V jednom starším letošním příspěvku jsem avizoval, že se chci podívat ještě na jednu věc. Jde o seriál O ztracené lásce z roku 2002.
Tenhle seriál byl dlouhé roky něco, na co jsem došli v rozhovoru s přáteli dříve nebo později při pití alkoholu. Často v mé sociální bublině řešíme filmy a seriály a vlastně i umění obecně. A když někdo vytáhl, že viděl nějaký depresivní film, většinou to vedlo ke vzpomínce na film Jezerní královna. A hned na Jezerní královnu se nám ve většině případů nabalila i vzpomínka na pohádkový seriál O ztracené lásce.
V tomhle příspěvku se nebudu snažit daný seriál nějak hlouběji rozebírat, chci ho jenom připomenout a popsat pocit, který z něj mám. Nebudu psát, kolik mi přesně je let, ale když měl tento seriál premiéru, byl jsem dítě a mezi mými vrstevníky bylo běžné, že se tento seriál sledoval s celou rodinou.
Letos květnu jsem se rozhodl pustit si ho z nostalgie celý znovu. A oh boy... Pořád to bylo naprosto depresivní. Ale geniálním způsobem! Nemůžu říct, že děj by byl scénáristicky napsaný nějak skvěle. A i v symbolismu jednotlivých prvků nacházím nějaké nesrovnalosti. Ale ta atmosféra! Geniálně mrazící a teskná velmi uhrančivým způsobem.
Znovusledování tohoto seriálu mám tedy hodně spojené s atmosférou letošního května, který byl velmi chladný a u nás bylo dost oblačno. Možná i proto mi tenhle seriál zrovna tak sedl.
Žádné komentáře:
Okomentovat