Měsíc jsem se držel a nebral Rivotril. Včera v noci to však padlo a jeden jsem si dal a k tomu celkem dost jídla. V tom stavu jsem netrpělivě čekal, až Rivotril zabere a mé výčitky alespoň na chvíli zmizí.
A pak tu bylo dnešní ráno, kdy mi z mého sešupu bylo špatně. A špatně je mi víceméně až to teď. Nálada se ale pomalu mění, jak procházím svůj deník. Je cosi magického na tom, číst ho po letech, kdy už má člověk možnost odpovědět si na některé tehdejší otázky.
"Kdy vlastně skočí éra přejíždění mezi Velkým a Malým městem?" -> "Zhruba za rok a půl, přijde korona, která s sebou přinese home office."
"Tak tohle je tedy absolutní konec mezi námi dvěma." -> "To rozhodně ne. Vlastně... Začátek ani ještě nepřišel a přijde až za dva roky."
Jo, tohle mě baví a snažím se přijít na to, proč vlastně? Dobrý pocit, že jsem někde dál? Nebo si připadám jako filmová postava během nějaké emotivní scény? Každopádně je to fajn a deník je asi nejlepší projekt, do kterého jsem se kdy pustil.
