Jak u mě začal rok 2020

Prvních čtrnáct dní nového desetiletí je za námi a tak jsem si řekl, že sem hodím alespoň nějaký update.

Práce
Šéf mi toho poslední dobou nakládá hodně. Avšak daří se mi úkoly plnit včas. Má produktivita je teď dost vysoká, ale doufám, že bude zas pár dní klidu, abych se v práci mohl podívat i na nějaké věci pro sebe.

Padání vlasů
Tenhle problém mě trápí už čtvrt roku. Celkem dost mi padají vlasy a už je to na mé kštici znát. Zkouším na to šampon alpecin, komplex vitamínů B a vitamín D3. Bez výsledku. Napadlo mě, že dost značně vlasy zkrátím, než se vzpamatují, aktuálně se k tomu odhodlávám.

Snaha dostat se do formy
Rok 2020 je pro mě zatím rokem chození. Procházka každý den dokonce snížila mou chronickou bolest zad. Akorát včera se stalo něco, co mě rozhodilo. Při cestě z města jsem byl svědkem bitky podivných lidí kousek od místa, kde běžně chodím. Nevím, jestli se na konkrétní místo kvůli úzkosti budu schopen vrátit. Což je pro mě špatné, protože by to jinak byla ideální trasa na procházku.

City
Pořád jsem zamilovaný. A jak jsem psal, je to neopětované. Nakonec jsem se po nějaké době s dotyčným sešel. Bál jsem se, že to bude trapné, ale nebylo. Myslím však na něj každý den.

Kreativita
Občas se teď snažím malovat, ale to je vedlejší. Psaní! Tomu se věnuji celkem podstatně. Začátkem roku jsem rozpracoval tři texty. Aktuálně se však věnuji jen jednomu, jelikož je do soutěže a čas mě tlačí.

Napadá mě více věcí, se kterými se aktuálně potýkám, ale chci si nechat materiál pro případné další články. Přeju vám všem naplněná dvacátá léta! Tak zatím :-).

Z příběhu na příběh

Dnes je, co se týče psaní velmi plodný den.
Napsal jsem kus rozpracované novely, posunul se v jedné hře, kterou jsem začal ještě o něco dříve a začal jsem si psát interní manuál k povídce, kterou chci napsat pro jednu soutěž.
Udělal jsem toho dnes hodně a ještě asi udělám.

Nad psaním jsem se ale zamyslel. Udělal jsem toho hodně hlavně proto, že střídám věci, na kterých pracuji. To je pro mě mnohem příjemnější, než abych se dlouhou dobu věnoval jednomu příběhu.
Od poslední ataky mám problémy se soustředit. Nejvíce patrné je to u filmů, kdy málokdy jsem schopný shlédnout více než 30 minut filmu za den. Příliš dlouhý příběh mě zatěžuje. Rád se podívám jen na část a nechám daný příběh v hlavě rozležet. A tak je to i u psaní. Když píšu, vyvíjí se přede mnou příběh. A já mu potřebuji nechat čas. Nechci, aby se to vyvíjelo příliš rychle.

Ale dnes má práce ještě nekončí. Prošel jsem sice všechny tři věci, na kterých jsem chtěl pracovat, ale dám si ještě jedno kolečko. Začal nový rok a chci ho začít pořádně.

                                          Zdroj: https://www.bustle.com/

Nová míza + nějaké ty odkazy

Hmmm, tato neopětovaná láska je poměrně produktivní. Od mého opileckého vyznání se dost činím a pracuji na své celkové kondici. Pojďme se na to ve stručnosti podívat.

Touha být fit a stárnou pomaleji

Bolest zad
Už roky mě trápí bolest zad. Nerad chodím k doktorům a bolí mě to většinou jen k ránu. Přesto to není příjemné. Zkouším tedy cvičit. Zdá se, že dlouhodobě se bolest trochu mírní. Cvičím cviky na core neboli střed těla. O svou rutinu se podělím.

Několik týdnů jsem jel podle kanálu StillOnTheWay, který mohu jen doporučit. Autorka kanálu přidává často nové sestavy. A při cvičení je třeba rutinu obměňovat, abychom se někam posouvali.
A teď konkrétní video, podle kterého jsem jel několik týdnů.

Jak jsem říkal v přecházejícím odstavci, rutinu je třeba obměňovat. Narazil jsem na další fajn core video. Je trochu obtížnější, ale zaujalo mě a tenhle víkend jsem začal cvičit podle něj.

Obličejová gymnastika

O svou současnou rutinu se s vámi bohužel nemůžu podělit, jelikož jsem se vrátil k začátkům a vytáhl výstřižek z novin, podle kterého jsem cvičil v roce 2012. Mám ale i nějaké zdroje z netu, které bych vám mohl nasdílet při příštím podobném příspěvku.

Trénování mysli
Samozřejmě, že je nutné také trénovat přemýšlení. Zde vsázím na několik her.

Jednou věcí je brožura Cvičte si svůj mozek. Existují tři obtížnosti. Lehkou jsem přeskočil, jelikož je příliš triviální. Pustil jsem se do střední obtížnosti a tu těžkou si nechávám na horší časy. Sice je kniha určena pro důchodce, ale jsou zde zase jiná cvičení, než na netu. Brožury jsou volně přístupné. Takže pokud máte babičku nebo dědečka, co se s počítačem kamarádí, podělte se s nimi o tento odkaz.
https://www.pfizer.cz/vase-zdravi/alzheimerova-nemoc/lecba/pece-o-pacienta-s-demenci-kognitivni-trenink

Druhou věcí jsou Daily Bridges. Lehká hra, která vás však nutí přemýšlet. Pravidla jsou jednoduchá. Každá bublina musí mít tolik spojů, jaké je v ní číslo. Spojovat jde pouze vertikálně a horizontálně. Spoje se nesmí překrývat. Na jednu stranu je možné dát nula, jeden nebo dva spoje. Toť celé.
https://www.mindgames.com/game/Daily+Bridges
Na portálu mindgames jinak najdete spoustu dalších zajímavých her.

A teď ještě něco pro ty, co mají jeden z novějších systémů Windows. Microsoft nabízí nějaké zdarma hry na trénování přemýšlení. Níže vám hodím odkazy na dvě aplikace, co obsahují soubor několika her. Clokworth Brain má zdarma jen některé hry, ale pořád jich je dost a je to zábava. Energie, která je potřeba pro dostatečné hry je omezená. Energií máte 5 s tím, že se dobíjí. Pro krátké cvičení mysli to však stačí. U Brain train challenge jsem ještě nedošel na konec a nevím tedy, zda jsou všechny hry odblokovatelné zdarma.

https://www.microsoft.com/en-us/p/brain-train-challenge-2/9wzdncrdm9m9?activetab=pivot:overviewtab

https://play.google.com/store/apps/details?id=com.totaleclipsegames.clkwrkbrain&hl=cs

Jaterní kúra
Na podzim jsem celkem dost pil alkohol. Nasadil jsem si tedy několikaměsíční ozdravnou kúru ostropestřecem.
Kdysi jsem zkoušel čaj. Ten mi bohužel nefungoval. Tabletky mi ale zabrali. Nechci dělat žádnou reklamu, ale přesto se chci podělit o odkaz na produkt, který mi zafungoval.
https://leky-volne-prodejne.heureka.cz/flavobion-por-tbl-flm-50-x-70mg/
Já osobně beru dvě tabletky s ranními léky a dvě s večerními léky. Tak mi to doporučil obvodní lékař. Pokud byste se do ozdravné kúry jater chtěli pustit, poraďte se se svým obvodním lékařem, zda je to vůbec potřeba a kolik tablet byste měli brát. Já jsem dost statný muž, takže u dost věcí je dávkování pro mě značně jiné, než pro člověka drobnější postavy.

Zde článek ukončím. Myslím, že podobně laděných příspěvků by časem mohlo být více.

Původ pseudonymu Colton Indigo + Indigové děti

K mému pseudonymu
Když jsem vytvářel tenhle blog, přemýšlel jsem, jaký pseudonym si dám, abych mohl zůstat v anonymitě. V té době se mi dost líbilo křestní jméno Colton. Je to jedno z jmen, které mě jen tak napadly a když jsem si je hodil do googlu, zjistil jsem, že skutečně existují.
Co se týče příjmení, tak někho nejspíš napadlo, že jméno Indigo má odkazovat k indigovým dětem. Ale tomu tak rozhodně není. Jméno indigo má prostě a jasně odkazovat k indigové barvě. Historicky byla má nejoblíbenější barva vždy modrá a pořád mám tuhle barvu velmi rád. Časem jsem však začal mít rád také fialovou. A když mi bylo 14, zjistil jsem, že existuje odstín zvaný jako indigová modř, což je modrá, která je však trochu do fialova.
Pokud má mít zvolení této barvy jako příjmení nějakou symboliku, tak je to možná toto: Vdobě, kdy jsem byl nadšený indigovou barvou, začalo období, kdy jsem byl o něco zralejší a schopný přemýšlet nad abstraktnějšími věcmi. V té době se mi hlavou honily myšlenky podobného rázu, jako jsem při zakládání blogu plánoval příspěvky zde.

                                            Zdroj: https://www.sessions.edu


Indigové děti
A teď k těm indigovým dětem. To, že tento pojem existuje jsem věděl už, když jsem objevil indigovou barvu. Něco jsem si asi o tom přečetl. Ale k tomuto tématu jsem se dostal více až mnohem později. V době, kdy jsem se zajímal o ezoteriku.
Dne samozřejmě ezoteriku odmítmám, protože není založená na důkazech. Chci však zmínit, že pojem indigové děti mi přišel absurdní i v tom podivném období, kdy jsme nekriticky a velmi naivně jel na ezo vlně.
Na téma indigové děti jsem si přečetl několik knih. A můj dojem z nich byl následující. Většinou tyto knihy byly plné emotivních příběhů, jak měl nějaký mladý člověk problémy údajně z důvodu, že byl nadaný, výjimečný a podle knich i spirituálně vyspělejší. Když jsem si téma načetl, došel jsem k názoru, že patrně žádné indigové děti neexistují. A že postavy líčené v těchto příbězích nebyly žádná spirituálně mládež, ale spíše bezcitní a sebestřední jedinci, jejichž rodiče selhali ve výchově, což vedlo k tomu, že údajné "indigové děti" užívali drogy či měli jiné problémy.
Rodiče těchto jedinců si však odmítali připustit, že svým dětem nenastavili mantinely a zalíbila se jim myšlenka, že jejich děti jsou naopak výjimečné a proto nejsou schopné vést spořádaný život.

Touhla po mimořádném příběhu 
A teď se dostáváme k tomu, proč se spoustě lidí líbí ezoterika. Ezoterika tu stojí jako protipól pro někoho fádního a nudného běžného života. Jsou tedy lidé, kteří nejsou spokojení svým běžným životem a zaujme je líbivý hlásek šarlatána, který jim vypráví o jejich velkolepém minulém životě.
Dovolím si typický hlásek ženy, která nenašela ve svém životě naplnění "... ale na Atlantidě jsem byl knězka."
Podobné myšlenky, že jsme v nějakém domnělém minulém životě měli podstatnou roli existují v různých variacích. A nemusí jít jen o kladné role. Jde většinou o role podstatné, ale můžou být i negativní (nacistický voják atd.)
Lidé jsou následně na svá přesvědčení o minulých životech pyšní. I když je to samozřejmě vysoce nepravděpodobné. Měli bychom tu samé atlantidské knězky, spoustu Kleopater, Nefertit apod. a žádné farmáře, kuchařky a jiné běžné role, kterých bylo mnohonásobně více než těch vyčnívajících.
A i kdybychom měli způsob, jak potvrdit, že existuje reinkarnace a dovedli bychom zjistit svůj minulý život, je to přeci jedno. Stejně bychom to nebyly my. Naše staré já by skončilo minulou smrtí a naše nové začalo našim narozením. Pokud chceme být hrdí na něco, co jsme dokázali, musíme to vytvořit během současného života, až pak je to náš úspěch.
Podobně však fungují také bludy během psychózy. Také sami sebe přesvědčíme o svém velkolepém údělu. Psal jsem o tom už v některém ze starších příspěvků, ale bohužel nevím, jak dohledat.

Slova závěrem
Na závěr bych chtěl ještě říci pár vět. Stejně jako jiní, i já mám tendence dosazovat sebe sama do velkých narativů. Také jsem měl vymyšlený velkolepý minulý život. A během ataky jsem viděl svůj velký úkol na tomto světě. Tenhle článek nemá za úkol lidi urážet, ale má být impulzem k zamyšlení se nad danou tématikou.
Není špatné žít běžný život. A je svým způsobem osvobozující najít v tom zalíbení. Proč si nevážit toho, že chodíme každý den do práce, kde jsme produktivní. Proč se neradovat z běžných nákupů a netešit se, co o víkendu zkusíme uvařit nebo proč si neužívat uklízení domácnosti při poslechu fakt hustý hudby. Je to přeci náš život a pořád lepší běžný a skutečný, než něco velkolepého, co je vymyšlené a vsugerované.


Taková technická poznámka: Abych článek neudělal zbytečně dlouhý vynechal jsem jednu myšlenku, které bych se časem mohl věnovat. Pasáž, kde jsem se zabýval tím, že naše "minulé životy" mohou být i negativní, dost nabízela možnost rozepsat se o karmě. Ke konceptu karmy mám v poslední době jistý přístup, který by bylo zajímavé v nějakém článku probrat. Daný článek však vyžaduje složitější úvahu, abych svou teorii mohl podepřít argumenty. Nechci se do toho pouštět jen tak. Je však možné, že v budoucnu se tématu věnovat budu.

Sociální úzkost X jít za svědka

V září jsem napsal článek na téma sociální úzkosti a svateb. Plánoval jsem hned na to pokračovat v tomto tématu, ale nějak jsem se nedonutil. Avšak teď, po té dlouhé době, kdy jsem dané téma odkládal, jsem konečně tu a podíváme se na to.

Čeho se bojím?

Na žebříčku věcí, kterých se bojím kvůli své sociální fobii jsou na první místě pohřby a na druhém místě svatby. Zatímco u pohřbů se bojím nesení rakve, což jsem už jednou odmítl, protože bych to nezvládl, u svateb se bojím toho, že půjdu někomu za svědka.

Dané téma jsem dokonce řešil se svou psychiatričkou. Tenkrát to bylo bráno v obecné rodině.

Ta možnost přišla

No a pak se stalo to, že mě jeden z mých přátel napsal, že by mě chtěl za svědka. A co teď?

Na jednu stranu jsem si vážil toho, že pro danou roli zvolil mě. Na druhou stranu se ve mě spustila panika. Den za dnem jsem si danou situaci procházel a opakoval si, že to zvládnu. Děsilo mě to však každý den.

Není to nic lehkého

Pak se ženil jiný kamarád a za svědka mu šel Will, což je kamarád psychicky silný a sociálně obratný. Bavili jsme se o tom, že i pro něj to byla silná dávka stresu. Když on má z dané věci nervy, co teprve já, který je neustále neklidný a panikaří už jen z toho důvodu, že na takové akci je. Rozhodl jsem se, že si s kamarádem, kterému jsem měl jít za svědka promluvím.

Rozhovor a další rozhovor

Promluvil jsem si s kamarádem na téma, jak moc velkou mám úzkost z dané situace. Začal mě hecovat, abych se překonal a za svědka mu šel.

Chvíli jsem věřil tomu, že to zvládnu, ale pak úzkost ještě více narostla, jak se prohloubil můj strach z každodenních situací. Představa ujmout se takové role mě začala pronásledovat.

Přišla pravidelná kontrola u psychiatričky, se kterou jsem si na dané téma promluvil. Nejprve mi řekla, že je to na mém uvážení jak se rozhodnu. Ve chvíli, kdy jsem, jí řekl, že mě ta představa děsí každý den, už celý měsíc, odpověděla, že to rozhodně nedoporučuje. Poradila mi, ať si znovu promluvím s kamarádem a klidně se odvolám na její slova, jako na slova odbornice.

Závěr

A tak jsem si znovu promluvil s kamarádem. Když viděl, jak moc velký mám strach, domluvili jsme se, že zvolí někoho jiného.

Rád bych se té role ujal, ale nejsem tak silný jako dřív. A velké sociální události jsou pro mě velká potíž. Tohle mě opravdu mrzí. Ale ujmout se té role by mohl být spouštěč dalšího problému.

Celkově mě štve, že sociální fobie má tendenci mě omezovat. Zvažoval jsem dokonce návštěvu psychologa, zatím jsem však nenašel žádného vhodného. Měl jsem kontakt na jednu psycholožku, ale půl roku nebere nové klienty. Se svou sociální fobií ale hodlám v budoucnu bojovat.

Tak jsem to řekl!

Od tohoto týdne se považuji za člověka, co má zkušenosti s alkoholem. Sice mám za ty poslední roky odpito celkem dost, přesto mi však jedna typicky opilecká zkušenost chyběla. 

O co jde?

Nebudu to zbytečně natahovat. Byli jsme s kamarády na večeři a po cestě na byt jsme se spolubydlícím ještě stavili v hospodě na pivo. Sice jsem toho moc nevypil, přesto jsem byl v rozvernější náladě, než mnohdy po několikanásobném množství. 

Vyprávěl jsem, jak jsem zamilovaný do jednoho mužského už více než dva roky. A prohlásil jsem: 

"Co kdybych mu teď napsal SMS a řekl mu to na plnou hubu?" Spolubydlící mě začal hecovat, ať to udělám. No a já to po několika otáčkách přemýšlení skutečně udělal.

Jak to dopadlo? 

Neřekl jsem to rovnou a proběhlo několik SMS. Když jsem napsal to hlavní, zrovna jsme platili a zvedli se k odchodu. Byt byl nedaleko a když jsem přišli domů, ještě jsem neměl odpověď. 

V opileckém veselí jsem vše vyslepičil ještě zbylým spolubydlícím. Poznamenal jsem, že čekám zamítnutí a napíšu na to odpověď "Nevadí, pořád lepší lovestory než Twilight."

Odpověděl, že bude lepší, když to zůstane tam, kde to je. Na to se mi tahle hláška nějak nezamlouvala. Přemýšlel jsem, že raději odpovím. "Nezůstane to tam, kde to je. My dva se přestaneme vídat." Ale neudělal jsem to a nechal jsem to bez komentáře. 

Tak nějak si asi nechávám zadní vrátka. Protože s tímhle mužským jezdím na noční výlety, které mám tolik rád. Přesto doufám, že budu mít pevnou vůli a už se s ním nesejdu. Nedovedu se přátelit s někým, koho miluji. Nikdy to nebude fungovat... Tady to může být ještě o to horší, že je to gay a může si najít přítele. Takže by mi to vadilo ještě víc, než kdyby šlo o heterosexuála.

Následující dny

Ještě v noci jsem si pustil několik úderných písniček, co mi měly dodat síly. Těšil jsem se na ráno. Tak nějak ze mě spadla tíha a říkal jsem si, že si udělám takový nový začátek. 

Ráno jsem vstal dříve než obvykle. Poslouchal jsem znovu úderné písničky. Cvičil, učil se a ještě jsem si stihl udělat účes do práce. Většinou si před prací vlasy pouze učešu. 

Dobrá nálada mě provázela polovinou dne. Pak přišlo jakési vyhoření. Měl jsem taky jeden nával, že jsem udělal blbost, ale ten se neopakoval. Došel jsem naopak k tomu, že jsem udělal dobře. Co kdyby tam byla šance dát to dohromady a já ji promrhal?

Vyhoření se pak změnilo spíše do únavy, i tak jsem ale v posledních celkem produktivní. Zaměřil jsem se na studium cizích jazyků a pokračuji v psaní prózy. Tvůrčí krize skutečně pominula.

A mám nového kamaráda na dopisování ze země, o které toho tolik nevím. Taky plánuji změnit účes.

Tenhle článek zakončím videem, které jsem si pouštěl několikrát za sebou krátce poté, co mi došlo, že i tyto city jsou neopětované. 

Překonal jsem tvůrčí krizi?

Po nějaké době se u mě objevila neskutečná touha opět psát. Dal jsem si tedy takovou menší rozcvičku. Vygeneroval jsem si několik slov s tím, že je budu muset použít v krátké povídce.

Aktuálně jsem v polovině povídky.

                                            Zdroj: https://www.inc.com

Začal jsem také číst svou poslední rozepsanou věc s tím, že až ji dočtu, budu pokračovat. Nápad se mi nelíbí tolik, jako když jsem začal psát. Asi zavrhnu svůj megalomanský plán na to utvořit z toho šestidílný soubor. Avšak druhá část je zajímavější, než ta první, takže do té se asi také časem pustím.

Mám ze svého probuzení neskutečnou radost. Proč je to ale pro mě tak důležité? Věřím tomu, že pokud mě něco v tomhle světě dovede spasit, je to právě tvorba umění. 

Sice věřím, že smysl života je v tom, v čem si ho určíme, ale i tak cítím občas zvlášrní prázdno. Je to komplikované prázdno. Ale jsem si jistý, že například psaní by ho dovedlo parádně zaplnit. 

Jsem však člověk malicherný a nestačí mi psaní samo o sobě. Doufám, že jednou napíšu něco, co mi přinese širší uznání.