Milý deníčku – 12. díl

Milý deníčku,

když se nad tím zamyslím, točím se v kruhu.  

A to nemám na mysli, že jsem spadl do starších a negativních vzorců chování. Jen se opět v mém životě opakují nějaká minulá témata a situace. Někde jsem tam, kde jsem byl. Jen mi dochází, jak strašně jsem od minulé otáčky zestárl.

Zdroj: https://www.pexels.com/

Bolesti si u mě poslední dobou podávají vrata. Nejprve bedra, pak jedna kyčel, horní záda, křeč na srdci a následně druhá kyčel. Snažím se cvičit, aby mě nic nebolelo. Ale nefunguje to. Sedavý život si nelítostně vybírá svou daň.

Pořád však tak nějak doufám. Říkám si, že budu cvičit ještě víc a méně sedět. A i jinde v životě vše zlepším a přijde nové zlaté období. Ne vše je vlastně v tom kruhu, dokonce randím s někým novým a poslední láska vyšuměla.

A tak tedy doufám. V to, že bude ještě hodně příjemných otáček.

Proč se nechci vrátit do blázince?

Takže... Konečně jsem se dostal na téma, které jsem už chtěl rozebrat delší dobu. Blázinec... Šaškec... Nebo chcete-li korektně, psychiatrická nemocnice. Byl jsem tam v minulosti několikrát. Byl to místy i příjemný zážitek. Ale čím více času uplynulo, tím méně se tam chci vrátit. A v tomto příspěvku vám vysvětlím proč.

1) cigarety

To nejpodstatnější hned na začátek. Jsem abstinující kuřák. A je pro mě velmi důležité, že už nekouřím. Šaškec pro mě představuje velké riziko relapsu této závislosti. Protože čas na kuřárně je ta nejvíc typická věc při pobytu v psychiatrické nemocnici.

2) jídlo

Druhou věcí je jídlo. Jsem zvyklý na mnohem vyšší standard, než je nemocniční strava. Doma jím jak zdravěji, tak chutněji a ještě k tomu větší množství. Proto se bojím, že bych v nemocnici obecně strádal.

Zdroj: https://www.blogger.com/

3) lidi

Také se obávám, že společnost ostatních pacientů by pro mě byla silně demotivující. Sice, co si pamatuji, tak spolupacenti měli často srdce na dlani. Jenže... Nebyl jsem v blázinci více než 10 let. Za tu dobu jsem se vrátil na pracovní trh a má sociální bublina je aktuálně plná velmi vzdělaných lidí. Chroničtí psychiatričtí pacienti, kterých je na psychiatrii nemálo, žijí naprosto odlišný život od toho mého a myslím, že už si nemáme tolik co říct.

4) zázemí

Dále jsem zvyklý, že mám neustále po ruce své knihy a počítač. Poslední dobou mám dost intelektuální záliby. Recituji poezii nahlas, čtu prózu, poslouchám vzdělávací podcasty, učím se na Duoligu jazyky apod. Část by asi zastal v nemocnici můj smartphone, ale rozhodně by to nebylo tak komfortní.

5) svoboda

A nakonec je tu svoboda. Možnost vidět se s kýmkoliv z kamarádů, kdo je zrovna ve městě, nebo jít se projít a posedět chvíli na kraji pole, je další věc podstatná pro mou náladu.

Abych to shrnul, jsem velmi rád, že má léčba probíhá dlouhodobě ambulantně. Je proto v mém nejlepším zájmu udržovat se v psychické kondici, abych se do blázince nemusel vrátit. Pokud by to ale bylo nutné, tak bych i přes výše uvedené body šel dobrovolně. 

Krátce – takže zase čtu?

Během posledních 15 let jsem měl pouze dvě fáze čtení. Buď čtecí mánie, kdy jsem četl jednu knihu za druhou, nebo čtenářské kóma, kdy jsem nepřečetl téměř nic. Nic mezitím. 

Zdroj: https://www.pexels.com/

Ale jak stárnu, tak se celkem měním. A postupně se mi v některých oblastech života daří propracovat do ideálnějších nastavení. A přesně tak tomu je nyní u čtení. Našel jsem zlatý střed, kdy už delší dobu čtu pravidelně přiměřené množství stránek. Je fajn znovuobjevit tento koníček a přitom to nepřehnat.

Krátce – je to lepší

Dovolená v zahraničí a sociálně nabité velikonoční svátky jsou za mnou. S tím, že je největší stresor odpadl, se mi ulevilo. Přispěl však také přístup, o kterém se asi ještě rozepíšu v jiném příspěvku, ve zkratce jen zmíním, že jsem viděl video o ruminacích, díky kterému jsem získal nadhled a ve svých myšlenkách se teď tolik necyklím.

Zdroj: https://www.pexels.com/

Je tu jaro a depresivní fáze je za mnou. Jistě, patrně přijde další, ale alespoň na chvíli si teď budu užívat relativní lehkosti.