Práce
Velké téma mého života posledních měsíců. Nechce se mi psát detaily. Avšak moje místo je občas dost stresující. Někdy je práce tak stresující, že mám v hlavě myšlenku na výpověď. Nejsem v tomhle však unáhlený a čekám týden, jestli se vše vstřebá. A zatím ano.
Jsou prostě týdny, kdy vše šlabě a je to příjemná rutina. Pak zajímavé týdny, kdy se učím nové věci, ale vše šlape i tak. A pak týdny jako je třeba tenhle, kdy to nešlape úplně nejlépe.
Každopádně mám ze sebe dobrý pocit. Mít práci beru jako jedno z hledisek toho, že je člověk zdravý.
Sociální fobie a výstřednost
No tohle je teď celkem zajímavé. Nedávno jsem si obarvil vlasy na velmi šílenou barvu. Kadeřnice mě upozornila, že se lidi budou za mnou otáčet. Což se ukázalo, že je celkem pravda. Nejdřív jsem si myslel, jak strašně mě to bude stresovat, ale ne. Něco se ve mě najednou zlomilo. Najednou dokážu snášet pozornost. Sociální fobie je na jedné z nejnižších hodnot za poslední roky. Začal jsem provokovat zevnějškem i mimo barvu vlasů. Je to zvláštní. Dnes ráno se mi vysmála nějaká důchodkyně za netradičně zčesané vlasy, ale mě se to nijak nedotklo.
Začal jsem razit heslo "What the fuck... I can!"
Sny
Je to zvláštní. Občas mám pocit, že pomalu začínám žít ve vzdušných známcích. Jsem plný nostalgie a hořké radosti. Zároveň také však optimismu, že jednou přijdou dny, které budou jako ty předešlé, jen bohatší o to, o nám chybělo. Je to vlastně moje osobní filosofie, co bude po smrti. A občas věřím tomu, že tohle nastane možná jednou tady a teď a ještě k tomu globálně. Tahle myšlenka je vlastně i stěžejní myšlenkou mého bláznovství.
