Nad Malým městem se vznášel vlahý předletní vzduch. Hodina biologie minulý týden pro část třídy odpadla a týden, kam se se mnou podíváte, byla pro moji skupinu dvouhodinovka. Náplní předmětu byla cesta k rybníku na kraji města z důvodu poznávání rostlin.
O čem bude tenhle článek?
Bude popisovat nejlepší dny mého života. Těch dnů by bylo více, ale udělejme si z toho takovou trilogii.
Nebudu počítat žádný den ataky. Sice jsem v atakách zažil nejsilnější stavy euforie, ale byly to stavy nepřirozené. Podívejme se na tři běžné dny, které jsou však pro mě však chvílemi absolutního blaha.
3. nejlepší den - Opět na Skvělém čundru
Ach mé oblíbené přejmenovávání! Říkejme tedy jednomu regionálnímu pochodu Skvělý čundr. Tenhle pochod je bezesporu ten největší v okolí. Chodil jsem ho dříve a mám na něj skvělé vzpomínky. Pak přišla má nemoc a vynechal jsem. Další roky, kdy už jsem byl zase relativně normální to nějak nešlo, protože se mi to vždy trefilo do zkouškového nebo jsem nemohl z jiných důvodů. V roce 2017 se však konečně zadařilo a šel jsem Skvělý čundr znovu.
Čekal jsem dlouhou dobu dopředu silnou návrať. Čekal jsem něco na způsob příjemné deprese, kdy se mi bude vracet minulost a já budu naměkko. Plánoval jsem se v cíli opít a užívat si podivné a jedinečné nálady.
Jenže... Návrať se v podstatě nekonala. Jen jsem potkal dívku, se kterou jsem byl asi nejblíž vztahu, co jsem kdy byl. Trochu mě zamrzelo, že jsme se ani nepozdravili, ale to jsem po chvíli nechal plavat. Příjemná jarní atmosféra mě naplňovala euforií. Silně jsem vnímal, jak jsem emočně stabilnější a jak má i současnost, co nabídnout. Vím, byl to prostý den, ale... Nějak jsem jsem si nemohl pomoci, byl jsem naprosto šťastný!
Večer jsem jel ještě vlakem do Velkého města. Po cestě jsem brečel euforií.
2. nejlepší den - Skvělý čundr s Lucasem a slučák
Lucas a já jsme se kamarádili od čtyř let. Kontakt jsme přerušili cca v polovině puberty. Dvakrát jsme spolu šli Skvělý čundr. Jednou šel ještě další kamarád. V roce 2008 jsme ale šli sami dva. Večer byl slučák a tak jsme zvolili jen 30 kilometrů dlouhou trasu, abych nebyl na slučáku vyčerpaný.
Začalo to zajímavě. Lucas koupil na startu v samoobsluze krabičku cigaret. Pár metrů od startu se ukázalo, že je defektní a některé cigarety jsou rozlámané. Při smršti nadávek s ní třískl o zem a pak ji sebral.
Věc druhá, měli jsme oba dva nové boty. A oba dva téměř bílé. Ani ne do kilometru jsme sešli z cesty. A abychom se vrátili na trasu, sebíhali jsme z kopce. No a pod kopcem byla bažina... Sice celkem mělká, ale boty už po zbytek cesty bílé nebyly... Ale dobrý. Šli jsme dál. Lucas kouřil jednu cigaretu za druhou. Pár cigaret nabídl i mě a já neodmítl.
Pochod vedl kolem chaty naší rodiny. Stavili jsme se sem na návštěvu za mými prarodiči, kteří nás nadšeně přivítali. Pak jsme ještě jednou sešli z cesty. Byla to celkem velká zacházka. Už si nepamatuji, jestli jsme sami přišli na to, že jdeme špatně, nebo nás někdo upozornil.
Byl to právě ten kamarád, co s námi nešel, kdo vždy vedl. Já ani Lucas jsme moc orientační smysl neměli.
Tenhle pochod pro mě představuje další chvilky naprosté jarní pohody. Vždy si vybavím, jak si Lucas lehl na louce do trávy a v leže kouřil cigáro. Existuje i fotka.
Teď důležitá věc. Lucas měl na tu dobu pořádnou paměťovou kartu v mobilu. Měl ji plnou písniček, které jsme po cestě poslouchali. Ke konci pochodu pustil písničku "Darude - Sandstorm." A tu já přeci znal, jen jsem nevěděl jméno! Byla v jednom homoseriálu. Od té chvíle jsem měl pocit, že tento den je magický. Když jsem dorazil domů, stáhl jsem si Sandstorm a jel jsem to dokola a dokola. Nemohl jsem se odtrhnout, i když jsem se bál, že se mi písnička oposlouchá. To se ale dlouhou dobu nestalo, poslouchal jsem ji pak ještě roky.
Umyl jsem se a vyrazil na slučák. Ten večer se mi podařilo separovat se s Vy víte kým od třídy na celkem dlouhou dobu. Ta chvíle, kdy sedíme na louce kousek od chaty, kde se akce odehrávala, se mi velmi silně vryla do paměti. Koukali jsme na hvězdy a bavili se o všem a o ničem. O osudu, o tajemnu a podobně.
Nejlepší den života - Hodina biologie
A nyní k tomu, co popisoval začátek tohoto článku. Byla hodina biologie. Já a Vy víte kdo jsme byli shodou okolností ve stejné skupině. A během cesty jsme byli v závěsu za skupinou a vedli velmi živý rozhovor. Slíbil mi, že se mnou půjde na túru. Svůj slib sice nedodržel, ale chvíli, kdy mi to slíbil považuji za svůj nejšťastnější okamžik.
Na konci vyučování jsme šel k babičce. Potkal jsem zde sestřenku. Šli jsme na nedalekou louku na cigaretu. Bylo to naše místo. Bylo zde křoví, za kterým se dalo schovat, aby nikdo z přilehlého autobusového nádraží neviděl, že čudíme. Mám pocit, že jsem sestřence říkal, že jsem právě prožil nejlepší den svého života. Neřekl jsem ale, proč tomu tak je.
A teď jedna věc. Relativně nedávno jsem si psal s Willem a říkal jsem mu, že tenhle den byl moje nejšťastnější chvilka v životě. Will je můj dlouholetý kamarád a spolužák ze střední. Shodou okolností byl tenkrát ve stejné skupině. V jednu chvíli byl ještě ve větším závěsu za skupinou než já a Vy víte kdo. A pořídil fotku skupiny, na které je vidět, jak jdu vedle Vy víte koho. Když jsem mu o téhle vzpomínce říkal, poslal mi danou fotku a já byl ve velmi pozitivním šoku.
A to jsou tedy nejšťastnější chvilky života. Vím, jsou to prosté okamžiky. Ale, kdyby se na mě sápal mozkomor a já chtěl přivolat patrona, určitě by expecto patronum zabralo.
