Musíš to rochodit! Díl první – Klepající se ruce

 Můj život se opět změnil... Ale v dnešním příspěvku se nepodíváme na současnost, ale naopak už skoro měsíc zpátky.

Po velmi zvláštním rozhovoru přišlo ráno. Nebyl jsem schopný pořádně nic dělat. Roztržitě jsem pobíhal po bytě a byl jsem nepoužitelný. Po několikátém pokusu uklidit umyté nádobí, kdy jsem neustále přepínal songy na Youtube, jsem si vzpomněl, že ve vzpomínkách na facebooku bylo, že jsem na den přesně před deseti lety vyrazil rozchodit jistou náladu.

Tenkrát se jednalo o 22 km trasu na jedno zajímavé místo v okolí. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ten výlet zopakovat. Pak jsem si řekl, že je to to nejlepší, co zrovna můžu udělat. Jelikož se blížilo poledne, chtěl jsem se ještě naobědvat. Měl jsem problém do sebe dostat polévku a klepala se mi ruka. Na hlavní jídlo jsem se vykašlal.

 

                                                  https://www.pexels.com

Sbalil jsem nutné věci, jako např. powerbanku a jednoho lahváče.  Na mapy.cz jsem si vytvořil mapu, která kopírovala trasu před deseti lety alespoň podle toho, co jsem si pamatoval. Manicky jsem vyrazil ze dveří a městem skoro běžel. Po cestě mě chytl hlad, takže jsem si ještě koupil kebab. Kebab nebyl moc dobrý a bylo ho moc, takže zbytek jsem vyhodil na kraji města. Kdybych byl přejedený, nešlo by se mi moc dobře.

Tak, opouštěl jsem Malé město, několik hodin chození přede mnou a v mysli zvláštní koncept, na který se podíváme v dalším dílu.

Velké město + Prášky + Chlast

 No... Takže se vracím do Velkého města. Z tohoto důvodu jsem si sepsal dlouhý seznam, co vše musím sbalit, zálohovat a zařídit. Velkou část jsem už dnes udělal.

Co se týče práce, je to období velkých změn. Jeden kolega oznámil podání výpovědi ještě před zrušením home office, další ji podal v návaznosti. Další lidé z kanceláře jsou v pracovní neschopnosti. V následujících týdnech proběhnou výběrová řízení na mé nové kolegy.

Večer mě taky čeká videohovor s kamarádem, který mi vysvětlí, jak přesně funguje jedno odběrové centrum, kam budu chodit každý týden na testy a SMS s výsledky přeposílat šéfovi.

Zdroj: https://www.pexels.com/

A teď k další části článku. Jelikož se můj život dal do pohybu už před třemi týdny, jak jsem naznačoval, mám za sebou období, kdy jsem na své poměry užíval dost prášky na úzkost. Měl jsem návaly úzkosti v kombinaci s hypomániemi a přišlo mi rozumné se trochu utlumit. 

Jedna etapa mého života skončí a já půjdu dál. O co jde, se dozvíte možná až s podstatným odstupem. Nechci psát o něčem, co se má stát, i když se to ještě nestalo. Protože jak se říká - neříkej hop... 

A poslední část příspěvku: alkohol. Trochu jsem povolil uzdu svým sklonům k pitím. Včera jsem po skončení práce delší dobu lehce popíjel, dnes jedu od rána. Pravděpodobně mě ještě nějaké zvýšené pití čeká. S léky na úzkost to ale NEKOMBINUJU. To období, kdy jsem se tlumil léky snad skončilo. Teď přišlo období, kdy si trochu popiju. 

Poté čekám období, kdy opadne korona, otevřou se služby, já razantně změním účes, budu víc cvičit a jako regenerovaný člověk vyrazím do svého baru podívat se, jaké jsou možnosti.

Zdroj: https://www.pexels.com/

Možná vás v souvislosti s prášky a alkoholem napadlo: "Spadne do toho Colton Indigo?" Upřímně, i mě to napadlo. Ale práškování a chlastání nejsou věci, co bych nedělal už někdy v minulosti. A vždy jsem se oklepal, mám přeci silnou vůli.

Krátce - Návrat

Včera jsem psal, že něco sesypalo mou těžce vyzískanou mentální stabilitu. Co to bylo?

Můj šéf ze dne na den změnil názor a udělal vzhledem k současné situace velmi iracionální rozhodnutí – zrušit home office. 

Takže příští týden se vracím do Velkého města, což aktuálně představuje velké množství starostí a problémů, které budu muset řešit. Upřímně, zvažuji výpověď, i když návrat do VM jsem časem stejně zvažoval.

Končí mi pohodlný život a ten marast velkoměsta je opět přede mnou...

zdroj: https://www.pexels.com/

Přelom února a března + Hroutím se

"Tak... Pokud tohle čtete, konečně jsem dopsal příspěvek. Bylo tu hodně pokusů napsat něco o mém aktuálním stavu, ale vše šlo rovnou do koše."

Tak tohle byl úvod k dlouhému článku, který byl sice dopsaný, ale já ho smazal, aniž bych ho zveřejnil nebo si ho alespoň po sobě přečetl. Takže znovu, od podlahy a ve stručnosti. Raději vám budu svůj aktuální život přibližovat postupně a po kratších částech.

Vraťme se do doby před třemi týdny. Něco co začalo jako běžný rozhovor, vedlo k rozhovoru, který jsem v podstatě nezažil doposud nikdy. Z toho rozhovoru vyplynulo, že asi dostanu něco, co dlouhou dobu chci, ale nedostanu to podstatné, co chci. Víc vám k tomu zatím neřeknu. Nechte mi nějakou auru tajemna, ok?

Co bylo dál? Chvíli jsme se radoval. A pak jsem se začal hroutit.

 Zdroj: https://www.pexels.com/

V den, kdy se mi začaly klepat ruce, mi na facebooku vyskočilo, že na den přesně před deseti lety jsem se sebral a šel jsem na dlouhou túru do okolí abych vychodil svůj psychický stav. A bylo vymalováno. Stejná túra se musela zopakovat i po deseti letech.

Městem jsem skoro proběhl. Má mysl trpěla a kompenzační mechanismy vytvořily dalekosáhlou představu. V hlavě jsem reagoval na svůj život za posledních deset let, jako kdyby to byla televizní estráda. 

Tenhle trip mě asi zachránil. I když do kupy jsme se dával ještě tři týdny. Teď o víkendu jsem začal být zase v pohodě. Až do dnes. Dnešek mou mentální stabilitu srazil k zemi jako domeček z karet. Více v dalších příspěvcích, tenhle je už dlouhý dost.