Blbé období pokračuje. Babička dle doktorů odchází, což je sám o sobě dostatečný stres na to, aby se mi rozjely úzkosti.
Mé zdravotní problémy se místy hlásí, místy ne tolik, k úzkostem ale přispávají silně. Ale je to o něco lepší. V práci toho je na tři bedny a jak musím řešit jeden úkol za druhým, nemám tolik tendenci řešit sebe. A podstatou hypochondrických záchvatů je řešit sebe.
Jinak jsem nějak přijal fakt vlastní smrtelnosti a toho, že můžu vážnou nemoc naopak bagatelizovat a považovat za hypochondrii a pak na to dojet. Myslím, že jsem tohle už řešil už s nějakým z kamarádů, který má medicínské vzdělání a říkal, že mi nebude lhát, je to prostě reálný scénář.
Ale smíření s těmito scénáři mi nějak pomáhá. Pocit vlastní smrtelnosti mě žene k životu a začal jsem zase více číst, protože by mi bylo líto, kdybych právě rozečtenou bichli ze zdravotních důvodů nedočetl.
K lékaři jinak zatím nejdu. V hlavě mi to skáče ze strany na strany zda půjdu, či nepůjdu. Nechci systém zahlcovat svou labilitou a pocit vážné nemoci mám minimálně dvakrát týdně dlouhé roky.
A pak jsou tu i hezké části podzimu. Ale nechci dál tvořit superdlouhé příspěvky, takže to zakončím tady a časem shrnu to hezké na letošním podzimu v jiném příspěvku.
