Jak Vánoce ztraly kouzlo
Jako malý jsem Vánoce zbožňoval. "Nejlepší čas v roce!" říkal jsem si.
Kdy tedy přišla změna? První Vánoce, které nebyly ty pravé, byly bez pochyby ty první po smrti babičky. Na Boží hod se vždy celá rodina z máminy strany sešla u babičky a dědy a slavili jsme Vánoce ve velkém počtu. Moji rodiče chodili až odpoledne, já byl u babičky už v jedenáct a byl tu i na sváteční oběd.
První Vánoce bez babičky byli tedy zvláštní. Vše bylo nepříjemně mdlé a apatické. Už to nebylo jako dřív.
Takové byly asi první troje Vánoce po babiččině smrti. Pořád jsem nějak nepřestával doufat, že se vánoční kouzlo ještě vrátí.
Čas smutku a bolesti
Ale jak čas ubíhal, bylo tomu naopak. Vánoce mě navíc začínali celkem štvát. K pocitu naštvání se ještě během let přidal pocit deprese. Vánoce se staly nejvíc depresivní částí roku. Hlavní součást atmosféry Vánoc je to, že mi dochází, co všechno už vzal čas. Vzpomínám na všechny, kteří už odešli a bolí to mnohem víc než jindy během roku.
Odpor k instituci jako koření antipatie
Minulý rok však asi má antipatie k Vánocům zažila vrcholu a poté se začala hroutit sama do sebe pod svou vahou. Loni mě štvala jakákoliv křesťanská koleda. Netajím se tím, že mám naprostý odpor k církvi či jinému organizovanému náboženství. Loni jsem nějak víc zaostřoval na to, že jsou Vánoce původem křesťanské a proto mi o to víc vadily.
Smíření?
Ale letos je to celé nějaké smírčí. Dárky jsem nakoupil bez stresu, pořizování ozdob bylo příjemné a cukroví pečeme s tátou dohromady. Advent se zatím nese v duchu pohodlí a snad to vydrží až do
Vánoc.
Žádné komentáře:
Okomentovat