Ze zvědavosti jsem udělal věc, co obvykle nedělám... Přečetl jsem si něco, co jsem napsal. Kokrétně jeden ze článků na tomto blogu. A rozhodl jsem se pokusit se napodobit svůj dřívější styl, který byl mnohem více poetický.
Můj bar, má naděje
Je jeden z těch dní, kdy pracuji. Nejspíš je úterý. Právě takové dny nejvíce vyzívají navštívit jeden bar. Říká se mu buzinec. Ale ty ho tak nenazývej! To může jen jeden z nás a nebo heterák, co sem z nějakých důvodů chodí taky.
Jaký je den? Je den, kdy mi myšlenka na náštěvu tohoto místa přišla fádní? Nebo den, kdy mi srdce poskočilo při představě, že zde potkám někoho, kdo přetne roky samoty?
Samoto, jsi zvláštní. Při sledování Sexu ve městě nejsi zas tak špatná. Ve světle tohoto plochého seriálu máš jakýsi sebevědomý dojem. Ale v jiné dny srážíš k zemi. Srážíš tak špatně, že si při tom rozedřu kolena. A ten štěrk, co se válí po chodníku od minulé zimy se vráží do mých oděrek.
Do baru přicházím mezi prvními. A odcházím buď v době, kdy stále ještě nikdo nepřišel. Nebo poté, co jsem konverzoval s nějakým balíkem a nakonec jsem se rozhodl jít domů dřív, než zklamání bude řezavé. Buď, jak buď. To, co se děje uvnitř baru není podstatné, protože to stejně nikam nevede.
Co stojí za zmínku je kouzlo nočních ulic. Když odejdu opravdu brzy, kráčím po levém chodníku. Po cestě na zastávku, odkud mi jede běžný spoj je totiž další bar. A občas před ním postává postavička z minulosti. Pokuřuje a poučuje ostatní kuřáky. A já mívám menší závrať při představě, že se potkáme.
Byla to láska? Rozhodně ne! Byla to zamilovanost? Taky vůbec ne. Byla to domnělá pojistka proti samotě? Aspoň to si myslím! Přesto ta závrať nepramení z tohoto pocitu. Tryská z mé hlavy od chvíle, kdy mě tenhle cápek zatáhl do baru číslo dvě. Bylo to v době, kdy jsem byl těžce zamilován do uhrančivého muže. S extatickým nadšením jsem s ním hovořil o mých citech. Poté mě cápek začal bodat poučkami a věštbami o tom, že se řítím do záhuby. Žárlil snad? Vypadalo to tak trochu. Zdálo se, že má zamilovanost k jinému je solí do jeho ranek. Ale kdyby ke mě něco cítil, tak by mi bral jindy telefon, že? Do hlavy mu prostě nevidím. Ale vidina opětovného setkání mě jakýmsi patologickým způsobem dráždí.
To ale není jediná závrať, co noční ulice po cestě z buzince nabízí. Když se blížím zastávce tradičního spoje městské dopravy, má mysl je rovná a burácí. Každé přiopilé chlapisko nebo znuděně tvářící se ženštinu si pořádně změřím pohledem. Můj výraz, jako by říkal "Zrovna teď jsem svou myslí výš než ty. Styď se za své prosté stavy vědomí! Tok tvých myšlenek sotva bublá svým proudem, zatímco můj proud zběsile zručí, řve, klokotá a naráží na všechny budovy, na které dohlédnu."
Když však jedu spojem noční linky, můj stav je trochu jiný. Je totiž později. A já jsem trochu bázlivý. Ale přesto trochu vypadám, jako bych flirtoval s tmou, která se blyští v prostoru. Vláčně procházím po pravé straně chodníku stejné ulice, na které se nachází bar. Koukám do vitrín spících obchodů. Směju se anticky vypadájícím pletacím přízím. Zároveň brečím, protože zrcadlo, které je umístěné uprostřed času a odráží budoucnost, ukazuje chvíli, kdy budu vzpomínat na tyhle smyslné noční chvilky. Na chvilky, které čas vezme se spoustou dalších nepatrných věcí, které dohromady utvářejí tuhle dobu a jejího ducha.
Cesta oběma spoji je ve znamení hudby, která mě více než kdy jindy objímá kolem ramen a vynáší mě vzhůru. Když přijíždím do čtvrti, kde bydlím, vznesu se dokonce tak vysoko, že mám závrať. Vidím náš dům, cestu kterou chodím do práce, obchod, kde nakupuji potraviny. A říkám si: "Tohle vše je teď domov. Ale vím jistě, že tomu tak nebude na věky."
Žádné komentáře:
Okomentovat