Lidé bláznice

Chtěl bych vás upozornit, že dnes přibyl na facebookové stránce (odkaz vpravo nahoře) druhý díl charakterového seriálu Lidé blázince. Nese název Antikrist. Až do odvolání se zde budou nové díly objevovat každý pátek. 

Na blázna dobrý

Od té doby, co mám diagnostikovanou psychózu, mě někteří lidé hodnotí jinak. Dříve jsem byl naprosto průměrný. Nyní? "On zvládá tohle a tohle. No jo... Počkat? On má něco, co je podobné schizofrenii nebo tak nějak, ne? A přesto to zvládá! Ty jo, ten je dobrej." Ze začátku to bylo pro mě docela lichotivé. Ale pak jsem si uvědomil, že sám sebe začínám hodnotit podobným způsobem. Později mi došlo, že jestli chci něčeho dosáhnout, musím sám sebe považovat za zdravého jedince. Pokud bych sám sebe hodnotil souslovím "na blázna dobrý", dával bych si úlevu, a zakrněl bych. Ano, některé věci jsou mnohem těžší od té doby, co žiju s psychózou. Přesto bych si měl dávat stejně velké cíle, jako zdraví jedinci.

Vytvořená realita

Osud byl nepříznivý a realita je nesnesitelná. Není možné dále žít, ale na to hodit si mašli chybí odvaha. Představme si člověka, co si opakuje tyto věty. Jde o osobu, kterou některá nezměnitelná skutečnost naprosto ničí. A teď jeden sluníčkový citát. "Když věříš, dokážeš cokoliv." Odhodlání je kráná věc, ale přesto některé věci změnit nejdou. Tentokrát nebudu dávat žádný příklad, dosaďte si do života této imaginární postavy jakoukoli nemožnou tužbu, která vás napadne. Nuže a co je tedy smyslem tohoto příspěvku? Hned se k tomu dostanu. Před několika lety mě napadlo toto. Pokud nedokážeme změnit svět kolem sebe nebo jen nějakou menší skutečnost, třeba dokážeme naprosto změnit naše vnímání reality. A tím nemyslím to, že se s věcí vyrovnáme. Napadlo mě, zdali nejsme schopní upravit své vědomí natolik, aby jsme vnímali něco jiného než je skutečnost. Je to podobné jako sen, který můžeme ovládat. Znám i případy schizofreniků, kteří uvěřili, že to, co si přáli se splnilo, ikdyž opak je pravdou. Existuje pro (zatím) zdravého jedince možnost záměrně ovlivnit své vnímání reality? Určitě by to vyžadovalo ohromnou psychickou sílu, ale důsledek by byl velmi pravděpodobně psychické onemocnění. Přesto, pro člověka, který by už nedokázal dále žít by bylo milosrdnější šťastné šílentví než útrpná realita.

Lidé blázince

Na facebookové stránce blogu (odkaz vpravo nahoře) budu zveřejňovat takový menší seriál o typech lidí, které jsem potkal na psychiatrii. ‪#‎lideblazince‬

Navážka odpadu

Na začátku mé třetí ataky jsem se dostavil na nějakou prezentaci. Je naprosto vyloučené, aby věta, kterou jsem tam zaslechl byla skutečná, ale přesto jsem měl pocit, že jsem ji slyšel. Ta věta byla rada do života a zněla takto "Kdyby jste v lese někdy našli odhozenou lednici, neotevírejte ji, možná tam je opravdu brána do jiného světa, ale nemuseli by jste se už nikdy vrátit zpět." Když několik hodin na to přišla silná dezorientace, toulal jsem se městem a došel jsem do části, která v podstatě vypadala jako les. Zpozoroval jsem, že o jeden strom je opřená lednice. Vzpomněl jsem se na danou větu a cítil jsem nutkání jít daný objekt prozkoumat. Varování, že to nemám dělat mě silně navnadilo, přesto jsem se lednici vyhnul. Tuto bludnou projekci jsem nezapomněl, stala se pro mě metaforou. Občas přemýšlím, jestli někdo z lidí, které znám prošel touto branou do jiného světa a ptám se, jestli se ještě může vrátit zpět. Tento jiný svět může představovat psychózu, alkoholismus nebo třeba přílišný materialismus. Tento symbol se znovu objevil letos na jaře. Vše nasvědčovalo tomu, že budu mít další ataku. A mám své místo, kam chodím návaly šílenství "rozchodit". Toto místo je většinou celkem čisté. Den, kdy se zdálo, že znovu propadnu šílenství, zde však byl navezen opad. Sledoval jsem pochody své mysli a ptal se sám sebe, jestli je to opravdu vážné. Zpozoroval jsem odpad, co ležel u plotu. Byla tam stejná sedací souprava, která byla na psychiatrii, kde jsem se jednou léčil a kterou jsem znal už z dřívějška, takže už dříve pro mě byla symbolem. Také se tam nacházela lednice. Poměrně věřím na znamení a to obvlášť ve chvíli, kdy má mysl je ovlivněna mou nemocí. Naskočila mi husí kůže, věděl jsem, že tohle je jedna z bitev mezi mnou a psychózou. A jak to dopadlo? Zvládnul jsem to, nemoc se nevrátila. Ani jsem nekontaktoval svou psychiatričku, vím, že to bylo celkem nezodpovědné, ale tohle jsem chtěl zvládnout sám. O tom, že málem nastala další ataka, jsem jí řekl až několik týdnů na to, při pravidelné kontrole.

Vyprchalá láska

První láska... Dříve nespoutaná vášeň se dnes jeví pouze jako včerejší sen, jehož síla už vyprchala a není možné si pořádně vzpomenout na jeho obsah. To pobláznění mládí bylo zkroceno nadhledem dospívání. Naivita a bezpodmínečné milování nezmizeli však úplně. Jen jsem se naučil lépe snášet rány, které přináší odmítnutí. Dříve mě tyto rány srazily na kolena, dnes jsou pro mě symbolem vlastní síly. Je to bolest, kterou snáším ze stejného důvodu, jako lidí snáší tetování. Snáším jí pro to, abych zintenzivnil své sebeurčení. Dobré tetování vypovídá o člověku, který ho nosí. Rány způsobené mi láskou vypovídají o tom, jak moc jsem schopný milovat. A to, jak velmi intenzivně miluji, dává mi pocit velké síly. Míval jsem záchvěvy strachu, kdy jsem se bál, že milovat přestanu nadobro. Bál jsem se, že ve chvíli, kdy se tak stane, ztratím veškerou svou sílu.

Noční pohled

Někteří lidé před spaním kouří svou poslední noční cigaretu. Někteří se jdou projít noční krajinou. A někdo se čas od času uvelebí na lavičku na vyvýšeném místě s alkoholickým nápojem nebo i bez něj. V každém z těchto případů máme možnost sledovat místo, kde žijeme nebo trávíme čas. Mě často zasáhne notná dávka melancholie. Vzhledem k tomu, že daný výhled mám před sebou často, cítím, jak mi mezi prsty uplynulo moře času. Připadám si náhle starší a jsem zasažen myšlenkou, že proti tomu, jak čas ubíhá, nemám žádnou moc. Zamýšlím se nad tím, jestli jsem využil všechny příležitosti a žil jsem na plno. Většinou shledávám, že jsem udělal maximum pro to, abych danou si danou chvíli vychutnal. Přesto však nejsem klidný. Pod závojem melancholie si připomínám nádech let minulých. Chtěl bych dané éry o něco víc nafouknout, přidat k nim dny navíc. I kdyby to bylo možné, nejspíš by mi ta doba přišla zpětně stejně příliš krátká. Zajímavé by také bylo prožít jeden z dní minulých v kontextu současnosti. Mít současné zkušenosti, ale cítit při tom atmosféru toho, co už uplynulo. Vrátím se myšlence pohnutosti času v místě, kde žiju delší dobu. Je zajímavé porovnat tyto pocity s alternativou, která nastává, pokud například na dovolené několik dní přespávám v jiné zemi. Pohled na večerní krajinu, která je odlišná od té české mě zahlcuje směsicí dojmů. Za prvé, mám pocit, že to co vidím, překypuje novotou. Krajina jako by lstivě šeptala, že zde čas utíká pomaleji pro ty, co zde žijí. Na druhou stranu si naprosto vybavuji pocit, který bych cítil doma. Pocit, jak život nezastavitelně letí. Snažím se proto usměrňovat svoje myšlenky, abych nepropadl stesku. Nemůžu se ubránit pocitu, že jednu z životních příležitostí naprosto zanedbávám. A to možnost cestovat a žít pár měsíců v jiné zemi. Každá další dovolená mě akorát více vyprovokuje a posílí tento sen. Týdenní nebo dvoutýdenní pobyt nikdy neuspokojí mou touhu po exotice, která většinou vznikne až po příjezdu. Jsem totiž člověk, kterému se z počátku ani cestovat nechce, ale ve chvíli, kdy se octne v cizině, nemůže se jí nabažit.

Znovu a správně

Situace, ve kterých se cítím frustrovaný, ale lidově řečeno se ještě nechystám hodit flintu do žita, vytvářejí u mě dalekou vidinu očekávaného zlepšení. Celou situaci si v mysli představím ve vysněné podobě. Pokud je u mne touha dostatečně silná, snažím se zlepšit své schopnosti ovlivnit výsledek příštího „kola“. Ve chvíli, kdy mě zasahují pocity neúspěchu, ale zároveň přemýšlím nad tím, co vše bych mohl zlepšit, jsem zaplaven zvláštním veselím. Často už v ruce držím knihu, která se snaží poradit. Vidím velice zřetelně náčrtek dnů budoucích a snažím se tesat přítomnost tak, aby výsledná budoucnost odpovídala mým snům. Ve volném čase pořádám svá soukromá cvičná kola, která mě mají připravit na to, abych v budoucnu nebyl frustrován. Touha po tom, cítit se uvolněně v místě, kde jsem se doposud cítil stísněný je podle mě kromě touhy po pohodlí také trochu odvozena od touhy po svobodě. Když se cítím nepohodlně, mám pocit, jako bych byl uzavřený v maličké cele, která mi ubírá životní radosti. Vzpomenu například výlet, kde jsem s kuřáckým dechem nestačil tempu mých spoluputovníků. Ve chvíli, kdy jsem byl v závěsu za skupinou a cítil se osaměle a vyčerpaně, držela mě myšlenka, že jednou zvládnu s cigaretami skoncovat a přijde podobný výlet, avšak já budu v lepší kondici. Necítil jsem nenávist k vlastnímu tělu nebo zlozvykům, ale spíše nutkání situaci změnit. Zdá se mi, že čím více rozebírám sebe v kontextu svého okolí, vidím stále více chyb, které je třeba přebýt úsilím. Občas mám pocit, že jsem až příliš nedokonalý pro život. Tu a tam upadnu do stavu úzkosti a stesku. Jsou chvíle, kdy si nedokážu uvědomit, že se situací můžu něco dělat, jsem příliš demotivován realitou. Naštěstí teď prožívám dobré období. Nechci to zakřiknout, ale těším se na dny zítřejší, ještě je dostatek času vypilovat, co se dá.