Vítejte, vítejte, u dalšího příspěvku, kde se budu nimrat ve fungování mé mysli. Dnešní díl bude o jakémsi paradoxu. Konkrétně o tom, jak můj mozek má tendenci vnímat vzácnou událost, jako častý jev.
Kousek od mého domu je menší průmyslová část města. A jako puberťák jsem prolezl i některé její části, kam se asi lézt nemělo. Za budovou jednoho skladu jsem našel velmi poetické místo. Bylo krásně brutalistické. Židle s popelníkem byla jakousi tesknou labutí. Zřejmě místo, kam místní zaměstnanci chodili na kouřovou. A hned vedle plot s ostnatým drátem. Zrovna zapadalo slunce. Já byl mladý a neutěšený a udělal jsem si zde tuším stylizovanou emo fotku.
Na toto místo jsem se pak tuším vrátil s někým dalším. Emařili jsme na tomhle náladovém fleku, jenže najednou se zjevil pán z daného skladu a začal nás vyhánět. Lekl jsem se a na toto místo jsem se už nikdy nevrátil. Dodnes ale, když jdu po nedaleké cestě, si vzpomenu, že tam tenhle kousek světa je. A i když jsem tam byl doslova jen párkrát, považuju ho i tak za "můj chillovací emo spot".
Žádné komentáře:
Okomentovat