Zákon schválnosti a práce

Pokud jste pravidelný čtenář, možná víte, že jsem se kdysi ucházel o práci peera. V konkurzu jsem však skončil druhý. Od té doby jsem práci nehledal a na žádném konkurzu jsem nebyl. Nedávno mě však upoutal jeden inzerát na práci na částečný úvazek. Odpověděl jsem, šel na pohovor, a práci získal. Tento týden mám tedy nastupovat.

A zrovna dnes se ozvala paní z neziskovky, kde jsem byl právě loni na pohovoru. Ten, který práci získal končí, a je tedy možnost se o dané místo ucházet znovu. Musím přiznat, že jsem tohle tak trochu čekal. Ale načasování by nemohlo více odpovídat murphyho zákonům.

A tak mám trochu brouka v hlavě, ale to nic nemění na rozhodnutí nastoupit do práce ve velkém městě. Pouze v případě, že by se mi v nové práci nedařilo, bych se přihlásil do dalšího konkurzu. A já udělám vše, aby se mi v dané práci dařilo! Chci žít život naplno a dobře odvedená práce je něco, co do mé představy o naplněném životě zapadá. 

Úvaha nad tím vším 

Teď však ještě něco k tomu, jak nad danou situací přemýšlím.

Hlavní věc je místo práce. Kdybych vzal práci druhou, vrátil bych se naplno domů. Sice bych měl více finančních prostředků, ale má šance potkat tu někoho mé orientace by byla mizivá a šance na nalezení partnera by se snížili.

Na druhou stranu by táta nebyl doma sám. 

Dále je náš byt plně vybavený na rozdíl od toho městského studentského bytu.

Jenže na malém městě, jako je to naše je mnohem méně příležitostí, co se týče kultury a podobně. Chci chodit do jazykových kurzů, které u nás nejsou a tudíž pobyt ve velkém městě je z tohohle pohledu výhodný.

Práce, do které nastupuji by byla v případě dalšího hledání zaměstnání lepší položkou v životopise než práce v neziskovce.

A celkově chci jít v životě dál, ne se vracet.

Jak vidíte, přemýšlení nad zaměstnáním s sebou obnáší i přemýšlení ohledně věcí, které se netýkají jen zaměstnání samotného. Těším se do nové práce a doufám, že tam se mou budou spokojeni.


A teď něco na závěr

Jak jsem naznačoval v předchozím článku, mám z dnešního večera pocit, že mi nějak zodpoví mé životní otázky. Mám pocit, že potkám někoho, s kým povedu hluboký rozhovor, který mi zase o trochu více pomůže najít mé místo ve světě. Vím, že není dobré se v životě spoléhat na pocity a intuici, ale líbí se mi to tajemno, které obestírá tohle doufání v nějaký posun.

Pocit ledových krystalků v žilách

Trochu jsem se odmlčel, ale to brzy napravím. Nevím, jestli druhý plánovaný článek napíšu za chvíli nebo až o něco později. Každopádně vám opět přiblížím realitu mého života.

Nejspíš všichni znáte pocit motýlů v břiše. Takový pocit mám právě teď. A nejen to. Mám ještě pocit, který jsem popsal už kdysi v pubertě. Pocit ledových krystalků v žilách. Tento pocit je často pocitu motýlů komplementárním. Motýli zachycují lásku. Ledové krystalky nejen to, ale i váš osud a vaši budoucnost. Tenhle pocit se objevuje ve chvíli, kdy čekáte, že se něco stane. Například deus ex machina.

Dobře, to jsem byl zase abstraktní, ale teď konkrétně. Zrovna teď mi naprosto vystřeluje kontrolka intuice. Naposledy, kdy se to stalo, jsem potkal muže, který mě naprosto upoutal. Nezískal jsem však kontakt a od té doby jsme se neviděli. Každopádně dnes jdu do stejného baru a tak nějak doufám, že ho potkám.
A nejen to, tak trochu doufám, že něco, co večer nastane vyžene některé mé brouky, co mám v hlavě.

Jací brouci to jsou? Otázky typu. "Kdy už najdu vztah?" "Mám zůstávat ve městě, kde je větší šance se seznámit?" a mnohé další.

Momentálně mám ještě jednoho brouka v hlavě, i když předem vím, jak se zachovám.

Jak stále věřím na přerod

V tomto článku se zase budu trochu pitvat v minulosti. Vše ale zasadím do nadčasového kontextu.

Aktuálně potřebuji někde načerpat sílu. A minulost a šílenství jsou dobrá místa, kde brát.

Jak někteří víte z minulých příspěvků, kdysi dávno jsem se pokusil o sebevraždu. Nebyl jsem v té době ani plnoletý. A tento zážitek naprosto změnil můj život. Tam jsem totiž uslyšel hlas, který mi dal celoživotní úkol.

Je zvláštní, že teď jsem člověk, který se brání všem věcem od homeopatie přes výklad karet až po křesťanství, ale i tak dál věřím, že tahle zkušenost byla podstatná.

Člověka na jeho cestě životem potkávají okamžiky, kdy si říká, proč se tohle děje. Co to je za svět? 

Svět je plný vážných nemocích a jiných děsných věcích. A ve chvílích, kdy zasáhnou nás nebo naše blízké, začneme propadat pocitu bezmoci. 

Má mysl se však snaží všemožnými prostředky vyhnout se tomu, aby přiznala, že některým věcem se nevyhneme.

A teď to, co jsem viděl, když jsem se pokoušel vše ukončit. Realita zableskla a já viděl něco, co by někteří nazvali nebe. Já to nazývám konec světa. Je to myšlenka, ke které se upínám, když se stane něco špatného. Že tenhle bod, kdy se realita změní a všechny ty hrozné věci, co tu byly pominou. Tahle myšlenka je Slunce, ke kterému se táhnu za světlem. 

Je těžké představit si ten obraz, co mi psychóza ukázala. Pokud si stavíte vzdušný zámek, je to, jako by vám někdo přidal druhý mozek, který by vám měl pomoci vylepšit vaší představivost. A tímto způsobem jste si vybudovali v hlavně svět, který je neskutečně krásný. Celý má psychóza byla o tom, že je možné tenhle svět nastolit.

Proč tohle vlastně píšu? Tak trochu protože věřím, že něco zásadního může nastat. Musíme však vyrůst. A nemusí to být nějak spirituálně. Ono by nám život zpříjemnilo kdyby jsme trochu vyrostli jako lidi. Například zakopat válečnou sekeru s dávným nepřítelem. Přestat pomlouvat kamarádku, která vede dle nás svůj život tak hloupě, že nám k tomu nahrává. Nebo trochu ubrat péče o sebe sama a přidat v péči o druhé.

Já osobně mám moře nápadů, jak se někam posunout. A i když nade mnou visí mozkomoři, rozhodně to nevzdám.

Moje trendy na začátku roku 2018

Ekologie
V loňském roce jsem se začal zajímat o zero waste životní styl. To mě neopustilo ani v tomto roce. Zatím jsem ale upravil jen pár věcí na svém životním stylu.

Vzdělávací appky 
Nedávno jsem absolvoval delší cestu vlakem. To by nebylo nic neobvyklého. Jenže jsem zapomněl sluchátka, a tak tedy byl poslech hudby nemožný. Musel jsem se nějak zabavit. Stáhl jsem si aplikaci na trénování paměti. Také jednu na procvičování členů v němčině. Velmi mě to chytlo. Dnes jsem si ještě stáhnul appku na procvičování české gramatiky, protože jsem začal polevovat, co se gramatiky týče.
Ještě zmíním stránku, kterou užívám pro změnu na počítači. Sestřenka se odstěhovala do zahraničí a já se teď začal učit jazyk dané země. Velkým pomocníkem mi je duolingo.

Meditace
Ano můj hit minulého léta se pomalu začíná vracet. Cvičím jak mou klasickou meditaci, tak jsem si nedávno dával i autogenní trénink.

Chlorprothixen - Nové nežádoucí účinky?

Včera jsem řešil svou budoucnost a trochu mě to rozjelo. Navíc jsem celý den naplno mentálně pracoval. Večer jsem byl tedy slibně rozrušený a chtěl jsem si ulevit chlorprothixenem. Zapil jsem prášek a šel si napustit vanu. Přehnal jsem to s pěnou do koupele, takže vana byla plná bublinek. 

Naložil jsem se do lázně a brzy jsem byl pěkně vyklidněný.

Pak jsem se přesunul k počítači, kde jsem si ještě četl nějaké články. Prášek, který jsem si vzal však ještě pořád nabíhal. Najednou na mě padla silná únava. Šel jsem si ještě natočit sklenici vody. Chůze však byla obtížná, tak nějak jsem se vlekl. Došel jsem zpátky do svého pokoje, pustil mix na youtubu a nastavil počítač, aby se sám vypnul za necelou půlhodinu. 

Lehl jsem si do postele a vnímal jsem, jak je celé mé tělo těžké. Po tomhle léku jsem už značný útlum zaznamenal. Pocit tíže však ne v takové míře. K tomu všemu se ještě přidalo silné brnění horních končetin. S rukama se mi obtížně hýbalo a zdálo se mi, že se mi oslabil cit v nich. 

Po nějaké chvíli jsem usnul. Ráno bylo vše v pořádku. Jen jsem si vzpomněl na nepříjemnou noční zkušenost.

Vlasy a jejich stříhání

Když jsem byl malý, viděl jsem Pána prstenů. Strašně jsem Legolasovi záviděl jeho vlasy. Řekl jsem, že si nechám narůst taky takové.

První pokus jsem vzdal. Jak to rostlo, vypadalo to divně. V pubertě jsem si nechal narůst vlasy na délku mikáda. Občas jsem vlasy přebarvil na šílenou barvu a následně ostříhal. Jedno období je však  pro stříhání vlasů u mě typické. Měl jsem tři ataky. Po všech jsem radikálně zkrátil účes.

Pak přišlo období bez atak. Vlasy jsem jen zastřihával jednou za rok jen o malý kousek. Narostly mi velmi dlouhé vlasy, na které jsem byl pyšný. Včera jsem si nechal vlasy sestřihnout. O takových 12 centimetrů.

Myslím, že nejsem sám, kdo takhle zkracuje vlasy, když je na dně. Ono to je snad až rituální.
Je to zvláštní, ale když jsem se podíval do zrcadla a viděl značně zkrácené vlasy, bylo mi hned nějak lépe, i když kdybych nabyl na dně, tak bych měl opačný pocit. Všiml jsem si, že symbolické zkracování vlasů je velmi časté i v populární kultuře. Jako příklad uvedu film 500 days of Summer, kde je taková scéna na začátku při představování hlavních postav. A druhý příklad naleznete v tomto videu.

Nejhorší chvilky života

Koncem minulého kalendářního roku mi umřela mamka.  Přemýšlel jsem, že se z toho vypíšu nějakým příspěvkem zde na blogu, ale odhodlal jsem se až teď.

Prášky na úzkost?
Vzhledem k tomu, že tohle je chvíle, které jsem se bál od útlého dětství, předpokládal jsem, že se tahle chvilka neobejde bez nějakých prášků na úzkost. Zatím jsem neměl ani jeden.
Druhá věc je alkohol. Jeden den jsem to nevydržel a potají si nalil panáka slivovice. Jinak jsme s tátou měli napůl pivo a láhev šumivého vína podobného šampusu. Tohle pití bylo na Silvestra, neštěstí se stalo krátce před Silvestrem. Jinak si právě na alkohol dávám pozor. V tomhle stavu by pití mohlo být krokem do pekel.

Jak se projevuje stesk
Čas utíká náhle velmi pomalu. A smutek se dělí na dvě části. Jedna je očividná, kdy koukám na počítači na rodinné fotky s mamkou a brečím. Druhý druh stesku se na první pohled zdá být něco jiného. Začal jsem uklízet mnohem víc, než je u mě zvykem. Neustále něco umývám, rovnám nebo přesouvám. Nedělám to z důvodu, že bych si řekl, "je tu bordel, uklidím." Dělám to, protože mě něco v hlavě nutí uklízet. A při uklízení si urovnávám věci v hlavě. Uklízení je tedy převlečený smutek.

Strach z pohřbu
Kdyby to bylo na mě, zrušil bych pohřby a vyjádření soustrasti za podání ruky. Přijde mi, že to jsou věci, co v daném okamžiku tu bolest ze ztráty zhoršují.


Tenhle článek jsem si nějak nemohl odpustit. Věřím že tabuizace smrti jako tématu rozhovoru snižuje schopnost lidí se ztrátou vyrovnat. Tento článek však prosím nekomentujte vyjádřením soustrasti. To je totiž něco, na co neumím reagovat.