Tento článek bude na trochu jiný způsob než ty, na které jste poslední týdny zvyklí.
Hrabalo mi. A hrabalo mi solidně. Tak moc, že jsem skončil v blázinci. Už nevím, o jakou z hospitalizací se jednalo, jisté je, že je to dávno.
Pocit stísněnosti se střídal s euforií, která byla spojená s mou vírou, že svět za chvíli skončí a nastane nový a lepší.
Blázinec mi nepochybně evokoval pocit vězení. Byla ta část roku, kterou mám nejraději. Pozdní jaro, kterému říkám předletní čas. Večery byly dlouhé a já sedával na chodbě v suterénu a hleděl okýnkem ve dveřích, které bylo stejně jako všechno ostatní zamřížované.
Pás lamp lemoval cestu z blázince mimo areál. Občas jsem zalomcoval dveřmi. Kdyby zámek přeci jen polevil, bylo by to tak krásné! Jako kdyby ty tmy nocí mluvili o tom, co by se mohlo stát. To bludné přesvědčení, že změním chod všeho se zrcadlilo na chodníku před budovou. Měl jsem pocit, že kdybych v jednu z těchto nocí vyběhl do tmy, někoho bych potkal. Viděl jsem v tom světě venku nepopsané plátno, které bych měl popsat ničím jiným než magií.
Ano, magie je to slovo. Na té cestě z budovy do světa tam venku byla magie zřetelně viditelná.
Když jsem odtamtud odešel, pocit spojený se sledováním noční stezky lemované lampami s tím nejvíce kořeněným světlem jsem si odnesl s sebou. Čas od času se tenhle pocit objeví tam, kde bych ho nečekal. Obzvlášť nápomocný je ve chvílích, kdy mi je nejhůř.
Žádné komentáře:
Okomentovat