Tak, jelikož jsem v ráži, pokusím se článek "Mezi světy" napsat ještě dnes. Uvědomil jsem si, že bych název tohohle příspěvku mohl z fleku použít pro další dvě témata, ale nevadí, určitě vymyslím příště nějaký jiný vhodný název.
Tento příspěvek se bude zabývat dichotomií mého života, kterou jsem zpozoroval už v roce 2011.
Povšiml jsem si, že můj život tvoří dvě fáze, které utvářejí cyklus, který se neustále opakuje. Někdy se dokonce tyto fáze opakovali v přesném poměru. Dané fáze jsem nazval idealistická a materialistická.
Název sám už trochu napovídá, čím se dané fáze liší. Přesto mají obě dvě něco společného. A to snaha něčeho dosáhnout, někam se dostat. Od chvíle mého optimus fundamentalis jsem nabuzený a toužím během života někam dojít.
A teď k fázím samotným.
Fáze materialistická je protkaná černými linkami. (http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2015/07/cerne-linky.html) Název materialistická jsem zvolil proto, že prostředky, které se snažím zvolit jsou více materiální. Zaměřuji se v této fázi na péči o svůj vzhled, snahu nabrat zpeněžitelné vzdělání a podobně. Kuju ve své hlavě plány, jak si ekonomicky polepšit a to následně použít k realizování svých cílů. V této fázi se však stávám povrchnějším a jsem více ve stresu. To vede k vyhoření a nakonec přejdu do fáze idealistické.
Fáze idealistická mi pomůže se zklidnit. Jsem méně posedlý realitou a snahou o viditelné věci. Vyjasňuji si otázky týkající se hodnot a víry. Snažím se odříct si některé věci ve snaze o duševní očistu. Medituji, snažím se být v klidu, čtu například knihu týkající se jogy. Často přemýšlím o smrti. Přemýšlím čemu vlastně věřím, že přijde po ní. Snažím se být k lidem co nejpříjemnější, i když tuto snahu občas sabotují mé komunikační nedostatky.
Po nějaké době, kdy se tyto dvě fáze střídaly jsem došel k tomu názoru, že fáze idealistická je pro mě více vhodná. Ve fázi materialistické totiž přichází mánie a následně deprese. Zrovna mánie, kterou jsem teď trpěl byla důsledek toho, že jsem byl znovu zlákán materialistickým uvažováním, což mě destabilizovalo. To, že jsem v době, kdy se věnuji ujasňování si vlastní víry, v rámci nemoci více stabilizovaný, mi dává osobní odpověď na otázku, jestli víra může člověku pomoci v překonávání psychózy. V mém případě to platí. Nebudu vše ale generalizovat tím, že bych razil názor, že to platí pro každého. Každý člověk má jiný vztah k víře a pokud je tento vztah na bodě mrazu, je jasné, že mu víra nejspíš nepomůže.
Žádné komentáře:
Okomentovat