Blogu byl rok

Jo, byl tomu rok, co jsem založil tenhle blog. Zpočátku jsem začal nenápadně a pak jsem z toho natvrdo udělal blog o psychóze. Jenže co teď po roce, když jsem o svých zkušenostech s nemocí napsal všechno možné a téma se vyčerpalo? Tedy asi ne docela, myslím, že konkrétní věci z ataky jsem příliš nerozpitvával. Ale i kdyby tento blog byl naprosto anonymní, asi bych už po těch letech nechtěl vše znovu vytahovat. Myslel jsem si, že jsem exhibicionista, ale poslední dobou mám pocit, že jsem dokonce i introvert. A nedokážu už živě psát nebo mluvit o stavech, které jsou mi nyní velmi vzdálené. Od poslední ataky uplynuly skoro 4 rok. Vím, že to není zas tolik, ale zároveň je to dostatečně dlouhá doba, abych cítil odcizení od tehdejšího paradigmatu.
Tak co tedy s blogem? Asi na to přijdu za pochodu. Občas si třeba vzpomenu na něco ze světa bláznů, o čem jsem nepsal, občas sem hodím něco o hledání vztahu nebo bych mohl filosofovat. Pokud mě čtete pravidelně, děkuji vám za přízeň a doufám, že mě neopustíte. Budu se snažit, abych stále psal a blog stárnul společně se mnou. Třeba má Zdivočelá mysl období své největší "slávy" teprve před sebou.

Falešná zamilovanost

Několikrát do roka mívám období, kdy se biochemie zblázní a já mám silný pocit zamilovanosti. A i když není v okolí nikdo relevantní, vždy si najdu objekt své platonické lásky. Tentokrát to období trvá celkem dlouho. Nejdřív to byl mladík neznámého jména z kolejí, potom Lister z Červeného trpaslíka no a teď jeden můj kamarád. 

Jak jsem naznačil, často je objekt mé platonické lásky někdo naprosto nerelevantní jako například seriálová postava. Právě proto jsem tento stav nazval falešnou zamilovaností, protože dotyčného jsem nikdy neviděl tváří v tvář a pravděpodobně ani neuvidím. Zvláštní je, když se v období, kdy tyto platonické city cítím zamiluji právě do někoho, koho znám. Z počátku člověk mávne rukou jako u seriálové postavy, ale pokud to už trvá měsíc, je načase se zeptat, jestli to není pravá  zamilovanost. Ale konec léta je však u mě typická doba pro falešnou zamilovanost. Loni se mi stalo to samé a do dvou týdnů to bylo pryč. Tak třeba brzy opět vystřízlivím.

Pocit studu (po atace)

Během ataky jsem se často choval iracionálně a říkal jsem naprosté nesmysly. Vzhledem k tomu, že si dost věcí z  té doby pamatuji celkem živě, občas mě tyhle vzpomínky straší. I po těch letech mám pocit, že jsem na malou chvíli ztratil svou důstojnost. Bohužel tohle se občas u nemocí stává, že člověk má pocit, že důstojnost ztrácí.
Jednou jsem navštívil kamaráda, který ležel v nemocnici, kde jsem se léčil a prohodil jsem na tohle téma pár slov se sestřičkou, která na psychiatrii pracuje desítky let. Říkala, že pro psychickou nemoc je tohle celkem běžné a není se proč stydět, člověk se prostě neovládá aniž by za to mohl. S tímto přístupem tedy k celému problému nyní přistupuji. Sice  to není příjemné, že mozek nebyl ve chvílích ataky schopen pracovat normálně, ale každá nemoc nese své nepříjemnosti. Už to budou čtyři roky, co jsem neměl ataku a nikdo mi naštěstí mé trapné chvilky nepřipomíná.

Nekouřím čtvrt roku

Během týdne to byly přesně tři měsíce, co nekouřím. Jsem na sebe pyšný. A přineslo to následující věci:

1. Ušetřil jsem zatím více než 3 000 Kč.

2. Nekašlu.

3. Regenerovali se mi dásně, které jsem měl dost ztrhané.

4. Přestalo mě pobolívat na srdci.

5. Nebolí mě záda (na plicích).

6. Hypochondrie je minimální.

7. Mám menší sklon k úzkostem.

8. Nemusím řešit to, že mi dochází cigarety a kde při cestování nebo večer seženu novou krabičku.

9. Nesmrdím.

10. Už se tolik nezadýchávám, třeba do kopce. (I když ještě by se to mohlo z lepšit.)

Ale chuť na cigaretu mám pořád. Můj táta byl silný kuřák, cigaretu neměl už 20 let a říkal, že dodnes má chuť. Máma kouřila méně, kouřit přestala ve stejné době jako táta a chuť na cigaretu už nemá. Úroveň toho, jak silný kuřák jsem byl,je někde mezi, tak uvidíme, jestli mě ty chutě přejdou. Každopádně znovu začínat nehodlám, to že jsem přestal, je ta jedna z nejlepších věci, co jsem sám pro sebe kdy udělal.

Jak jsem nepřipravil hermelíny aneb plavba ve snech

Během týdne jsem se díval na ceny nemovitostí v mém okolí. Na stránkách realitky jsem našel starou hospůdku v jedné vesnici asi 20 km od nás. Dovolil jsem se zasnít. Celkem se netajím tím, že až budu stárnout, možná bych si chtěl pořídit dům s malou hospůdkou v přízemí. Hlavně tedy, pokud budu s někým žít. V páru si troufnu spíš podnikat než o samotě. A i tak bych si netroufl na restauraci, ale pouze hospůdku, kde bych podával nějaké ty chuťovky. Řekl jsem si, že začnu trénovat přípravu. Odkládal jsem to asi 3 roky, ale konečně jsem naložil hermelíny. No a před chvílí jsem zjistil, že mi olej chytil plíseň. Asi tuším, kde byla chyba, nechal jsem ve sklenici příliš vzduchu. Naštěstí jsem nedal všechny vajíčka do jednoho košíku a dva hermelíny v menší nádobě zatím přežili. Přesunul jsem je ze spíše do lednice, přeci jen, je tu celkem vedro. Jsem trochu smutný, ale je jasné, že jako začátečník musím počítat s prvotním neúspěchem.

Teď ještě ke snům. Stále mě ještě neopustilo to, že zůstanu tady na maloměstě. Sice byly chvíle, kdy jsem byl nalomený, že půjdu hledat štěstí někam, kde to víc žije, ale domov je domov. Práce mých snů se nachází co by kamenem dohodil a na danou pozici budou nabírat v nedohlednu. Dal jsem tedy vědět, že mám zájem zúčastnit se výběrového řízení. Tak uvidím, co to přinese, jsem trochu vyklepaný, jak bych to  vše zvládnul, ale věřím v tom, že při zaškolování stihnu dokončit mé magisterské studium. Kdyby vše klaplo, alespoň bych si odpustil to období, kdy člověk po škole čeká než najde zaměstnání.