Na poslední chvíli

Silvestr... Konečně zmizela kocovina z předevčerejška, i když vstávání bylo stejně krušné. Nikam v Nemám ještě nakoupeno, ale nikam zatím nespěchám, ranní kafe jsem pil snad hodinu. Dnes si určitě koupím nějaké dražší cigarety. Žluté Davidoff... Ty jsem kouřil ten večer, kdy jsem naposledy pořádně mluvil se svou první láskou. Pocit motýlů v břiše se už ale hlásí.
Silvestr je pro mě typický jednou věcí. Uvědomím si, že utekl další rok a já jsem stále nezadaný. Vždycky tajně doufám, než večer skončí a začne další rok, čirou náhodou potkám někoho nového. Někoho, na koho čekám už roky. Rozum mi sice říká, že je to nepravděpodobné, ale opojná nervozita mi našeptává, že nesmím přestat snít. Dnešek bude v komorním počtu a vzhledem k tomu, že budeme na chatě celkem od civilizace, není tu tedy možnost, že se náhle zjeví nějaký dosud nepoznaný princ na bílém koni. Nezapomínejme však na americké romantické komedie. Třeba se někomu porouchá automobil na silnici před chatou a tak dále a tak dále. Když se má něco stát, tak se to prostě stane, nehledě na to, jak moc je to nepravděpodobné.

Novoroční předsevzetí

Rok 2015 je téměř u konce. Přichází vzpomínání a bilancování. Otevírá se tudíž prostor pro každoroční otázku: A co dál?
Jsou lidé, kteří neslaví Valentýn. Věřím, že tato skupina se částečně kryje se skupinou typu "Nedávám si předsevzetí, je to blbost, mé jediné předsevzetí je předsevzetí si nedávat."
Já jsem ten typ, který patří pouze do jedné z těchto skupin. Valentýn neslavím, ale předsevzetí si dávám. Samozřejmě ne vždy vše dodržím, ale je pěkné začít nový rok s novou motivací. Letos však budu střízlivý, a nebudu si stanovovat žádný přehnaný cíl.

1) Nebudu se snažit svůj život změnit během chvilky.
Takové odhodlání dlouho nevydrží a já pak akorát prodělám hypomanii a stejně nic kloudného neudělám. Tohle je moje hlavní předsevzetí pro budoucí rok.

2) Naučím se být více empatický a altruistický.
Řekl bych, že schopnost empatie se u mě od puberty značně zvýšila. Neumím však empatii pořádně projevit. Rád bych se naučil člověku pomoci zlepšit náladu. Je to schopnost, která se mi velmi líbí a přijde mi také praktická. Četl jsem také hypotézu, že lidé, kteří dbají o štěstí jiných jsou sami šťastnější a také bývají zdravější. Ale více mě však k tomuto předsevzetí motivuje něco jiného. A to buddhistický princip karuna. Omluvte, pokud ho zde špatně popíšu, četl jsem na tohle téma málo. Jedná se o myšlenku, že máme soucítit s lidmi, co trpí nebo strádají. Pomocí soucitu s druhými se naučíme vyrovnat s vlastním utrpením. A teď něco z vlastní hlavy. Věci, které jsou všeobecně chápány za smutné či negativní mě naplňují zvláštním druhem úzkosti. V tomto světě vidím neviditelný princip, který vystupuje v roli antagonisty. Nechci nečinně přihlížet. Podat někomu pomocnou ruku je adekvátní postup, jak se zbavit pocitu, že lidé jsou naprosto bezbranní vůči tomuto principu.

3) Vzdělám se samostudiem v oblasti psychiatrie.
Život mi možná za celkem krátkou dobu nabídne příležitost, kde znalost základů psychiatrie bude výhodou. Zatím nebudu říkat, o co přesně jde, ale i tak by se tyto znalosti mohly hodit. Vzhledem k tomu, že mám psychózu by mi přečtení psychiatrických skript mohlo pomoci se v sobě orientovat a posílit tak vlastní emoční gramotnost.

Předsevzetích mám samozřejmě více, tyhle tři mi však přijdou nejvíc podstatná. Přeji vám úspěch v následujícím roce, ať už pro něj máte nějaké předsevzetí nebo ne.

Noční život

Vánoční deprese pomalu přechází do nálady typické pro nenaplněné mládí. Myšlenky z včerejška jsou obohaceny odpolední procházkou. Myšlenky dneška jsou palčivé, ale zdaleka nejsou nové. Jako správný gay pozoruji život "nočních žen" s okouzlením a už několikrát mě napadlo prožít si mužskou alternativu jejich bouřliváctví. Bohužel však nejsem noční tvor. A mé touhy značně kolísají, ve chvíli kdy jsem šťastný. Vzhlížím k nim jen ve chvíli citové frustrace. Noc je kolébkou všech, kteří chtějí románek velmi rychle. Často když přijde den, románek je u konce. Noc však neláká pouze lidi, kteří jsou takzvaně do větru, má omamující vliv i na romantiky. Silně doufám v náhlou lásku, proto přišlo nemálo nocí, kdy jsem nasadil masku lehkovážnosti a snažil se být ve vhodnou chvíli na tom pravém místě. Mé mimikry však byly tak chatrné, že jsem již po chvíli byl prozrazen. Kdo je za dne oddaný slušňák vypadá v svitu lamp jako ubožák. Králem noci se stává vždy ten, na kterého si během dne lidé ukazují a prohlašují ho za nestydu. 

Noční život mi přijde mimo jiné vyčerpávající. Nazval bych ho dokonce požíračem mládí. A noční život není vhodným šatem pro každý věk. Navlečte padesátiletého do šatů mladíka, přidejte lehkovážnost, promiskuitu a jiné doplňky mladých a máte bytost hodnou politování. Ale nebudu krutý. Přiznám, že noční život má své stálice. Nevěstky, kterým kosa jménem zenit nesňala věnec atraktivity a jejich protějšky Don Juany věku kmetů. Nejen jejich tělo je po letech sterilní, sterilní je i jejich potenciál. Plytká životní náplň utopila sny, udusila uznání a upálila moudrost.

Noci, nežádám tě o mrzké potěšení. Pokud máš požehnat mé vášni, sveď mě na stejné místo ve stejný okamžik s podobným snílkem, který si masku bezduché vášně navlékne jen pro to, aby osudové seznámení bylo obohacené o buřičskou extázi.

Čas vzpomínání

Posunul jsem se dál nebo mé současné myšlenky jsou pouze obrannou reakcí mého podvědomí? Konečně po všech těch letech mám chuť přestat se utápět v minulosti. Na minulost se už totiž nedokážu dívat nostalgicky, minulost je děsivá. Děsivá je tím, co všechno čas dal a zase vzal. 

Vánoce jsou ideální čas k vzpomínání. Další důvod, proč nemám rád Vánoce a nejradši bych je neslavil. Letošní Vánoce mi obzvlášť vadilo vzpomínání mých příbuzných typu "když jsi byl malý". Obludná melancholie Vánoc... Samozřejmě že občas nezavzpomínám, ale teď chci řešit pouze přítomnost. A v budoucnu přítomnost budoucí. Nechci se dál upínat na mládí a chci být dokonce trochu napřed. Chci se už teď smířit s tím, že mládí jednou odejde. Ale stáří je přece tak děsivé. Tedy pokud máme před sebou někoho, kdo ve stáří nedělá nic jiného než vzpomíná na to všechno, co už je pryč a co se už nevrátí.

Ne takhle skončit nechci, je třeba pořád jít dál... 

Druhé přiznání

Cítím se sklesle, zažívám pocit silné deziluze. Na jednu stranu, se mi ani nechce dotknout klávesnice, na druhou stranu mi pomůže to, když si tady vyliju srdce. Rozhodl jsem se tedy, že se budu o něco méně cenzurovat, a přiznám barvu. První coming out, který jsem tu učinil, bylo přiznání toho, že mám psychózu. Nyní přichází coming out druhý. Čeho se týká? Tenhle příspěvek se bude točit okolo sexuální orientace. Možná jste si všimli, že když píšu o zamilovanosti, dost mlžím tím, že píšu osoba nebo člověk. Koho jsme tedy v minulosti miloval? Mé osudové lásky byly muži. Projdu však svou sexualitu postupně, podle toho, jaký náhled jsem na ní měl. V době, kdy jsem začal vnímat existenci sexuality, tedy dobu krátce předtím, než začala puberta a v jejích začátcích, jsem si myslel, že mě jednoznačně přitahují ženy. Veškeré mé dětské lásky se týkali žen. Kolem 13 let jsem u sebe zpozoroval, že mě fyzicky přitahují někteří muži. Začal jsem si tedy myslet, že jsem bisexuál. To jsem si myslel poměrně dlouhou dobu. Okolo šestnácti jsem si snažil aktivně najít přítelkyni. Postupně se však má náklonnost stočila výhradně k mužům. Dlouhou dobu jsem latentně miloval jednoho svého vrstevníka. Ve chvíli, kdy jsem si urovnával, jak na tom jsem co se orientace týče, uvědomil jsem si také, že jsem do něj až po uši zamilovaný. Už delší dobu mu říkám "ty víš kdo". Byla to neopětovaná láska a tyto city měly ohromný vliv na propuknutí psychózy. Svým přátelům jsem přiznal barvu v 18 letech. Vy víte komu jsem však city vyznal o něco dříve a několik týdnů na to jsem měl jsem první ataku. Když jsem se dostal z nejhorších příznaků zlomeného srdce, začal jsem aktivně randit s mužskými. Nenašel jsem však nikoho, ke komu bych něco cítil. Zpozoroval jsem, že k mé smůle mě přitahují výhradně heterosexuálové. Po třetí atace jsem si začal uvědomovat, že ztrácím chuť na sex. Začal jsem si myslet, že ve skutečnosti jsem asexuál. Co je zvláštní je to, že city naopak značně zesílili. Nikdy jsem nebyl promiskuitní, svoji první sexuální zkušenost jsem však měl velmi brzy. Počet zkušeností by se však dal spočítat na prstech jedné ruky. Příležitostí mít s někým sex bylo poměrně dost, ale vždy jsem uměl dotyčného odmítnout. To je také důvod, proč se mi dotyčný často už neozval. To mi nevadilo, protože nemám zájem o někoho, kdo požaduje sex na prvním rande, myslím, že to o člověku něco vypovídá. V době, kdy jsem si uvědomil, že mě sex nějak neláká, přemýšlel jsem znovu o tom, že bych si našel přítelkyni, která je na tom podobně. Došel jsem však k závěru, že by to neklapalo. Muži mi prostě mnohem více imponují. Konec první části.

Část druhá:
K tomuto příspěvku se vracím po měsíci. Potřeboval jsem nějakou dobu na to, abych vstřebal vše co se stalo krátce po tom, co jsem tento článek rozepsal. Seznámím vás však s tím, v jakém bodu života jsem se zrovna nacházel. Za život jsem skutečně miloval dvakrát. První láska byl spouštěč psychózy. Když jsem se zamiloval podruhé, tak tyto city směřovaly k muži, který má paranoidní schizofrenii. Prognóza není dobrá. Je na tom špatně a to už se z toho nejspíš nikdy nedostane. Žije v neustálých bludech. Pojítko jeho bludů je symbol, na kterém si vystavěl svůj domnělý svět. Byl pátek, s kamarádem jsem byli tohoto muže navštívit. Ze začátku mluvil relativně normálně, poté však začal mluvit o svém světě. Vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy se ptal, kolik mám u sebe peněz. Začal mě přesvědčovat, ať si s ním dám nějakou drogu, kterou nijak zvlášť nespecifikoval. Napadlo mě, že by to mohl být pervitin. Odmítl jsem ho a odmítl jsem mu půjčit. Když jsem se vraceli domů, můj svět se začal bortit. Z toho důvodu, že můj svět byl zase vystavěný na lásce k němu. Usínalo se mi těžce a vstával jsem rozladěný.
Považuji za důležité zmínit, že jsem 3 roky dobrovolně držel celibát, důvodů bylo více, především jsem si však myslel, že jsem naprosto frigidní a měl jsem z intimního kontaktu hrůzu.
A teď, jak vše pokračovalo. Odpoledne druhého dne jsem vše vyprávěl u cigarety kamarádce. Postávali jsme na balkóně a jako vtip jsem pronesl větu, že bych se měl vykašlat na celibát a ze zoufalství se s někým vyspat. Měl jsem tím na mysli poměr s mužem. A jelikož žiji v malém městě, šance, že potkám muže, co by o mě měl zájem je minimální. Jenže... Rozhodl jsem se, že s touto kamarádkou zajdu na půl hodiny do hospody, dát si alespoň skleničku vína. Usedli jsme a čekali jsme než přijde její nápadník, se kterým se domluvila, že se sejde. Přišel. A nepřišel sám, přišel s celou partou chlapů. Jeden z nich měl na sobě atypické oblečení, které jako by vypadlo z bludného světa mé druhé lásky. (Že by nějaké znamení?)Až po půl hodině jsem začal měl pocit, že toho chlapa znám. Až když jsem byl na odchodu, ukázalo se, že ho skutečně znám. Kdysi jsme byli na rande. Za celou dobu, co mám diagnostikovanou psychózu, mě ve světě randění nechali pouze dva muži po zjištění tohoto faktu. On byl jeden z nich. Byl jsem na odchodu, on mi však kupoval další alkohol a přesvědčoval mě, abych ještě zůstal. Nakonec jsem skutečně odešel, ale on odešel se mnou. Co se dělo pak? Ukázalo se, že nejsem naprosto frigidní a po třech letech jsem porušil celibát. Viděli jsme se ještě? Ano, hned další den jsme měli oficiální rande. Domluvili jsme si ještě rande další, ale už se neozval. Upřímně, ani mi to nevadí, kdyby mi to vadilo, ozval bych se sám. Zjistil jsem ještě, že si nedávno prohlížel mé fotky na internetové seznamce.
V následujícím týdnu na mě dopadal pocit viny. Měl jsem však pocit, že tohle je nový začátek. Že konečně zapomenu na svou druhou lásku. (Budu mu muset časem vymyslet nějaké krycí jméno, abych si ulehčil psaní :-D.) Staré city se však postupně začaly znovu hlásit. A to i přes to, že jsem byl na rande s někým dalším. Byl to zajímavý měsíc, zdálo se, že vesmír se snad snaží o to, abych přestal být nezadaný. Kamarád, komu jsem se nedávno vyoutoval, (svěřil se mu, jak to mám se vztahy a orientací) mi jednoho dne zavolal, že o mě vyprávěl svému kamarádovi a zeptal jsem, jestli mu může dát mé číslo. Jak to tedy vypadá teď?
Stále miluji svou druhou lásku. Došlo mi, že je to bezpodmínečná láska, nemám žádný důvod tohoto člověka milovat, ale přesto ho miluji. Nezavírám však nadobro dveře před láskou novou. Nepotřebuji zapomenout na staré city, aby mohly vzniknout city nové. Koneckonců, má první láska ztratila svou sílu až ve chvíli, kdy jsem se podruhé zamiloval.

Jen dobře nestačí

Facebookové profily procházím jednou podle pomyslných kategorií, do kterých jsou lidé seřazeni podle toho, při jaké příležitosti jsem je poznal. "rande na slepo","spolužáci, kteří vyletěli ze školy." "lidé z blázince" a podobně. Nedávno jsem procházel třetí zmíněnou skupinu a to po celkem dlouhé době. Zpozoroval jsem, že někteří mí staří známí se nejenže stabilizovali, ale zároveň se jim splnily sny, o kterých dříve mluvili. A já? Vím, neměl bych svůj život příliš srovnávat s životem ostatních. Ale jaké sny jsem si splnil já? Už je to několik let, co jsem se dostal z nejhoršího, přesto jsem si splnil jen malé sny. Proč? Jeden z důvodů je, že jsem zapadl do vyjetého stereotypu. Je pohodlné jet stopou, kterou jsem si už řádně vyšlapal. Ale jestli nezkusím nějaký jiný směr, přijde dříve nebo později syndrom vyhoření. Kdysi jsem četl článek o tom, že pokud se chcete změnit, musíte se dostat ze své komfortní zóny. Když se zamyslím, tak jsem za poslední dobu opravdu zkusil něco nového. Avšak byly to samé jednorázové akce, nic z čeho by se vyvinula nějaká nová stálá aktivita.
...
Počkat, sny mám pořád stejné! Znamená to, že mám tedy jet dál vyjetou stopou a časem si tyto sny splním? NE! To, že ani po letech tyto aktivity nevedly k splnění daného snu znamená, že to je špatná cesta. Je třeba zachovat sny, ale zkusit se k jejich naplnění dostat jinou trasou.