K čemu u mě vedl záchvat hypochondrie?

K tomu, že jsem se zamyslel nad svým zdravím. A udělal jsem nějaké změny v životním stylu, abych byl klidnější.

1) Meditace
Spolubydlící je teď na dovolené. Takže mám pokoj pro sebe a každý den jsem zatím využil k meditování. I v malém městě jsem o víkendu meditoval.

2) Vyhýbání se uzeninám
O to se snažím dlouhodobě, ale teď jsem delší dobu nepodlehl.

3) Cvičení 
To je teď u mě dost časté. Ale cvičím z lehka. Mám problémy se zády, takže nějaké pořádné posilování by asi nebylo úplně ok. Cvičím cviky právě na ta bolavá záda, strečink, jógu, intervalový trénink. Běh na  místě. Samozřejmě chodím na procházky a začal jsem chodit pěšky nejen do práce, ale i z práce.

4) Strava 
Dávám si 3-4 druhy ovoce denně a 2-5 druhů zeleniny. Na zeleninu lehce kapu olivový olej. Denně kostička hořké čokolády, nějaké ořechy a semínka. Stravu mám celkově dost rozmanitou, hodně jí však dominují těstoviny a kváskový chléb. S masem to nepřeháním. Chci si vytisknout seznam nejzdravějších potravin a pověsit si ho v Malém městě na ledničku. 

5) Pozitivní myšlení
Neustále si opakuju věty, jak vše zvládnu. A v hlavě si představuji situace, ze kterých mám strach tak, že se mi podařily. Mám pocit, že to celkem i funguje.

Na závěr ještě z opačné strany. Co je můj největší prohřešek proti zdravému životnímu stylu? Instatní jídla. Aktuálně je to zrovna instatntní kus kus. Snažím se alespoň podle složení vybírat ty produkty, co se tváří zdravěji.  Do instatních jídel přidávám spoustu čerstvé zeleniny. Kromě kus kusu ujíždím dost na polévkách do hrnečku.
Těchto jídel se však plánuji vzdát s tím, že budu více vařit. Tak uvidíme.

Colton's Creek - Starší seriály a pocity s nimi spojené - část 1.

POKÉMON

Seriál mého dětství. Který jsem začal sledovat znovu v první části puberty. Sledoval ho taky Vy víte kdo. Což byla vlastně moje invence.
V době, kdy jsem v pubertální nostalgii tenhle seriál sledoval, tak v Česku zrovna neběžel. Dalo mi to hodně práce sehnat staré díly v češtině. Po jejich shlédnutí jsem chtěl pokračovat dál. Ale dabing prostě nebyl. Byl jsem dost smutný, že se už seriál nevysílá. Dokonce jsem napsal pobouřený mail TV Nova, na který jsem nikdy nedostal odpověď.
Neuměl jsem anglicky tak dobře, jako dnes. Proto jsem nechtěl koukat na díly jen s anglickým dabingem. Hledal jsem titulky, které v té době neexistovali. Nakonec jsem se přihlásil do amatérského projektu, kde dobrovolníci titulky vyráběli. Vytvořil jsem titulky asi k dvou nebo třem dílům. Chlubím se tím doteď. V té době to totiž byli jediné české titulky, které k daným dílům existovaly. A dabing, jak jsem říkal nebyl. Tvořil bych klidně dál, jenže mi jeden člověk z komunity začal dělat erotické návrhy. Bylo mi to nepříjemné a tak jsem se na to vykašlal. Roky na to jsem na něj vlastně narazil na gay seznamce. To už mu bylo kolem třiceti a profilovka s caterpie na rameni nějak cool nepůsobila.
V druhé polovině puberty začali v televizi dávat některé novější díly. V tu dobu jsem už byl někde jinde a nekoukal jsem. Navíc přeskočili několik řad. Seriál Pokémon jsem uzavřel dílem "Gotta catch them later" (Chyťte je později). Tento díl zakončuje ligu, které se chce Ash účastnit ještě v řadě, která měla původní český dabing.

                                          Zdroj:https://gamerant.com

Pocity spojené s tímhle seriálem
touha být znovu bezstarostný;
smutek kvůli tomu, že věci mohou skončit;
snaha vrátit se do minulosti

Podívám se někdy znovu?
Spíš ne, už jsem na to příliš starý.


ARABELA

Můj páteční seriál, když mi bylo 13! Táta mi vždy koupil velké balení slaninových pruhovaných křupek a dva litry Kofoly nebo Kolči. Celé jsem to spořádal během večera, tehdy jsem si nehrál na žádnou dietu.
V té době jsem byl také v dětském hudebním sboru. Pamatuji si, jak jsem nechtěl jít na koncert, protože byl v době, kdy běžela Arabela. Nakonec mě donutili na koncert jít, s tím ať mi to rodiče nahrají na video.
Tenhle seriál mám spojený s poslední fází dětství.

                                          Zdroj:https://img.ceskatelevize.cz

Pocity spojené s tímhle seriálem
páteční pohoda;
bezstarostnost

Podívám se někdy znovu?
Možná i jo. Sice to je asi určeno mladšímu publiku, ale zapomněl jsem většinu děje a chtěl bych zjistit, jestli mě bude bavit i v dospělosti, případně si vzpomenout, co mě na tom seriálu fascinovalo v dětství.


INVAZE

Jo, tak tohle je pecka. Před tím, než nastalo léto, kdy jsem tak nějak začal vnímat svět, byla na Primě neustále reklama "Invaze, na Primě!" Dané léto jsem seriál sledoval a taky u mě začala puberta.
Jelikož to bylo také poprvé, kdy jsem v životě cítil nostalgii, mám pocit nostalgie spojený právě s tímto seriálem.
Seriál jsem pak viděl ještě jednou, když se mi ho podařilo sehnat na netu. Bohužel vyšla pouze první řada, která skončila dost hustým otevřeným koncem. Právě proto si tenhle seriál představuji ve své vidině posmrtného života. V této představě pustím někde na druhém břehu televizi, ve které je reklama na druhou řadu tohohle seriálu. A třeba to tak bude, kdo ví...

                                          Zdroj:https://m.media-amazon.com

Pocity spojené s tímhle seriálem
probuzení se;
silná nostalgie;
neúplnost

Podívám se někdy znovu?
Spíš ne. Občas nad tím přemýšlím. Ale, když se na něco díváme po letech, je to prostě jiné. To kvůli tomu, že se změnil náš hodnotící aparát. Chci, aby si tenhle seriál zachoval v mé mysli tu magickou a tajuplnou atmosféru. Bojím se, že by nové shlédnutí připravilo Invazi a to její dokonalé kouzlo. Ale kdo ví, třeba mi to jednou nedá.

Kontrola u psychiatričky - Dodatek k záchvatu hypochondrie

Ráno, když jsem šel do zdejší ambulance, jsem ještě nevěděl, zda mluvit o svých problémech. Nejvíc jsem se bál, že mě pošle k obvoďákovi, kam se mi vůbec nechtělo. Navíc fyzické obtíže, které mám jsou toho charakteru, že je mi trapné o nich mluvit.

Ale nakonec jsem se pochlapil a o problémech jsem mluvil. Lékařka mi na to řekla, že dané problémy má spousta lidí s úzkostnou poruchou. Dané příznaky jsou velmi častým fyzickým projevem úzkosti  a stresu. Mám si prý dle potřeby vzít rivotril a snažit se pustit danou věc z hlavy.

No a dostal jsem brožuru, jejíž fotku můžete vidět na facebookové stránce blogu. Stihl jsem ji zatím jen letmo prolistovat, ale všiml jsem si, že zde je relaxační cvičení. O podobná cvičení se teď zajímám, takže určitě vyzkouším. O víkendu jsem po dlouhé době meditoval a myslím, že v tomhle období tenhle typ péče o sebe potřebuji...

Postoje, které jsem získal po 25 - část 2.

Máme tu druhý díl tohohle příspěvku a sním dalších šest bodů. Nuže jdeme na to!



7) Chtít víc a víc představuje zbytečný stres a nejen to.

Snažím se omezit nakupování. Více věcí znamená více peněz, který je na jejich nákup potřeba a to znamená náročnější práci.
Objevil jsem krásu minimalismu. Sice plánuji nějakou více angažovanou práci, ale k tomu mám jiné důvody než ty finanční.


8) Zkusíš to, nejde to. Zkusíš to znovu a nejde to o něco méně. Někdy je také dobré na chvíli odbočit.

Někdy trvá roky se rozehřát. Je dobré zkoušet to neustále. Jednou se to prostě povede. A někdy pomůže se nečekaně posunout zkušenost z jiného oboru.


9) Udělej to hned.

Ne, že bych předtím dělal věci na poslední chvíli. Ale teď je začínám řešit, hned jak přijdou. Je to lepší. Eliminuje to stres.


10) Přílišné paření je vhodné pro puberťáky.

Jo, pařby už mě neberou. V pubertě to mělo svoje kouzlo. Ale jedna a ta samá písnička se prostě časem oposlouchá. Nyní mi vyhovuje spíš usedlý způsob života. Navíc se snažím žít zdravě. A k tomu alkohol nepatří.


11) Nemusíš být všude. Netrap se akcemi, které stejně nejsou pro tebe.

Dříve jsem si občas připadal ublížený, když proběhla nějaké akce, na které jsem nebyl. S dospíváním jsem akceptoval, že ne každá akce je pro mě vhodná. Nemusím být všude, času je omezené množství. Já osobně jsem se vzdal hlavně plesů a zábav. Jednak neumím tančit a taky jsem si takovéhle akce nikdy pořádně neužil. Neříkám ale, že nikdy. Párkrát jsem se nechal ukecat, že s kamarády půjdu na ples. Jen mě to ale utvrdilo v tom, že některé akce pro mě prostě nejsou...
Plesová sezóna není mou sezónou. Mám nějakou oblíbenou společenskou sezónu? Jasně! Tu pochodovou.


12) Každý pořádní vztah potřebuje čas jen ve dvou.

Taky razím teorii, že pokud chceme s někým udržovat opravdu hluboký vztah, potřebujeme chvilky, kdy jsme s daným člověkem sami. A to neplatí jen pro romantický vztah, ale i pro ten přátelský.  Někdy si s nějakým kamarádem domluvím akci a ostatním vědět nedám jen proto, abychom měli čas pouze na sebe. A samozřejmě tedy akceptuji, že čas ve dvou potřebují i druzí.

Únor 2019 - Úzkosti

Pořád jsem teď něco řešil. A to mě asi vykolejilo. A podlomená psychika otevřela dveře úzkostem, drobným paranoiám a hypochondrii.

Škola

Zažádal jsem ještě o přerušení. Nemám zatím vyjádření, zda bylo přijato, ale padá na mě úzkost s tím, že mi to zamítnou. Jedno odpoledne jsem také chytl paranoiu ohledně toho, jestli mi nezaktivnili studium a nebudu platit další poplatek za studium. Hledal jsem tedy v informačním systému poplatky za studium, abych si to ověřil. "Nemáte vyměřený žádný poplatek." Stejně se mi neulevilo... V jednom z dalších dnů jsem chytl paranoiu, že nějaký můj předešlý zaměstnavatel nezdanil mou práci a já budu platit penále. Tahle myšlenka mě trápí pořád.

Zdraví

Četl jsem si o zdraví. A objevil jsem, že problém, který mám už déle než rok může být signálem něčeho vážného. Teď jsem si kvůli tomu bral prášek na úzkost. 

K lékaři nepůjdu. Jsem zvláštní člověk. Některých vyšetření se bojím více než smrti. To, že jednou nějakou nemoc podcením a doplatím na to, s tím počítám. 

Postoje, které jsem získal po 25 - část 1.

Čas letí a lidé dospívají. S několika přáteli jsme se shodli na tom, že po 25 je život snesitelnější než v 18.

Mám k tomu takové motto:

 "Po 25 má všechno sice tendenci jít mnohem víc do sraček než v 18, ale naše schopnost se z těch sraček vyhrabat se díky dospívání zlepšuje, a tak se v 25 vyhrabeme mnohem výš než v 18."

1) Není nic špatného na tom vypadat nepřitažlivě.

Jo, hlavně v pubertě, ale i dlouhou dobu potom jsem byl posedlý tím, jak vypadám. Bylo mi psychicky špatně z toho, že nevypadám tak, jak bych chtěl a dost mě to mučilo. Časem jsem se se svým vzhledem smířil. A říkám si, že i když člověk vypadá špatně, je to naprosto v pořádku. Dost sice o sebe dbám, ale už v tomhle nejsem perfekcionalista.


2) Styl sice podstatný není, ale je to dobrý způsob zábavy.

Tenhle bod souvisí s předchozím. Jedná se však o mnohem mělčí myšlenku. Jak říká nadpis... Styl je sranda! Člověka příjemně zabaví, když prožívá to, co má na sobě. Jen prosím udržitelně! Kupování příliš oblečení a především toho, které na sebe vezmete jen několikrát, to není ani trochu ekologické. Navíc myslete ekonomicky. Neberte cenu oblečení nominálně, jako kolik vás stálo. Berte to relativně, jako cenu děleno počtem užití. A ještě jedno. I staré věci mají své kouzlo!


3) Pořádek může být příjemný.

a) Nebylo to tak hrozné, ale byl jsem bordelář. Smysl pro pořádek se u mě nejvíc rozvinul po mámině smrti. Mamka uklízela pořád. Asi nějak zapracovalo podvědomí a ztráta mě v tomhle změnila.
Zjistil jsem, že mi víc vyhovuje uklízet často, ale menší úseky. A když člověk najde k uklízení vhodnou hudbu, stává se z téhle aktivity dokonce příjemný relax.
b) Druhou stranou pořádku je to, že věci neodkládám, snažím se je dělat hned. V životě se mi pak nekupí ani ten nehmotný bordel.


4) Můžeme se nadchnout pro cokoliv. A život může mít tisíce smyslů.

Recykloval jsem staré koníčky a aktivity. Vařím, čtu klasickou literaturu, piji čaj.
K tomu jsem přidal cestování, hlavně po Česku. Píšu deníky a dělám spoustu dalších věcích.
Dřív můj prožitek z běžných věcí nebyl tak intenzivní. Ale nějak jsem se naučil se do všeho značně zapálit. Můj život má desítky významů, připadám si bohatý, i když má je má výplata nic moc.
Jen pozor na absťáky. Občas mám pocit prázdnoty, když jsem se delší dobu některé věci nevěnoval. A sladké nicnedělání je taky občas potřeba ;).


5) To, že nezískáš to, co chceš prostě není konec světa.

Moje první láska. Ten zidealizovanej chlap, kterej vlastně tak svělej není. To je zatím má největší tužba. Ale našel bych i jiné příklady. Třeba škola, která nevyšla. Upřímně, víc mě mrzí ta, kde jsem byl necelý semestr, než ta, kde jsem byl přes pět let.
Věci prostě občas nevycházejí. Pokud nejde o tvé zdraví, budeš tu, i když to nevyjde. A když se člověk smíří s tím, že to někdy dopadne třeba i špatně, najde zase sílu jít dál a zažít pěkné věci, které třeba ani nečekal.


6) Některé hádky jsou zbytečné.

Jo můžeš mít pravdu... Ale když umíš být silný a člověka naprosto nesetřít, může to být ve výsledku lepší. Můžeš si pak jako kompenzaci postěžovat kamarádovi se stejnými názor jako ty. Ti nejsilnější nepotřebují ani to.
V životě se hodí dělat si spíš přátele než nepřátele. A přítel může být i ten, se kterým se na některých věcech neshodneš.


Původně v tomto příspěvku bylo 12 bodů. Rozdělil jsem nakonec příspěvek na dvě části. Můžete se tedy těšit na šest dalších bodů, které se zde objeví brzy.

Colton's Creek - Focení mlhy ve Zlosti

Jo, v nadpisu tohohle článku jsem si dovolil přejmenovat místo mého dětství. Vesnici, kde naše rodina mívala chatu.

V tomhle příspěvku se vrátím k jedné příjemné vzpomínce. Jsou to právě tyto vzpomínky, co mě značně tvaruje. Vzpomínky mám spojené se svou osobní spiritualitou a dávají mi sílu kráčet dál.

Místo oslavy
Byl jsem zrovna v kvartě na osmiletém gymnáziu. To odpovídá deváté třídě základní školy. Ještě nedávno jsem byl celkem osamělý. Ale na školním výletě na konci tercie jsem se však dal do řeči s několika lidmi.
Blížili se narozeniny jednoho spolužáka a já o přestávce zaslechl, že několik lidí, se kterými jsem se začínal bavit řeší, kde uspořádat oslavu. A já měl k dispozici dokonce dvě chaty!
Jedna z těch chat se nachází poblíž Příšeří. Tu dodnes vlastní naše rodina, konkrétně bratránek a sestřenka. Druhou chatu vlastnili prarodiče z druhé strany rodiny. Děda však chatu po babiččině smrti prodal. Dnes už to tedy není naše území. Tenkrát ale bylo!
Tahle chata se nachází v Zlosti, což je malá vesnice poblíž Malého města a byla tedy tenkrát vybrána pro pořádání oslavy.

Oslava bez alkoholu
V té době už jsem pil. Proto tahle akce byla atypická tím, že byla bez alkoholu. Sešlo se nás šest. Na každého byl příděl dvou lahví kofoly na noc. Měli jsme nějaké občerstvení typu brambůrky a čokoláda. Zábavou byl Playstation 2 mini, na kterém se dali kromě hraní her pouštět i videa.
Dalším bodel zábavy byla hypnotizační spirála. Pokoušeli jsme se tedy navzájem hypnotizovat, ale ani trochu to nefungovalo.
Střídali jsme se v pokusech v GTA Vice City rozmístit bomby minivrtulníkem. Oheň v krbu příjemně hřál.

Až téměř psychedelický stav
Pamatuji si, jak jsem před akcí samotnou řešil, abychom každý měli vlastní postel. Proto jsem vybral tuhle chatu, byla větší než chata v Malém městě a měla více lůžek. Pravdou je, že na téhle oslavě se ve výsledku nešlo spát vůbec. Byla to má první noc beze spánku. A na rozdíl od probdělých nocí v atakách, tohle bylo příjemné!
A tím tedy k okamžiku, na který jsem dnes vzpomínal a díky kterému mě napadlo psát tenhle příspěvek.
Pamatuji si, jak jsme několik hodin po půlnoci vylezli před chatu. Byla tajuplná mlha. Mlha, která byla silně mýtická, opojná, přátelská a snad i čarovná. Pokoušeli jsme se s kamarádem mlhu s bleskem fotit. Nedostatek spánku byl, jak jsem říkal velmi příjemný. Byl to netradiční pocit. A pro mě asi silnější než leckterá opilost. V té době jsem noci miloval a často měli silné kouzlo, tohle bylo ale asi to nejsilnější.
K ránu nám také na chvíli sjela únava a pobíhali jsme kolem chaty. Pak už byl čas uklízet a vydat se na první ranní vlak. Rozdělili jsme se na dvě skupinky. Má skupinka šla zkratkou, úzkou chodbou ve skalách poblíž vodní elektrárny. Sešli jsme se na nádraží. Padlo na nás vyčerpání. Vlakem jsme se vrátili do Malého města a doma jsme pak dlouho dospávali spánkový deficit.

Pár slov závěrem
I když se tahle akce konala bez kapky alkoholu, rád na ní vzpomínám. Měla své kouzlo. Jen je mi líto, že paměť už slábne. Nemůžu si teď vybavit, jestli jsme v průběhu noci byli na průzkumu na zdejším hradě. Myslím, že mi nedávno říkal kamarád, že ano.
Nejen samotné vzpomínání a psaní vzpomínek sem na blog mě nabíjí. Ještě víc mě nabíjí to,  že se o vzpomínkách bavíme s přáteli. Až na jednoho člověka se přátelím a jsem v kontaktu se všemi lidmi, co na této akci byli. Na tuhle akci alespoň jednou za rok přijde řeč.

Rok v práci

Už je tomu rok, co mám práci. A jsem za to rád. To, že jsem zaměstnaný mírní to, že ta škola asi nedopadla. Chtěl bych říct, že celé ty roky k něčemu byly, ale když se nad tím zamyslím, tak rok v práci mě naučil mnohem víc než pět let na vysoké. 

Ze školy si totiž skoro nic nepamatuji a praktické dovednosti mi to tak nějak nedalo.

Teď k tomu, co mi dala práce

1) Odpadl stres s komunikací

Tohle je nejvíc patrné, když telefonuji. Dřív jsem každý telefonát odkládal a byl jsem dost nervní. Jenže, jak v práci telefonuji snad každý den, jsem na to tak zvyklý. Zavolat třeba někam na úřad nebo se někam objednat už prostě není problém. 

Kromě telefonu jsem se značně zlepšil v psaní mailů a formální komunikaci s lidmi.

2) Umím si vše lépe rozplánovat

Naučil jsem se dělit si práci na přiměřené díly, které jsou pak lépe zvládnutelné. Lépe si vše načasuji a nastavuji si optimální rutinu, která je nejvíce produktivní.

3) Nejsem tak líný

Jsem více aktivní. Nejen v práci, ale i v běžném životě. A to je podstatná věc. Také věci téměř neodkládám.

4) Umím hledat řešení

To, že se něco občas pos*re, s tím se prostě musí počítat. Dřív jsem z toho měl panickou hrůzu. Během pracovního procesu je to běžná věc. A některé úkoly v samotném zadání obsahují hledání řešení nějakého problému. Mé řešící schopnosti se rozhodně za ten rok zlepšily.

5) Víra v sebe

Dlouhou dobu jsem se bál, že mě nikdo nezaměstná, protože mám psychózu a invalidní důchod. Teď jsem mnohem klidnější. Tuhle práci jsem získal velmi snadno. Můj šéf mi navíc před rokem na pohovoru řekl velmi kladné věci. Došlo mi, že na pohovorech vlastně působím sympatickým dojmem. Ten předchozí jsem sice nevyhrál, ale alespoň jsem postoupil do druhého kola, kde jsme byli jen dva.

Na druhou stranu má moje práce i některá negativa. Plat je nízký a není zde možnost kariérního růstu. A já jsem vlastně celkem ambiciózní. Zatím však měnit nechci.

Ve víru mysli

To, že jsem asi vyletěl ze školy jsem ze začátku bral celkem sportovně. Pak na mě padla úzkost.

• Dal jsem si chloprothixen. 
• Uběhlo šest hodin a sešel jsem se s přáteli.
• Přemýšlel jsem, jestli když budu pít, vytáhne mě to ze špatné nálady nebo jestli alkohol nepovede do větší depky.
• Ukázalo se, že alkohol tlumí šok a je mi po něm lépe.
• Celkem jsme s přáteli pili.
• Pak jsem začal klimbat a taky jsme se rozešli do svých domovů.
• Uvařil jsem si bezkofeinovou náhražku kávy a pustil záchytné songy.
• Podíval jsem se na fotky, které mi způsobili zase jiný stav depky. Jo fotky z puberty... A o tom tu teď chci psát.

Fotky z dávna

Kamarád mi před nějaký časem poslal fotky z doby střední. Jedna z nich je pro mě obzvlášť cenná.

V tomto albumu fotek jsem v první části pouze jako křoví. Jsem na všech fotkách někde v pozadí. V druhé polovině jsem focen z blízka, to proto, že se vášnivě líbám se studentkou ze zahraničí. Tyhle fotky jsou fakt dost úlet. Ale cennější jsou pro mě fotky, kde jsem jako křoví. 

Na jedné z prvních fotek sedím s kamarády u stolu a jsem velmi nenápadný. Na další stojím opodál od mé skupinky a tvářím se tragicky. No spíš nenápadně, ale já to beru jako tragicky proto, že si přesně pamatuji, co se mi honilo hlavou. Na koho jsem se díval a jak moc to bolelo.

Asi jsem fakt masochista. Jsem fakt rád, že tahle fotka existuje. Že mi připomíná tu chvíli, kdy jsem tak trpěl. Asi proto, že v tuhle chvíli jsem byl tak nějak nejvíc na živu za celou tu dobu, co žiju. Tu zahraniční studentku jsem vlastně sbalil jako důsledek toho, jak moc bolel pohled na jistou osobu.

Myslím, že tahle vzpomínka už navždy bude velmi hluboká.

Šok - konec studia!?

Měl jsem za to, že mám studium přerušené do června.
Ale asi bylo přerušené do ledna. A já se nějakou dobu nepodíval na mail. Zdá se tedy, že mé studium bylo ukončeno.
Co na to říct, je to šok. Nejhorší část toho šoku je, že na jisto to budu vědět až v pondělí. A tak mi to bude viset celý víkend nad hlavou. Mail na studijní jsem už napsal.

Na jednu stranu, jestli studium skončilo, tak se mi i uleví. Diplomka je napsaná po třech letech psaní jen na 60% a mé současné znalosti jsou horší než absolventa prvního semestru. A v oboru stejně pracovat nechci.

No, jestli jsem tedy opravdu skončil, tak hned příští týden začnu pracovat na věcech, co bych chtěl dělat a nebude tu už žádná otravná diplomka.