Zatímco doma je pravidelná procházka má spása, tam kde studuji je to zkouška mé psychiky. Doma mi procházka pomůže přijít na lepší myšlenky a sestřást náznaky nežádoucího psychického stavu. Ale tady? Tady na mě padne temný stín deprese.
Když jsem byl náctiletý, čekal jsem toužebně na den, kdy odjedu na vysokou. Myslel jsem si, že domů se budu vracet třeba jen jednou za měsíc. Malé město mi přišlo nudné, těšil jsem se někam, kde bude více příležitostí. Když onen den konečně přišel, byl jsem plný nadšení. Z počátku jsem si pobyt ve velkoměstě užíval. Nepamatuju si to už přesně, ale tuším, že velký zlom byla má třetí ataka. Tenkrát jsem na rok přerušil studium. Když jsem se vrátil, měl jsem větší sklony k úzkostem než dříve. Ne že bych už předtím neměl horší dny, ale po třetí atace to bylo prostě jiné. Pořád jsem se snažil žít příběh skorovesničana v městě, kde to žije. Vše však komplikovalo utlumení z léků. Přišly silné úzkosti, místy jsem si už myslel, že to nezvládnu. Dnes jsem na tom mnohem lépe než ty obludné noci plné mozkomorů. Dostalo mě z toho něco, u čeho by se spíš zdálo, že to může jen uškodit. A to neopětovaná láska. Byl to pro mě vždy velký zdroj vnitřní síly. Znovu jsem našel chuť bojovat.
Došlo mi však, že ve velkém městě možná jsou nějaké příležitosti, které u nás nejsou, ale klid maloměsta mi dopomáhá k větší duševní stabilitě. Až dostuduji, chtěl bych zůstat tam, odkud pocházím. Řeším však dvě věci. První je práce. Pokud mi osud bude přát, bylo by možné získat práci, po které toužím nedaleko domova. Mohl bych tedy dojíždět. Druhá věc je vztah. Jak zde otevřeně píšu, chtěl bych si najít partnera mužského pohlaví. A přeci jen možnost potkat chlapa, který by byl podobně zaměřen, je na malém městě potíž. Ale razím teorii, že co se má stát, se stane. Navíc, v minulosti za mnou jezdili nápadníci z různých koutů kraje. A bylo by pěkné přetáhnout si do svého regionu někoho, s kým by se dobře žilo. Vše tedy záleží na mé schopnosti naučit někoho lásce k mé domovině :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat