neděle 27. srpna 2017

Televize a ataka

Tak, máme tu ještě jedno zavzpomínání na ataku. Tentokrát se budu věnovat televizi a proč byla pro mě v atace podstatná.

Když jsem měl ataku, byl jsem velmi vztahovačný a snažil se vše brát jako součást vlastního příběhu. Byl jsem zavřený na psychiatrii, kde jsem chvílemi pořádně ani nevěděl kde jsem, ale televize byla věc, kterou jsem vnímal jasně.
V atace bylo sledování televize mnohem zábavnější než mimo ni. Dával jsem scénám v ní mnohem větší význam, než jindy. Seriály, které spolu jinak nemají nic společného na sebe ve světě šílenství navazovaly. Všechno končilo dobře, protože špatný konec filmu nebyl konec. První další film, co měl dobrý konec, to byl pravý konec.
Také jsem připodobňoval postavy z filmů k lidem z mého života. To je další věc, co je pro mé ataky typická. Lidé mi v atace připadají podobnější.
Televize celkem byla uklidňující. Já byl zavřen na jednom místě a čekal jsem, že veškerá realita se brzy dočká rozuzlení. Vše v televizi ubíhalo rychle, a tak jsem měl pocit, že se blížím k tomuto očekávanému bodu.


Pomíjivost

Začalo to loni na Vánoce. Příjemný spád života se náhle změnil v děsivý sešup. Naštěstí to trvalo jen nějakou dobu a pak se mi zase začala proměnlivost života líbit.
Vždy se mi líbilo, jak čas utíká a vše se mění. Člověk může uchváceně pozorovat změnu. Jenže mé vnímání času se dost zrychlilo. Náhle už to není pouze příjemné. Náhle to, co jsem měl rád zmizí v propadlišti času a já cítím, jako by mě část chyběla.
Poslední 4 dny mám smutnou náladu z části z tohoto důvodu. Mám pocit odcizení od světa ve kterém žiji. Je to opačná situace, jako když jsem prošel všechny fotky a ta změna mě fascinovala. Tentokrát se bojím, že zůstanu sám ve světě, který nechápu. Zase je tu strašák samoty. Někde jsem zaslechl citát, který si ne zcela pamatuji, tak zmíním jeho část, kterou si pamatuji dobře. To, že čas letí rychle v nás vzbuzuje pocit zranitelnosti. A přesně tak to teď mám. A přesně proto nechci žít dále v singlu, tak nějak doufám, že ve dvou se tenhle pocit mírní. Jenže kde najít vtah?

úterý 1. srpna 2017

All about lifestyle + novinky léto 2017

Dneska je dobrý den, ale i tak mám sklon k nějaké tísni. Visí to nade mou už delší dobu. A tak jsem se rozhodl napsat článek o tom, co se u mě děje poslední dobou.
Začnu věcmi, ze kterých mám největší radost. Dnes byla babička na operaci a co mám info, vše dopadlo dobře. To byla starost, která mi vysela nad hlavou tak měsíc, kdy jsem se o tom dozvěděl.
A teď k tomu, co je nového u mě.

Vztahy
Chtěl jsem na tohle téma napsat samostatný článek, ale asi vše jen stručně shrnu tady. Vyříkal jsem si vše s jedním kolouškem. Zjistil jsem tedy, že o mě nemá zájem z partnerského hlediska. No a já se s ním nějak nechci jen kamarádit, takže jsme se od té doby příliš nebavili. No a pak tu byla tendence sejít se s jedním mým bývalým milencem. Několikrát jsem se na něj naštval, ale pak mu stejně napsal a měl ze sebe špatný pocit. Nakonec jsem se vůbec nesešli a já mám zas náladu nechat ho plavat. Hnusí se mi jak fyzicky, tak i jinak, jen je mezi námi nějaká chemie, která je oboustranná, jak mi psal. A to je tak vše, vztah s ním bych rozhodně nechtěl. Co jsem klábosil s kamarády a především s kamarádkami, tak dost lidí má takhle někoho, kde mezi nimi je jen a pouze chemie.

Bydlení
Hledal jsem měsíc bydlení, ale nenašel jsem moc inzerátů, co se mi líbili, odepsal jsem tak na 5 nebo 6 inzerátů a byl na dvou prohlídkách, pokaždé to dali někomu jinému. Nakonec mě už nebavilo hledat a tak jsem vzal pokoj po kamarádovi. Sice nebudu mít pokoj sám pro sebe (budu mít jednoho spolubydlícího), ale je to levné. Takže se nebudu muset ve výsledku tolik uskromnit, i když i přes to platí mé předsevzetí tolik neutrácet. Ne, že bych sahal poslední dobou na úspory, ale jsem tam kde jsem byl před dvěma měsíci a to se mi nelíbí.

Cestování
Byl jsem s kamarády v nové zemi a dost se mi tam líbilo. Naše cestovní sestava je už celkem stálá. Jen jednou s námi jel jeden kamarád, který tentokrát nebyl a pojede znovu.

Sociální život
Snažím se tomu jít na proti a teď jsem se dal do řeči s několika lidmi, se kterými jsem delší dobu nemluvil. Doufám, že na nové škole se mi podaří zařadit se do kolektivu velmi rychle.

Životní styl
Stále medituji, i když už ne tak často. Omezil jsem kávu a piji zelený čaj. Snažím se teď víc cvičit. Tenhle článek se jmenuje all about lifestyle z jednoho důvodu. Čím jsem starší tím více si užívám vědomé vytváření vlastního životního stylu. Každá drobnost, se kterou se vědomě ztotožním vede k pocitu životního pohodlí. Meditace a zelený čaj je tedy činnost, která mě aktuálně v životě nejvíc těší.

A to je asi vše, co jsem vám chtěl dnes sdělit. Zkusím se ještě zamyslet nad nějakým článkem, co bych mohl napsat.

neděle 23. července 2017

Téměř 5 let od ataky... Věřím stále bludům?

Má nemoc začala v roce 2010. A pokud bychom za konec měli počítat poslední ataku, skončila by tedy v roce 2012. Ale jednak není jisté, že nepřijde další ataka, i když tomu tedy nic nenasvědčuje a za druhé, byly to stavy, které byly někde mezi.
Jak nazvat to, o čem chci mluvit? Dejme domu epické myšlení. Dle tohoto myšlení je svět jeden velký příběh a každý člověk je herec. Tento pocit někteří nemají téměř vůbec, jiní více a já mám pocit, že spousta psychicky nemocných ještě mnohem více. Od tohoto přístupu jsem se odpoutal asi někdy v roce 2016. Nebo spíš jsem ho usměrnil do běžné podoby. Takové, že můj příběh se skládá jen z běžných věcí. Občas však přijde krátkodobý návrat epického myšlení.

No tak jsem se rozepsal. Ale o něčem jiném, než jsem původně chtěl psát. Takže nyní už k věci.

Jak nemoc odeznívala, začal jsem vše brát pouze jako nemoc. Nemoc, co nemá smysl, prostě se stane z biologického důvodu. Všechny divné věci, co se v atace staly jsem identifikoval jako bludy. Tedy... ne všechny. Na pár věcí zapomínám, ale když si vzpomenu, znamená to téměř automaticky epické myšlení. Jde hlavně o jednu věc. O jednu sms zprávu. Byla dost zvláštní. A člověk, který mi ji napsal, popřel, že by ji psal. Ale já jsem si smrtelně jistý, že byla reálná. Jenže,... nemám dnes absolutně žádný důkaz, že zpráva existovala. A jelikož se na jejím konci psalo, že nemám mluvit o obsahu, smazal jsem ji. Je to jako divné sny, které se mi zdají. Dějí se v nich podivné věci. Často je tam postava v kápi, která tvrdí, že tohle není jen sen a že o jejich obsahu je mi zakázáno mluvit. Jsem přes svou silnou racionalitu pověrčivý a tak opravdu o obsahu těch snů nemluvím. I když mám z toho zvláštní pocit, beru to jako sen. Jenže... ta zpráva tehdy byla skutečná. Jsem si tím jistý. Zároveň však vím, že tohle působí jako klasická paranoia, takže se s nikým nehádám. Takových zpráv přišlo koneckonců více. Dobře si pamatuji tu poslední. Tu jsem nemazal a ukázal někomu, abych měl svědka. Svědek mi potvrdil, že je to divné. Zprávu jsem se rozhodl v mobilu nechat. Jenže mobil se rozbil. A zpráva pryč. No a po roce mi i můj svědek řekl, že si to pořádně nepamatuje, atd. Cítil jsem pocit prohry, ale věděl jsem, že tohle je něco, v čem není dobré se hrabat. Od chvíle, co jsem poslední zprávu ukázal už nikdy žádná nepřišla. Vše se stalo jen vzpomínkou, která mě nutí pochybovat, že vše na světě je čistě normální a že zde není nic paranormálního.

Vím, že tenhle článek zavání psychózou, ale věřte, že jsem v současné době více racionální než spousta lidí bez diagnózy. Psychóza je z pohledu zdravého nemoc. Z pohledu nemocného často pocit, že ví víc než druhý nebo, že se mu děje něco tajemného.  Pro mě, jako člověka v rámci možnosti uzdraveného, je to nemoc spojená s tím, že se dějí věci, které je těžké vysvětlit.


čtvrtek 13. července 2017

Meditace

Minule jsem tak napůl slíbil, že napíšu příspěvek o meditaci. Nuže tady je.

Poslední rok mám naprostý odpor k esoterice, pavědám a náboženstvím. Jsou to věci, které nejsou stavěné na důkazech. Mohlo by se tedy zdát, že k meditaci budu mít odpor také. Omyl. Je zde prokazatelný vliv na lidskou psychiku a celá věc může být praktikována bez návaznosti na nějakou ideologii. Aspoň tak jsem to pojal já. K meditaci mě vedle hlavně zvědavost. Co člověk může vnímat při jejím praktikování.
Přečetl jsem si krátký článek, i když jsem věděl, že budu hlavně experimentovat. Ve výsledku jsem zkoušel dva druhy. Začnu tím, který se mi příliš neosvědčil. Popis mé techniky ještě popíšu. Ale hlavní je vždy třetí bod. U toho způsobu, co se mi neosvědčil byla třetím bodem vizualizace. Na něco jsem se soustředil, především to byla nějaká krásná krajina.
A teď k tomu, co se mi osvědčilo o dost více. Popíšu celou svou meditační praxi.

1. Procítění celého těla
Projdu celé tělo od hlavy až k patě. Představuji si, že se do konkrétní části těla nadechnu. A poté se snažím danou část těla vědomě uvolnit. Prostě si představím, že daná část jakoby povolí a zvláční.

2. Soustředění na dech
 Po uvolnění celého těla pokračuji dál. Myšlenky na každodenní věci jsou stále celkem živé. Je na čase se zklidnit zase o krok více. Soustředím se tedy na dech. Snažím se vnímat každou část dechu. To, jak vzduch prochází nosními dírkami, jak putuje k plicím, jak se mi zvedá břicho a hruď. Tuto část praktikuji, dokud s necítím o něco více uvolněný.

3. Nic
 A teď poslední část. Soustředím se na nic. Jak to vypadá? Každou myšlenku se snažím pustit ze své mysli. Myšlenky přichází, ale já je nepřijímám. Snažím se ponořit se do naprosté nicoty. Snažím se mít, co neprázdnější hlavu. Tahle praxe velmi uvolňuje a člověk se dostává stále hlouběji a hlouběji. Občas začnu slyšet zvláštní šum, vidím obrazce nebo mám takový typický pocit závratě, kterou znám i z jedné ataky. Přesto mám hlavu celkem prázdnou, slova a věty nechávám plynout mimo a nesoustředím se na ně.

To je tedy popis mé meditační praxe. Jsem zvědavý, jaké to bude mít důsledky v dlouhém období. Každopádně je to příjemný zážitek a člověk má pocit, že zažívá něco netradičního. Najednou mám pocit, že už si i celkem dovedu představit, že po smrti nic není. A nepůsobí to děsivě, ale spíše klidně.
Vřele tedy meditace doporučuji a myslím, že pro člověk s psychózou to může mít o to větší přínos, protože naše mysli často bývají dost divoké.

neděle 9. července 2017

Jak jsem se loučil s kolejí

Začátky
Na podzim 2011 jsem nastoupil na kolej. Něco jsem si o ní zjistil dopředu. Dozvěděl jsem se o nepsaném pravidlu, že čím vyšší patro, tím více se paří. V té době jsem byl tak trochu násoska, takže jsem zvolil deváté patro. Pater bylo deset.
První noc na koleji jsem se snažil infiltrovat hlouček lidí pijící alkohol na chodbě. Nepovedlo se mi to. Ještě ten víkend jsem zjistil, že na tomto patře se nebude příliš dát spát. Některé dny jsem to dokonce nevydržel a volal na vrátnici, protože řev o půl třetí ráno z chodby nebyl příjemný.
Časem jsem se seznámil s lidmi z patra, ale nepil jsem. Náhle jsem si připadal příliš starý na to pít příliš alkoholu. Ale sem tam jsem s někým zašel na cigaretu nebo jen tak si popovídat.

Druhý rok
Tento rok jsem si zarezervoval pokoj na prvním patře. To ticho a klid oproti devítce bylo super. Můj spolubydlící byl zvláštní. Možná jsem tu už o něm psal, nazývám ho "Kočičí mág" a je v příběhu mé nemoci trochu významnou osobou. Vedli jsme zvláštní rozhovory. Na každou otázku měl odpověď, avšak nejspíš tato odpověď nebyla vždy správná. Znal podezřele mnoho konspiračních teorií. A neustále mluvil o tom, že musí zjistit, kde ve městě sehnat marihuanu. Vše bylo nevinné, až do chvíle, kdy sehnal. Byl jsem ve stresu z jednoho předmětu, navíc jsem v té době chodil do práce, která byla fyzicky celkem náročná. Jeho pozvání jsem přijal, chtěl jsem se uklidnit a měl jsem zkušenost s marihuanou a nemocí, zatím se mi po tom nic nestalo. Jenže... Tentokrát to vedlo k třetí atace. Ale ta noc po trávě byla fakt magická. Kočičí mág mi řekl, že věděl, že mě potká, že mu to řekla kartářka. Mluvili jsem o dost divných věcech.
Přerušené studium, kolej odhlášená. Dlouhou dobu jsme se dával do kupy.

Nejlepší spolubydlící
Každý z těch šesti let jsem měl jiného spolubydlícího. Ten z roku 2013 byl nejlepší a je jediný, se kterým se pravidelně vídám dodnes. Také jsem tento rok poznal nové kamarády, se kterými jsme se ve výsledku bavil na koleji nejvíc. Ta doba po návratu nebyla úplně idylická. Se spolubydlícím jsem dost pili, začala se u mě projevovat závislost na nikotinu, také jsem trpěl úzkostmi. Tuším, že to byl květen, kdy se spolubydlící odstěhoval na kolej, která byla blíž škole. Bylo mi dost smutno. Ale vídáme se dodnes, chodíme sem tam na společný oběd nebo večeři.

2014/2015
Úzkost se prohloubila. Závislost na cigaretách se zhoršila. Pití jsem omezil, protože jsem po něm byl depresivní. Jako každý rok jsem se na začátku seznámil s lidmi z vedlejšího pokoje. Můj spolubydlící přes den spal a v noci se učil za světla lampy. Soužití s ním tedy nebylo nejjednodušší. Chtěl, abychom byli spolubydlícími i další rok a já musel vymyslet, jak ho slušně odmítnout.

Svítání na lepší časy
Další rok jsem měl spolubydlícího jen semestr, po semestru se odstěhoval na privát se svou přítelkyní. V tomto roce se mi ve škole začalo celkem dařit. V letním semestru ve zkouškovém jsem přestal dokonce kouřit.

Poslední rok
Spolubydlící, které jsem měl tento rok působil podivně, ale odstěhoval se po dvou týdnech. Měl jsem tedy pokoj pro sebe a vše bylo poklidné. Už jsem měl splněné všechny povinné předměty a zapsal jsem si to, co mě baví. Ale všechno musí jednou skončit. Sice pokračuji ve studiu, ale na další rok jsem se na kolej nezapsal. Doufám tedy, že seženu nějaké ubytování, abych se nemusel sem zapsat na poslední chvíli.

A teď něco k posledním chvílím na koleji. Vše jsem sbalil v předstihu a pak jsem na etapy uklízel. Padla na mě nostalgie a pocit pomíjivosti. Došlo mi, že to bylo šest let a přitom to uteklo tak rychle. Jedna kapitola je náhle pryč. Upřímně, tento pocit cítím v celé své kolosálnosti i teď, kdy píšu tenhle článek. Druhý den ráno jsem se odhlásil, ale potkal jsem kamarádku, takže se vše protáhlo a já po odhlášení zůstal ještě hodinu u ní na pokoji. Bylo to o to zvláštnější, vše pominulo, ale ještě to chvíli přetrvávalo.

Mix léto 2017

Ahoj, dlouho jsem se neozval. Takže teď k tomu, co se událo za červen a tu část července, která už uběhla.

Zkouškové
Vše jsem dal na poprvé, pět předmětů ukončeno za 3 týdny.

Přijímačky
Přijali mě na další školu, vedl jsem si dost dobře a byl jsem v druhé desítce přijatých.

Diplomka
Pořád velký špatný, ale celkem jsem zabral, tak uvidíme, jestli to v létě konečně zlomím.

Sociální úzkost
Téměř nula, občas se vyhnu ulici, kde je dost lidí, ale jinak se musí pochválit. Byl jsem na několika veřejných akcích a zvládal jsem to v pohodě.

Nostalgie
Opustil jsem po šesti letech kolej a teď hledám ubytování, zatím jsem odepsal na dva inzeráty. Na jeden dodnes nemám odpověď, na druhý jsem dostal odpověď, že už je plno. Jsem trochu nervózní, ale snad něco najdu. Jinak ještě k té koleji. Celkem jsem to tam nesnášel, ale přesto jsem se neubránil k nostalgii. Možná na tohle téma napíšu kratší příspěvek, ať to tu nezeje prázdnotou.

Meditace
Nedávno jsem začal mít chuť experimentovat se změněnými stavy vědomí. Přesto však bezpečně. Rozhodl jsem se tedy naučit meditovat. Přečetl jsem krátký článek a pak jsem začal improvizovat. Svou meditační techniku bych asi taky mohl více rozepsat. Výsledkem jsou celkem silné a příjemné stavy, ale asi to nemusí účinkovat na každého. Je možné, že to přispívá k mé větší duševní stabilitě posledních dnů, protože praktikuji celkem pravidelně.

No a abych to shrnul, poslední dobou se mi daří. Občas přijde nějaká mikrodeprese, ale to je otázka jednoho nebo dvou dní. Nechci to zakřiknout, ale doufám, že jsem se probojoval do fáze, kdy nemoc zase o něco zeslábla.