Colton's Creek - Skoncujeme to teď a tady

Vítejte opět ve světě mého šílenství. Dnes se letmo podíváme do mé třetí ataky na něco, co se v mém životě objevuje i mimo ni.

Třetí ataka
Jak jsem říkal, třetí ataka byla způsobena tím, že jsem si se spolubydlícím zahulil. Předcházející měsíce jsme vedli rozhovory na téma konspiračních teorií. Marihuana mě dostala do velmi zvláštního stavu. Stavu, kde jsem měl pocit, že jsem velmi blízko pochopení reality. Tedy ne zas tolik blízko. Ale pekelně blízko oproti běžnému stavu. Pouštěl jsem si pseudovědecká videa na téma kvantové mechaniky, které jsem chápal ještě podivněji, než člověk, co jim psal scénář. Jak jsem už říkal, měl jsem pocit, že jsem zatraceně blízko. Myslím, že jsem měl i slabé halucinace. Spolubydlící po půlnoci usnul, já spát nemohl. Ráno odešel do školy, studoval medicínu. Já ráno seděl u počítače a stále jsem měl silné stavy změněného vědomí. Měl jsem pocit, že kdybych zabral, podaří se mi dojít nakonec. Avšak, domníval jsem se, že sám to nezvládnu.
A teď k tomu, co jsem chtěl říct tímto dílem. Napadla mě myšelnka, že přesvědčím svého spolubydlícího, aby zanechal studia. Já bych učinul stejně a společně bychom hledali smysl reality pomocí (pseudo) kvantové mechaniky. To je to, o čem jsem chtěl mluvit. O pocitu, že obrovská cesta se dá ujít za zanedbatelně dlouhý okamžik.

V běžném životě
Jak jsem již naznačil, podobný stav se nachází v mém životě i mimo ataku. Avšak ne v tak silné podobě. Objevuje se ve specifických situacích, kdy jsem zavalen starostmi. Když jsem pracoval na diplomové práci, často jsem si řekl, že do sebe naliju spoustu kafe a budu pracovat celou noc. Tohle je slabší varianta této tendence. Jelikož na mě vždy padla únava, nebyla ani realizovaná. Ale tuhle tendence zažívám ještě v jiné podobě. Když na mě padají deprese a starosti, napadne mě myšlenka, jestli bych nemohl uniknout tím že se zatnu a například meditací dojdu právě na ten konec poznání, který tak usilovně hledám. Tohle je to, o čem jsem dnes chtěl mluvit. O tom zatnout se a v křečovitém až agonickém stavu vyřešit vše.

Pár slov na závěr
Snaha vyřešit věci ráz na ráz se však ve skutečnosti příliš nevyplácí. Alespoň to tak platí u těch větších cílů. Je lepší pracovat na nich plynule a postupně. Tudy tedy nepovede ani má cesta. O další pobyt na psychiatrii příliš nestojím.

Colton's Creek - V naší hlavě nebo nad ní?

Teď budu psát o tom, co jsem chtěl probrat už v díle minulém. A to, kudy si představuji, že povede má cesta za poznáním. A tím nemyslím ani tak poznánám akademickým, jako spíš spirituálním.

Absolutní poznání
Jeden můj kamarád se mnou absolutně nesouhlasí v tom, že je možné najít odpověď v rámci vlastní hlavy. Nebo v informacích, které tam dostaneme. Říkal, že jsou nedostatečné. Je to taková naše debata. A začali jsem s ní, když jsem mu řekl, že chci být jak jedna postava ze seriálu a dojít na kraj poznání. A to tím způsobem, že do hlavy dostanu co největší množství inforamcí. Nějak jsem v minulosti věřil tomu, že nějaká různé části informací se spojí a vytvoří cestu k hlubšímu pochopení. A teď nemyslím nějaké poznání typu studijní látky z běžných předmětů. Tím myslím něco na metafyzické bázi. Absolutní pochopení existence.

Nad naší hlavou?
Od 14 let aktivně pozoruji, že každá doba má specifickou kvalitu, kterou jsem začal nazývat vůně doby. Je to takový ten hlavní pocit, který je kolem nás. V průběhu času jsem začal věřit, že tohle je klíč k něčemu velmi podstatnému. Že to je část jevu, který právě vede k tomu poznání, o kterém tady mluvím.
Zabrousím teď do myšlenky, která se objevila v několika materiálech, které jsem četl při práci na diplomce. A to, že lidský svět se skládá z konceptů. Většinu věcí, co jsou kolem nás má člověk zaškatulkované. Od konrkétních škatulek. "Tohle je rostlina." Až po více neurčité "Tohle je depresivní." Celá naše realita, všechno to, co vnímáme, vnímáme pomocí konceptů. Proto jsem uvěřil, že absolutní poznání je ukryto v těchto konceptech.
Dost vařím z vody, ale věřím, že vůně doby s těmi to koncepty silně souvisí. Vůně doby konkrétně se skládá z kvalit, které přísluší těmto konceptům. Jelikož jsem blázen, věřím, že subjektivní pocity, které si napojujeme na věci kolem nás mají nějaký relevantní základ. Věřím, že mají nějakou fyzikální podstatu. Jen je to neprobádaná oblast. Lidé doposud nedokázali být schopní naučit se předat subjektivní pocit, který máme například z nějaké písně či filmu. Domnívám se, že tohle všechno je možné, jen naše komunikační schopnosti se zatím nevyvinuly na dostatečnou úroveň. Snažím se přiřazovat některým pocitům vlastní názvy a nějak je pospat. Ale aby bylo možné dosáhnout nějakého znatelného postupu, musel by to provést někdo ve velkém a s určitou metodologií. Bohužel mé mentální kapacity na to nestčí.

Pár slov na závěr
Jsem opravdu zvědavý na zpětnou vazbu tohoto článku. Jsem zvědavý, jestli se mi ozve někdo, kdo čte můj blog a zná mou pravou indentitu. Zde jsem odhalil svůj myšlenkový svět snad jako ještě nikdy v životě.

Colton's Creek - Záchytné písně

Opojnost hudby
Jistě to znáte. Ten pocit, kdy vás hudba drží nad vodou. Jste schopní poslouchat jednu píseň dokola a dokola. A přitom máte vzhletné sny. Pokud jste zažili hypománii, znáte nejspíšt tento stav lépe než ti, kteří ji nazažili. Já jsem takovémuto poslouchání hudby přiřadil téměř až sakrální význam. Hudba a nejen to je to, o čem vám dnes budu psát v tomto seriálu.
(Někdy je u mě ještě hudba spojena s videoklipem, který má často větší účinek.)

Současný záchytný track v mém životě
Dovolte mi zasdílet odkaz.

     

Jelikož video na youtube pravděpodobně nenahrál majitel autorských práv, dám sem ještě hint, jak ho najít v případě smazání. Je to scéna z filmu Sucker Punch. Scéna, kde Baby Doll zavírají na psychiatrii a čeká ji lobotomie. Na youtubu pravděpodobně najdete pod název "Sucker Punch lobotomized vegetable scene" nebo "Sucker Punch lobotomy". Toto video chci s vámi rozebrat a to i část, která bohužel v této ukázce není. Za spoiler se omlouvám, ale jedná se o začátek filmu.
Baby Doll, což je postava filmu omylem zastřelí při sebeobraně vůči otčímovi svou mladší sestru. Otčím podplatí zaměstnance psychiatrie, aby jí byla provedená lobotomie. Následující scéna ukazuje příchod Baby Doll do sanatoria. Objevuje se zde Sweetpea, což je postava filmu. Montáž ukáže první okamžiky Baby Doll v senatoriu až do bodu, kde se jehla, kterou má být provedena lobotomie blíží k jejímu oku. Záběr se zamihotá a zpočátku ani nepostřehneme, že na židli najednou nesedí Baby Doll, ale Sweatpea. Rozčílená volá, aby přestali a rozepnuli ji pouta. To se stane a ona stojí volná na jevišti. Abych více nespoiloval, tento úvod postačí. Obsahuje vše, co mi pomůže přiblížit můj psychický stav, který se mi vracel minulé měsíce.

Rozbor scény
Scéna, kterou zachycuje ukázka mě pohltila. Neustále jsem si ji přehrával, hlavně pokud mi bylo psychicky zle. Ale to bylo prostě málo. Jednou, když jsem se šel projít s těžkou hlavou jsem na to kápnul. Přehrál jsem si celou scénu v hlavě. Ale na místo postavy z filmu jsem si tam dosadil sebe. Tahle představa mi dodala silný pocit úlevy.
Po čase my došlo, proč mě to tak fascinuje.
1) Prostředí je mi blízké. Prostě blázinec.
2) Je to černá linka. (Viz článek http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2015/07/cerne-linky.html)
3) Možnost zastavit nápor.
Věnujme se třetímu bodu, ten je podstatný. Hlavní postavu čeká lobotomie. Je přikurtovaná ke křeslu a nemůže se hnout. Jehla se k ní blíží a zdá se, že katastrofa je nevyhnutelná. Avšak ona zakřičí a vše zastaví. Vyhne se svému zničení. A to je to gró. Proto mě tahle scéna tak uklidňovala, dodávala mi pocit, že budu schopný uniknout něčemu, čehož se obávám, že by mě zničilo.

Pár slov na závěr
Tento příspěvek jsem původně plánoval jinak. Avšak dal jsem volnost svým deseti prstům na klávesnici, a vzniklo toto. To, co jsem chtěl vlastně původně říci vám povím v dalším díle.

Trendy v mém životě okolo listopadu 2017

Ekologie
Tohle období je pro mě velmi těžké. A jako vždy, když mě něco trápí, upnul jsem se na nějakou aktivitu nebo koncept. Tentokrát je to ekologie. Snažím se vylepšit své zvyklosti, aby se snížil negativní vliv mého života na životní prostředí.

Káva
Když jsem ještě byl na druhé škole, každý den byl náročný. Potřeboval jsem spoustu energie. Odklonil jsem se od čaje a vrátil se znovu ke kávě. Chuť na ní byla tak silná, že jsem některé dny měl tři nebo dokonce 4 šálky. I teď, kdy už druhé studium skončilo, jsem stále rozjetý, co se kávy týče.

Prezentace
Začal jsem si sestavovat různé prezentace, abych si nastudoval nějakou problematiku. Čtu články a házím věci, co si chci uchovat do powerpointu. Takhle například zpracovávám byliny, které chci užívat jako pokus udržet si husté vlasy a podobně. Budu tak i zpracovávat seriál Colton's Creek, protože některé z dílů bude potřeba dopředu nastudovat.

To je tedy krátce k tomu, co mě (kromě diplomky) v současnosti zaměstnává.

Ignor

V tomto příspěvku bych chtěl shrnout jednu věc. V minulých letech jsem byl zapálený ohledně komunity psychicky nemocných. Pokoušel jsem se sehnat práci jako peer a vyhledával kontakt s jinými psychotiky. Peerem jsem se nestal. A to byl ten zlomový bod, kdy jsem se od světa psychózy rozhodl distancovat. Více jsem zapracoval na tom, co by mě více přiblížilo většinové společnosti. Celkem jsem si dal život do kupy.

Pak přišlo to, co přijít zákonitě muselo. Vzdalování se ostatním psychotikům. Rozhodl jsem se udržet si pouze ty kontakty, kde bych se s daným člověkem bavil, i kdybychom neměli stejné onemocnění. Kontakty se omezovali přirozeně. Jedna osoba však nepochopila, že když nezavolám zpět, když prozvání, že nemám zájem komunikovat. A to je to, o čem chci dnes mluvit.

Černá listina
Daná osoba si po telefonu v minulosti pouze stěžovala. Jakákoliv rada, co by se dalo zlepši,t byla opětována nějakou výmluvou. Navíc dané o sobě přes kuřácký kašel nebylo místy ani rozumět. Hovor s ní se mi stával více a více nepříjemný. Napadlo mě, že když nebudu volat zpět na prozvonění, dojde jí, že nemám zájem dále komunikovat. Nepochopila. Kamarád říkal, ať jí na rovinu řeknu, co mi vadí a ukončím kontakt rázně. Nechtěl jsem ji však konfrontovat a zachoval se jako srab. Hodil jsem ji na černou listinu v telefonu, aby se mi nemohla dovolat. Po čase si pořídila novou simkartu a kontaktovala mě znovu. Jelikož volala v době, kdy jsem nebyl u telefonu, měl jsem zmeškaný hovor od neznámého čísla. Na takové hovory zpět nevolám. Pak napsala sms a představila se. To, že neberu telefon si vyložila tak, že jsem na ní zapomněl. Šla ihned na černou listinu i s tímto novým číslem.
Čas běžel a já zapomněl. Až do chvíle, kdy se mi rozbil mobil, a pořídil jsem si nový. Černá listina tedy byla anulovaná. Netrvalo dlouho a tato osoba se mi ozvala. Zřejmě se mi pokoušela dovolat celý ten rok, co jsem ji měl v černé listině. Řekl jsem si, že jí tedy napíšu aspoň sms na vysvětlenou.
Sms naprosto nepochopila. Napsal jsem, že neudržuji kontakty z nemocnice. Ona si to vyložila tak, jako že jsem v nemocnici, a zahltila mě směsicí křečovitých vět. Šla tedy znovu do ignoru na všech číslech, z jakých se mi pokoušela dovolat.

Obnovit kontakt?
V nedávné době jsem prodělal a stále ještě prodělávám psychospirituální krizi. V rámci toho jsem si říkal, že budu více altruistický a zkusím dát této osobě znovu šanci a být více podporující. Nakonec jsem to však neudělal. Říkal jsem si, že tenhle pocit může odeznít. Já dám tomuto člověku nějakou naději, kterou nenaplním a bude to horší. To je tedy celé.

Nečiň druhému, co nechceš aby činil tobě 
Říkal jsem si, co bych dělal, kdyby někdo tohle udělal mě. Na to jsem si dovedl odpovědět, protože se mi to už stalo. Jedna žena, se kterou jsme byli v době hospitalizace nejlepší kamarádi se mnou ze dne na den bez odůvodnění ukončila kontakt. Došlo mi, že šlo asi o toto: zařadila si mě do škatulky "kamarádi z ataky" a proto jsem musel pryč z jejího života. Vím, že tohle už dokonce i udělala. Byla velmi pověrčivá a mazala veškeré songy, čísla a další věci z ataky, protože věřila, že jí to pomůže z nemoci se vyhrabat. To, že ukončila kontakt, protože jsem jí připomínal její nemoc bylo tedy nejlogičtější a já ji to neměl za zlé, chápal jsem to.

Místo třetí ataky

Část třetí ataky se odehrávala na místě republiky, které je velmi daleko od míst, kde se běžně pohybuji. Dojel jsem sem naprosto dezorientován. Třetí ataka se odehrála před 5 lety a od té doby jsem na daném místě nebyl. V sobotu jsem se vracel ze zahraničí a projížděl jsem právě městem, kde se to vše odehrálo. A ten pocit byl tak strašně divný!

Ano pocit byl divný. Tak divný, že byl až transcendentální. Vlak stál ve stanici celkem dlouho. Pustil jsem si na youtubu song, který jsem jel tenkrát, když jsem tu byl. Náhle jsem na sobě zpozoroval, že má mysl funguje nějak jinak než obvykle. Představivost, jako kdyby byla někam posunutá. V mysli jsem viděl něco, co bych popsal, jako ohýbání času. Viděl jsem čas, jako fyzickou věc a manipuloval jsem s ním. Bylo to prostě divné.
Vlak se rozjel a já spatřil místo, kudy jsem tenkrát pravděpodobně šel po trati. Když jsem se dostatečně vzdálil, vše se vrátilo do normálu.

Colton's Creek - Tenká hranice mezi viděním a neviděním vesmírných korábů

New Age a nepřímý vliv sekty

V tomto díle se podíváme na další věc spojenou s mou minulostí.

Dříve, než jsem začal pořádně kriticky uvažovat jsem věřil věcem okolo hnutí New Age. Pokud tento pojem neznáte, velmi zjednodušeně jedná se o esoteriku a šarlatánství. Věřil jsem v transformaci reality. Dá se říci, že v tohle věřím v nějaké jiné podobě i dnes. Ale tenkrát jsem hltal dost podivné pseudoinformace. Chtěl jsem na sobě pracovat. Našel jsem si stránku "Přátelé nebe." Nejsem na to dnes velmi pyšný. Tato stránka byla napojena na Vesmírné lidi, což je jedna ze sekt, které byly v minulosti celkem populární. 

Mimozemské koráby

A teď k tomu, co napovídá název. Pseudoučení této sekty mělo jakési příčky, jak jste se posouvali v duchovní transformaci. Vyšší úrovně byly spojené s kontaktem s mimozemšťany. Byl zde i návod, jak je kontaktovat. V té době jsem chodil na dlouhé procházky, kde jsem se dostával do transu. Říkal jsem si, jaké by to bylo viděl na obloze stříbrný kosmický talíř. Čím častěji jsem si to říkal, tím silněji jsem si to dokázal vizualizovat. Věřil jsem, že tato sugesce člověka dovede k reálnému setkání s tímto jevem. Že síla mysli je klíč k setkání s jinou civilizací. Nikdy to však nedošlo dostatečně daleko, abych této myšlence propadl.

Pár slov na závěr příspěvku

A teď to, co jsem chtěl touto cestou říci. Síla sugesce může být mocná. Je lehké přijmout cizí učení a uvěřit mu naplno. Toho chci být však na své cestě prost. Nechci bezhlavě věřit něčemu jen tak. Je to lehké a člověk má celkem instantní pocit zasvěcení a tedy i nějakého vyššího naplnění, ale to nic nemění na to, že jsou to lži. Chci se na své cestě hodně ptát a netvrdit nic skálopevně, když pro to nemám důkaz. Má spiritualita nemá být konečnou odpovědí, ale spíše alternativou, jak se pod tlakem reality nezbláznit.

Colton's Creek - Casino

Vítejte ve světě mé psychózy. Po tom, co jsem vás dlouhou dobu zásobovat blogováním typu "nemoc mám za sebou, koukejte, jak se s tím srovnávám a jak se mi daří" přicházím s jinou taktikou. Zasvětím vás do svého světa a udělám krůček k pochopení nejen toho, co se mi tenkrát honilo hlavou, ale také k tomu, abych si zodpověděl, co je tam někde za hranicemi našeho života. V tomto příspěvku se podíváme na bludný příběh plný epiky maloměšťáckých snů.

Opěrný příběh
Dobře, to co jsem napsal na konci minulého odstavce bylo asi trochu zavádějící. Co jsem tím měl na mysli? Je hodně malých človíčků, co sní o tom, že se jejich život rázem změní a oni vymění plesnivou chatrč za zlatý zámek. Spousta lidí se silně domnívá, že místem, kde se jejich život může změnit během pár minut je casino. Nedochází jim sice jedna prostá věc, většinou se zde život změní k horšímu než k lepšímu. Ale vypusťme nyní tento fakt a vnímejme pouze to, že tohle kolo štěstí vnímá spousta lidí značně epicky. Casino se dostalo i do příběhu, který se odehrával v mé mysli během mé první nebo druhé ataky. Koukal jsem na televizi a vnímal směsici filmů a seriálů. Nevěděl jsem, kde jeden seriál končí a kde jiný začíná. Vše se ještě asi upravilo pomocí bludů a vznikl tak opěrný příběh, který jsem měl v hlavě. Tuhle věc zde řeším, protože je pro mě značně autentická. Při životě mě často drží to, že si v hlavě přehrávám příběhy. Během ataky jsem však věřil, že tyto příběhy jsou hlavním chodem světa a že se v nich ukrývá klíč k pochopení veškeré existence.

V casinu
Podívejme se nyní na příběh samotný. Hlavní postava byl muž středního věku. V reálné verzi seriálu to byl nějaký méně známý americký herec. Já ho však viděl, jako jednoho nejmenovaného velmi známého českého politika, který v té době zmizel z hlavního dění. Nepřišel do casina hrát. Přišel sem kvůli pokusu o sebevraždu. Dohnalo ho sem to, že ho většina národa nenáviděla. Nevěděl však, že casino infiltroval stejný řád, se kterým jsem já dle vlastní myšlenkové projekce byl v kontaktu. A to řád, který se pokoušel o pozitivní konec světa a nastolení nebe na zemi. Jejich agentka se vydala na střechu za tímto mužem. Pokoušela se ho přesvědčit aby neskočil tímto způsobem. "Vy musíte hrát." Debatovali spolu, on nechápal. Ona opakovala "pane, vy opravdu musíte hrát, záleží na tom mnohé." Přesvědčovala ho, až ho nakonec opravdu přesvědčila, dala mu bankovku. A on? Hrál. A vyhrál rekordní částku. Bohužel si nepamatuji, jaký byl další smysl této výhry. Avšak celý svět byl touto událostí dle mého mínění posunut k tomu očekávanému stavu. Jádro mé nemoci je hledání pozitivního konce světa (transformace) a víra v to, že tyto příběhy, které náš svět prostupují jsou cestou k tomu.

Pár slov na závěr příspěvku
Možná vám tento typ příspěvků bude připadat trochu zvláštní, avšak myslím, že je velmi dobrou sondou do světa psychické nemoci. Do Colton's Creek budu psát i příspěvky jiného typu. A to takové, kde hledám cestu ve svém životě. V tomto příspěvku však nenajdete žádné mé směřování. Dobře vím, že spoléhat na hazard se nevyplácí.

Cesta někam jinam

Návštěva v nemocnici
Byli jsme na návštěvě za mámou v nemocnici. Je na tom špatně. Mělo by se to zlepšit, ale vidět ji takhle je voda na mlýn mé úzkosti. Dnes ráno mi bylo lépe, avšak při návštěvě jsem se propadal do světa úzkosti a deprese.

Cesta autem a zmírnění úzkosti
Cesta autem mě trochu uklidnila. Miluji jízdu autem tmou za zvuku rádia. Vyhrabal jsem se tak o pár příček pomyslného žebříčku výše. Do stádia, kdy člověk sbírá síly a je schopný upnout se k vyšším myšlenkám. To je to špatné na úzkostech a depresi, které jsou příliš silné. Člověk se nedovede opřít o nic, nic nepomáhá. Jde jen čekat. Čekat až se dostanete do stavu, ve kterém jsem teď. Stavu, kdy hudba je opojná a mysl houževnatá. Někdo se opře o náboženství, někdo o své hodnoty, jiný o své sny. A do světa svých psychických záchytných bodů jsem se rozhodl vás zasvětit.

Blog
Psaní tady mi pomáhá. Proto jsem delší dobu příliš nepsal, měl jsem se celkem dobře. Teď, když mi je, jak mi je jsem znovu uvítal tu možnost vypsat se sem. Přemýšlel jsem také nad tím jakým způsobem píšu. Píšu z té strany nemoci, kde stojím pevně na zemi. Přesto se přiznám, není to tak celý čas mého bytí. Občas, obzvlášť, když mi docházejí síly se upnu k psychóze. Tedy psychóza je nepřesné slovo. Lépe bych to mohl napsat k "tomu magickému světu v mé hlavě."
Stál jsem příliš dlouhou dobu při zemi. Je načase popustit uzdu života a trochu zaexperimentovat. Možná je to únik, možná pošetilost. Nebojte, znám se lépe než dříve, ataka nehrozí tolik a v takové podobě, jako dříve. Přesto... Rozhodl jsem se prozkoumat svět svou myslí. Cesta začíná, bude velmi dlouhá. Chcete se dívat? Sledujte články s názvem Colton's Creek.

Deprese - Kdy přijde konečná?

Deprese je něco, co se pravidelně vrací do mého života. Někdy je slabší, někdy silnější. Její délka je také různí. Několikaměsíční deprese u mě není výjimkou.
Vždycky jsem se z toho vyhrabal. I když mi přijde, že se tyhle stavy s věkem zhoršují.
Nejednou jsem celé odpoledne ležel bez špetky síly, koukal do stropu a přemýšlel nad tím, jestli jednou nepřijde deprese tak silná, že už se z ní nikdy nevyhrabu.

Vím, že je tenhle příspěvek krátký, ale poslední týden je pro mě velmi těžký. Ale zrovna jsem ve stavu, kdy psaní na blog mi alespoň na malou chvíli pomůže.

Ještě dodám, že jsem se s věkem velmi dobře naučil sbírat se ze země. Po nějaké chvíli na dně si vyvolám typický vnitřní monolog, vyhecuji se, a ze všeho se vyhrabu. Zrovna teď nefunguje nic. Jsem imunní proti všem věcem, co mi dříve pomáhali. Měl jsem dnes dva prášky na úzkost a teď jsem si ještě uvařil šalvějový čaj. Během dne se hloubka téhle propasti mění. Hodně spím. Ve světlých chvilkách čtu materiály k diplomce.

Nová psychiatrička a léky

Jak jsem zde dříve psal, má původní doktorka šla do důchodu. A tak jsem byl nejistý, jak to bude dál s léky na úzkost. Dnes jsem byl na kontrole, takže se ukázalo, jak to bude.
S psychiatričkou jsem se bavil o tom, že mám hodně špatné období. Bavili jsme se tedy o navýšení léků a dala mi na výběr, ať se rozhodnu, jestli chci léky navýšit. Rozhodl jsem se, že ne, že kvůli depresi jsem už tak dost vyčerpaný. Řekl jsem, že pokud je to akutní, vezmu si Rivotril. Řešili jsme tedy léky na úzkost. Řekla mi, že mi Rivotril klidně napíše, ale jestli spíš nechci zkusit jiný lék, který není návykový. Nechal jsem si tedy místo Rivotrilu předepsat Chlorprothixen. Až lék vyzkouším, napíšu vám sem, jak na mě účinkuje. Kamarádka, která je shodou okolností také psychiatrička, říkala, že je to velmi dobrý lék.
Kromě léků mi ještě doktorka napsala doporučení k ukončení studia. Vždy je lepší ukončovat nebo přerušovat studium ze zdravotních důvodů. Škola pro mě teď byla takový nápor, že by představovala faktor, který by mohl nahrávat k možnému relapsu. Na té první vysoké zůstávám, tam už píšu pouze diplomku a učím na státnice.

Léky - Měl bych navýšit?

Tak se mi to nějak sešlo, že několik mých přátel dostudovali medicínu a stali se psychiatry.

Poslední dobou píšu o svých depresích kamarádce, která je psychiatrička. Radí mi, ať si zvýším Zolafren večer, jelikož se jedná o silné antidepresivum. Zatím jsem tak neučinil a asi bych ani neměl.

1) Sice je psychiatr, ale není můj ošetřující psychiatr a zvyšovat si léky za zády mé ošetřující psychiatričky se mi nechce.

2) Bojí, se. že vyšší dávka Olanzapinu by mě vyřadila z běžného chodu. Musím také podotknout, že už tak spím více než 10 hodin denně následkem braní léků. Olanzapinu jsem bral dříve více a vím, že to bylo výrazně horší. Kombinace s Invegou je pro mě prostě přijatelnější než brát vyšší dávky Zolafrenu.

Každopádně, v pondělí jdu na kontrolu, tak se uvidí, co mi lékařka doporučí.

Deprese, úzkost aneb sešup dolů

Škola
Nastoupil jsem na novou školu, kde se mi neskutečně líbilo. Zajímavá látka, super kamarádi. Jenže škola byla obtížná a já začal mít vše dost nahraně. Navíc mi došlo, že na diplomce nepracuji vůbec. Když se vše naklonilo na tolik, že bych pravděpodobně nepostoupil do dalšího semestru, školy jsem zanechal a začal se znovu věnovat diplomce. Přišla ale opravdu silná deprese, škola mi velmi chybí.

Nemocná máma
Aby toho nebylo málo, mamka, která je dlouhodobě nemocná na tom je relativně o něco hůře než obvykle a dopoledne se o ní starám. Psychicky to naprosto nezvládám a upřímně nevím, jak dlouho to vydržím. Můžu jen doufat, že se její stav zlepší.

-----------------------------------------------------------------------------------

Tyto dva problémy mě tedy dostaly do stavu, kdy jsem na pokraji sil. Pravidelně teď užívám rivotril. Mám také tendenci pít alkohol, který zabírá snad lépe než rivotril. Hlídám si ale, abych neužil oboje.

Psychický stav
Trochu se bojím, aby mi tenhle stres nerozběhl další epizodu mé nemoci. Včera jsem měl menší psychospirituální krizi. Říkal jsem si, jak se vzchopím a budu lidem okolo více oporou. Ale z toho jsem vystřízlivěl. Zrovna teď jsem totiž nedokázal jednu situaci řešit. Mrzí mě to. Ale opravdu psychicky nemám na to, starat se o někoho, kdo nezvládne základní věci. Částečně si to vyčítám, ale hlavně cítím bezmoc. Kamarád, co se staral o svého dědu mi kdysi říkal, že na tohle si člověk zvykne. Já jsem spíš ve stavu, kdy mám pocit, že se naprosto zhroutím.

Mračna/Na hraně

Po nějaké odmlce jsem zase tu, abych shrnul, jak můj život pokračuje.

Nastoupil jsem na další školu a našel jsem štěstí... To není ale konec.

Škola začala být náročnější a náročnější, a tak jsem se dostal do bodu, kde jsem teď.

Nestíhám látku a vypadá to, že mám nakročeno minimálně k tomu opakovat dva předměty, protože se nedostanu ke zkouškám. A aby toho nebylo málo, nezvládám napsat diplomku na škole první.

Zde se zastavme.

Budeme pokračovat s představou nejhorší varianty - vyletěním z obou škol. Může se to stát, je to pravděpodobné. Ale není to konec světa. Bude mi to samozřejmě líto, protože jsem našel místo, kde se cítím dobře. Ale budu se muset znovu postavit na nohy a nenechat se tímto neúspěchem smést. Přijde tedy hledání práce. Nejprve nejspíš na částečný úvazek.

 Přiznám se, že teď sám nevím, jak jsem chtěl tento příspěvek zakončit. Asi jsem se chtěl jenom vypsat. Dříve byl můj život prostý, vše šlo podle plánu. Jakmile však jednou vykolejíte, už nikdy nepojedete rovně.