Tajuplný automobil

Povím vám pohádku na dobrou noc. Příběh, který vám teď budu vyprávět začal v létě, kdy hvězdy na letní obloze byly mnohem větší, než jsou dnes.

Toho léta propadl mladý Colton Indigo toulkám nočním předměstím. Spatřoval v těchto procházkách cosi romantického. Zhluboka vdechoval vůni letního vzduchu a toužil jen po jediném. Záhadě, na jejíž rozluštění bude potřebovat alespoň několik let. Možná, že ve chvíli kdy poprvé v mysli vyslovil tohle přání, padala hvězda. Colton brzy našel svou tajuplnou záhadu v něčem naprosto prostém. Možná tomu tak bylo proto, že Coltonovi bylo teprve čtrnáct let a svět byl pro něj zahalen rouškou neznalosti, která se s věkem zmenšuje. Co byla Coltonova záhada? Automobil parkující uprostřed pole téměř každý páteční večer. Colton několikrát prošel kolem automobilu a snažil se prohlédnout skrz okénko, zdali nespatří řidiče. Bohužel marně.
Čas utíkal a pro Coltona se stalo tradicí čas od času zkontrolovat, zdali zde automobil  stále stojí. V té době ještě nepřemýšlel, kdo je uvnitř. Ptal se jen na to, proč tu je. Po nějaké době se zdálo, že automobil zmizel.
Jelikož tohle místo bylo Coltonovo oblíbené, zažil zde dokonce situaci, která už k dospívání patří. Uprostřed vášnivých polibků se ozval zvuk motoru. Colton si myslel, že on a jeho společnost budou přejeti vozidlem, které se šílenou rychlostí přehnalo jen kousek od jeho nohou. O hodinu později zaslechl Colton z chaty, v které právě přebýval, zvuk divoké jízdy.
Roky plynuly a Colton pomalu zapomínal na to, že kdysi chodil kontrolovat, jestli se automobil znovu neobjevil na jeho tulácké trase. Vzpomínka však nezmizela na dobro.
Na tachometru se mihlo číslo 20 let. V tu dobu už měl Colton za sebou nešťastnou lásku a dvě ataky. Zdálo se však, že přišlo dobré období. Studium na vysoké škole a velké město plné příležitostí. Schůzka za schůzkou, Colton pomalu nestačil dávat košem osobám, kterým se zalíbil. Cíl jediný, potkat někoho, kdo přinese osudovou příležitost, která změní jeho život. Zdálo se, že snad i návštěvy v posilovně začínají být vidět. Volné oblečení, které dříve krylo vychrtlé tělo nahradily upnuté kousky. Navíc se Colton ponořil do studia, jako ještě nikdy. Po několika měsících bez brigády sehnal nakonec i přivýdělek v jedné fabrice. Vše se začalo kupit, přišlo vyčerpání, ale Colton si nestěžoval. Stres mu dodával pocit toho, že žije.
Colton však stále z části žil ve světě, který přinesla první a druhá ataka. Našel si dokonce kamaráda pro podivné rozhovory. Říkejme mu Kočičí Mág. Colton považoval Kočičího Mága za zvláštního člověka, měl totiž odpověď na každou otázku. Z rukávu dokázal vychrlit spoustu zvláštních teorií a měl slabost pro jistou zelenou bylinu. Dlouho tuhle bylinu sháněl. Jednoho dne se poštěstilo a Kočičí Mág se rozhodl o tuto bylinku podělit s Coltonem. Colton už požil tuhle bylinku v době, kdy byl již považován za blázna. Bylina však nikdy šílenství neprohloubila. Jedné osudné noci však přivodila Coltonovi třetí ataku. Během probdělé noci si Colton povšiml, že před oknem parkuje automobil. Přední světla neustále blikala. Colton začal mít pocit, že se jedná o ten stejný automobil, který dříve vídával ve svém rodném městě. Napadlo ho, že mihotavé světlo je určeno jemu, proto z okna svítil mobilním telefonem, aby dal najevo, že si signálu všiml. Získal svou odpověď na otázku, proč se v jeho životě tohle vozidlo objevilo, i když je tato odpověď poněkud šílená šílená. Ten automobil je projevem jeho osudu.
Ataka odezněla, přesto se čas od času vrátil k této vzpomínce. Začal se ptát na novou otázku, kdo je v tom vozidle? Napadlo ho několik osob, i když některé si do vozidla dosazoval s nadsázkou, protože to byly postavy imaginární. Jednoho dne si uvědomil, že vlastně jednou spatřil tvář člověka, který byl uvnitř vozidla. Tu tvář spatřil v zrcátku uvnitř vozidla. Ano byl to on sám, jednoho dne totiž seděl na zadní sedačce. K tomuhle zjištění přišel, když si dal tenhle automobil, jakožto význačný symbol svého života, do kontextu druhé ataky. Colton skutečně během druhé ataky cestoval podobným vozidlem. Vzpomněl si i na ženu, co seděla na sedadle spolujezdce. Mezi ní a jednou z imaginárních postav, které si dosazoval do tohoto vozidla je značná podobnost.
Všechny Coltonovi teorie jsou podivné a je si toho sám vědom. Šílenství však někdy ztratí část své šílenosti, když si svět, ve kterém žijeme, představíme jen jako souhru symbolů a stezek osudu.
Čeká Coltona ještě nějaká osudová jízda, nebo už nadobro vystřízlivěl z dob svých toulek?

Stále ty stejné chyby

Krátce po tom, co jsem napsal předchozí příspěvek, jsem ho chtěl raději smazat. Pak jsem si to rozmyslel. Alespoň demonstruje věčnou chybu mého současného bytí. Posedlost změnit vlastní život během krátké chvíle. Tenhle problém souvisí s něčím, co jsem v jednom z předchozích příspěvků popsal jako materiální období. Zatraceně dobře vím, že mě tenhle styl uvažování ničí, ale nedovedu přestat. Neustále se nutím k tomu, abych věřil, že to tentokrát přinese ovoce. Silná myšlenka je droga, kterou nemůžete jen tak vysadit, protože cítit její sílu vám dává pocit, že jste sami silní. Třeští mi hlava a moc jsem toho dnes nestihl.
 V posledních dnech mě doprovází píseň plná vrzavých tónů. Nedokážu tuhle píseň přestat poslouchat. Je zároveň světlem a zároveň krví. Je šílenstvím, kterému pevně věřím. Je světlem, které ozáří okamžik takovým způsobem, že se život jeví jako něco prokletě krásného. Je krví, která utíká z žil a já tohle krvácení nechci zastavit, protože díky němu zažívám opojné delirium. Je šílenstvím, ve kterém chápu vlastní zkázu jako procítěný obraz.

Kafe, cigareta a teď

Moje životní síla je poslední dobou nepatrný plamínek, který čas od času začne prskat. Přitom dobře vím, že má přirozenost je být pořádný oheň. Ano, musím se svým životem něco dělat. Už jen proto, že čím jsem starší, tím rychleji ubíhá čas. Je příliš brzy na to dohořet a tak je životní restart nutností. Zkusím něco, co jsem zkoušel už dříve. Dát si kafe, cigáro a říct si teď. Teď půjdu za svými sny! Kdo ví, třeba to tentokrát vyjde. Rychlovarná konvice klapla, je načase zalít kávu. Za 15 minut se můj život začne měnit k nepoznání.

Heraklovy sloupy

Vrátím se nyní ve vzpomínkách k poslední dovolené, na které jsem byl a také ke snům, které se mi v minulosti zdály. Často mě posedly myšlenky týkající se hledání Atlantidy a něco málo jsem na tohle téma načetl. V mysli mi utkvěla jedna věc. Atlantida se měla nacházet za Heraklovými sloupy. Ty se měly nacházet na konci známého světa během antiky. Tedy za Gibraltarským průlivem. Často se mi zdály sny, kdy jsem se vydal na Pyrenejský poloostrov. Došel jsem na pobřeží a v dáli spatřil konec světa. Pro upřesnění, v mých snech se zde skutečně nachází konec světa. Ten představuje pouze prapodivně temné moře. V takovém snu se vždy silně zadívám na tu temněmodrou hladinu a pociťuji nepopsatelnou extázi tajuplna. Byl jsem dvakrát na dovolené ve Španělsku, ale podobný pocit jsem při pohledu na moře nepociťoval. Tohle léto jsem se slunil u Černého moře, které jsem letos spatřil poprvé. Cítil jsem zde podobný závan tajuplna, jako ve snech. Heraklovy sloupy pro mě získaly nové umístění. Snová krajina je zvláštní, působí na mě, jako by se po ní rozprostíral závoj tkaný ze snů lidí, kteří žili před námi. A část jejich mysli jakoby zde nadále přebývala. O to podivnější je, když podobný pocit cítím v bdělém stavu.

Pošramocená duše

Nezamilovávám se do šťastných lidí. Dříve tomu tak bylo. Proč tomu tak bylo a proč se to změnilo? Už dříve jsem trpěl depresemi. A láska k člověku, který má v životě štěstí v sobě skrývala touhu. Touhu získat od dané osoby krapet štěstěny pro sebe. Jenže, ... došlo mi, že jsem schopný si své vlastní štěstí vytvořit. A také mě uchvátily smutné příběhy. Je v nich spousta poezie a pokud se cítím smutný, veselá píseň nepomůže. V depresích si nepouštím komedie, naopak dívám se na psychicky náročné filmy se špatným koncem. Veselé věci mi v depresi připomínají, že já zrovna šťastný nejsem a je mi z nich ještě hůř. Když najdu v něčem smutném to krásné tmavě modré kouzlo, přijdu na to, jak se i v normálním životě se smutkem vyrovnat. K tomu, že se zamilovávám do osob s pošramocenou duší přispívá také to, že s věkem jsem snad začal být trochu více empatický. Šťastný člověk, ať si jde někam tančit a opěvovat své veselí, buď mu osud přeje a nebo už se naučil jak být šťastný. Ale ten, komu se smůla lepí na paty nebo prostě jen propadá smutku, ten v mých očích zrovna potřebuje lásku mnohem víc. Z některých neblahých událostí, co přináší život mám strach, protože jsem je ještě nedokázal pochopit a vyrovnat se s nimi. Ale z věcí, jako je například psychóza strach nemám. A neblahými situacemi, kterých se nebojím, jsem přitahován. Mám nutkání být danému člověku nablízku Štve mě však, že některé emoce neumím vyjadřovat navenek. Ale třeba je i tohle věc, kterou mě čas a zkušenosti naučí. A možná se i strach z jiných událostí s věkem zmírní. Nyní mám například panickou hrůzu z pohřbů a věcí týkajících se úmrtí. Vlastní smrti se nebojím, ale smrti někoho jiného ano. Odchod blízkého člověka je něco, co nedokážu pochopit, zaplňuje mě to směsicí emocí, například vztekem na přirozený řád přírody. Dále nevím, jak někomu vyjádřit soustrast. I když cítím smutek druhé osoby a chtěl bych být oporou, nevím co říct nebo jak se chovat. Tohle je pro mě tak emotivní situace, že mě uvádí do stavu strnulosti a oněmění.

Za osudem

Poslední dobou přemýšlím, jakým směrem se mám vydat, co se týče obsahu témat na blogu. Přemýšlím, zda si něco napsat jako status na osobním účtu na facebooku nebo to směřovat na blog. Také nevím, jaké zkušenosti z života blázna použít pro blogování a jaké pro pokus o prózu, která se objeví pod jiným jménem na jiné stránce. Chtěl bych zmínit, že jsem dlouhou dobu abstinoval na alkoholu a dnes jsem se po té době napil. Nebojte, bylo to s mírou, i když žádný Miroslav se v pivnici nenacházel. Má mysl je opivena, ale touha psát je značná. 

Název příspěvku zní "Za osudem". Já jsem blázen cestovatel. Ve svých atakách jsem v pohybu a v rámci největší ataky jsem cestoval snad více než 200 kilometrů. Necestoval jsem s vytyčeným cílem, dokonce jsem cestoval omylem. Sledoval jsem symboly a tak jsem téměř ani nepostřehl, že po cestě domů jsem zapomněl přestoupit. Bez jízdenky jsem pak jel dalším vlakem a mám jen matné vzpomínky na to, jak jsem průvodčímu zaplatil lístek. Vím jen, že jsem jen neřekl ani slovo. Nevím, kolik jsem platil a do jaké cílové stanice jsem si lístek zakoupil. Z kupé, kde jsem nejprve seděl, jsem se přesunul do uličky a z okénka jsem sledoval zastávky, které se míhali za oknem. V jednom městě, jehož název je pro mě dnes velkým pojmem, jsem se rozhodl vystoupit. Bylo to "ono", bylo to "to místo". Vystoupil jsem. Symboly směřovali tam, nacházel se tam totiž můj osud. Nevěděl jsem, co je to za město, nevěděl jsem ani, v jakém jsem kraji. Když jsem si prohlédl nádraží a spatřil modrou ceduli s názvem řekl jsem si, že tady se tedy nachází můj osud. Ptal jsem se v mysli, co mě zde potká a jací jsou v tomhle městě lidé.
Teď mě mrzí, že nedokážu pořádně popsat dojmy, které jsem měl, když jsem na toto místo dorazil. Četl jsem, že někteří psychotici mají značně oploštěné emoce. Ty mé byly bohatší, než v době, kdy jsem ataku neměl. Bylo to, jako bych přestal žít život, který jsem žil. Jako by můj někdejší život bylo místo, odkud jsem vyrazil na dlouhou pouť. A tahle pouť vedla do cizí země, kde jsem nikomu nerozuměl, byl osamělý a vyčerpaný dlouhou cestou. Náhle jsem dorazil sem a osud mě uvítal v kraji, kde jsem měl být už dávno. Cítil jsem se, jako bych byl na konci. Na konci něčeho, co nebudu postrádat, na konci běžného života. A tohle místo? Není ledajaké. Má magické schopnosti. Ne pro každého, ale pro mě ano. Je to místo mystického poznání.
Nebyl to konec běžného života, byl to ale velmi silný milník. Přemýšlím, že o své cestě časem napíšu ještě něco. Pro své příspěvky však nemám žádný rámec, píšu útržkovitě, podle toho, jaké emoce mě právě ovládají. Alespoň to odpovídá mé psychóze, které byla taky taková. Pro ostatní nahodilé emoce, jejichž rámec vidím pouze já sám.

Paralelně symbolická shoda

Přemýšlel jsem nad zajímavým názvem pro tento jev. Moc jsem se nevytáhl, ale to asi proto, že má slovní zásoba v latině je dosti chabá. Nuže, co tedy znamená paralelně symbolická shoda? Znamená, že v kráktém časovém období, například dni nebo týdnu se v životě člověka objeví několikrát stejný symbol z různých na sobě nezávislých zdrojů. Uvedu příklad. Dejme tomu, že symbol, který je zrovna předmětem paralelně symbolické shody, je Marilyn Monroe. Máte dlouhou chvíli a tak si pustíte film, jehož obsah předem neznáte. Hlavní hrdina zajde na večeři do restaurace v retro stylu, kde je servírka oblečená a upravená tak, aby vypadala jako Marilyn. To je první zpozorování symbolu. Krátce poté, co jste film viděli, zapnete facebook, kde vaše facebooková kamarádka sdílí příspěvek z bulváru s názvem "Krásná jako Marylin". Zde dochází k první shodě symbolů. A aby toho nebylo málo, cestou do práce nebo do školy si všimnete reklamy, která využívá fotky Marilyn Monroe, aby zaujala potenciální zákazníky. To je tedy paralelně symbolická shoda. Zažívám ji poměrně často a všiml jsem si, že nejsem jediný. Symbol nemusí být postava, může to být například místo, předmět, skladba, nemoc, cizí jazyk nebo pro filmy méně tradiční národnost, no zkrátka cokoliv, co vás napadne. Nejčastěji zažívám tento jev při sledování dvou seriálů v téměř stejný okamžik. Jeden seriál je nový, druhý naopak starý 8 let. Seriály jsou úplně jiného žánru, ale v obou se objeví stejný symbol. Není to však něco příliš častého, nezřídka se jedná o něco netradičního. Divím se tomu, jak jsem to mohl tak zajímavě načasovat, že došlo ke shodě symbolů. Zažili jste i vy paralelně symbolickou shodu? Pokud si vzpomenete, o jaký symbol se jednalo, nebojte se to napsat jako komentář k tomuto článku.

Co mi je?

Nevím, jestli jsem zde psal svou konkrétní diagnózu, nuže přinejhorším se budu opakovat. Jak to u mě běžně bývá, při cigaretě jsem dostal nápad. Abych ho mohl lépe rozepsat, je nezbytné nejdřív vysvětlit, jaký druh psychózy mám. Jsem diagnostikovaný se schizoafektivní poruchou manického typu. Při atace (epizodě) to je velmi podobné schizofrenii. Trpím silnými bludy. Zároveň tato nemoc obnáší prvky maniodepresvní psychózy. No jak jsem říkal, má nemoc je manického typu. Znamená to, že se cítím v době ataky nabytý energií, jsem zrychlený a nemůžu spát. Od doby mé poslední ataky schizoidní prvky ustoupily a trpím hlavně střídáním nálad. Nemám pouze mánii, ale i deresi. Manie, kterou mám v dnešních dnech není tolik silná, jako v dobách atak. Tato mánie se tuším označuje jako hypomanie a není tak vážná. A teď, co jsem chtěl v tomto článku říci. Psal jsem, že schizoidní prvky odezněly. Ne tak docela, v malé míře přetrvávají. A to právě, když nastoupí hypomanie. V hypomanii beru jisté věci z nemoci, jako pravdivé. Nemyslete si však, že bych v takové chvíli znovu začal trpět silnými bludy. V hypomanii si řeknu něco typu "Nebyla to pouze nemoc, byl na tom i kus pravdy." Ano vybaví se mi mé staré bludy. Ale dospěl jsem do bodu, kdy jsem schopný kritického myšlení. Proto vzpomínám na myšlenky z atak. Procházím je postupně a dávám je do škatulek. "Blud, blud, jasný blud, tohle nebylo zas tak zcestné, něco na tom je, tohle byl blud, tohle taky, ale tohle je spíš osobní filosofie." Nikdy jsem neudělal žádnou tlustou čáru za epizodami nemoci. Chci mít svou nemoc na očích a co nejvíc objektivně zhodnotit její jednotlivé části. Nemoc pro mě nebyla pouze nemocí. V jejím průběhu jsem si snažil udělat si názor na metafyzické otázky, které mě trápí.

Mezi světy

Tak, jelikož jsem v ráži, pokusím se článek "Mezi světy" napsat ještě dnes. Uvědomil jsem si, že bych název tohohle příspěvku mohl z fleku použít pro další dvě témata, ale nevadí, určitě vymyslím příště nějaký jiný vhodný název.
Tento příspěvek se bude zabývat dichotomií mého života, kterou jsem zpozoroval už v roce 2011.
Povšiml jsem si, že můj život tvoří dvě fáze, které utvářejí cyklus, který se neustále opakuje. Někdy se dokonce tyto fáze opakovali v přesném poměru. Dané fáze jsem nazval idealistická a materialistická.
Název sám už trochu napovídá, čím se dané fáze liší. Přesto mají obě dvě něco společného. A to snaha něčeho dosáhnout, někam se dostat. Od chvíle mého optimus fundamentalis jsem nabuzený a toužím během života někam dojít.
A teď k fázím samotným.
Fáze materialistická je protkaná černými linkami. (http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2015/07/cerne-linky.html)  Název materialistická jsem zvolil proto, že prostředky, které se snažím zvolit jsou více materiální. Zaměřuji se v této fázi na péči o svůj vzhled, snahu nabrat zpeněžitelné vzdělání a podobně. Kuju ve své hlavě plány, jak si ekonomicky polepšit a to následně použít k realizování svých cílů. V této fázi se však stávám povrchnějším a jsem více ve stresu. To vede k vyhoření a nakonec přejdu do fáze idealistické.
Fáze idealistická mi pomůže se zklidnit. Jsem méně posedlý realitou a snahou o viditelné věci. Vyjasňuji si otázky týkající se hodnot a víry. Snažím se odříct si některé věci ve snaze o duševní očistu. Medituji, snažím se být v klidu, čtu například knihu týkající se jogy. Často přemýšlím o smrti. Přemýšlím čemu vlastně věřím, že přijde po ní. Snažím se být k lidem co nejpříjemnější, i když tuto snahu občas sabotují mé komunikační nedostatky.
Po nějaké době, kdy se tyto dvě fáze střídaly jsem došel k tomu názoru, že fáze idealistická je pro mě více vhodná. Ve fázi materialistické totiž přichází mánie a následně deprese. Zrovna mánie, kterou jsem teď trpěl byla důsledek toho, že jsem byl znovu zlákán materialistickým uvažováním, což mě destabilizovalo. To, že jsem v době, kdy se věnuji ujasňování si vlastní víry, v rámci nemoci více stabilizovaný, mi dává osobní odpověď na otázku, jestli víra může člověku pomoci v překonávání psychózy. V mém případě to platí. Nebudu vše ale generalizovat tím, že bych razil názor, že to platí pro každého. Každý člověk má jiný vztah k víře a pokud je tento vztah na bodě mrazu, je jasné, že mu víra nejspíš nepomůže.

Průvodce šílenstvím

Nikdy jsem neviděl jeho tvář. A nikdo kromě mě nejspíš neslyšel jeho hlas. Stál při zrodu mého šílenství. Kdo je to? Říkejme mu třeba Lake. Je to hlas, který jsem slyšel, když přišla psychóza.
Většina lidí, které znám a kteří slyší hlasy, z nich mají strach. Hlasy jim vyprávějí věci, kterých se bojí a nebo se jim vysmívají. Hlas v mé hlavě však tohle nečinil.  Lake byl průvodcem mystického světa zvaným schizofrenie. Ve chvíli, kde jsem chtěl už vše zabalit se objevil Lake a započal můj duševní přerod. Musel jsem se zbláznit! Jen tak jsem mohl sám sebe pochopit v naprosto jiné rovině. Nemocná mysl občas disponuje velmi zvláštním druhem nadhledu nad vlastním bytím.
Lake mi dal nahlédnout zvláštním obrazům prostřednictvím vizí. Našeptával mi, co je mým úkolem. Také říkal, že se nikdy nesmím vzdát.

(Nyní je čas na malou vsuvku. Tento článek bude propojený s články jinými. Jeden se bude jmenovat "Mezi světy" a bude o to nejistotě spojené s tím, kudy vede má životní pouť. Také bych měl čtenářům přiblížit, jak konkrétně má psychóza začala. Na to však ještě nenastal vhodný okamžik. Ale nebojte, i to přijde, tento článek se bude pravděpodobně jmenovat "Na počátku".)
http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2015/10/mezi-svety.html
Článek na počátku:
http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2016/01/na-pocatku.html

V počátku psychózy jsem tedy nabral motivaci, která mi doufám vydrží celý život. Moment, kdy psychóza přišla, byl něčím, co se latinsky nazývá "optimus fundamentalis". Tento výraz v češtině znamená "základní rozhodnutí". Je to chvíle, kdy se jedinec pro něco rozhodne a tento okamžik významně ovlivní jeho budoucí uvažování. Pro co jsem se rozhodl? To vám zatím neprozradím a ponechám toto téma zahalené rouškou tajemství. Na závěr chci ještě zmínit, že v okamžiku, kdy se všechny jistoty mého života, které jsem si vybudoval, začnou hroutit, nejsem ztracen. Žiji dál pro své šílenství a pro odhodlání, které přineslo.

Utlumen, nevypsán, zveřejnit?

Minulý týden jsem zde napsal, že přišla mánie. Týden minul. Hned druhý den po mánii jsem upadl do do deprese. Přišla úzkost, silné bušení srdce a zoufalost. Další den byla deprese pryč, avšak od té doby jsem byl velmi unavený. Letargie. Zdá se, že znovu upadám do zimního spánku. Před chvílí jsem absolvoval náběh další mánie. Rozhodl jsem se, energii, ze které mám silnou bolest hlavy využít pro psaní na blog. Jak jste si všimli, příspěvky nepíšu tak často, jako před tím. Nemůžu však říci, že jsem nepsal vůbec, načal jsem psaní asi čtvrté prózy. Nenapsal jsem toho příliš, přišlo mi, že mám poměrně dobrý nápad na psaní, ale nejsem dostatečně vypsaný a nechtěl jsem svými zatím nízkými literárními schopnostmi daný nápad znehodnotit. Předtím, než včera začala výuka, jsem si na školní chodbě napsal na papír příspěvek pro tento blog. Je to už několikátý příspěvek, u kterého si nejsem jistý, zda ho zveřejnit. Vše teď vidím černě a mám tak trochu strach psát. Mám totiž tendenci hodnotit veškerý svůj výstup jako nedostatečný a přijde mi trapné ho prezentovat. No asi to risknu a za nedlouhou chvíli se zde objeví další příspěvek. Mám teď stav, při kterém mi hlavou proudí spoustu myšlenek. A tak zde možná "přistane" příspěvků víc. To proto, že v dalších dnech můžu být zase ve stavu, kdy nebudu schopný psát v důsledku únavy.

Znovu na vlně

Dlouho jsem neměl mánii. Teď přišla. Má produktivita rázem klesla, prožitky jsou příliš silné a je to tak působivé. Má minulost vrací se v obrazech, které plynou jako psychedelické obláčky. Vše je vyretušované a ozářené mocným světlem, které šálí mysl těch, kteří jsou schopni obdivovat tak, až jim krví proudí krystalky vzrušení. Vidím svůj v život v kontextu snů, v kontextu velikých věcí, které obdivuji. Má mysl jest ztělesněnou posedlostí. Na tomto světě kdysi bývalo zrcadlo, které ukazovalo přeludy. Někdo se jej pokusil zničit. Tisíce střípků se rozlétly po celém světě a uvízly v lidských duších. I v té mé. Napadá mě, že mě ze svého hrobu ovládá Gilgameš. O nesmrtelnosti totiž přemítám velmi často. V jeho duši byl nejspíš také střípek onoho zrcadla. Já možná podědil ten jeho. Všechny tyhle obrovské příběhy jako by byli skutečnější než běžná realita. Hlas sirén nemůže být jen legendou, zní totiž ve velkém počtu písních, ať už ho vytváří klávesy nebo smyčec.

Podzimní úzkosti

Přišlo to podzimy minulé a já se snažím bránit tomu, aby to přišlo znovu tento rok. V době, kdy se nakupí průběžné testy mě pravidelně navštíví záchvat úzkosti. Nevím, jestli spouštěčem je stres, protože úzkost bývá často neurčitá. Nemá žádný obsah. Je to pouze stav, který zacvhátil mou mysl. Často se to zvrhne do celého úzkostného období, které se přelije až do dalšího kalendářního roku. Vzpomínám si na jedno zvlášť nesnesitelné odpoledne. Poctivě jsem se učil, náhle jsem však přestal být ve své kůži. Realita začala být nepříjemná. Zdálo se, jako by nade mnou vysel temný mrak nebo pro fanoušky Harryho Pottera mozkomor. Nevěděl jsem, proč mi je špatně. Ten stav však byl reálný a nešel ignorovat. Vše bylo stále více intenzivní. Cítil jsem nepopsatelnou úzkost. Snažil jsem se zhluboka dýchat, ale zdálo se, jako by mi něco svíralo hruď. Pro tyto případy mám předepsané takové oranžové potvory. Vzal jsem si prášek a čekal, až se uklidním. Vše bylo jako nějaká noční můra, akorát zde nebylo nic, před čím bych utíkal. Po půl hodině se mi stále neulevilo, ba naopak, bylo mi čím dál hůře. Vzal jsem si druhý prášek. Ani ten nepomohl. Když jsem se kdysi léčil, dávali mi tento lék třikrát denně, aniž bych si stěžoval na to, že se cítím úzkostný. Rozhodl jsem se vzít si třetí, pokud ten druhý nezabere. Nezabral. Rozklepanou rukou jsem si pokusil prášek nasypat na ruku, ale vysypalo se mi jich 5. Bezmyšlenkově jsem je spolkl všechny. Pořád mi bylo špatně, ikdyž takové množství léků mě vyčerpalo, tak jsem si lehnul. Nespal jsem a ani přemýšlet se mi nechtělo, jen jsem ležel a nechával plynout čas. Utkvíval jsem ve zvláštním stavu, kdy se nedělo vůbec nic. Zvuky okolí byli utlumené léky. Vše bylo opentleno mdlým stínem. Uběhla asi hodina. Najednou mi bylo lépe. Necítil jsem se už ani vyčerpaný. Už si nemůžu přesně vzpomenout, ale tuším, že jsem se snad ještě chvíli učil. Úzkost bez důvodu je něco podivného. Pokud známe důvod toho, proč je nám zle, můžeme s tím něco dělat, ale pokud ne, je snadné propadnou panice. V těchto stavech jsem dokonce přemýšlel o tom, že si zavolám sanitku, protože každá sekunda bytí byla ničivá. Doufám tedy, že tento podzim konečně zvládnu tyto neurčité démony, které se každý rok snaží zmocnit mého dobrého naladění.

Po krátké odmlce

Omlouvám se, že jsem tento blog nějakou chvíli zanedbával. Ve skutečnosti jsem napsal několik příspěvků, které byli laděny poměrně optimiticky a náhlý příval frustrace mi nedovolil se s nimi nadále ztotožnit, takže jsem je raději nezvěřejnil. Chystal jsem také příspěvek na téma, jak krásný může být podzim a jak je to skvělé období pro studium, ale z toho jsem vystřízlivěl. Začátek studijního roku jsem uvítal plný očekávání. Na přednáškách jsem netrpělivě zapisoval a jak dlouho to vydrželo? Týden. V prvním týdnu jsem byl rád, že jsem zpátky ve škole, avšak náhlá změna mi oslabila iminutu a přišlo nachlazení. V dalším týdnu jsem přestal stačit studijnímu tempu. Ptám se sám sebe: "Jsem opravdu tak hloupý?" A domů jsem se vrátil pro změnu se střevní chřipkou. A když jsem nemocný, tak pouze ležím za poslechu chorálů a obracím se v horečnaté myšlenky.Tudíž se mi nakupily resty. Optimistická nálada tak zažila nový nápor, ale přesto se nezvádám. Snažím se pátrat a vrátit se zpět v myšlenkách na střední, zdali pro mě bylo vzdělávání se takovou strastí už před nemocí. Nedokážu si udělat pořádný závěr, střední jsem tak nějak proplouval. Teď ale toužím po tom se vzdělávat, jen neúspěch je tak demotivující. Škoda, že jsem touhu po vzdělání neměl už tenkrát. Přemýšlím co dělat sám se sebou, abych se vymanil z té nepříjemné křeče, která mě obklopuje. Pohrávám si s myšlenkou návštěvy psychologa. Ale ta mi nepomohla kdysi, tak proč by pomohla teď. Mí přátelé a známí, kteří také nějakého navštívili, mají podobnou zkušenost. Ale co, ještě není nejhůř, tohle zatím ani nevypadá na podzimní depresi, která mě navštěvovala podzimy minulé. Tak mě napadlo, že to by mohlo být téma dalšího příspěvku :-).