úterý 23. května 2017

Potkávání těch, co už tu nejsou

A teď jedno smutné téma. Poprvé jsem se se smrtí někoho blízkého setkal v 16, kdy odešla babička. Často chodila oblečená ve fialovém tričku nebo bundě, byla to její oblíbená barva. No a dodnes, když vidím z dálky nějakou starší paní ve fialové bundě, jsem plný očekávání, jako když člověk potká někoho, koho zná. Hned na to člověku dojde, že to ta blízká osoba není, že už je dávno někde jinde. Zvláštní, uteklo tolik let, ale tohle se mi stále stává. 
Loni na podzim odešel i děda. A nedávno se mi stalo, že jsem viděl pár důchodců, kteří byli oblečení stejně, jak se oblékali mí prarodiče. Znovu jsem byl plný očekávání, že vidím někoho blízkého, ale pak mi to došlo.
Loni cca touhle dobou ještě odešel kamarád, s kterým jsme si byli velmi blízcí při jedné hospitalizaci. Jeho dvojníky také potkávám.

Ani nevím, proč tenhle článek píšu. Asi se chci jen podělit o tento smutný fenomén. Stává se vám tohle také? Nestyďte se napsat svou zkušenost do komentářů.

Euforie pokračuje, Mix květen

Nálada
Blíží se léto. Je období roku, které mám nejraději. Deprese vymizeli, jen občasná sociální úzkost přetrvává. Začal jsem víc chodit ven, jezdit na výlety. A na druhou stranu se i více učím. Omezil jsem totiž prokrastinaci. Ale ne nějak vynuceně, ale spontánně, mám totiž o něco více energie.

Kondice
Musím konečně začít na sobě makat. V srpnu jdu pochod 50 km. Asi jsem blázen, ale nejsem sám, půjdou se mnou nejspíš tři nebo čtyři kamarádi. Nechci nějak příliš trpět po tom, co dojdu, proto se chci na pochod připravit. Zatím to pěkně flákám. Občas ale stihnu rotoped, nějaké posilování, pokus o běh nebo dechová cvičení. Dech bude dost podstatný. Ale těším se, je dobré mít něco, co člověka motivuje.

Škola
První část přijímaček na další školu jsem dal. Na diplomce nestíhám pracovat a zrovna se ani neučím na druhou půlku přijímaček. Je totiž zkouškové. Ale zkoušky bych mohl mít všechny už koncem května.

Nová psychiatrička
Doktorka, ke které jsem chodil se zranila a zdá se, že půjde do důchodu, alespoň to jsem zaslechl v čekárně. V ordinaci je teď mladá doktorka, která může mít jen několik let po škole. Včera mi jen vypsala léky a žádanku na krev (dnes jsem byl na dalším jaterním testu). Bohužel mi nebude posouvat kontroly. A tak budu chodit na kontrolu už na stálo jednou za tři měsíce, tedy 4x ročně.

Deníky
Tohle je věc, ze které mám radost. Má potřeba nostalgie je dostatečně uspokojena. Píšu jeden současný deník a jeden zpětný, jak jsem již zmiňoval.

Psaní
Občas k večeru relaxuji s tím, že pracuji na nové povídce. Jednu jsem tuším v březnu dokončil a pro pozitivní ohlas píšu takový spin-off.

Vztahy
Byl jsem venku s někým, s kým si píšu delší dobu. Je mi velmi sympatický a čas ukáže, jestli je zájem oboustranný. Jinak je to asi poprvé vůbec, co mám zájem o někoho, jehož orientace nevylučuje možná vztah.


pondělí 8. května 2017

Jarní euforie

Jsem znaven, dnes byl produktivní den, ale přesto z posledních chvil napíšu něco o svém aktuálním stavu. Je mi skvěle!
Vezmu popořadě celý tenhle prodloužený víkend.

Sobota 6. května 2017
Sobota byla ve znamení pochodu. Jednoho z nejpopulárnějších tady v okolí. Šel jsem ho dříve tuším třikrát. V 15, 16 a 17 letech. Co se stalo, že poté dlouho nic? Další dva roky jsem byl v té době po atace a neměl jsem sílu na to zúčastnit se. Pak jsem už byl na vysoké a vmotalo se mi do toho vždy zkouškové. Letos jsem se rozhodl, že už musím jít. Dokonce jsem si naplánoval, že se zachovám nezodpovědně ke svým játrům a pořádně se opiji. Proč? Čekal jsem revertigo. Pojem hned vysvětlím. Jde o návrat do starých kolejí. Většinou se to stane, když potkáme lidi, které jsme vídali v době minulé a začnete se chovat, jako byste se vrátili do stejného věku. Čekal jsem tedy, že tento pochod bude silně nostalgický. Ten pochod je navíc symbolem doby. Při chůzi dost hluboce přemýšlím. A když jsem šel ten pochod kdysi, chytla mě tesknota spojena s láskou, kterou jsem ještě v té době nevyznal. Čekal jsem, že tahle rána se tedy znovu otevře. Ale já si někdy v těchto depkách tak trochu libuji, tak jsem se takovým divným způsobem těšil. Nakonec vše bylo trochu jinak. Nostalgie ne tak silná, depka žádná. Vše se nevracelo zpět, ale celá akce byla zasazená do kontextu dnešní doby spojené s mou velkou chutí do života. Bylo mi tak skvěle, že ustoupila i sociální úzkost. Všude bylo dost lidí a já byl naprosto klidný. Situace, kdy bych se normálně hroutil, najednou byla primitivní. Euforie vydržela až do večera, kdy jsem se vlakem vydal do Brna. V neděli mě totiž čekaly přijímačky.

Neděle 7. května 2017
Dopoledne nervozita s přijímaček, nechtělo se mi nic dělat a nicnedělání mě vyčerpávalo. Bylo to dlouhé dopoledne a pak dlouhé čekání před místností, kde se test udával. Ve škole mám přiznány specifické nároky kvůli svému onemocnění a mé léky také dost tlumí. Připadl jsem si kvůli tomu trochu trapně a nějak jsem se domníval, že to ani nebudu potřebovat, skončím brzy a budu se nudit. Houby! Zjistil jsem, že mám problém se soustředit delší dobu. Všechno bylo takové rozpité, jako bych nedovedl své mentální síly zaostřit. Trochu udělala i nervozita. Nakonec jsem byl za čas navíc rád. S těmito léky to už prostě není jako před lety a nejsem tak rychlý. Ani jsem vše nestihl. Ale uvidíme, třeba to dopadne. Tohle byla jen část přijímaček, ověřující studijní předpoklady, oborový test mě teprve čeká. Po přijímačkách jsem jel domů. Druhý den další pochod!

Pondělí 8. května 2017
To, že se zúčastníme dnešního pochodu byl původně žert. Pochod začínal ve vesnici, odkud pochází má druhá neopětovaná láska (z těch citů jsem dávno vystřízlivěl). Ta vesnice je pro mě a kámoše spojená s podivnými okamžiky návštěv tohoto člověka. Tady na blogu má jméno Remus. A má paranoidní schizofrenii. Trochu jsem se bál, že ho potkáme. A dojde k trapnému momentu, kdy mu budeme muset vysvětlit, že jsme u něj ve vesnici a neozvali jsme se. Naštěstí se tam neobjevil. Už nějak nemám potřebu ho vidět. Je to éra, která skončila. Stejně jako éra, kdy jsem byl v kontaktu s velkým počet kolegů "bláznů". Chtěl jsem původně dělat práci, kde bych pomáhal psychicky nemocným pomocí své vlastní zkušenosti. Místo jsem nedostal, ve výběrku jsem byl druhý. A ještě ten den, co jsem zjistil, že to nevyšlo jsem udělal čáru a řekl si, že se budu na plno věnovat cizím jazykům. Samozřejmě, že chci být dále podporující člen psychotické komunity. Tu a tam se mi stane, že mi někdo řekne, že je na mě vidět verva a chuť do života. A tuhle chuť do života chci kolegům s psychózou předávat, protože mnohým z nich chybí. Nezavrhuji úplně v budoucnu možnost nějaké práce s psychicky nemocnými ať už na profesním základě nebo dobrovolnicky. Každopádně teď je mise jasná. Studium jazyků.

Na závěr článku ještě pár slov. Deprese snad odezněla. Ale ne sama od sebe. Bojoval jsem, hledal jiskřičky svého zápalu pro život. Postupně jsem se pustil do studia, začal zase cvičit, byl jsem dost na čerstvém vzduchu. Pokud také trpíte depresemi, nevzdávejte to. Ty dny, kdy je to nejhorší si odpočiňte a hned jak se trochu zlepší ta trýzeň hledejte něco, pro co se zapálit.

pondělí 1. května 2017

Čarodějnice + Pořádná dávka nostalgie

Čarodějnice
Včera jak víte byli čarodějnice, tak jsme se partou vydali do sousední vesnice. Tentokrát jiné než loni. Lidé zde byli velmi přátelští a s kamarádem jsme se dali do řeči s místními. Byla to povedená akce. Akorát jsem pak měl trochu úzkost. Delší dobu jsem nenavazoval kontakt s neznámými lidmi, a tak jsem včera vystoupil ze své komfortní zóny, a to mělo za následek právě tu úzkost. Ale nevadí, musím na tom pracovat a být společenský. A zde to nebylo nic křečovitého, lidé zde se bavili velmi ochotně. Po zpáteční cestě vše velmi nabuzovalo pocit starých časů. Vlastně celá naše skupinka byla složena se spolužáků ze střední.

Hudba
Začal jsem teď něco, co mě naplňuje velmi sladkobolným pocitem. Mám v počítači zálohu starého počítače a je zde i můj starý playlist. Je dlouhý a plný hudby, co jsem poslouchal cca před deseti až pěti lety. Jedu tento seznam abecedně od začátku. Včera jsem začal a dnes pokračuji. Makám při tom na diplomce. A taky sem tam slza ukápne. Cítím se však tak nějak blíž sám sobě a svým počátkům.

Deník
Hudba je jedna věc, která mě spojuje s tím, co už pominulo. Další věc jsou fotky, které jsem seřadil do složek podle let. No a bylo by pěkné, kdyby přibyl další zdroj. Před chvílí jsem si založil deník.

A to je asi vše, co jsem zrovna teď měl na srdci.

sobota 29. dubna 2017

Jak mi je? 2

Deprese bez důvodu trvala skoro měsíc. Pak to vypadalo, že to odezní. Jenže...
Pak přišla deprese s důvodem. Ale to už bylo z půli vyhráno. Když má depka důvod, existuje smíření. Existuje možnost vytvořit si nějaký plán nebo udělat předsevzetí. 
Abych to shrnul, tohle bylo těžké období. V tu nejhorší chvíli produktivita nulová. V posledních týdnech jsem už zase studoval. 
Víc se mi k tomu říkat nechce, jen jsem chtěl dát vědět, že ještě žiju. Pořád jsem velmi unavený, teď do sebe liju ranní kafe a na delší článek nemám sílu.

sobota 8. dubna 2017

Jak mi je?

Snad se už blýská. Snad to už je u konce. Tahle deprese trvá už přes tři týdny. A je to jedna z těch nejtěžších.  Poslední týden byla má produktivita takřka nulová. Ze školy jsem jel domů dříve a dost jsem ležel. Nejhorší den bylo minulé pondělí, kdy jsem silně psychicky trpěl. Nemyslel jsem na nic, ale přesto vše bylo svíravé a trýznivé.
Tahle deprese ani nemá konkrétní důvod. A takové bývají nejhorší. Občas sice myslím na něco tíživého, ale to až sekundárně. Primárně opravdu není důvod, proč je tu tahle deprese. A proto to je horší. Nejde najít žádné smíření, lze pouze čekat, až se to zlepší. Pohyb nepomáhá a někdy je vlastně nemožný. Pokusil jsem se cvičit, ale 10 lehsedů a konec. Síly došly.
Víc se mi psát nechce, jsem podrážděný a plný nechuti cokoliv dělat. Přesto sedím nad učebnicí a snažím se aspoň učit se dopředu na státnice, které kvůli nestíhání diplomky budu muset odložit.

sobota 25. března 2017

Horší období + Úder nostalgie

Deprese, o které jsem psal nebyla pouze jednorázová. Začalo nejspíš horší období. Jsem silně unavený. A to, jak fyzicky, tak psychicky. Nálada je teskná. Avšak nevyřadilo mě to naprosto mimo provoz. Zvládám toho teď sice o něco méně, ale i tak pracuji.

Včera začala deprese přecházet spíše do nostalgie. Hodně jsem vzpomínal na pubertu. Četl staré blogy, které archivují atmosféru okolo roku 2008. Dnes jsem procházel staré fotky a poslouchal hudbu, kterou jsem poslouchal tenkrát. Nějak mám pocit, jako by to vše bylo celkem blízko. Jen se nedokážu natáhnout o konečných několik centimetrů ve vzduchoprázdnu a toho všeho se dotknout. Nostalgie je velmi silná. A jeden z jejích rozměrů je rozměr krásna. To, že existovalo něco takového, na co tak rád vzpomínám. Něco, co mi bylo tak blízkého. Něco, co bylo můj život.
Nějak nevěřím, že to vše je navěky pryč. Říkám si, že jednou, až člověk projde všechno, co na něj ještě čeká, vrátí se někam tam zpátky. A bude žít přítomnou nostalgií. Starosti, které to reálně obnášelo nebudou, ale to kouzlo, které tomu dal čas existovat bude. Takhle se často zamýšlím nad smrtí.