neděle 27. září 2026

Podzim 2026 – Sociální období?

Podzim se nám už rozjel. A zase to je celkem sociální. Byl tu už i zlatý hřeb... Svatba! Druhá a finální svatba, na kterou jsem byl tento rok zvaný.

Od nevěsty jsem měl dopředu info, že na svatbě mají být i jiní gayové a možná se seznámím. Realita? Gayů bylo 10%. A hostů celkem 70. Takže 7 gayů. 3 páry a pak já lichý... Takže zase smůla. Navíc jsem šel spát brzy. Plánoval jsem ponocovat, ale ve chvíli, kdy část naší party jela už na ubytko, tam byla taková nepříjemná scéna, která se mě sice netýkala, ale vyděsila mě, takže jsem také odjel, čehož jsem pak litoval.

Zdroj: https://www.pexels.com/ (VALERIE V)

Jinak jsem po roce viděl zase jednoho kamaráda z minulosti. Navštívili jsme město, které pro mě bylo nové. Výstava v muzeu byla úžasná a jídlo v nedaleké restauraci znamenité. Jen doprava byla poněkud hektická.

No a pak ještě přišlo zahraničí, i když jen jednodenní výlet. Chvíli to vypadalo blbě, protože jsem v týdnu předtím chytil nachlazení, ale uzdravil jsem se včas a nakonec jsem tedy s kamarády na tento výlet vyrazil.

Takže socializace je poměrně dost. Jen se nějak necítím ok. Má hypochondrie se zhoršila. Ne do intenzity, ale počtu těchto nepříjemných pocitů. A mám tendenci to dost ventilovat a dochází mi, jak to mé přátele otravuje. Budu s tím zkoušet něco dělat, ale jde to těžko. Je to asi důsledek všeho toho stresu.

čtvrtek 17. září 2026

ColtonKecy – Recyklace

Pochop... Kultura a vlastně i svět neustále recykluje sama sebe. Pokud i ty sám sebe čas od času nezrecykluješ, zrezivíš... 

Zdroj: https://www.pexels.com/ (Johannes Plenio)

Tak se na sebe podívej, co měl jsi rád a kdo jsi byl pár let zpět. Určitě se dá něco z toho oprášit a použít.

čtvrtek 10. září 2026

Milý deníčku – 36. díl

Milý deníčku, dneska předpokládám, že to bude delší...

Stehy mi už vytáhli, ale nařídili mi dalších 14 dní klidového režimu. Zbývá ještě týden, ale velmi opatrně už cvičím cviky, které nenamáhají partii, kde je jizva. I tak mě bolí jiné části těla, jak je mé tělo běžně zvyklé na častý pohyb a ten mi nyní chybí.

Ještě jsem absolvoval preventivku u zubaře. Celkem jsem měl během 3 týdnů tolik návštěv lékaře, co jindy nemám ani za rok. Jsem z toho dost zničený.

A stres tu je značný, kontrolu měl i táta a bude muset časem na operaci. Mám o něj strach, i když podle lékaře je to rutina. A problémy vážně má a tohle mu snad pomůže. Jinak mám o něj další obavy, docela se rozpil, ale alespoň má nové kamarády, předtím byl více osamělý.

Zdroj: https://www.pexels.com/ (Sabine Meier)

Jinak si taky myslím, že má táta poprvé od smrti mámy novou přítelkyni. Jsem z toho zatím nesvůj, částečně to přede mnou tají. Samozřejmě mu štěstí přeju, ale to, že to je další stres, to přiznávám.

No a pak ještě jedna věc... Zase to mé zdraví. Tedy je to jen podezření. Zde nebudu tajit, o co jde. Trochu se obávám, že mám cukrovku. Ztratil jsem dost kil, mám pořád hlad a žízeň. A vím, řekli byste si, ať jdu na cukr a mám jasno. K tomu chci však něco dodat.

Jsem hypochondr. Silný hypochondr. A podobně vážné nemoci si sám diagnostikuji každý týden. Dvakrát... Podobné stavy, co mám teď jsem měl už v minulosti a cukr mi jednou ročně měří a zatím vše dobré.

Sice jsem tedy hypochondr, ale vím o sobě, že jsem hypochondr. A teď chci celou situaci více rozebrat v tomto zápise. Mám důvody, proč si myslím, že to je jen planý poplach.

Zdroj: https://www.pexels.com/ (Zuzana Ruttkayova)

1) Úbytek váhy se dá vysvětlit jinak. Chodil jsem celé léto skoro každý den 4,5 km navíc. Redukoval jsem přejídání. A výrazně jsem omezil alkohol. Kamarád mě právě uklidňoval, že jen nejsem odulý z pití a navíc jsem měl kalorický deficit.

2) Úbytek váhy může způsobovat můj častý hlad. Je to prý fyziologická reakce.

3) Žízeň mám ode dne, kdy jsem si googlil příznaky cukrovky. Ten den jsem měl navíc velmi slaný rybí pokrm.

4) Kontext. Úzkost u mě poslední dobou panuje dlouhodobě. Tohle ani není jediný hypochondrismus. Obavy z cukrovky mi tedy zapadají do širšího celku, ve kterém mám sklony k obavám. V čekárně u doktora jsem navíc viděl pána s diabetickou nohou a jednomu mému kamarádovi skutečně diagnostikovali cukrovku. Tohle na mě působí jako spouštěč této obavy. A dobře vím, že mysl může neexistující příznaky velmi rychle a silně vytvořit.

Teď to tedy nechám a budu pracovat na své psychice. Kdyby příznaky trvaly déle, rozhodně si zajdu k lékaři. Stejně mě čeká očkování proti chřipce a covidu, takže bych se tam rovnou přeptal.

neděle 6. září 2026

Ohlédnutí za létem 2026

Další sezóna je za námi, takže přichází klasické ohlédnutí. Léto 2026 bylo výrazné. Těžké, ale výrazné. Zdraví mé i mých blízkých nebylo nejlepší, což mě silně psychicky rozhazovalo. Přesto, nebo spíše právě proto bylo léto podnětné.

Jak to myslím? No, jelikož to bylo těžké období, tak jsem o to více hledal to hezké nebo zajímavé. Jako jakýsi únik. Sledování filmů náhle nebyl jen relax, ale spíš aktivita, kde jsem si rovnal myšlenky a hledal naději. Také tu byla nová studijní témata, kterým jsem se věnoval.

Zdroj: https://www.pexels.com/ (Olga Sömek)

A dost výrazná byla hudba. Kraj roku 2026 byl, co se týče hudby, spíše recyklační, léto však přineslo úplně nové podněty. Bylo to zajímavé v kombinaci s tím, že se mi rozpadlo dost oblečení a měl jsem tedy svolení kupovat nové. Nezměnil se mi tedy jen hudební vkus, ale styl sebevyjádření prostřednictvím oblékání, což byl dost dobrý únik před starostmi sám o sobě.

No a jinak tu byla i nějaká ta letní pohoda. Letní seriál, chlazené nápoje a zmrzlina. V minulých letech jsem zmrzlině příliš neholdoval, ale tohle léto jsem ochutnal snad 15 příchutí. S novým kamarádem jsme toho dost nachodili okolo města a stánek se zmrzlinou byl zrovna na trase.

No a to je vše! Léto je za námi a alespoň do Malého Města už dost dorazil podzim.

úterý 1. září 2026

Takže jak to teď vidím s psaním?

Tenhle příspěvek bude o mé umělecké tvorbě, ne o psaní na blog. A původně jsem plánoval pojmenovat ho "Takže už nechci psát?" Nakonec se vše krapet změnilo.

Jak původní název napovídá, nějak jsem ztratil vášeň pro psaní beletrie. Vím, že stát se profesionálním spisovatelem není pro mě dostupná cesta a i kdyby byla, nechci jí jít. Schopnost uživit se psaním vyžaduje ztrátu anonymity a nutnost účastnit se společenských akcí, které by mi byly nepříjemné. 

Na druhou stranu jsem měl v minulosti nutkání psát pro dílo samotné. Libí se mi ten proces za tím a možnost vyjádřit některé své emoce. No a tenhle zápal ale v poslední době nějak vymizel. Říkal jsem si tedy, že psaní pověsím na hřebík a budu se věnovat jinému koníčku.

Zdroj: https://www.pexels.com/ (Ivan S)

Jenže... Pak mě oslovilo jedno konkrétní dílo. Koncept jsem měl v hlavě roky, ale považoval jsem ho za nezpracovatelný kvůli silným mezerám v zdroji inspirace. No a pak, když jsem zrovna dumal u hudby, mě napadla spisovatelská technika, která tenhle problém naprosto vyřešila. Celé dílo se mi v hlavě ucelilo a náhle je reálné ho sepsat.

Nebudu se hnát, abych psal nějak často, stačí mi kapitola, dvě týdně a budu spokojený. Jsem hlavně rád, že to oživilo mou radost ze psaní, je to další passion project, který prostě časem musel vzniknout, reflektuje totiž věci bytostně mi blízké.

sobota 29. srpna 2026

Na dně?

Na své poměry jsem se zase celkem odmlčel. Řešil jsem fyzické zdraví, což trochu podlomilo i mou psychiku. V příštím týdnu mě čekají ještě dvě návštěvy lékaře a dostanu se tak na 10 návštěv lékařů během 3 týdnů. To je asi tolik, kolik jich běžně absolvuji za celý rok...

Ale nebojte, není to se mnou vážné. Do těchto návštěv počítám i pravidelnou kontrolu u psychiatričky a preventivku u zubaře. Jinak jsem ale řešil i další věci. Podstoupil jsem drobný preventivní zákrok. Nebudu psát, o co jde, ale myslím, že si domyslíte. Jde o něco, co se dělá běžně, je to sice trochu invazivní, ale příští týden mi už mají vytáhnout stehy a mělo by být dořešeno.

Zdroj: https://www.pexels.com/ (Nataliya Vaitkevich)

Já tohle ještě zatím nepodstupoval a řeknu vám, má hypochondrie a chirurgická rána nejsou úplně super kombinace. Navíc mi na chirurgii neřekli, jak se o ránu starat, ale radil jsem se s kamarády lékaři a snad vše dělám správně.

A ještě jedna věc. Měl jsem dva týdny antibiotika. A vypadalo to, že mi hrozí jiný a více nepříjemný chirurgický zákrok. To mi způsobilo dost silné úzkosti. Snad už ale léčba zabrala a tomuto zákroku se tedy vyhnu. 

No, takže bylo zase veselo... Měl jsem jinak více věcí, které jsem chtěl v tomhle příspěvku probrat. Chtěl jsem se podívat na své strachy více do detailu a probrat i mou pověrčivost, která se v těchto týdnech objevila. Ale teď o tom nějak psát nechci. Více mi vyhovuje, že je teď tenhle blog spíše o filmech a dalším umění, než o mém psychickém zdraví.

středa 19. srpna 2026

Jsou Hitchcockovi Ptáci stále tak děsiví i v dospělosti?

Dnes bych se chtěl krátce vyjádřit k filmu Ptáci (1963), který jsem viděl nedávno. Vlastně jsem ten film viděl podruhé. Poprvé jsme na něj koukali se sestřenkou v dětství a cítím zde jakousi nostalgii, i když nám to tenkrát přišlo jako extrémně děsivý horor.

A z toho plyne tedy dnešní otázka... Byl tenhle film pro mě tak děsivý i v dospělosti? Krátká odpověď zní, že ne tolik, ale film byl stále dost děsivý. Celá ta premisa je extrémní. Kdyby k něčemu podobnému došlo v reálu, má vlastně lidstvo šanci přežít? Obranné technologie sice pokročily, ale kdybychom vybili všechno útočící ptactvo, nezhroutil by se ekosystém celé planety?














Na předchozí otázku si zkuste odpovědět sami, já sám si ale myslím, že by to byl konec. A teď k dalším aspektům filmu. Film byl o poznání méně děsivý, protože jeho technologie zastarala. Některé scény nepůsobí reálně, zvlášť tam, kde předpokládám, že byl přes filmový materiál přeložen další pásek s ptáky.

Jinak postupně budované napětí bylo celkem silné i teď. Ale tohle nebylo tak silné do stejné míry jako v dětství. Některé časování bylo dost klišé, přesně jsem věděl, že "teď se něco stane". No a kdybych to měl uzavřít. Daný film byl asi tak na 60% děsivý oproti dětství, hlavní prvek děsivosti byla premisa, která mi přijde neméně děsivá.

A to je tedy dnes vše. Ještě poznamenám, že i když je tento film už dost starý a je to na něm znát, přesto si myslím, že je velmi kvalitní. A to říkám jako člověk, co nemá rád horory.