Dveře z blázince vedou do nekonečna

Tento článek bude na trochu jiný způsob než ty, na které jste poslední týdny zvyklí.

Hrabalo mi. A hrabalo mi solidně. Tak moc, že jsem skončil v blázinci. Už nevím, o jakou z hospitalizací se jednalo, jisté je, že je to dávno.
Pocit stísněnosti se střídal s euforií, která byla spojená s mou vírou, že svět za chvíli skončí a nastane nový a lepší.
Blázinec mi nepochybně evokoval pocit vězení. Byla ta část roku, kterou mám nejraději. Pozdní jaro, kterému říkám předletní čas. Večery byly dlouhé a já sedával na chodbě v suterénu a hleděl okýnkem ve dveřích, které bylo stejně jako všechno ostatní zamřížované.
Pás lamp lemoval cestu z blázince mimo areál. Občas jsem zalomcoval dveřmi. Kdyby zámek přeci jen polevil, bylo by to tak krásné! Jako kdyby ty tmy nocí mluvili o tom, co by se mohlo stát. To bludné přesvědčení, že změním chod všeho se zrcadlilo na chodníku před budovou. Měl jsem pocit, že kdybych v jednu z těchto nocí vyběhl do tmy, někoho bych potkal. Viděl jsem v tom světě venku nepopsané plátno, které bych měl popsat ničím jiným než magií.
Ano, magie je to slovo. Na té cestě z budovy do světa tam venku byla magie zřetelně viditelná.

Když jsem odtamtud odešel, pocit spojený se sledováním noční stezky lemované lampami s tím nejvíce kořeněným světlem jsem si odnesl s sebou. Čas od času se tenhle pocit objeví tam, kde bych ho nečekal. Obzvlášť nápomocný je ve chvílích, kdy mi je nejhůř.

Sociální fobie a vstupování do dveří

Jak víte, mám sociální fobii. Poslední dobou se mi s ní dařilo celkem dobře bojovat. Pokud jsem nebyl psychicky rozhozený z něčeho jiného, vedl jsem si celkem obstojně.

Avšak jak napovídá název příspěvku je zde jedna věc, která neodezněla ani ve chvíli, kdy jsem celkem stabilní. Poté, co mě na to upozornil kamarád, rozhodl jsme se na toto téma napsat alespoň pár slov.

"Všiml jsem si, že nikdy nevstupuješ první do restaurace."

To je tedy ten problém spojený se sociální fobií. Vstupování do veřejných prostorů u mě představuje zvýšenou dávku stresu. Může se jednat o restauraci, kterou neznám, ale i o místo, kam chodím každý týden.

Před půlrokem jsem začal chodit do jednoho baru. V současnosti jsem tam štamgastem a i přesto je pro mě problém můj příchod.
Ve chvíli, kdy vejdu do místnosti, kde je spousta lidí, nastane u mě šok a chvíli mi trvá se zorientovat. Mé pohyby jsou trhavé a zavykám třeba někomu, koho dobře znát a tykáme si.
Už několik metrů od baru mi začne silně bušit srdce a psychicky se připravuji na vstup.

O tom prostě sociální fobie je. Věci, které byly dříve jednoduché jsou najednou spojené s napětím, které není příjemné.

Fakta o mé práci

Je to už půl roku, co jsem začal pracovat. A rozhodl jsem se sdílet s vámi nějaká fakta o mé práci.

1. Pracuji na půl úvazek. Jak jsem přiznal minule, kvůli své nemoci pobírám invalidní důchod. To je důvod proč nemusím pracovat na plný úvazek. Má psychiatrička mi navíc doporučila, abych z kraje pracoval na půl úvazek a jen v případě, že budu schopný pracovat více, mám hledat plný úvazek. Upřímně, řeknu vám, že mi půl úvazek stačí. Práce mě velmi stresuje a po práci často velmi dlouho odpočívám, ale i tak jsem rád, že jsem se zařadil do pracovního procesu.

2. Nyní něco k tomu, jak jsem práci našel. Na facebooku! Nevím, jestli to víte, ale na facebooku si můžete nastavit, aby vám facebook navrhoval zaměstnání ve vašem okolí. Já si tam tedy dal město, kde jsem studoval. To jen čistě ze zvědavosti. A když jsem viděl inzerát na pozici, kde teď pracuji, rozhodl jsem se zkusit odpovědět.

3. Teď něco k pohovoru. Ten byl pro mě velmi jednoduchý. Firmu jsem znal z jejich facebookového profilu. Jelikož to, že je to malá firma, zaujalo jejího majitele, že o firmě vím dost věcí. To, že práci dostanu já jsem tušil už na pohovoru. Majitel firmy mi řekl, že mu přijde, že jsem intelektuálně na výši.

4. Tato firma funguje jako chráněná dílna. Její obor však není typický pro chráněnou dílnu. Nejedná se o žádné šití nebo recyklaci odpadu. Nebudu konkrétně jmenovat zaměření. Firma však funguje v tržním prostředí. Všichni zaměstnanci však mají invalidní důchod. Z toho plynou daňové výhody mému zaměstnavateli a také našim zákazníkům.

5. Přeci jen řeknu něco k mé náplni práce. Je čistě administrativní. K výkonu povolání potřebuji pouze počítač a někdy také mobilní telefon. Home office však máme povolenou pouze výjimečně. Já dostal home office, když jsem byl nemocný. Docházím tedy každý můj pracovní den do kanceláře.

6. Nejsem jediný zaměstnanec, který má psychózu. Jeden můj kolega na odlišné pozici ji má také. Když jsme na pohovoru řešili mé onemocnění, řekl mi můj zaměstnavatel to, že dobře ví, že lidé s psychózou mohou fungovat v pracovním prostředí, když jsou zaléčení a také naznačil, že má se zaměstnáváním psychicky nemocných zkušenosti.

Na závěr bych ještě chtěl říct, že otázka zaměstnání vířila v mé hlavě poměrně dlouho. Bál jsem se toho, že kvůli onemocnění práci neseženu a budu odkázán pouze na invalidní důchod. Jsem tedy rád za to, že jsem dostal pracovní příležitost. Když se zamyslím nad budoucností, vidím se však jako spisovatel. K tomu však vede ještě dlouhá cesta. Držte mi tedy palce.

Co kdyby svět

Dlouhé roky jsem velmi intenzivně přemýšlel nad "co kdyby" světem. A vždy mi přišlo děsivé, že vše prostě mohlo být jinak.
Občas se člověk ptá, co by bylo, kdyby pevně daná a nezměnitelná věc byla jinak. To ještě tak děsivé není. Děsivější jsou ty případy, kdy máme možnost situaci ovlivnit.

Zde jsou tedy některé otázky, co mi roky vířily roky v hlavě.

1) Co by se stalo, kdybych v jeden osudný okamžik nezvedl telefon a řekl to, co jsem se chystal říct, než začal zvonit mobil. (Vyznání lásky)

2) Co by stalo kdybych přijal pozvání dát si jointa v parku Budoucnost od muže, co vypadal jako John Lennon a se kterým jsme se to odpoledne zacyklili v opravdu hustém deja vu.

3) Co by se stalo, kdyby lidé kteří se zabývají vytvářením obrazců v obilí, vytvořili 6 obrazců jistého typu. Poznámka:
V roce 2011 jsem viděl ve zprávách, že se na poli v Asii objevil symbol z cyklu celkem sedmi symbolů. Rozhodl jsem se udělat opravdu velkou šílenost v případě, že se během mého života objeví dalších 6 obrazců.

4) Co by se stalo na konci toho léta, kdy na mě padl smutek a chtěl jsem se sebrat a utéct někam pryč, kdynych skutečně nasedl do toho odemčeného auta, kde někdo zapomněl klíčky v zapalování a skutečně bych odjel.

A nyní k závěru tohohle příspěvku. Nikdy nenajdeme pevnou odpověď na to, jak by vypadal co kdyby svět, kdybychom udělali něco jinak. Ale životní zkušenosti nám dovolují odpovědět si na tyto otázky alespoň přibližně.

Zde jsou mé odpovědi:

1) Vzhledem k tomu, že jsem danou věc řekl později, vím jaká je odpověď. To, že chvíle, kdy zazvonil telefon působila přímo magicky, nemění nic na lidských preferencích. Co by mohlo být jiné je, jak bych se srovnal s danou věcí v době, kdy jsem byl o několik let mladší. Je možné, že by po odmítnutí u mě propukla psychóza, jak se později stalo, ale jisté to není.

2) Je celkem pravděpodobné, že bych to odpoledne nebyl schopný nasednout do autobusu z Havlíčkova Brodu a požití marihuany by vedlo k hospitalizaci. Mohlo by to vést k tomu, že bych přerušil studium o rok dříve, než se tak díky požití marihuany stalo o rok později.

3) Nestalo by se vůbec nic. Je to jako, když si hodíte mincí a to, jak se zachováte, najednou víte ještě předtím, než se podíváte, na jakou stranu dopadla.

4) Vzhledem k tomu, že jsem v té době nevěděl o řízení vůbec nic, tak v případě, že by se mi podařilo vůbec nastartovat, bych narazil do břízy tři metry před autem.

Červen 2018

Práce
Velké téma mého života posledních měsíců. Nechce se mi psát detaily. Avšak moje místo je občas dost stresující. Někdy je práce tak stresující, že mám v hlavě myšlenku na výpověď. Nejsem v tomhle však unáhlený a čekám týden, jestli se vše vstřebá. A zatím ano.
Jsou prostě týdny, kdy vše šlabě a je to příjemná rutina. Pak zajímavé týdny, kdy se učím nové věci, ale vše šlape i tak. A pak týdny jako je třeba tenhle, kdy to nešlape úplně nejlépe.
Každopádně mám ze sebe dobrý pocit. Mít práci beru jako jedno z hledisek toho, že je člověk zdravý.

Sociální fobie a výstřednost
No tohle je teď celkem zajímavé. Nedávno jsem si obarvil vlasy na velmi šílenou barvu. Kadeřnice mě upozornila, že se lidi budou za mnou otáčet. Což se ukázalo, že je celkem pravda. Nejdřív jsem si myslel, jak strašně mě to bude stresovat, ale ne. Něco se ve mě najednou zlomilo. Najednou dokážu snášet pozornost. Sociální fobie je na jedné z nejnižších hodnot za poslední roky. Začal jsem provokovat zevnějškem i mimo barvu vlasů. Je to zvláštní. Dnes ráno se mi vysmála nějaká důchodkyně za netradičně zčesané vlasy, ale mě se to nijak nedotklo.
Začal jsem razit heslo "What the fuck... I can!"

Sny
Je to zvláštní. Občas mám pocit, že pomalu začínám žít ve vzdušných známcích. Jsem plný nostalgie a hořké radosti. Zároveň také však optimismu, že jednou přijdou dny, které budou jako ty předešlé, jen bohatší o to, o nám chybělo. Je to vlastně moje osobní filosofie, co bude po smrti. A občas věřím tomu, že tohle nastane možná jednou tady a teď a ještě k tomu globálně. Tahle myšlenka je vlastně i stěžejní myšlenkou mého bláznovství. 

Ještě je šance

Ještě mám novinku ohledně školy. Volal jsem na studijní a ještě mám možnost přerušit studium a získat čas na dodělání diplomové práce. Není jisté, jestli i tak práci zvládnu, ale naděje tu ještě je.

Fyzické zdraví

Vzhledem k tomu, že jsem zodpovědný a psychofarmaka mohou mít vliv na játra, chodím každé tři měsíce na krevní testy. Minulé testy ukázaly, že mám poškozená játra. Reverzibilně. Tudíž se mohou uzdravit.

V pondělí jsem byl u nás v Malém městě na poliklinice v laboratoři. Poprvé jsem byl statečný a koukal jsem, jak mi sestra napichuje jehlu do žíly a bere krev. Vždycky jsem koukal raději stranou. Avšak nic to není, ten pohled mi ve výsledku přišel spíš zajímavý než děsivý. Možná to je tím, že jsem začal být celkem sprostý a tak nejsem tak přecitlivělý.

Alkohol jsem úplně nevysadil, ale omezil jsem ho na minimum. Dokonce má psychiatrička říkala, že množství alkoholu, které vypiji za měsíc je v pořádku. Možná vás napadlo, kolik alkoholu to je. Jsou to zhruba 4 piva a dva panáky kořalky měsíčně.
Měl jsem tedy pocit, že výsledky mi dopadnou dobře.

V úterý byl svátek. Ve středu ráno jsem volal své psychiatričce, jestli jí už přišli výsledky z laboratoře. Říkala, že ještě ne, ať zavolám druhý den. Shodou okolností byl můj táta ve středu odpoledne u obvodního lékaře. Obvodního lékaře máme stejného. Po návštěvě lékaře mi volal, že lékaři psala má psychiatrička, že došli výsledky a něco je zvýšeného. Obvodní lékař mi vzkazoval, abych se v pátek zastavil na konzultaci. Výsledky však ještě nedostal a neví, co je zvýšené, jen že mu má psychiatrička říkala, že by se to mělo řešit. Byli tři minuty poté, co psychiatrička je v ordinaci. Ještě jsem zkusil zavolat, ale nedovolal jsem se.

Nuže, padla na mě deprese. Měsíce odříkání a výsledky špatné. Druhý den ráno jsem hned po probuzení volal psychiatričce. Oznámila mi, že má játra se uzdravili, hladina ALT a AST se vrátila do normálu. Avšak mám vyšší hemoglobin, což jsem měl prý i minule. Nemám se ničeho bát, ale ať raději zajdu k obvodnímu lékaři, aby se přišlo na to, proč to tak je.

Dnes jsem byl tedy u obvodního lékaře. Věděl, že jsem byl silný kuřák a ptal se mě, jestli ještě kouřím. Říkal jsem, že cigaretu jsem neměl už dva roky. Podivil se a poznamenal, že hodnoty hemoglobinu, které dle testu mám jsou normální pro kuřáka, pro člověka, co nekouří však ne. Vysvětloval mi, že když člověk kouří, tak se přidušuje a tělo to kompenzuje tím, že tvoří větší počet červených krvinek. Za tři měsíce mám jít tedy znovu na krevní testy.

To je tedy k mému zdraví. Na závěr bych chtěl zdůraznit jedno. To, že mám játra v pořádku neznamená, že začnu zase holdovat alkoholu. Do baru chodím každý týden minimálně jednou, dle barmana jsem už štamgast. Piji kávu, džusy, minerálku a nebo nealkoholické novinky, co jsou v nabídce. A když opadlo alkoholové opojení, o to víc vnímám lidi, kteří tam sedí. Bavím se s každým, kdo o to stojí a ráno nemám žádnou otravnou kocovinu. Ale to pivo si občas taky dám. Pivo má teď pro mě jedno hlavní místo a to turistický pochod nebo nějaký výlet. Když ho člověk nechlemtá jako vodu, o to víc si ho pak vychutná.