...

Co píšu na svém osobním facebooku?

Blog a svůj osobní facebook beru jako plochy, kde se můžu vyjádřit. A tak bych vám chtěl trochu nastínit i tuto část mého osobního života.


Prvopočátky

Na kraji mé puberty bylo ICQ, věc, kde si člověk mohl maximálně napsat status.
Pak přišel facebook. Zde už bylo možností projevovat se více. I zde byla možnost napsat si status.
A status zde byl jaksi viditelnější.
Z kraje to bylo celkem úsměvné. Lidé psali ve třetí osobě, protože před statusem je vždy vaše jméno žj. Takže vznikali patvary typu "Colton Indigo byl u kadeřnice a tohle má teď na hlavě." nebo "Colton Indigo by šel zakalit do páru, nemá někdo čas?" Až na to, že tohle jsem tam nepsal... Psal jsem tam mnohem, ale mnohem větší kraviny, které nikdo nechápal. Tyhle kraviny ale nějaký význam měly. Jen mi předtím než jsem je napsal, proběhlo hlavou několik myšlenek, které daným statusům dávaly kontext. A jelikož statusy opěrné myšlenky neobsahovaly, vyšla z toho hovadina. Většinu takových statusů jsem pak časem smazal, protože i já jsem zapomněl, co měly dané věci vyjadřovat.
Další věc, na kterou si vzpomenu, když si představím facebook mé puberty, je právě pubertální plkání. Člověk označil holku, kterou sice nikdy neviděl, ale se kterou si psal každý večer před psaním a napsal asi toto "Děkuji Bambeřice Zdivočelá za fakt fajn pokec, doufám, že někdy zajedeme do Lanče hodit zewl."
To, co mi přišlo cool v pubertě, mi v dospělosti přijde super trapné. A supertrapní mi přijdou příliš se projevující puberťáci. Ale to je vývoj a ten nezastavíš.


Snaha být pan Tajuplný a jak to bylo dál

Puberta za mnou, ale jalová léta pořád v průběhu. Čas od času jsem svůj facebookový timeline zásoboval různými metaforami, úvahami a podobnými věcmi, které měly na mou osobu vrhat plášť tajuplnosti. Jenže... Nikoho to nezajímalo. Sem tam tomu však někdo hodil like. Takový člověk byl buď: a) vyhul b) ezo c) psychotik d) konspirátor e) tak silný antikonformista, že by se to dalo považovat až za diagnózu f) kombinace několika z předchozích bodů.
Jelikož liků bylo málo, začal jsem házet na facebook věci, které mi přišli vtipné. Někdy to mělo ale podobně žalostnou odezvu jako předchozí příspěvky. Jindy jsem se ale trefil do černého a liků bylo o dost víc.
Postupem času jsem se naučil jednu zásadní věc. Příspěvky na mém osobním facebooku, na které jsem byl při psaní opravdu pyšný, nebyly nikdy pořádně doceněny. Nejvíce liků vždy mají věci, které jsou naprosto průměrné a není za nimi skrytý žádný jiný význam.
A tak nyní na svém osobním facebooku sdílím hlavně fotky z výletů, občas nějakou fotku sebe, sem tam nějaký vtípek a podobně. Svou tendenci plodit podivnosti si nechávám pro své povídky. Můj blog je někde mezi tím.


Tady tento příspěvek utnu, aby nebyl příliš dlouhý. Jeho původní název byl: "K blogu a facebooku - O čem budu psát až budu starý?" Tím vám chci tedy říci, že bude ještě jeden příspěvek podobného rázu. Chci vám totiž nastínit představu, jak by mohly vypadat mé příspěvky, až budu starý.

Jaká byla služebka?

Začalo to fakt dobře...

Panickou atakou! Ta začala už v Malém městě při čekání na autobus. Připadal jsem naprosto stísněný. Stačilo jen, aby kolem mě prošel cizí člověk a bylo mi velmi nepříjemně. Dále jsem potkal učitelku ze střední. Nejprve jsem ji nepoznal a když mi došlo, že je to ona, bylo už pozdě, abych pozdravil a nevypadalo to divně. Z toho mi bylo celkem trapně. Myslím, že mě už nějakou dobu okolí považuje za nezdraviče, protože se často stydím pozdravit.

No, cesta pokračovala. Mírně se mi ulevilo. Pak jsem dorazil na hlavní nádraží v Praze. Dal jsem si večeři v Burger Kingu. Z coly se mi udělalo trochu špatně. To však po chvíli přešlo. Spoj do Prahy jsem zvolil tak, abych měl dvě hodiny v Praze rezervu. Tam, kam jsem jel, jsem měl vázaný lístek, který byl dost drahý a nemohl jsem si tedy dovolit, aby mi vlak ujel, kdybych měl zpoždění.
Nenápadně jsem pozoroval skupinku několika mužů, kteří se nechovali příliš na úrovni a byli hluční. Z takových lidí bývám celkem nesvůj. Pokaždé, když se přiblížili k místu, kde jsem čekal, posunul jsem se o kus dál.

Nakonec se na tabuli odjezdů objevil můj vlak. Jel jsem lehátkovým vozem. Po odbavení jsem zjistil, na jak moc malém prostoru strávím noc. Postupně přistoupili mí spolucestující. Chvíli jsme si povídal se sympatickým brazilským párem. Byli jen o něco mladší než já.
Spát jsem šel celkem brzy. Ale celou noc jsem se vždy po patnácti minutách budil. Nejhorší byla chvíle, kdy vlak několik hodin stál na místě. Když jel, měl jsem alespoň pocit, že to ubíhá.

                                          Zdroj: https://thoughtcatalog.com

Cestu jsem však nějak přežil. Ráno jsem tedy vystoupil v jednom velkém evropském městě. Nebudu zde zmiňovat charakter svého pracovního úkolu. Jen vám k tomu řeknu, že úkol jsem měl splněný brzy. Pak byl čas na prohlídku města.
Jelikož jsem byl na kraji svých psychických sil, koupil jsem si malou lahev vodky. Nenápadně jsem popíjel. Byl jsem lehce paranoidní, zda v daném městě neplatí nějaký zákon ohledně pití na veřejnosti. Alkohol mě z nejhoršího vytáhl do celkem příjemné nálady. Trasu jsem měl naplánovanou předem a uloženou v aplikaci mapy.cz. Prošel jsem tedy město, pořídil nějaké fotky a dorazil zpátky na nádraží. Tam jsem dlouhou dobu čekal.

Následovala cesta vlakem domů. Měl jsem to štěstí, že jsem měl kupé pro sebe. A prostřední palandy byly sklopené, takže jsem měl více osobního prostoru. Netrpím sice klaustrofobií, ale i tak vám dám jednu radu. Pokud někdy budete plánovat cestu se spaním ve vlaku, připlaťte si za lůžkový vůz namísto lehátkového. Já jsem kupoval lístek pozdě, takže byly lůžka už obsazené. Každopádně, je dost velký rozdíl i mezi lehátkovým kupé, kde je 6 míst na spaní oproti kupé jen se 4 místy.

Nakonec jsem tedy vyčerpaný dorazil domů. Chvíli jsem se prospal a pak jsem přepsal pracovní report, který jsem zaslal zadavateli úkolu. Tahle zkušenost nebyla pro mě úplně příjemná, ale jsem rád, že jsem zase jednou vykročil mimo svou komfortní zónu.

Jak přežívám pití

Poslední dobou piji alkohol dost umírněně. Větší pití jen tak 2x 3x ročně. Ale piji už nějaký ten pátek. A proto znám nějaké triky, jak přežít větší chlastačku tak, aby vám nebylo na umření.

1. Jídlo před

Tohle zná každý, pít na lačno je prostě hloupost. V mojí pubertě se před kalbou řešilo, že si musíme dát mastné jídlo. Nevím, jestli mastnosta je nejlepší volba, ale jídlo by mělo být syté. Hlad v kombinaci s větším pitím se nevyplácí. 

2. Jídlo během

Dobré je dát si také jídlo uprostřed akce. Už delší dobu mám motto "Hospody a bary bez jídla jsou zlo." Můj kamarád má k tomuto tématu poněkud sprostější prupovídku  "Jídlo během kalby vytahuje ze sraček." Každopádně když si během pití dáte pauzu a najíte se, vydržíte déle a nebude vám pak tak špatně.

Já osobně aplikuji jídlo i po akci. Ale chápu, že to asi není pro každého.

3. Prokládání nealkem

Osobně při větších akcích piji mezi alkoholem nealkoholické nápoje. Je to kalba, takže se nedá počítat s tím, že byste se chovali zdravě, takže si dám něco, kde je dost cukru. Voda je taky dobrá, ale cukr má na sebe vázat alkohol. Džus je tedy dobrá pomoc, jak vydržet.

4. Hodně nealka

K tomu vám povím jedem příběh. Kdysi jsem byl na koncertu. Vypil jsem víc jak půl flašky vodky během relativně krátké chvíle. Domů jsme jeli celkem brzy. Zbylo mi skoro 2 litry té nejlevnější limonády (stála cca 4,90). Nevím proč, ale nějak jsem celou tu lahev vypil, než jsem šel spát. Pak jsme zalehl. Vzbudil jsem se po 10 hodinách spánku. Bylo mi tak, jako kdybych vůbec nepil, jen jsem po ránu běžel na toaletu vykonat malou potřebu. Od té doby vím, že nealko před spaním je nutnost. 2 litry jsou ale extrém. Bavil jsem se o tom s kamarádkou medičkou, která říkala, že 1,2 litru je optimální množství.

5. Vitamíny 

Znáte to, šumivé tabletky obsahující vitamíny... Nejlepší je asi multivitamín. U mě je to občas co dům dal. Někdy právě multivitamín, jindy jen vitamín C, jindy vitamín B, někdy C i B. Céčkem rozhodně nic nezkazíte, já si ho dávám po pití. Vitamín B jsem poslední dobou začal aplikovat před pitím, dočetl jsem se to tak na internetu a přijde mi, že to i funguje.

6. Spánek

Je potřeba se po kalbě pořádně vyspat. Proto si po akcích, které jsou od počátku zamýšlené jako velké, nic neplánuji. A než si lehnu do postele, chci ještě částečně vystřízlivět. Zjistil jsem, že je lepší, když stav nejsilnější opilosti vyprchá ještě před tím, než zalehnu. Většinou jsem vzhůru ještě hodinu po tom, co přijdu z akce. Poslouchám hudbu a popíjím Caro s mlékem (náhražka kávy, kde není kofein).

7. Zlatý grál!

A dostali jsme se k poslednímu bodu. Lidé se mě často ptají, jak je možné, že zvládnu vypít velké množství alkoholu a nikdy potom nezvracím a není mi tak špatně, jako je ostatním. Co je tedy moje tajemství? 

Je to mléko. Když zamýšlím více pít, vypiji půl hodiny před akcí 3 deci mléka. Kamarád s kamarádkou kdysi slavili narozeniny. Jeden člověk mě vyzval na souboj v pití. Já jsem tedy požádal hostitelku, jestli by mi nenalila sklenici mléka. Všichni se nejdřív smáli. Ale můj protivník poblil koberec a já byl v pohodě. 

Osobně si myslím, že je tento efekt způsoben tím, že mléko obsahuje velký počet bílkovin.

Cestovní horečka + Chlorprothixen

A je to skoro tady. První služební cesta a vlastně první samostatná cesta do zahraničí. Po celkem klidném ránu přišlo celkem neklidné odpoledne. Rozhodl jsem se svůj psychický stav tlumit Chlorprothixem. A jelikož účinkoval jinak než obvykle, rozhodl jsem se o tom napsat krátký příspěvek.

Únava?
Mám už odpozorované, že pokud si vezmu Chlorprothixen na úzkost, kterou doprovází útlum, únava nebo skleslost, tak mě uspí. Pokud si ho vezmu ale na křečovité stavy mysli nebo na to, že jsem rozhozený, ale zároveň energický, uklidní mě to, ale neuspí. Možná je to i tím, že už jsem si na něj zvykl.
Každopádně dnes jsem po něm utlumený nebyl. Mou nervozitu příliš nezmírnil. Jen, když jsem po hodině po požití prášku vstal ze židle, tak jsem byl mírně malátný. To se následně vstřebalo a mám po psychické stránce pocit, jako bych si ho vůbec nezval.

Nový vedlejší účinek
Zvláštní ale je, že na sobě pozoruji vedlejší účinek, který jsem ještě neměl. A to neskutečná suchost v ústech. Už několik hodin více piji, protože mám opravdu silnou žízeň. V důsledku toho ještě běhám na toaletu.


Hodnocení: V tomhle případě považuji to, že jsem si lék zval, za zbytečné a mírně kontraproduktivní. Vystresovaný jsem i po léku, jen mě obtěžují negativní fyzické projevy.

Moje less waste kroky - dodatek

V jednom z minulých článků mi něco vypadlo. V článku o mých less waste krocích jsem zapomněl na věc, co mě vlastně přivedla k nápadu článek napsat. Zde tedy dodatek.

4. Mýdlo

Jako většina z nás jsem používal k tomu, abych se umyl, sprchové gely. Jelikož je to věc, která se spotřebuje celkem rychle a která je balená v plastové tubě, znamená to celkem slušnou porci plastového odpadu. 

Rozhodl jsem se tedy vrátit se k mýdlům. Sice se říká, že mýdla vysušují, ale já mám mastný typ pokožky a stejně se krémuji tak jako tak. 

                                          Zdroj: https://www.treehugger.com

U nás ve městě otevřeli bezobalový obchod, kde jsem si koupil mýdlo, které nebylo zabalené v ničem. Obchod nyní bohužel zase zavírají. Ale i tak jsem si tam pak už další mýdlo nekoupil. Stálo více než 80 Kč. A jak jsem na tomhle blogu zmiňoval, aktuálně žiji celkem budgetově. 

Zjistil jsem však, že v DM se dá koupit přírodní mýdlo za 20 Kč balené pouze v kartonové krabičce. A obyčejné mýdlo jsem sehnal i v Tescu. Fa za podobný peníz, také pouze v kartonu. Asi téměř každý obchod má podobnou alternativu. Vím, bylo by lepší mýdlo v žádném obalu, ale asi lepší karton, než plast.

Musel jsem znovu přijít na to, jak se mýt mýdlem. Sprchový gel člověk nanese rovnou na sebe. Mýdlo musíte napěnit v ruce, než ho aplikujete na pokožku.

Colton's Creek - Touha po nových svatostáncích

Již nějakou dobu jsem skeptik a adoruji kritické myšlení a racionalitu. Je tudíž logické, že můj vztah k organizovaným náboženstvím je tedy negativní. Jedna věc však u mě vybočuje. Mám rád křesťanské kapličky a různé pomníčky.

Toulka nocí
Často se toulám po nocích. Například na cyklostezce vedoucí z vedlejšího města do Malého města je kříž, u kterého je často zapálená svíčka. Když jdu kolem okolo půlnoci, je světlo svíček magické a až mystické.
Podobně magický je i hřbitov, který se nachází o kus dál podél stejné cyklostezky. Magie noci je pro mě podstatnou věcí. Obsahuje velmi podstatný pilíř mé osobní spirituality. Pilíř, který ustál ten silný nápor racionality a touhy vše podložit důkazy.
A naštvalo mě, že sochu Panny Marie ve vesnici, kde jsme mívali chatu, zdemolovali vandalové. Tahle vesnice tak ztratila jedno ze svých magických míst. I zde byla tajuplná noc osvětlována mihotavým světlem svíček.

                                            Zdroj: https://unsplash.com/

Ani kostel nevadí
V tajemnu, které je schované ve víře, u mě přeci jen dochází k nějakému smíření s náboženstvím a tradicemi. Mám dokonce rád kostely. Na bohoslužbu bych tam ale rozhodně nešel. Ale jako turista jsem navštívil například kostel v Kolíně, kde jsem se dostal do povznesených stavů tím, že jsem se hluboce zadíval do vitráže.
Kostely jsou často tím, co mě nejvíc upoutá například při pohledu z okna při cestě vlakem. Jsou to obvykle pěkné budovy.

Zenové svatyňky
Jeden čas jsem se dost zajímal o Japonsko. A také o jeho náboženství. Šintoismus mi přijde fascinující. A buddhismus mě vždy celkem lákal. V Japonsku se tyto dvě náboženství prolínají.
A mě se líbí, jak brány torii, tak zenové svatyňky.
Další věcí, co mám rád jsou pyramidy z kamenů, které lidé vytvářejí na řekách, mám z toho vždy pocit příjemného klidu.

     

                                          Zdroj: haweliavalenovapark.info                                  

Touha přinést něco vlastního
A tak si tedy delší dobu říkám, že kdybych měl jednou potřebné prostředky, rád bych budoval něco zajímavého poblíž cest. Nic, co by souviselo s nějakým konkrétním náboženstvím, ale něco, co by souviselo s lidskou spiritualitou a údivem. Stále se mi však nedaří vymyslet, co by to mělo být. Život je ale dlouhý, třeba na to přijdu.

Notná dávka stresu - služební cesta

A teď článek o něčem, co se týká mé práce. Klient zadal úkol, jehož součástí je cesta do zahraničí a požádal mého šéfa, aby zajistil personální obsazení. A koho šéf navrhl pro tento úkol? Mě!

Takže mě příští týden čeká má první cesta do zahraniční, na kterou pojedu sám. Nervy mám celkem v kýblu. Během týdne jsem si i párkrát vzal prášek na úzkost. 

Dnes jsem zařídil některé praktické věci. Už mi toho vlastně moc nechybí. Jsem v tomhle zodpovědný. Sepsal jsem si seznam věcí, co musím zařídit před cestou a už mám většinu odfajfkovanou. Chybí mi jen sestavit si seznam míst, které budu chtít navštívit ve volném čase a zjistit si něco o MHD v daném městě.

Ale už dlouho jsem nebyl takhle vystresovaný. Šéf říkal, že můžu také odmítnout. Chci  však posouvat hranice své komfortní zóny. A přátelům jsem už před nějakou dobou řekl, že bych se chtěl jednou odhodlat a vyrazit sám někam na cestu, abych si urovnal vše v hlavě. Jeden kamarád mi tohle připomněl a když jsem mu řekl o náležitostech mé služební cesty, poznamenal, že na mou samostatnou cestu nemůžou být vhodnější podmínky.

Jak píšu tenhle článek, začínám se i těšit. Určitě budu hodně přemýšlet o tom, co bych chtěl v životě dosáhnout. Snad půjde vše podle plánu. Postupem času se ze mě však stává systematický člověk a má schopnost řešit možné komplikace na tom nikdy nebyla lépe. 

Jo... Klapne to a bude to určitě přínosná zkušenost!

Sociální fobie - Co vše jsem zvládl

Poslední dva víkendy se povedly. Sice jsem byl předem velmi nervózní, ale nakonec jsem si to užil. 

Co jsem tedy podnikl?

1) Výlet na koncert do zahraničí

Doma chodím na koncerty jen výjimečně. A cesty do zahraničí pro mě bývají trochu stresující. Koncert v zahraničí je však silná dávka stresu! Přesto jsem se rozhodl jen s přáteli do zahraničí na koncert skupiny, která mě ani příliš nezajímala. 

Akce se nakonec vyvedla a zařadí se k výletům, na které se bude vzpomínat.

2) Divadlo v Praze

K Vánocům jsme s tátou dostali vouchery na divadlo v Praze. Jelikož táta divadlo nesnáší, svého lístku se vzdal a já jel s kamarádem. Ten se do Prahy vypravil dříve než já a jel jsem tedy sám vlakem. Kamarád na mě čekal na nádraží. 

Vydali jsme se do bistra, kam jsem chtěl už delší dobu, ale bohužel ho mezitím zavřeli. V další zajímavé restauraci nám řekli, že nemají volný stůl. Nakonec jsme skončili v celkem budgetové indické restauraci, kde jsme si opravdu dobré vegetariánské jídlo. Porce byla obrovská.

Po obědě jsme se vydali na kraj Prahy na pěší výlet. 

Po výletě jsme se metrem přesunuli k divadlu, kde nás čekalo představení. Měl jsem však trochu problém s cestou po jezdících schodech v metru. Hlavně když se jelo dolů. Mám od dětství silný strach z výšek. A v metru jsem byl naposledy v roce 2014 a málem jsem při podobné situaci zkolaboval. Tenkrát jsem se začal silně klepat a kolegy z práce, který byl tehdy v Praze se mnou se bál, jestli to zvládnu. Tentokrát to bylo lepší, ale přesto jsem měl silnou závrať. Měl jsem pocit, že padám a úzkostně jsem čekal, kdy dojedu na konec schodiště.

V divadle jsem byl jinak taky trochu nervózní, ale to přešlo, když hra začala. Jednalo se o psychologickou komedii, kterou jsem si opravdu užil.

To jsou tedy zážitky minulých týdnů. Má sociální fobie sice pořád nikam neodešla, ale i přesto žiji bohatý sociální a kulturní život, za což jsem rád. Doufám, že časem to bude ještě lepší.

Nejluxusnější věci, které si dopřávám, zatímco žiji budgetově

Nikdy jsem nebyl fanda zrukydohubismu. Nikdy jsem neměl tendenci utrácet příliš. Raději jsem si nechával stranou nějakou rezervu. V současnosti jsem ve fázi, kdy dost šetřím, protože budoucnost je nejistá a navíc bych rád jednou koupil byt.
Můj příjem není nijak valný, proto se snažím, aby byly nízké i mé výdaje. Přesto si však občas dopřeju něco, co by se dalo k mé finanční situaci považovat za luxus.

1. Restaurace
Minimálně jednou týdně jdeme ve Velkém městě na večeři. To je už tradice. Občas se stane, že jdu do restaurace ještě někdy jindy. A pokud jedu na výlet do zahraničí, stane se i to, že jdu na jídlo do restaurace i víckrát než 4x týdně.
Do restaurací jsem začal takto pravidelně chodit ve chvíli, kdy jsem přestal kouřit. To je to pravidlo, že když přestanete kouřit, ušetřené peníze stejně nemáte, protože je utratíte za něco jiného. Myslím si ale, že je lepší utratit to za dobré jídlo než za krabičku cigaret.

                                       Zdroj: https://www.goodfood.com.au

2. Růžová voda
Tahle položka je tou relativně nejdražší kosmetikou, kterou používám... Používám i jiné květinové vody, nejčastěji však růžovou. Všechny mě stojí celkem dost peněz, růžová však bývá nejdražší.
100 mililitrů této kosmetiky mě obvykle vyšlo na více než 200 Kč. Kupoval jsem ji v DM. Nedávno jsem narazil na nový produkt. DM začalo prodávat růžovou vodu od vlastní značky Alverde. 200 mililitrů za 85 korun. Koupil jsem si tedy lahvičku na vyzkoušení a pokud mi bude vyhovovat, přejdu na tuto značku, čímž dost peněz ušetřím.

                                          Zdroj: https://www.rosass.net

                                         

3. Barvení vlasů u kadeřnice
Barvu vlasů neustále měním. Vlasy si však odmítám barvit sám, jelikož to pro mě představuje silnou dávku nepohodlí a navíc by byl výsledek o dost horší, než když to dělá někdo, kdo je na to vzdělaný. Chodil jsem ke kadeřnici, co mi doporučila teta. Pak jsem na chvíli přešel ke kadeřnici, ke které chodívala mamka. Ta mamčina je ale o dost dražší. Návštěva salonu mě vyšla téměř na dvojnásobek. Vrátil jsem se tedy k té levnější. Nepřišlo mi, že by výsledek u dražší kadeřnice byl lepší. Akorát jsem si více popovídal, protože tahle kadeřnice je větší drbna.

                                          Zdroj: https://www.artsyindia.com