Sociální úzkost X jít za svědka

V září jsem napsal článek na téma sociální úzkosti a svateb. Plánoval jsem hned na to pokračovat v tomto tématu, ale nějak jsem se nedonutil. Avšak teď, po té dlouhé době, kdy jsem dané téma odkládal, jsem konečně tu a podíváme se na to.

Čeho se bojím?

Na žebříčku věcí, kterých se bojím kvůli své sociální fobii jsou na první místě pohřby a na druhém místě svatby. Zatímco u pohřbů se bojím nesení rakve, což jsem už jednou odmítl, protože bych to nezvládl, u svateb se bojím toho, že půjdu někomu za svědka.

Dané téma jsem dokonce řešil se svou psychiatričkou. Tenkrát to bylo bráno v obecné rodině.

Ta možnost přišla

No a pak se stalo to, že mě jeden z mých přátel napsal, že by mě chtěl za svědka. A co teď?

Na jednu stranu jsem si vážil toho, že pro danou roli zvolil mě. Na druhou stranu se ve mě spustila panika. Den za dnem jsem si danou situaci procházel a opakoval si, že to zvládnu. Děsilo mě to však každý den.

Není to nic lehkého

Pak se ženil jiný kamarád a za svědka mu šel Will, což je kamarád psychicky silný a sociálně obratný. Bavili jsme se o tom, že i pro něj to byla silná dávka stresu. Když on má z dané věci nervy, co teprve já, který je neustále neklidný a panikaří už jen z toho důvodu, že na takové akci je. Rozhodl jsem se, že si s kamarádem, kterému jsem měl jít za svědka promluvím.

Rozhovor a další rozhovor

Promluvil jsem si s kamarádem na téma, jak moc velkou mám úzkost z dané situace. Začal mě hecovat, abych se překonal a za svědka mu šel.

Chvíli jsem věřil tomu, že to zvládnu, ale pak úzkost ještě více narostla, jak se prohloubil můj strach z každodenních situací. Představa ujmout se takové role mě začala pronásledovat.

Přišla pravidelná kontrola u psychiatričky, se kterou jsem si na dané téma promluvil. Nejprve mi řekla, že je to na mém uvážení jak se rozhodnu. Ve chvíli, kdy jsem, jí řekl, že mě ta představa děsí každý den, už celý měsíc, odpověděla, že to rozhodně nedoporučuje. Poradila mi, ať si znovu promluvím s kamarádem a klidně se odvolám na její slova, jako na slova odbornice.

Závěr

A tak jsem si znovu promluvil s kamarádem. Když viděl, jak moc velký mám strach, domluvili jsme se, že zvolí někoho jiného.

Rád bych se té role ujal, ale nejsem tak silný jako dřív. A velké sociální události jsou pro mě velká potíž. Tohle mě opravdu mrzí. Ale ujmout se té role by mohl být spouštěč dalšího problému.

Celkově mě štve, že sociální fobie má tendenci mě omezovat. Zvažoval jsem dokonce návštěvu psychologa, zatím jsem však nenašel žádného vhodného. Měl jsem kontakt na jednu psycholožku, ale půl roku nebere nové klienty. Se svou sociální fobií ale hodlám v budoucnu bojovat.

Tak jsem to řekl!

Od tohoto týdne se považuji za člověka, co má zkušenosti s alkoholem. Sice mám za ty poslední roky odpito celkem dost, přesto mi však jedna typicky opilecká zkušenost chyběla. 

O co jde?

Nebudu to zbytečně natahovat. Byli jsme s kamarády na večeři a po cestě na byt jsme se spolubydlícím ještě stavili v hospodě na pivo. Sice jsem toho moc nevypil, přesto jsem byl v rozvernější náladě, než mnohdy po několikanásobném množství. 

Vyprávěl jsem, jak jsem zamilovaný do jednoho mužského už více než dva roky. A prohlásil jsem: 

"Co kdybych mu teď napsal SMS a řekl mu to na plnou hubu?" Spolubydlící mě začal hecovat, ať to udělám. No a já to po několika otáčkách přemýšlení skutečně udělal.

Jak to dopadlo? 

Neřekl jsem to rovnou a proběhlo několik SMS. Když jsem napsal to hlavní, zrovna jsme platili a zvedli se k odchodu. Byt byl nedaleko a když jsem přišli domů, ještě jsem neměl odpověď. 

V opileckém veselí jsem vše vyslepičil ještě zbylým spolubydlícím. Poznamenal jsem, že čekám zamítnutí a napíšu na to odpověď "Nevadí, pořád lepší lovestory než Twilight."

Odpověděl, že bude lepší, když to zůstane tam, kde to je. Na to se mi tahle hláška nějak nezamlouvala. Přemýšlel jsem, že raději odpovím. "Nezůstane to tam, kde to je. My dva se přestaneme vídat." Ale neudělal jsem to a nechal jsem to bez komentáře. 

Tak nějak si asi nechávám zadní vrátka. Protože s tímhle mužským jezdím na noční výlety, které mám tolik rád. Přesto doufám, že budu mít pevnou vůli a už se s ním nesejdu. Nedovedu se přátelit s někým, koho miluji. Nikdy to nebude fungovat... Tady to může být ještě o to horší, že je to gay a může si najít přítele. Takže by mi to vadilo ještě víc, než kdyby šlo o heterosexuála.

Následující dny

Ještě v noci jsem si pustil několik úderných písniček, co mi měly dodat síly. Těšil jsem se na ráno. Tak nějak ze mě spadla tíha a říkal jsem si, že si udělám takový nový začátek. 

Ráno jsem vstal dříve než obvykle. Poslouchal jsem znovu úderné písničky. Cvičil, učil se a ještě jsem si stihl udělat účes do práce. Většinou si před prací vlasy pouze učešu. 

Dobrá nálada mě provázela polovinou dne. Pak přišlo jakési vyhoření. Měl jsem taky jeden nával, že jsem udělal blbost, ale ten se neopakoval. Došel jsem naopak k tomu, že jsem udělal dobře. Co kdyby tam byla šance dát to dohromady a já ji promrhal?

Vyhoření se pak změnilo spíše do únavy, i tak jsem ale v posledních celkem produktivní. Zaměřil jsem se na studium cizích jazyků a pokračuji v psaní prózy. Tvůrčí krize skutečně pominula.

A mám nového kamaráda na dopisování ze země, o které toho tolik nevím. Taky plánuji změnit účes.

Tenhle článek zakončím videem, které jsem si pouštěl několikrát za sebou krátce poté, co mi došlo, že i tyto city jsou neopětované. 

Překonal jsem tvůrčí krizi?

Po nějaké době se u mě objevila neskutečná touha opět psát. Dal jsem si tedy takovou menší rozcvičku. Vygeneroval jsem si několik slov s tím, že je budu muset použít v krátké povídce.

Aktuálně jsem v polovině povídky.

                                            Zdroj: https://www.inc.com

Začal jsem také číst svou poslední rozepsanou věc s tím, že až ji dočtu, budu pokračovat. Nápad se mi nelíbí tolik, jako když jsem začal psát. Asi zavrhnu svůj megalomanský plán na to utvořit z toho šestidílný soubor. Avšak druhá část je zajímavější, než ta první, takže do té se asi také časem pustím.

Mám ze svého probuzení neskutečnou radost. Proč je to ale pro mě tak důležité? Věřím tomu, že pokud mě něco v tomhle světě dovede spasit, je to právě tvorba umění. 

Sice věřím, že smysl života je v tom, v čem si ho určíme, ale i tak cítím občas zvlášrní prázdno. Je to komplikované prázdno. Ale jsem si jistý, že například psaní by ho dovedlo parádně zaplnit. 

Jsem však člověk malicherný a nestačí mi psaní samo o sobě. Doufám, že jednou napíšu něco, co mi přinese širší uznání.