Během ataky jsem se často choval iracionálně a říkal jsem naprosté nesmysly. Vzhledem k tomu, že si dost věcí z té doby pamatuji celkem živě, občas mě tyhle vzpomínky straší. I po těch letech mám pocit, že jsem na malou chvíli ztratil svou důstojnost. Bohužel tohle se občas u nemocí stává, že člověk má pocit, že důstojnost ztrácí.
Jednou jsem navštívil kamaráda, který ležel v nemocnici, kde jsem se léčil a prohodil jsem na tohle téma pár slov se sestřičkou, která na psychiatrii pracuje desítky let. Říkala, že pro psychickou nemoc je tohle celkem běžné a není se proč stydět, člověk se prostě neovládá aniž by za to mohl. S tímto přístupem tedy k celému problému nyní přistupuji. Sice to není příjemné, že mozek nebyl ve chvílích ataky schopen pracovat normálně, ale každá nemoc nese své nepříjemnosti. Už to budou čtyři roky, co jsem neměl ataku a nikdo mi naštěstí mé trapné chvilky nepřipomíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat