Horší stavy - 25% léta 2019

Snažím se žít naplno. A bylo toho poslední dobou hodně, obzvlášť výletů. Co mi bere úsměv ze tváře jsou některé mé psychické stavy.

Nepříjemné vzpomínky se vtírají stále

Jo, ještě ta série nepříjemných vzpomínek neskončila. Vtírají se dál a já stále zažívám chvilky, kdy mě polije horko spojené s pocitem trapnosti. Nejedná se ale o stále ty stejné věci. Má mysl je schopná obnovovat během těchto pocitů dlouho zapomenuté věci.

Sociální fobie

Delší dobu to bylo mnohem lepší. Dneska se ale sociální fobie po dlouhé době ozvala. V supermarketu jsme zapomněli dát do košíku jednu věc a došlo nám to chvíli před placením. Běžel jsem tedy přes obchod k regálu. Jelikož je pátek, všude bylo opravdu hodně lidí a v uličkách překážely košíky vyrovnávačů. Kličkoval jsem mezi lidmi a měl jsem pocit, že jsem jen kousek od toho propadnout panice. Když jsme se pak autem z obchodu vrátili domů, modlil jsem se, aby před barákem nikdo nebyl a já se s nikým nesetkal takhle rozhozený.

Večer jdu ještě ven s kamarádem a domluvili jsme se, že se staví přímo před můj dům, samotnému se mi nechce ani vylézt z bytu.

Hypochondrie

Problémy, které způsobovaly návaly hypochondrie na jaře. nezmizely. Čas od času mi způsobí další vlnu strachu o zdraví. K tomu všemu mě už 3 roky bolí záda a ani to mi na náladě nepřidává.

Lékařům se však vyhýbám, jak jen to jde. Chodím jen k zubaři a psychiatričce. Vždy, když mi něco je, utěšuji se tím, že to odezní samo.

Co mě dost rozhodilo, bylo to, že jsem na posledním výletě chytil klíště. Bloudili jsme s kamarády za jedním městem, kde bylo celkem dost trávy. A i když jsem se neustále prohlížel, a to až patologicky, stejně jsem druhé ráno klíště našel. Kamarád mi ho vyndal a místo jsem si dezinfikoval kořalkou, která se nestihla vypít. Ten den jsme se už vraceli domů. A já byl netrpělivý, až budu konečně doma ve sprše a pořádně se prohlédnu, jestli nemám další klíště i na nějakém více skrytém místě. Mimo to jsem měl celý týden podivné tělesné pocity spojené se strachem, jestli jsem se od klíštěte nenakazil. Měl jsem však nadhled a věděl jsem, že to je jen má obvyklá hypochondrie.

No a dnes jsem při holení narazil na dva mírně vystouplé fleky na místě, kde nic takového najít nechcete. Nejspíš se jedná o zbytek vřídků, kterých jsem si tentokrát nevšiml, ale které mívám každé léto. I tak mě to ale celkem vykolejilo. Hned, jak jsem fleky našel, mě napadly katastrofické scénáře.

                                         Zdroj:https://www.stoplusjednicka.cz

Já vím, není to lehké, když vám takhle hrabe...

Cesty do práce

To, že je z bytu, kde bydlím ve Velkém městě, má práce dosažitelná pěšky do půl hodiny jsem zjistil krátce po nástupu. Z práce většinou jezdím hromadnou dopravou. Do práce však už déle jak rok chodím každý pracovní den pěšky. A dává mi to hodně

                                    Zdroj: http://www.pmprecruitment.co.uk

Probuzení
Sice mám ráno na sebe vyhrazeno více jak hodinu času, přesto mé probuzení není kompletní. Pořádně se probudím až za chůze do práce. Do zaměstnání tak přijdu většinou v plné síly a dobré náladě.

Afirmace a budování sebevědomí
Cestu do práce trávím jednou věcí. Neustále si opakuji motivační fráze, kterými se povzbuzuji. Nebo si také představuji události, které mě čekají a kterých se bojím. Představuji si je dokola a dokola, tak že se mi podařily. Tak nějak cítím, že se posouvám, i když to jde pomalu.

Cestu do práce pěšky jsem si zamiloval. Trochu se bojím toho, že jestli někdy změním práci, budu muset dojíždět pomocí MHD.

Makeup

Makeup! Něco co ženy užívají běžně a muži skoro vůbec. Já ho užíval jeden čas celkem dost, teď pouze příležitostně. Ale já jsem gay, takže mám nárok.... Nemyslíte?

Začátky

Začalo to v patnácti. Měl jsem akné. Toho jsem se vlastně nezbavil dodnes, ale tenkrát to bylo horší. Dostal jsem se zároveň do věku, kdy jsem se chtěl líbit. Někde jsem vyštrachal starý pudr, který mamka nepoužívala a přivlastnil jsem si ho. Následovala dlouhá éra nekvalitního makeupu. Dával jsem si pudr pouze na pupínky, takže v mé tváři byly fleky odlišné barvy, než je moje pleť.

Pak přišla éra dvoufázových korektorů. To je taková ta tyčka, kdy natřete pupínek nejprve zelenou stranou tyčky, která má pupínek léčit. Pak přetřete druhou stranou, na které je korektor, abyste neměli zelený obličej.

Časem jsem začal užívat aknecolor na doporučení lékaře. Začal jsem ho nakonec nanášet na celý obličej a protože se leskl, dával jsem na radu sestřenky navrch ještě pudr.

                                         Zdroj:https://www.girlactik.com

Na vysoké

Akné se časem zlepšilo. Makeup jsem však užíval stále. Aknecolor jsem nahradil BB krémy nebo podkladovými makeupy. Jeden čas jsem užíval i omlazující denní krém s barvou, ale zpětně ho hodnotím, jako podivný produkt. 

Jeden čas jsem užíval dvě barvy podkladů a dokonce i dvě barvy pudrů. Snažil jsem se, aby můj obličej působil jinak. Hlavně jsem se snažil si optickým trikem zmenšit nos. 

Makeup jsem nosil často, ale ne každý den. 

Experimenty

To tedy bylo vše k historii mého užívání makeupu. 

Párkrát jsem ještě zkoušel namalovat si i oči, abych působil emo nebo gothic, ale nesedělo mi to. Měl jsem také éru domalovávání obočí, ale s tím jsem přestal, protože jsem vypadal komicky. A obočí mám husté a pěkné i tak, takže není potřeba ho zvýrazňovat. Když jsem nosil vousy, tak jsem si jeden čas domalovával knír, jelikož mi neroste moc hustě. Dále tu bylo období, kdy jsem si zvýrazňoval znaménko, které mám kousek od úst. A tím výčet mých experimentů končí.

                                          Zdroj:https://www.saubhaya.com

Současnost

V současnosti užívám makeup hodně zřídka. Užívám dva typy malování. Minimalistické a složitější.

Minimalistické spočívá v tom, že si celý obličej přetřu jednou barvou podkladu a dám na vrch pudr.

Na složitější malování mám paletku, kde jsou dvě barvy podkladu a tvářenka. Na zadní straně paletky je pak ilustrace, na jaké části obličeje nanést jakou barvu. Nakonec se celý obličej přetře pudrem.

Ale jak jsem psal již dříve, makeup už nepoužívám tak často, jako dříve. Věřím, že pro obličej to není úplně nejzdravější. Přesto jsou typické sitauace, kdy makeup používám:

1) návštěva lékařky

Začalo to už v době předtím, než má původní psychiatrička šla do důchodu. Jednou jsem chtěl žádat o snížení léků. Říkal jsem si, že musím vypadat, co nejvíc upraveně, abych působil stabilně. Ráno před návštěvou lékařky jsem vstal dříve, umyl jsem si a upravil vlasy, namaloval jsem a vzal si na sebe své lepší oblečení. Dávka léků mi byla snížena a vznikla tradice chodit k psychiatričce co nejlépe upravený.

Zvyk zůstal i když má psychiatrička odešla do důchodu a nahradila ji jiná lékařka. Často chodím od psychiatričky na návštěvu k tetě. Jednou jsem ji navštívil, aniž bych ji říkal, že jdu z kontroly. "Tobě to nějak sluší, že jsi byl u paní doktorky?" ptala se teta.

                                     Zdroj:https://www.verywellmind.com

2) focení

Tohle je nejospravedlnitelnější použití makeupu. Fotky jsou napořád. A kdo by na nich nechtěl vypadat nejlépe? Když dopředu vím, že se budu fotit, namaluji se. Na méně podstatné fotky používám jednoduchý makeup. Na fotky, kterými se chci prezentovat podstatněji, například profilovou fotografií na facebooku, volím makeup složitější.

Jsou však situace, kde vím, že se fotit budu, ale nenamaluji se. Například turistické pochody. Fyzický výkon a makeup není nejlepší kombinace. Stékající makeup z čela do očí nepatří k mým oblíbeným věcem...

3) slučák

Na slučácích hrozí přítomnost někoho, z koho jsem byl hodně v háji. A proto je pochopitelné, že při tomto setkání chci vypadat dobře. Navíc je zde dost lidí, které vídám jen jednou do roka. A je tedy jednoduché vidět je pouze s makeupem. Mám tím pádem skupinku lidí, která snadno může uvěřit, že mám dobrou pleť.

                                         Zdroj: https://www.digitaldjtips.com

Nosím makeup i na rande?

Dřív to byla jasná věc! Nyní se můj přístup změnil. Ano, někdy si makeup na rande vezmu. Ale zpravidla to už nebývá první rande, ale spíš druhé nebo třetí. Bojím se toho, že by si můj protějšek zafixoval můj podstatně lepší vzhled a očekával, že tak budu vypadat pořád. Když se namaluji až třeba na třetím rande, ukazuji tak, že mohu vypadat i lépe, než je můj průměr. A to je lepší než ukázat, že dovedu vypadat hůř.

Moje váha - část 2.

Jak to bylo dál?
Začal jsem přibírat a trochu cvičit. Něco jsem nabral, ale má váha se zastavila někde, kde jsem měl BMI okolo 17,9. Dál přibírat se mi nedařilo, i když jsem jedl celkem dost. Trochu mě štvalo, že se mi nedaří nabrat svaly.
Pak přišlo mé psychické onemocnění. První ataka. Po ní vysazení léků. Pak druhá ataka, přibírání na váze. Po čase snížení medikace. Začal jsem dost cvičit. Najednou jsem byl na optimální váze, BMI okolo 22 (norma je 18,5 - 24,99). Měl jsem z toho radost. Pak přišla ale třetí ataka. Krátce po ní jsem si ještě udržel zdravou váhu.

Přibírání a nadváha
Pak jsem na několik etap přibíral. Prošel jsem si různými pokusy zhubnout. Jednou jsem dokonce zhubl 9 kilo, které jsem postupně zase nabral. Zažil jsem období mindráků spojených s postavou. A také jsem srovnával sám sebe s tím, jak jsem vypadal dříve.

Současnost
V současnosti mám BMI 27,46. Jsem však mnohem vyrovnanější než dříve. Není to navíc má nejvyšší váha. Zrovna jsem v procesu, kdy se má váha začala velmi pomalu snižovat. Trvalo mi dlouho dojít do bodu sebepřijetí, ale opravdu to stojí za to!

Zde několik pozitivních faktů o mé současné životosprávě.

• Nejsem posedlý svou postavou.
• Cvičím v průměru 2 hodiny týdne.
• Do práce chodím pěšky a z práce občas taky.
• V průměru jednou za 14 dní jdu na výlet, kde ujdu okolo 20 km, občas se věnuji horské turistice. V pochodové sezóně jsem byl jeden den schopný ujít i 42 km.
• Mám velmi pestrý jídelníček: ovoce, zelenina, maso, mléčné výrobky, vejce, ořechy, semínka, luštěniny, atd.

Na druhou stranu bych snesl pohybu více a mohl bych si odpustit některé nezdravé potraviny, jako například sušenky, které jsem si zvykl brát si s sebou do práce.

Na závěr

Předsevzal jsem si, že se už nikdy nebudu ničit tím, že bych přestal jíst. Stejně tak jsem si předsevzal nebýt kritický ke svému zevnějšku. Nerezignoval jsem však na svůj fyzický stav. Chci žít zdravě a být v dobré fyzické kondici. Rád bych byl jednou schopný ujít 50 km + za den. A na to je potřeba příprava. 

Moje váha - část 1.

Vraťme se v tomto příspěvku do mé puberty. Někdy okolo mých 16 let. Byl jsem tenkrát VELMI hubený. Jak moc? A jak k tomu došlo?

Vždy hubený
Hubený jsem byl vždy. Už od školky mi nechutnalo téměř žádné jídlo a nepociťoval jsem ani pocit hladu. Měl jsem rád jen sladké věci. Co jsem naopak naprosto nesnášel bylo maso. Jíst maso mě dospělí nutili celé dětství. A já jsem naprosto trpěl. Neměl jsem proto tenkrát žádný etický důvod, ale ta chuť mi přišla odporná. Ale nechutnala mi ani zelenina. Byly tu ale vlastně typy masných výrobků, které jsem jedl. Párky, buřty a salámy. Má strava se však skládala hlavně z bílého pečiva, másla, sýru, medu, marmelády, sušenek, čokolády, bonbonů a podobně. Občas jsem byl donucen dát si nějaké ovoce či kešu ořechy.
Vím, tahle strava byla těžce nezdravá. Přesto jsem byl jedno z nejzdravějších dětí v okolí. Byl jsem ale velmi hubený.
Hubený jsem byl pak  i v pubertě. Jelikož jsem objevil kolové nápoje a chipsy, místy jsem byl nepatrně silnější, ale ne výrazně.

Ta láska
V pubertě přišla první zamilovanost. Nějak jsem tušil, že to nikdy nedopadne. A sice nevím, jak to spolu souviselo, řekl jsem si, že právě proto musím hubnout. Jelikož mi jídlo opravdu nechutnalo, bylo to snadné. Postupně jsem začal jídlo osekávat, až jsem skončil u jedno jídla denně. Snídani jsem vždy nenápadně vyhodil a vyhnul jsem se i večeři. Oběd jsem si ale dal. To z čisté vypočítavosti. Věděl jsem, že u oběda mě vidí nejvíce lidí jíst.
Rozhodl jsem se sem nepsat svou výšku a váhu. Aby jste však měli představu kam to vedlo, napíšu sem své tehdejší BMI. V tom nejextrémnějším bodě jsem měl BMI 15,92. Normální váha začíná od 18,5, vše pod ní je podváha. A tuším, že nás ve škole učili, že 13 a méně představuje ohrožení života.
K tomu všemu jsem ještě chlastal první ligu. I když jsem byl značně podvyživený, zvládal jsem toho vypít více než mí vrstevníci.

Anorexie? Kdy přišel bod zvratu?
Nevím, jestli to byla úplně anorexie. Neměl jsem předtím pocit, že jsem byl tlustý. A jak jsem hubl, vnímal jsem, že jsem hubenější a hubenější. Ale měl jsem z toho radost. Byly to spíš nějaké sebedestruktivní sklony.
Večer jsem měl problémy usínat, budilo mě kručení žaludku a místy jsem měl křeče.
Naštěstí tenhle extrémní stav netrval dlouho. Jak jsem se z toho dostal? Byla tam souhra více věcí.
1) Došlo mi, že hladověním nedosáhnu toho, že mi bude lépe. Svou lásku tak nezískám. A jen mi bude každý večer tak neuvěřitelně špatně, jak mi bylo.
2) Tajně jsem koukal do nedělního blesku, kde se daly koupit tapety na mobil se svalovci. Jednou jsme se prohlížel v zrcadle a najednou jsem měl pocit, že jsem zrůda. Vyčnívající kosti, všude samý vřed. Napadlo mě, že bych mohl zkusit taky vypadat svalnatě. Rozhodl jsem se tedy, že ukončím hladovku a začnu cvičit.
3) Máma mi sehnala brigádu. Moje šéfová zjistila, že nechodím na svačinové pauzy, které jsou dané ze zákona. Nakázala mi, že po tuším čtyřech hodinách práce si musím jít koupit jídlo a udělat si svačinovou pauzu.
4) Mamka zpozorovala, že jsem velmi hubený a strašila mě tím, že začnu kolabovat, jako kolegyně v její práci. Než brzy ráno odešla do práce, připravila mi svačinu do školy a dala mi ji do batohu.
5) V létě nastoupili sezónní brigádníci tam, kde jsem pracoval. Bavil jsem se s jednou brigádnicí, která nadšeně hovořila o své oblíbené svačině. Podle postupu, který mi řekla, jsem si tuhle sváču zkusil připravit doma. Celkem mi to i chutnalo. Časem jsem si recept upravil. Rohlík jsem nahradil toastem a přidal k tomu zelené olivy. Začal jsem to snídat před školou. Ale vhledem k tomu, že jsem nebyl navyklý tolik jíst, tak jsem občas po snídani zvracel.

Zde tenhle příspěvek ukončím. Brzy bude mít pokračování, kde se podíváme, jak to bylo dál a také na opačnou stranu mých problémů s váhou.

Proč je pro mě tak důležité, že jsem přestal kouřit

Už tomu byly tři roky, co jsem přestal kouřit. Možná vás napadne, mám stále chuť na cigaretu? Ano, mám! Ne však každý den. Intenzita chutě na cigaretu bývá pořád dost silná, když přijde. Avšak intervaly mezi těmito chutěmi se prodlužují. Teď mám chuť na cigaretu cca jednou za dva měsíce.

Krizový okamžik
Nejhorší okamžik zatím byl na kamarádově svatbě. Jiný kamarád mi dal před ústa hořící cigaretu s tím, ať si potáhnu. Nepotáhl jsem si a byl jsem na něj dost naštvaný. Následujících 40 minut jsem totiž měl dost intenzivní pocity podobné silným abstinenčím příznakům. Jo,... je to pořád ve mě. Pořád mám kuřácký reflex. A stačila by jedna cigareta a závislost by byla v celé své síle zpátky.

                                         Zdroj: https://bettertennessee.com/


Životní úroveň
Ale to, že nekouřím je pro mě velmi důležité. Po cestě do práce jsem se zamyslel nad tím, jak velký vliv má nekouření na mou životní úroveň. Cigarety mě stály spoustu peněz. Tyhle peníze ale nemám, utratím je jinde. Podstatné je však kde.

1) Kadeřnice: Od doby, co nekouřím si častěji dopřávám návštěvu kadeřnického salonu. Často měním barvu vlasů nebo si nechám dobarvit kořínky.

                                          Zdroj:https://www.treatwell.co.uk

2) Návštěva restaurací: Do restaurace jdu minimálně jednou týdně. Každotýdenní návštěvu restaurace považuji za součást dobré životní úrovně. Jíst musíme. Ale proč si jednou týdně nedopřát jídlo, které připravil profesionál?

                                                  Zdroj: https://pixabay.com/
                                                 
Přijde mi, že obě položky, za keré utrácím peníze, které jsem dřív prokouřil, jsou mnohem smysluplnější. Moc luxusu si v životě nedopřávám, je proto dobré mít alespoň nějaký.
Samozřejmě, že nekuřáctví ovlivňuje mou životní úroveň jinak. Když jsem kouřil, začínaly se už u mě projevovat zdravotní důsledky. Teď se mi dýchá mnohem lépe. A podstatná je i psychika. Tenkrát mě nemálo trápilo, že s kouřením nedovedu přestat. Cigarety byly sice jakýsi požitek, ale takový, jehož náklady značně převyšovaly výnosy.

Doufám tedy, že mi to nekouření vydrží do oslavy mých stých narozenin. Pak si přeci jen zase dám.