Colton's Creek - La Isla Lagoon

Má puberta byla plná různých představ. Některé představy byly ojedinělé a hned jsem je zapomenul, jiné přetrvaly a některé se dokonce staly typické. Nedávno jsem si vzpomněl na představu, která byla velmi typická pro dané období, ale přesto jsem si na ni dlouhou dobu nevzpomněl.

Zase ten Vy víte kdo!
Jo tahle představa se opět váže k mé první lásce. Jak jinak, že!
Konkrétně se jedná o představu z období, kdy jsem vyznání lásky považoval za nemožné. Měl jsem pocit, že se nikdy nevyjádřím a nikdy nezjistím, jestli mám šanci. Padal na mě smutek. Ale zároveň jsem měl pocit, že mé city jsou jaksi osudové. Ale že je potřeba něco konat, aby se tahle osudovost projevila v realitě. Má teorie byla naprosto podivná v tom, že je potřeba konat naprostý opak, než by velel zdravý rozum.

Ostrov je přeci řešení.
Ano, věřil jsem, že pro projev osudovosti je třeba konat. A to zmizet beze stopy. V návaznosti na tuhle teorii jsem rozvinul představu, že tajně uteču na tropický ostrov. Představa byla propracovaná o detaily. Na některé si nakonec dokonce vzpomenu.
Vzpomenu si například, jaké vlasy jsem v téhle představě měl. Na vlasy jsem totiž ujetej, ale to jste si už možná všimli. Představoval jsem si tedy sám sebe s černomodrými dredy. Jakou to mělo podvědomou symboliku, jsem dosud nerozklíčoval. Je to zvláštní z toho důvodu, že jsem dredy nikdy nechtěl a tenhle styl úpravy vlasů se mi spíš nelíbí.
Druhá věc, kterou jsem si představoval bylo to, že bych zde provozoval turistický kemp. V tomhle bodu spatřuji nějakou svou tendenci, která se v mých představách opakuje. Jak jsem tu psal několikrát, delší dobu jsem měl sen provozovat Bed and breakfast.
Co však stojí za myšlenkou samotnou? Nějak jsem prostě věřil tomu, že přeci jen jsme si s Vy víte kým souzeni. A že tím, že náhle zmizím se věci dají do pohybu a on se následně objeví na tropickém ostrově, kam se schovám. Nejsem si jistý, jestli v téhle představě hrál roli předpoklad, že mu dojde po mém zmizení, že ke mě taky něco cítí. Ale spíš si myslím, že ne. Pravděpodobněji zde hrál roli můj tehdejší cit pro magii a osudovost. Dlouhou dobu jsem náhlý útěk do pryč považoval za věc, která je schopná změnit leccos. A takovéhle odloučení od osudové lásky jsem považoval za věc, co dostane realitu do takové nerovnováhy, že to bude muset následně vykompenzovat.

                                              Zdroj:https://pixabay.com                                       

Dovětek
Jsem rád, že jsem si na tuhle představu vzpomněl. Rád se rýpu v tom, jak funguje mé přemýšlení. Emoční a myšlenková gramotnost je podle mého podstatná věc, pokud chcete předejít dalším atakám.
Symbolika tropického ostrova se však v mých myšlenkách neobjevuje poprvé. Byla zde dokonce debata mezi mnou a Vy víte kým na tohle téma, jelikož jsme oba sledovali seriál Ztraceni. Asi téhle vzpomínce v budoucnu věnuji článek.
Ale když jsem si vzpomněl na své vysněné útočiště, bylo by slušné dát mu jméno. "La Isla Lagoon" tomuhle místu podle mě sedí dobře.

Co jsem všechno sbíral a nebo ještě sbírám?

Po rodičích a asi i po prarodičích jsem tak trochu podědil tendenci křečkovat. Po mámině smrti jsem začal procházet celý byt a udivil jsem se, jak moc nepotřebných věcí tu máme. Měl jsem zafixováno, že právě máma pořád něco vyhazovala. A že toho vyhazovala příliš. Ale ne. Jejích 30+ párů bot, 20 kabelek a nespočet šátků mě přesvědčil, že i má mamka byla křeček.

K mému sklonu věci křečkovat se přičítá i můj smysl pro to věci kompletovat. Je tedy celkem logické, že jsem dost věcí v minulostí sbíral a něco stále sbírám.

Pivní podtácky

To je taková ta česká klasika. Sbírala je i má babi, která sbírala věcí víc, například cukry. Cukry jsem jí dlouhou dobu vozil i já. Její sbírku cukrů jsem si pak vzal po její smrti na památku domů. Po letech jsem ji však zrušil, protože zabírala moc místa. Cukry byly postupně nasypány do kávy.

Sbírku podtácků si vzal tuším ještě za jejího života bratránek. Já však měl sbírku vlastní, která byla tou babiččinou inspirována. Většinu podtácků jsem dokonce získal legálně. Vždy jsem se tak moc bál, že mě obsluha chytí při kradení, že jsem se raději rovnou zeptal zda si jeden můžu vzít. Myslím, že se nestalo, že by mi podtácek nedali. Tuhle sbírku ještě mám. Mám ji vedle PC v Malém městě a dávám si na tyhle podtácky nápoje.

                                          Zdroj: https://www.printpoint.cz

Obaly od žvýkaček Orbit

S příchodem puberty přišel i zvýšený zájem o hygienu a svěží dech. Pro případ nečekaného polibku jsem začal velmi často užívat žvýkačky. Má oblíbená značka byla Orbit a rozhodl jsem se mít obal od každého druhu. To jsem po čase i měl a jen jsem čekal, kdy se na trhu objeví nový druh těchto žvýkaček, aby se má sbírka rozrostla.

Tahle sbírka se nedochovala, rozhodl jsem se ji při jednom úklidu zrušit.

Krabičky od Tic taců

To je sbírka podobná té předchozí. Tic tacy měly jeden čas barevné krabičky u různých příchutí. A když se daly všechny krabičky vedle sebe, byl to celkem pěkný pohled. I tuhle sbírku jsem zrušil.

Krabičky od cigaret

V období mého největšího kuřáctví jsem se rozhodl začít sbírat krabičky od cigaret. Z části to byla výmluva a důvod, abych si koupil další krabičku. Druhý důvod byl nostalgický. Babička měla na chatě na zdi přibitou sbírku krabiček od cigaret. Chata se prodala. A já si říkal, že si jednou pořídím chatu vlastní a budu zde mít obdobnou sbírku. Tak jsem tedy krabičky začal sbírat.

Během sbírání jsem ochutnal velkou část cigaret, co tehdy byly na českém trhu. 

Tuhle sbírku ještě mám. I když přemýšlím o tom, že je vyhodím nebo pokud to půjde, prodám.

Doplňky

Před cca dvěma lety jsem se naučil nakupovat na Aliexpresu. Následovala éra objednávání doplňků. Náramky, náhrdelníky, atd. Tu a tam jsem sbírku obohatil o kousek z C&A nebo suvenýru z nějaké cesty. 

Avšak postupem času jsem se začal více zajímat o ekologii. Proto jsem omezil nakupování z Číny. To kvůli stopě, kterou dovážení způsobuje. Sbírku jsem tedy celkem uzavřel s tím, že jednou za delší časový interval si přeci jen něco koupím. Každopádně toho mám teď celkem dost a velmi často svůj outfit obohatím o nějaký doplněk.

Ponožky

Minulý rok jsem propadl kouzlu zábavných ponožek. To je sbírka, kterou stále aktualizuji. A to z toho důvodu, že ponožky nemají přílišnou životnost a nahrazuji tak rozpadlé kusy novými. 

Mým hlavním zdrojem je H&M, kde se nápadité ponožky dají sehnat za nižší cenu než ve specializovanýc obchodech. Taky svou nabídku celkem často aktualizují.

                                          Zdroj: https://www.etsy.com

Produktivita - sklony k hypomanii

Včera jsem dělal pět hodin korekturu jedné své starší novele, kterou jsem večer zveřejnil. Zároveň jsem napsal několik kapitol jiné novely, kterou dokončuji. Také jsem si nadepsal do bloggeru náměty na několik příspěvků sem na blog. No a jelikož už se připozdívalo, šel jsem si lehnout. V hlavě mi ale před usnutím naskakovaly další a další nápady na blog. Napadlo mě i několik nových druhů příspěvků, z nichž si jeden ještě pamatuji teď. Zda tenhle typ příspěvku budu realizovat, si ještě nechám projít hlavou.

Jo, psaní je asi něco, v čem bych se mohl stát workoholikem. Proč jsem se stejně nedovedl zapálit i do diplomové práci? No... Psaní diplomky pro mě bylo naprosto nepřirozené. Obor, který jsem studoval mi nikdy nepřirostl k srdci. A hlavně jsem nepsal bakalářku, takže jsem neměl potřebné zkušenosti.

Nepřehnat to
Včerejší zápal se u mě blížil až hypomanii. Mám teď dovolenou a to, že nedovedu v čas přestat něco dělat, taky není úplně ok. Několik dní jsem se učil tak fest, že jsem si vysloužil migrénu za to.
Včera jsem si však dával adekvátní pauzy a výsledek byl ten, že můj den byl velmi produktivní.
A tak to má být. Tak to zrovna potřebuji. Občas mě děsí, že mi v životě ujel vlak. Běžet po trati je tedy přesně to, co potřebuji.

Colton's Creek - Co chci v životě dělat?

Tak a teď k tomu, pro co jsem se rozhodl. Co budu pilovat a k jaké práci se pokusím dostat.

Čím chci tedy být?

.

.

.

Spisovatelem!

Tohle povolání mě láká už delší dobu. Bylo zde mnoho jiných snů, které tomuto snu přecházely. Ale postupem času se stala tahle činnost tím, co bych chtěl ze všeho nejvíce vykonávat profesionálně.  

A teď k mým zkušenostem se psaním a k tomu, jak jsem se dostal k téhle myšlence.

Slohové úkoly

Ke slohovým úlohám jsem měl už od základy takový dvojitý vztah. Na jednu stranu jsem je nesnášel, na druhou stranu jsem při nich občas vyřádil.

Musím říct, že má gramatika byla vždy spíš špatná. Byl jsem dvojkař až trojkař. Chyb jsem dělal celkem dost. Ale na druhou stranu, ze slouhu jsem vždy dostával o stupeň lepší známky než z pětiminutovek nebo z diktátu. Co mi na nich vadilo byl stres. Málo času, psalo se to dvakrát a na podruhé si člověk musel dávat pocit, aby tam nebyly škrtance a taky psaní přesný počet centimetrů od řádku mě deprimovalo. 

Na druhou stranu, s vymýšlením toho, o čem budu psát jsem nikdy problém neměl. Jo, bylo tu dost prací, pro které jsem se nějak extra nenadchl. Co jsem psal zapáleně byla úvaha u škodlivosti kouření. Tu jsem dost prožíval. (Zvláštní, že rok na to jsem začal kouřit.) Úvaha byl vlastně vždy můj nejoblíbenější útvar. I při maturitě jsem si ji zvolil.

No a jeden rok jsem svou prací vysloveně trolil. Bylo to někdy ke konci gymplu. Útvar byl pohádka. Hlavní postavu jsem pojmenoval celkem vulgárně. Čím jsem však trolil ještě víc byla nesmyslnost děje obohacená o nové prvky. Z kraje nám totiž učitelka vyjmenovala, jaké složité literární konstrukce raději nemáme užívat a mě napadlo, že dvě explicitně jmenované věci zkombinuji a vytvořím tak něco superpitomého. Tomu, že práce byla hodnocena za jedna, tomu jsem se sám divil.

Prvotina

A teď tomu, co mě kdysi vedlo k tomu napsat mou první novelu. Jeden semestr na vysoké mi škola vycházela tak, že jsem mohl jezdit z Malého města do Velkého města s kamarády, které vezl jejich kamarád. V autě jsem se dal do řeči se spolužákem s paralelky. Dnes patří mezi mé nejlepší přátele. Tenkrát jsem ho moc neznal, i když byl na několika večírcích, které jsem pořádal. 

No a rozhovor mezi námi během těchto cest měl vždy jedno hlavní téma. Jeho bývalku. Vydrželi jsme dělat si z ní srandu déle než hodinu každý týden. Okolnosti jejich rozchodu byly totiž velmi vtipné. Jednoho dne tento kamarád prohlásil. "No, měl by o tom někdo napsat knihu." No... a já ji napsal!

To, že ji skutečně napíšu přišlo samo. Jednou jsem byl sám na procházce. Začínal jsem se nudit. Vzpomněl jsem si na tuhle poznámku a najednou mi začal naskakovat text. Spěchal jsem rychle domů, abych si to zapsal. Následující práce byla útržkovitá. Často to přerušilo zkouškové, ale po velmi dlouhé době jsem tuhle novelu konečně dopsal. Reakce byly kladné a to mě motivovalo pustit se do dalších věcí.

Jen bych chtěl ještě poznamenat, že než jsem dopsal věc, kterou jsem začal jako první, napsal jsem mezitím jednu kratší povídku a sbírku poezie.

                                          Zdroj:https://neilpatel.com

Chci psát

Postupem času jsem napsal další věci. Zkoušel jsem jak poezii, tak prózu. Dokonce jsem zkoušel i nějaké dramatické pokusy. Psaní se postupem času přidružilo k mému snu živit se cizími jazyky. Časem se ukázalo, že na jazyky nemám talent. Jediný důvod, proč se domluvím několik cizími jazyky je, že jsem v téhle oblasti celkem dříč a nikdy jsem to nevzdal. 

Co se týče psaní, mám špatnou gramatiku, nízké zkušenosti, ale za to srším originalitou. Rozhodl jsem se zatnout zuby a pustit se do psaní. Přijde mi líto, aby nápady, které mě napadají každý den, nebyly nikdy zaznamenány. 

Další blog?

A teď k myšlence, se kterou si pohrávám už nějakou dobu. Přemýšlím, že bych začal tvořit něco, co by bylo určené pro čtenáře tohoto blogu. Je možné, že časem přidružím k tomuto blogu další blog nebo profil na nějaké platformě, kde budou dostupné některé mé texty. Ještě si to nechám projít hlavou, ale tahle myšlenka se mi líbí a chtěl bych ji vyzkoušet. 

Na literární sociální síti nemám takovou čtenost jako na tomto blogu, proto si říkám, že tenhle blog je pro mě vhodný způsob, jak bych se mohl propagovat.

O čem budu psát až budu starý?

Zapomněl jsem na nějakou dobu, že jsem slíbil tenhle článek. Naštěstí jsem si právě vzpomněl a svůj rest odčiním.

V čem bude stáří jiné?
Stáří... Někteří se ho bojí, jiní se celkem těší. Já od každého trošku.
Věc na kterou se těším je to, že se budu moct více odvázat. Jak to? Z jednoho prostého důvodu. Už nebudu hledat zaměstnání, takže nebudu muset tolik řešit, co všechno sdílím na sociálních sítích nebo blogu. Jelikož nebude pravděpodobné, že bych ještě šel na pohovor, nebudu se muset snažit působit decentně.
Druhý argument pro tuhle teorii je ten, že ve stáří žijeme kratší dobu s následky svých činů a tudíž i tím, že ze sebe na internetu uděláme debila.

                                       Zdroj:https://www.ebaumsworld.com

Jisté téma
Už nějaký ten pátek se občas zamyslím nad tím, že bych tenhle blog otevřel ještě jednomu tématu. Zatím jsem to vždy zavrhl. A ještě dlouhou dobu tu myšlenku zavrhovat budu. Viz předešlé body. Vím, že tenhle blog není stoprocentně anonymní. Vím o lidech, co si dovedou spojit jméno Colton Indigo s mým občanským jménem. A jde tu hlavně o lidi, o kterých to nevím.
Navíc tohle horké téma je stále příliš horké. Je to velmi niterné. A netroufám si se v tomhle ohledu otevírat. Nezavrhuji však, že to v budoucnosti neudělám.

Odtajnění identity
Tohle mě napadlo už před časem. Jsou dva možné scénáře, že bych na tomhle blogu oficiálně odtajnil svou identitu. První scénář je ten, že bych k jménu Colton Indigo přidružil jiný blog nebo platformu a daná věc by měla úspěch. V případě, že bych se chtěl následně dané oblasti věnovat naplno, připadalo by v úvahu odtajnit svou identitu. Jsou situace, pro které jsem ochoten to udělat. Jestli to nastane, nevím.
Druhým scénářem je odtajnit svou identitu v době, kdy už budu velmi starý. Otázka je, zda tenhle blog bude stále existovat. Ale i kdybych na něj přestal psát, rušit ho nechci.

Volby a sociální úzkost

Dnes zase málo něco k mé sociální fobii. Možná by vás to nenapadlo, ale i tak běžná věc, jako jsou volby, je pro mě stresorem. I když za dobu, co jsem plnoletý, se stalo tuším jen jednou, že bych volit nešel. A to jsem byl nejspíš hospitalizovaný s atakou. Jinak jsem vždy volit byl.

Co je na volbě stresující? Pro mě hlavně přítomnost komise. Člověk přijde do místnosti, pozdraví a pozdrav opětuje cca 6 cizích lidí najednou. Jo, tohle je pro mě děsivé. Hození lístku do urny je už stresor menší.

Můj otec volit přestal, nemá to podle něj smysl. Ale naštěstí jeden z mých kamarádů má trvalé bydliště ve stejném volebním okresku, a tak chodíme spolu. 

I když je volba záležitostí asi jen deseti minut, stejně si na sebe vezmu své lepší oblečení. 

Volby do evropského parlamentu se nám blíží. Už máte jasno, koho budete volit? Já ano.

Colton's Creek - Vzletný plamen

Právě jsem se dostal do stavu, který nazývám vzletný plamen. Tím, co to je jsem se tu asi dříve zabýval pod jiným jménem. Ale jak čas běží, mění se jak můj názor na věci, tak i to, jak je pojmenovávám. Proto to vezmu od podlahy.

Co je vzletný plamen?
Co to tedy je? Myslím, že je to stav, kdy tělo produkuje dost dopaminu. Jelikož o biochemii mozku toho moc nevím, nastíním vám daný stav z jiného hlediska.
Je to stav, kdy například posloucháte hudbu, která vás naprosto unese. Tím způsobem, že si představujete svůj život a máte pocit, že dosáhnete toho co chcete. V hlavě vám naskakují obrazy a silná slova a obsesivní přemýšlení se stává velmi příjemnou aktivitou. Máte tak trochu pocit, že jste velmi blízko něčemu podstatnému nebo alespoň mnohem víc, než obvykle. Nemůžete se nabažit a pouštíte jednu písničku za druhou, ohrané songy často v tomhle stavu zase dostanou šťávu.
Asi tenhle stav nemusí být nutně spjat s hubou. Ale já jsem prostě na hudbu silně fixovaný, proto je pro mě dost podstatná.
Druhá věc, kterou tenhle stav doplňuji je horký nápoj. Nemusí ale obsahovat kofein. Je to u mě náhražka za cigarety, kterým jsem holdoval dříve.
Podstatou tohoto stavu je však hlavně to, že se vzepřete svým nepříjemným emocím a přejdete do křeči, kdy se sice zevnitř stále necítíte úplně nejvíc, ale silné emoce tak nějak umrtvují psychickou bolest.

                                         Zdroj:https://pxhere.com

Mysl sem, mysl tam
Dnes jsem měl migrénu a byl jsem neklidný. Většinu dne jsem se učil. A někdy v době, kdy se má aktivita rozmělnila ve flákání, jsem pouštěl trailer jednoho dost silného filmu. Bylo to opojné. Mocný soundtrack z oblíbeného seriálu puberty mě dorazil a já se rozhodl nechat volno vzletnému plamenu. V hlavě mě napadlo z fleku asi 5 facebookových statusů, statusů na blog nebo nápady na příspěvky.
Vzletný plamen pro mě ale většinou nebýval produktivní. Jsem často tak přehlcený emocemi, že ve výsledku nejsem schopný dělat vůbec nic. Jen poslouchám hudbu a piji kafe. Jak dospívám, jsem však nějak víc schopný se ovládat. A jestli tyhle emoce nepřinesou víc, je tu alespoň tenhle článek.