Meditace

Minule jsem tak napůl slíbil, že napíšu příspěvek o meditaci. Nuže tady je.

Poslední rok mám naprostý odpor k esoterice, pavědám a náboženstvím. Jsou to věci, které nejsou stavěné na důkazech. Mohlo by se tedy zdát, že k meditaci budu mít odpor také. Omyl. Je zde prokazatelný vliv na lidskou psychiku a celá věc může být praktikována bez návaznosti na nějakou ideologii. Aspoň tak jsem to pojal já. K meditaci mě vedle hlavně zvědavost. Co člověk může vnímat při jejím praktikování.
Přečetl jsem si krátký článek, i když jsem věděl, že budu hlavně experimentovat. Ve výsledku jsem zkoušel dva druhy. Začnu tím, který se mi příliš neosvědčil. Popis mé techniky ještě popíšu. Ale hlavní je vždy třetí bod. U toho způsobu, co se mi neosvědčil byla třetím bodem vizualizace. Na něco jsem se soustředil, především to byla nějaká krásná krajina.
A teď k tomu, co se mi osvědčilo o dost více. Popíšu celou svou meditační praxi.

1. Procítění celého těla
Projdu celé tělo od hlavy až k patě. Představuji si, že se do konkrétní části těla nadechnu. A poté se snažím danou část těla vědomě uvolnit. Prostě si představím, že daná část jakoby povolí a zvláční.

2. Soustředění na dech
 Po uvolnění celého těla pokračuji dál. Myšlenky na každodenní věci jsou stále celkem živé. Je na čase se zklidnit zase o krok více. Soustředím se tedy na dech. Snažím se vnímat každou část dechu. To, jak vzduch prochází nosními dírkami, jak putuje k plicím, jak se mi zvedá břicho a hruď. Tuto část praktikuji, dokud s necítím o něco více uvolněný.

3. Nic
 A teď poslední část. Soustředím se na nic. Jak to vypadá? Každou myšlenku se snažím pustit ze své mysli. Myšlenky přichází, ale já je nepřijímám. Snažím se ponořit se do naprosté nicoty. Snažím se mít, co neprázdnější hlavu. Tahle praxe velmi uvolňuje a člověk se dostává stále hlouběji a hlouběji. Občas začnu slyšet zvláštní šum, vidím obrazce nebo mám takový typický pocit závratě, kterou znám i z jedné ataky. Přesto mám hlavu celkem prázdnou, slova a věty nechávám plynout mimo a nesoustředím se na ně.

To je tedy popis mé meditační praxe. Jsem zvědavý, jaké to bude mít důsledky v dlouhém období. Každopádně je to příjemný zážitek a člověk má pocit, že zažívá něco netradičního. Najednou mám pocit, že už si i celkem dovedu představit, že po smrti nic není. A nepůsobí to děsivě, ale spíše klidně.
Vřele tedy meditace doporučuji a myslím, že pro člověk s psychózou to může mít o to větší přínos, protože naše mysli často bývají dost divoké.

Jak jsem se loučil s kolejí

Začátky
Na podzim 2011 jsem nastoupil na kolej. Něco jsem si o ní zjistil dopředu. Dozvěděl jsem se o nepsaném pravidlu, že čím vyšší patro, tím více se paří. V té době jsem byl tak trochu násoska, takže jsem zvolil deváté patro. Pater bylo deset.
První noc na koleji jsem se snažil infiltrovat hlouček lidí pijící alkohol na chodbě. Nepovedlo se mi to. Ještě ten víkend jsem zjistil, že na tomto patře se nebude příliš dát spát. Některé dny jsem to dokonce nevydržel a volal na vrátnici, protože řev o půl třetí ráno z chodby nebyl příjemný.
Časem jsem se seznámil s lidmi z patra, ale nepil jsem. Náhle jsem si připadal příliš starý na to pít příliš alkoholu. Ale sem tam jsem s někým zašel na cigaretu nebo jen tak si popovídat.

Druhý rok
Tento rok jsem si zarezervoval pokoj na prvním patře. To ticho a klid oproti devítce bylo super. Můj spolubydlící byl zvláštní. Možná jsem tu už o něm psal, nazývám ho "Kočičí mág" a je v příběhu mé nemoci trochu významnou osobou. Vedli jsme zvláštní rozhovory. Na každou otázku měl odpověď, avšak nejspíš tato odpověď nebyla vždy správná. Znal podezřele mnoho konspiračních teorií. A neustále mluvil o tom, že musí zjistit, kde ve městě sehnat marihuanu. Vše bylo nevinné, až do chvíle, kdy sehnal. Byl jsem ve stresu z jednoho předmětu, navíc jsem v té době chodil do práce, která byla fyzicky celkem náročná. Jeho pozvání jsem přijal, chtěl jsem se uklidnit a měl jsem zkušenost s marihuanou a nemocí, zatím se mi po tom nic nestalo. Jenže... Tentokrát to vedlo k třetí atace. Ale ta noc po trávě byla fakt magická. Kočičí mág mi řekl, že věděl, že mě potká, že mu to řekla kartářka. Mluvili jsem o dost divných věcech.
Přerušené studium, kolej odhlášená. Dlouhou dobu jsme se dával do kupy.

Nejlepší spolubydlící
Každý z těch šesti let jsem měl jiného spolubydlícího. Ten z roku 2013 byl nejlepší a je jediný, se kterým se pravidelně vídám dodnes. Také jsem tento rok poznal nové kamarády, se kterými jsme se ve výsledku bavil na koleji nejvíc. Ta doba po návratu nebyla úplně idylická. Se spolubydlícím jsem dost pili, začala se u mě projevovat závislost na nikotinu, také jsem trpěl úzkostmi. Tuším, že to byl květen, kdy se spolubydlící odstěhoval na kolej, která byla blíž škole. Bylo mi dost smutno. Ale vídáme se dodnes, chodíme sem tam na společný oběd nebo večeři.

2014/2015
Úzkost se prohloubila. Závislost na cigaretách se zhoršila. Pití jsem omezil, protože jsem po něm byl depresivní. Jako každý rok jsem se na začátku seznámil s lidmi z vedlejšího pokoje. Můj spolubydlící přes den spal a v noci se učil za světla lampy. Soužití s ním tedy nebylo nejjednodušší. Chtěl, abychom byli spolubydlícími i další rok a já musel vymyslet, jak ho slušně odmítnout.

Svítání na lepší časy
Další rok jsem měl spolubydlícího jen semestr, po semestru se odstěhoval na privát se svou přítelkyní. V tomto roce se mi ve škole začalo celkem dařit. V letním semestru ve zkouškovém jsem přestal dokonce kouřit.

Poslední rok
Spolubydlící, které jsem měl tento rok působil podivně, ale odstěhoval se po dvou týdnech. Měl jsem tedy pokoj pro sebe a vše bylo poklidné. Už jsem měl splněné všechny povinné předměty a zapsal jsem si to, co mě baví. Ale všechno musí jednou skončit. Sice pokračuji ve studiu, ale na další rok jsem se na kolej nezapsal. Doufám tedy, že seženu nějaké ubytování, abych se nemusel sem zapsat na poslední chvíli.

A teď něco k posledním chvílím na koleji. Vše jsem sbalil v předstihu a pak jsem na etapy uklízel. Padla na mě nostalgie a pocit pomíjivosti. Došlo mi, že to bylo šest let a přitom to uteklo tak rychle. Jedna kapitola je náhle pryč. Upřímně, tento pocit cítím v celé své kolosálnosti i teď, kdy píšu tenhle článek. Druhý den ráno jsem se odhlásil, ale potkal jsem kamarádku, takže se vše protáhlo a já po odhlášení zůstal ještě hodinu u ní na pokoji. Bylo to o to zvláštnější, vše pominulo, ale ještě to chvíli přetrvávalo.

Mix léto 2017

Ahoj, dlouho jsem se neozval. Takže teď k tomu, co se událo za červen a tu část července, která už uběhla.

Zkouškové

Vše jsem dal na poprvé, pět předmětů ukončeno za 3 týdny.

Přijímačky

Přijali mě na další školu, vedl jsem si dost dobře a byl jsem v druhé desítce přijatých.

Diplomka

Pořád velký špatný, ale celkem jsem zabral, tak uvidíme, jestli to v létě konečně zlomím.

Sociální úzkost

Téměř nula, občas se vyhnu ulici, kde je dost lidí, ale jinak se musí pochválit. Byl jsem na několika veřejných akcích a zvládal jsem to v pohodě.

Nostalgie

Opustil jsem po šesti letech kolej a teď hledám ubytování, zatím jsem odepsal na dva inzeráty. Na jeden dodnes nemám odpověď, na druhý jsem dostal odpověď, že už je plno. Jsem trochu nervózní, ale snad něco najdu. Jinak ještě k té koleji. Celkem jsem to tam nesnášel, ale přesto jsem se neubránil k nostalgii. Možná na tohle téma napíšu kratší příspěvek, ať to tu nezeje prázdnotou.

Meditace

Nedávno jsem začal mít chuť experimentovat se změněnými stavy vědomí. Přesto však bezpečně. Rozhodl jsem se tedy naučit meditovat. Přečetl jsem krátký článek a pak jsem začal improvizovat. Svou meditační techniku bych asi taky mohl více rozepsat. Výsledkem jsou celkem silné a příjemné stavy, ale asi to nemusí účinkovat na každého. Je možné, že to přispívá k mé větší duševní stabilitě posledních dnů, protože praktikuji celkem pravidelně.

No a abych to shrnul, poslední dobou se mi daří. Občas přijde nějaká mikrodeprese, ale to je otázka jednoho nebo dvou dní. Nechci to zakřiknout, ale doufám, že jsem se probojoval do fáze, kdy nemoc zase o něco zeslábla.

Léky na předpis vs. nová psychiatrička

Ahoj, znovu jsem se odmlčel, jak mám teď ve zvyku, ale aktivit je mnoho. Tak teď útržkovitě něco k problémům, které řeším. Tenhle blog je teď celkem můj deník. Alespoň je to tedy velmi autentický počin. Opravdový deník si píšu, ale některé věci tam neřeším. Proč? Hodně lidí rádo vzpomíná. Málokdo ale dělá záznam. A tak chci svůj deník psát tak, aby bylo možné ho sdílet bez dodatečné cenzury. Nuže čtenáři Zdivočelé mysli, vítejte v mých niternějších poznámkách.

Co probereme dnes? Prášky!
Mám novou psychiatričku a to s sebou nese různé otázky. Jedna z nich je ta, jak hodně benevolentní bude ohledně předepisování léků, které nejsou úplně nezbytné. Má bývalá psychiatrička mi je psala pokaždé, když jsem si řekl. Jenže mladší psychiatři jsou prý učení léky více vysazovat. U mě se jedná o léky Stilnox a Rivotril. První na spaní, druhý na úzkost. Oba jsou návykové. Ani na jednom návyk nemám. Téměř je neberu, ale jsem rád, že je mám u sebe. Jsem si tak nějak jistější, že jisté situace budou snadněji řešitelné. Většinou si na úzkost Rivotril neberu. Ale... Jsou situace, které se stanou několikrát do roka, které jsou nad rámec snesitelnosti. Situace, kdy mi dělá problém se uklidnit. Taková situace byla, když jsem se sešel s člověkem, který působil jako silně narušený a já se bál i potom, co jsem byl bezpečně ve vlaku. Nebo jsou chvíle, kdy má mysl reaguje s neadekvátní citlivostí. Občas mívám nával nezvladatelné morální kocoviny, i když jsem neudělal žádné faux pas. Na takový stav také Rivotril zabere.
To je tedy důvod, proč se bojím, že mi nová psychiatrička léky nebude předepisovat. Jsem celkem zodpovědný uživatel a čas od času takový lék pomůže.

Výsledky jaterních testů číslo 2

Ahoj, mám novinu.
Mám výsledky dalších jaterních testů a po té mé tříměsíční kůře, kdy jsem skoro nepil alkohol, pil ostropestřec a dával si tabletky z ostropestřece se má játra zlepšily. Enzymy jsou pořád zvýšené, ale zvýšení dramaticky pokleslo.

Takový krátký štěk o mém životě

Je tu skutečný život, který žiju. Tady, teď, realita. 

Pak je tu příběh, který mám v mysli. Obzvlášť, když mi začíná téct do bot nebo mnou lomcují emoce. To je ten svět, kam utíkám před tím skutečným. 

A pak je tu život, který žiju jen velmi vzácně. Ve skutečném světě, ale s jinou myslí. Je to svět, když člověk otevře oči visí za nohy ze zábradlí požárního schodiště. Tenhle svět má svůj soundtrack, který hraje v reálném čase. A stíny v tomhle světě šeptají své rady.

Relatita... Fantazie... Šílenství...

Potkávání těch, co už tu nejsou

A teď jedno smutné téma. Poprvé jsem se se smrtí někoho blízkého setkal v 16, kdy odešla babička. Často chodila oblečená ve fialovém tričku nebo bundě, byla to její oblíbená barva. No a dodnes, když vidím z dálky nějakou starší paní ve fialové bundě, jsem plný očekávání, jako když člověk potká někoho, koho zná. Hned na to člověku dojde, že to ta blízká osoba není, že už je dávno někde jinde. Zvláštní, uteklo tolik let, ale tohle se mi stále stává. 

Loni na podzim odešel i děda. A nedávno se mi stalo, že jsem viděl pár důchodců, kteří byli oblečení stejně, jak se oblékali mí prarodiče. Znovu jsem byl plný očekávání, že vidím někoho blízkého, ale pak mi to došlo.

Loni cca touhle dobou ještě odešel kamarád, s kterým jsme si byli velmi blízcí při jedné hospitalizaci. Jeho dvojníky také potkávám.

Ani nevím, proč tenhle článek píšu. Asi se chci jen podělit o tento smutný fenomén. Stává se vám tohle také? Nestyďte se napsat svou zkušenost do komentářů.