Předmluva: O věcech, o kterých budu mluvit se mi nehovoří lehce. Je to choulostivé téma a při psaní tohoto příspěvku se budu cítit maximálně trapně. Domnívám se ale, že o podobných věcech by se mělo hovořit. Jsem proti tabuizaci problémů obecně, to pak z nich činí pro lidi ještě větší problémy, když to přijde.
Upozornění: Tenhle článek bude velmi explicitní. Pokud jste slabší povahy, nečtěte ho.
Jak to začalo
V neděli druhého února se začalo nepohodlně sedět. Nejprve jsem si říkal, že jsem prostě jen "přesezený."
Už to mě ale trochu vynervovalo. Říkal jsem si, že zbytečně panikařím a že to přejde do dvou dní a já si oddychnu.
Jenže to nepřešlo. Naopak se to začalo zhoršovat a ze sezení se začalo stávat peklo. Neustálý pocit tlaku při sezení. Byl to spíš tlak než bolest.
Logicky mě napadlo, že půjde o hemeroidy. Ale už hned z kraje zde byl paralelní hlásek.
Hypochondrie v plném proudu
Co mi říkal můj hypochondrický hlásek? Že je to rakovina! Tak a teď přejdeme k té hodně trapné části článku. Ale chci to napsat... Chci podat pohled na mysl hypochondrika v jejím plném hnusu.
Nejenže mi hypochondrický hlásek našeptával, že to je rakovina. Hned mi začal vykreslovat dva šílené scénáře. Ten jeden, že skončím s vývodem. Ten druhý, že skončím inkontinentní. Dvě děsivé a představy, které se mi do mysli místy derou celých tech čtrnáct dní. A je to pro mě tak děsivá představa, že jsem hned začal pomýšlet na možnost sebevraždy, kdyby tento scénář nastal.
To je můj odvěký přístup. Již oddávna si říkám, že bych volil raději smrt než narušení tělesné integrity. V tomto článku nechci nabádat nikoho, koho postihlo nějaké neštěstí ke stejným myšlenkám, jaké mám já. Ale jak jsem říkal, tohle bude autentické. Vlastně neautentičtější článek, co jsem zatím napsal.
Jak týden pokračoval
Psychiatrička mi kdysi radila, abych v případeh záchvatu hypochondrie užívat pravidelně léky na úkost. Během pracovního týdne jsem tedy byl na cca 3 rivotrilech denně, případně jsem si vzal chloprothixen.
Děsil jsem se návštěvy lékaře. Nechtěl jsem řešit tak choulostivé téma. Jelikož jsem ale nedovedl o věci vůbec nemluvit, radil jsem se s několika blízkými lidmi.
Cca ve čtvrtek se ve mě něco zlomilo a rozhodl jsem se, že v pátek zajdu k lékaři. Večer jsem však zjistil, že zrovna tento pátek má můj obvoďák v Malém městě dovolenou. Na další pátek mám zase jiné plány.
Nějak jsem se však uklidnil a bylo mi psychicky zase dobře. V sobotu jsem poslal tátu do lékárny pro čípky. Přinesl dubovou kůru a krém. Měl jsem zrpvu pocit, že krém funguje, ale ne. Stále jsem však zůstával celkem v klidu.
K lékaři stejně potřebuji jít a časem k němu půjdu. Říkal jsem si, že se do té doby vše zlepší a třeba se vyhnu nepříjemnému vyšetření.
Začátek tohoto týdne
Nelepšilo se to. A kamarád mi doporučil čípky, že mast je k ničemu. Čípky jsem si koupil cestou z práce. Zprvu z nich byl divný pocit, jako že to vše celkem horší. Pak ale bolest na chvíli ustoupila.
Myslel jsem, že to je ono. Konec problémů. Když jsem si dnes odpoledne 11.2. po šlofíku sedl k počítaři a bolest se vrátila v plné síle, začal jsem panikařit. Otevřel si stránky o rakovině, kde psali, že případně to většinou končí dobře. Přesto jsem však propadl v další silný záchvat hypochondrie.
Zrovna jsem byl na cestě do města, nechtělo se mi rušit rezervaci v restauraci a volat kamarádům, že tnepřijdu. Před restaurací jsem to už nemohl vydržet a vytáhli z batohu rivotril a jeden si dal.
Začal jsem kalkulovat. Napadla mě i možnost návtěvy krizového centra.
Běheme večeře najel rivotril a já se uklidnil, přesto mě ale napadlo napsat šéfovi a požádat ho o neplacené volno ve středu a čtvrtek s tím, že bych jel domů a ihned navštívil obvoďáka a případně psychiatra.
Dnešní ráno
Probudil jsem se v lepším psychickém stavu. Když teď cítím u počítače, tlak necítím, ale to je tím, že jsem si při spaní odpočinul od sezení. Šéf mi napsal, ať si případně vezmu dovolenou. Tím podpořil mou antipatii k němu, která v poslední době i tak narostla kvůli jeho neprofesionálnímu chování. Dovolené mám kvůli lékařům velmi málo a kdybych si ji zval teď, tak se v létě nikam nepodívám.
Jelikož mi je lépe, zajdu k obvoďákovi patrně v pátek. Když půjdu brzy, snad to nenaruší mé plány.
Dnes tedy nejspíš půjdu normálně do práce.
Mimochodem, našel jsem si psychologa a shodou okolností jdu k němu za chvíli, tak snad mi pomůže.
