Výsledky rentgenu

Takže... Na plicích mi nic nenašli! Pro kuřáka s úzkostí ohledně zdraví je to důvod k oslavě. Ale oslavovat alkoholem se mi to nechtělo, tak jsem to oslavil fyzickou aktivitou a nákup poměrně zdravých potravin. Slovy blízkého kamaráda "To jsem rád, teď se ti bude kouřit o něco klidněji." To, že mám plíce v pořádku však neznamená, že bych se chtěl pořádně rozkouřit. Naopak, chtěl bych to zase o něco omezit. Když se ohlédnu zpátky, mám za sebou velký pokrok. Dříve jsem kouřil tak, že krabička na den začínala být málo. Teď vykouřím 6-9 cigaret denně. A trvá to už delší dobu. Asi bylo na čase znovu snížit množství. Jenže... To, že jsem se dokázal vzdát se poloviny cigaret nebylo náhodné, přišlo to spolu se změnou v myšlení. Po posledním půl roce mám sice pocit, že závislost je mohem menší, ale dobře vím, že k dalšímu pokroku bude třeba další změna myšlení. Mým osobním trendem posledních měsíců je návrad optimismu, takže věřím, že čas přinese růže.

Začátek semestru

Dobře, je tu další semestr. A povinnosti se začaly kupit už v prvním týdnu. Řekl jsem si, že budu pracovat dopředu, abych nebyl zbytečně vystresovaný. Ale mám rád své klidné tempo, riziko hypomanie je při něm mnohem nižší. Začátek školy poměrně naboural můj cvičební režim. Cílem dalších týdnů je tedy pro mě stíhat běžnou cvičební rutinu spolu s tou školní. Nastává etapa, kdy budu muset zatnout zuby a konečně dokončit magisterské studium. Nastává otázka, co dál? Jelikož mě obor, který studuji rychle přestal bavit, o práci v oboru nestojím. Na konci zkouškového jsem měl krátké prázdniny, které jsem využil k tomu, abych zajel na informační schůzku ohledně práce, kterou bych chtěl vykonávat. Alternativa, co dělat dál, je další studium. Pro druhou možnost jsem byl rozhodnutý delší dobu, ale rozhodnutí jsem změnil. Myslím, že je čas získat nějaké pracovní zkušenosti. Vše je však ve hvězdách, vysněnou práci získat nemusím. Vyhovovala by mi práce na půl úvazku. Až bych si v práci zvykl, chtěl bych se přihlásit na dálkové studium psychologie. Je to dávný sen, který jsem ještě nepustil z hlavy.

Rentgen plic + černá kolečka

V pátek jsem musel zanést nějaké papíry k obvodnímu lékaři. Když už jsem tam byl, řekl jsem mu, že mě delší dobu trápí kašel. Nemazal se s tím. Vytiskl žádanku na rentgen plic a do kolonky důvod napsal: "kuřák, kašel". V tu chvíli byl narušen chatrný stav klidu, kdy jsem ignoroval vlastní zdraví. Sedl jsem si do čekárny a čekal na rentgen. Radiologická pracovnice vešla do čekárny, ale nevšímala si mě. Ještě chvíli jsem čekal, ale pak jsem se dal na útěk z polikliniky. Měl jsem sto chutí roztrhat žádanku a na rentgen se vykašlat. Říkal jsem si, že kdyby mi něco bylo, tak to raději nechci vědět.  Chvíli jsem telefonoval a pak se vrátil na polikliniku. Tentokrát jsem už věděl, že na rentgenem se nečeká, ale člověk má rovnou zaklepat. Zaklepal jsem a odevzdal žádanku. Za dvě minuty jsem byl zavolán dovnitř a vyzván, abych se svlékl do půl těla. Pět minut na to už jsem byl zrentgenován. Oblékl jsem se a vyrazil jsem do jídelny vyzvednout oběd. Pomalu ale jistě u mě nastupovala silná panika. Pocit byl umocněn tím, že jsem věděl, že výsledky budou až v pondělí.

Až do večera se mé myšlenky neustále vracely k úzkosti ohledně zdraví. Večer jsem vyrazil za kamarádem do sousední vesnice. Bylo to podruhé v tomto týdnu, co jsem silniční provoz vnímal mnohem rychlejší, než ve skutečnosti byl. Ten hluk automobilů ve mě vyvolával pocit bezmoci. Na přechodu kousek od centra jsem viděl něco zvláštního. Říkám tomu černá kolečka, i když tentokrát to mělo poněkud neurčitější tvar. Nevím jestli to jsou halucinace vyvolané strachem nebo mžitky před očima. Viděl jsem to už předtím, malý černý objekt, který podivně víří po zemi. V pátek jsem to viděl na přechodu. Předtím jsem to viděl v den, kdy venku bylo děsivé počasí, které už samo o sobě vyvolávalo strach. Tento jev tedy v pátek ještě umocnil můj strach. Po cestě do vedlejší vesnice jsem začal uvažovat v poněkud šílených strukturách. V mysli jsem si stále opakoval, že černá kolečka jsou znamení z jiného světa a nevěstí nic dobrého. Je to svět, kam se občas dostanu ve snech. Svět plný temnoty, ve kterém se nejspíš budu muset utkat s těmi nejhoršími částmi vlastní duše. Napadlo mě, že co když tohle znamení je předzvěst smrti a následné "závěrečné zkoušky". Boje lidské duše s vlastními stíny, s vlastním peklem a s vlastním strachem ze zatracení. Došel jsem k hospodě. Kamarád se opozdil, ještě tu nebyl. Pozoroval jsem silnici a zběsilou jízdu automobilů. Ptal jsem se sám sebe, jestli mi znovu nezačíná slábnout rozum. Po nějaké době konečně dorazil kamarád a usadili jsme se v hospodě. Jelikož jsem šli do nekuřácké části, byli jsme tam téměř sami. Kulisou místnosti byla televize, která byla na můj vkus puštěná příliš nahlas. Byl naladěný kanál, na kterém zrovna běžely krimi zprávy dokreslené lehce hororoidní znělkou. Pil jsem pomalu, ale přesto mě pití pomalu začalo uklidňovat. Během hovoru jsem začal přicházet na jiné myšlenky. Dokonce jsem se dostal do fáze, kdy jsem mírně podnapilým způsobem začal převyprávět můj oblíbený seriál.

Pátek skončil a přišla sobota. Řekl jsem si, že kdyby přece jen rentgen dopadl špatně, budu se s tím muset poprat. Doufám však, že zítra uslyším dobrou zprávu.

Čas dospět? Má současná životní fáze

Asi to znáte také. Lidé kolem vás se z čistajasna začnou ženit, vdávat, rozmnožovat se. Doteď to u mě bylo tak, že se jednalo o spolužáky ze základky, kamarády kamarádů, holky z léta před x roky a podobně. Ale teď se tento jev objevil i u mých nejbližších. A s tím logicky přichází otázka. "A co se životem udělám já?" Mládí téměř vtahu, psychická dospělost ještě pořád v nedohlednu, některé kapitoly puberty nemám dokončené, ale oblečení určené mladistvým se nedělá v mé velikosti.

Podívejme se bod po bodu tam, kde se v životě nacházím.

1. a) Už nic necítím ke své první lásce a zlomené srdce se zahojilo. Že bych se konečně někam posunul?
    b) Začal jsem brečet kvůli své první lásce, ke které už nic necítím. Vím, je to paradox, vzhledem k tomu, že jsem v prvním bodě psal, že nic necítím. Z mého vědomí zmizel, ale mé podvědomí pracuje poněkud zpomaleně. Jsem člověk, který málo pláče. A tenkrát, když jsem byl zničený neopětovanými city jsem snad ani nebrečel. Alespoň si to nepamatuji. Teď sem tam nějaká ta slza ukápne.

2. a) Nemám zapotřebí šťourat se ve starých věcech a něco někomu dokazovat. V minulosti jsem se chtěl sebrat a zmizet a objevit se až poté, co se mi v životě něco většího podaří.
    b) Jo, tak tohle platí i v bodě b. Podobné nálady mám teď v jiném slova smyslu. Čas od času se u mě urodí nějaké společenské faux pas a v tu chvíli si říkám, že příště budu sociálně zdatnější a opravím tak svou pochroumanou společenskou image.

3. a) Neustále poučování ze strany rodičů beru s rezervou. Přemýšlím o tom, že to, co se mi nelíbí na jejich životním stylu a co mi vadí na současném vedením domácnosti, sám dělat nebudu až se odstěhuji.
    b) Nedokážu si představit, že bych se v následujících dvou nebo třech letech měl odstěhovat. Vlastní bydlení je drahé, nemám auto a nezvládám pochůzky po úřadech.

4. a) Mám se rád a zoufale nenaháním mužské s úmyslem co nejdříve se s nějakým registrovat. Nemám strach z toho, že skončím sám.
    b) Z části tomu asi tak je proto, že jsem zjistil, že mám strach ze závazků. Jsem schopný odpálkovat slušného chlapa z důvodu, které chápu jen já sám.

5.  a) Nepřemýšlím o dalším prezenčním studiu. Zkusím raději získat práci svých snů. Plánoval jsem se přihlásit na další školu, bál jsem se jít pracovat kvůli svému psychickému stavu. Ten se však zlepšil.
     b) Několikrát týdně mě popadá panika, když si představím obhajobu diplomové práce nebo státnice. Ohledně práce snů mě napadají problémy, které by mohla přinést.

6. a) Nejsem už tolik posedlý svým zevnějškem.
    b) Začínám vypadat jako zanedbaný medvěd.

7. a) Nesním o tom, že zbohatnu nebo budu slavný.
    b) Začínám být poměrně alternativní, a někteří lidé začali věřit, že to dotáhnu na poustevníka žijícího v lesích.

Nepříjemné chvilky života - Rámec

Zrovna mám období, kdy vyřeším jeden problém, který mě tíží a velmi rychle se objeví problém nový. V důsledku toho postrádám pocit pohodlí. Jsou chvíle, kdy zapomenu na povinnosti, ale vzápětí se v hlavě ozve alarm. Během doby, kdy je má psychika nalomena stresem nebo úzkostí se tento alarm ozývá častěji a intenzivněji. A k jeho spuštění stačí pouhá drobnost. Nedávno jsem se nad tím vším zamyslel v rozhovoru s kamarádem. Vše jsem nazval "rámec". Rámec se sestává z povinností, které jsou nám osobně nepříjemné. Ohraničuje náš vnitřní svět. Každý má samozřejmě rámec jiný. Ohledně toho jsem u sebe pozoroval věc, kterou předpokládám, že má více lidí. Občas automaticky naivně usuzuji, že jiné lidé mají lehčí život, vzhledem k tomu, že se nepotýkají s problémy, které jsou mě osobně nepříjemné. Samozřejmě, že tahle myšlenka je naprosto bludná. To, že nám nečiní problém něco, co pro druhé problém je, neznamená, že berou život s lehkostí. 

Ale lidé, rádi bagatelizují problémy druhých. Velmi mi vadí věta "Chtěl bych mít tvoje problémy". Zvláštním paradoxem je, že ji nejčastěji užívají lidé, které kdybych měl porovnat se ostatními lidmi, které znám, vycházejí většinou dle mého osobního názoru jako lidé s těmi nejmenšími a nejméně závažnými problémy. 

A zase něco o hypomanii

Myslel jsem, že hypomanie u mě téměř vymizely. I když muselo mi být jasné, že když se začnu více hýbat, budu stabilizovanější, ale i tak budu mít špatné chvilky. 

Stavy, kdy mám hodně energie jsou u mě jiné než dřív. Ty, které souvisely s atakou byly příjemné. Běhal jsem od jedné práce k druhé a cítil jsem se neporazitelně. Ataka měla navíc jednu zajímavou věc. Kromě fyzické síly se mi zvýšil práh bolesti. Fascinovaně jsem se bodal do ruky špendlíkem a udiveně jsem pozoroval, že reaguji jinak než normálně, téměř nic jsem necítil. 

Nynější hypomanie začaly být velmi nepříjemné. V hlavě mám spoustu myšlenek, které jsou tak intenzivní, že nejsem schopný vykonávat běžné činnosti. A to je velký problém, když například před nějakou zkouškou mám tyto stavy tři dny za sebou podstatnou část dne. 

Dříve jsem měl hypomanie rád. Naplňovaly mě optimismem. Svět se zdál být epickým románem a já měl pocit, že spěje k velkolepému šťastnému konci. Přemýšlel jsem, co vše musím vykonat na své osobní cestě a věřil, že mě čeká úspěch. Má to však jeden háček. Po několika letech mi došlo, že tyto stavy mě nikam neposunuly. Ve výsledku mi vzaly spoustu času a nic pořádného jsem během nich nevykonal. 

Když jsem začal psát tento příspěvek, chtěl jsem trochu více konkretizovat myšlenky během hypomanie, zrovna jsem totiž jednu měl. Ale během psaní jsem poměrně "vystřízlivěl". Když se nad tím ale zamyslím, mé myšlenky jsou v těchto stavech dost ovlivněny fantazií a lepší způsob jejich vyjádření bude povídka. 

Nezadán a polechtán

A nyní něco málo k vztahům a citům.

Nedávno se objevil nový nápadník. Podle fotek pohledný mužský, z jeho pohledu však šel trochu strach. Nějakou dobu jsme si psali a začali plánovat setkání. Jedna věc mi však celkem vadila. Požadoval příliš času na komunikaci. A to byl pro mě problém. Začal jsem mít pocit, že i když jsme se ještě nesetkali, začínám ztrácet svobodu. Chvilky, kdy jsem se věnoval jiným věcem si vykládal jako nezájem. Pobuřovalo mě to, nebavilo mě ho neustále ujišťovat, že nějaký zájem mám. Pomalu ale jistě začal brnkat na strunu, která u mě byla delší dobu latentní. A to strach ze závazků. Mám zájem o vztah. Ale jít do něčeho na plno už od začátku, to by musela být láska jako trám. Pokud se u někoho jen rozkoukávám a on volí tempo rychlejší, než je mi milé, násobí se u mě touha z vlaku rychle vystoupit. Jak to dopadlo? Dal mi košem. Čekal bych od sebe, že to urazí mé ego. Nestalo se tomu tak. Zřejmě jsem se naučil mít se rád a nepotřebuji už žádnou mentální gymnastiku. Spíš se mi ulevilo. Vyhnul jsem se situaci, kdy bych musel někoho dříve či později odmítnout.

A teď druhá část příspěvku, která souvisí z dneškem.

V příspěvku Květnový románek (http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2016/01/kvetnovy-romanek.html) jsem zmínil muže, kterému jsem dal krycí jméno Barnabáš. Napsal jsem tuším také, že si voláme dodnes. Dnes jsem mu volal a trochu jsme plánovali, že se po těch letech konečně znovu sejdeme. Vím, řekl mi jednou, že byl zmatený a že je heterosexuál. Přesto je tu malá jiskřička naděje. Vzpomínám na to, jak mi v jeho přítomnosti bylo dobře a značně fantazie pracuje. Kdyby tahle jiskřička naděje nebyla planá, a můj život by náhle změnil trasu, třeba by to tak všechno bylo lepší. Možná by zmizely mé posedlosti a já se přestal divoce hnát dopředu. Bylo by pěkné najít si své malé osobní nebe a tam se zastavit. A slovem nebe vždy myslím místo a čas, kde je opětovaná láska.

Vyhni se temnému lesu 2

V tomto příspěvku volně navážu na jeden ze svých starší příspěvků. Najdete ho na následujícím odkazu.

http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2015/08/vyhni-se-temnemu-lesu.html

Díky škole jsem byl dnes v odpoledních hodinách velmi napjatý. V průběhu večera jsem už situaci přestal snášet, a tak jsem se vydal na svou pravidelnou vycházku. Podstatnou část cesty jsem telefonoval s kamarádem. Řešili jsme podivné věci, jako je například deja vu. Když jsme se rozloučili, začal jsem  teprve vnímat okolí. Byl jsem ve vesnici kousek od domu. Zahleděl jsem se na obzor. Na obzoru byl vidět les, kam jsem se bál jít ten večer, který je popsaný v příspěvku, na který odkazuji. Nad lesem byla ještě vidět načervenalá záře, která tomu kraji dodávala pocit tajuplné vznešenosti. Nebylo to poprvé za poslední týden, kdy jsem si vzpomněl na to zvláštní deja vu, které mám s tím místem spojené. A jak v důsledku chůze polevovalo napětí, rozležely se mi v hlavě předešlé myšlenky.
Čeho jsem se tenkrát bál? Sám sebe! Nevím proč, ale věřím, že v tom lese najdu v nějakou zvláštní noc sám sebe. Doslova tím myslím, že když se tam vydám, uvidím sám sebe a pohlédnu si do očí. Co bych uviděl, kdyby to bylo možné? Něco jiného než odraz v zrcadle. Uviděl bych svou psyché. V mysli to vidím velmi živě. Sebejistý úšklebek, křiklavé vlasy, ošklivou jizvu na čele. V očích je však vidět strach a pokora, zároveň však také naděje. Když vám to takhle popíšu, asi to nezní strašidelně. Ve svých představách však vidím něco, co popsat nedokážu. A to energie, kterou tenhle zjev vyzařuje. V té auře jsou věci, za které se nestydím. Ale na druhou stranu oplývá i tím nejhorším, co v sobě mám. A to je důvod proč se bojím sám sebe, a proč se tedy bojím toho lesa.

Dnešní noc je zvláštní. Znovu odkrývá mé staré myšlenky. Při vycházce jsem si vzpomněl na velké neznámé tajemno, které jsem cítil ve vzduchu, když jsem byl na začátku puberty. Až teď mě napadlo, že má něco vlastního atace. Jako by ten zvláštní pocit ledových krystalků v žilách byla jen zář, kterou vydávala budoucnost, která měla přijít.