Přeci jen se dnes donutím do psaní, když už jsem si tenhle příspěvek nechal projít hlavou cestou ze školy.
S propuknutím psychického onemocnění se často pojí ztráta přátel. Nejprve vám sdělím vlastní zkušenost.
Psychóza u mě propukla v době dospívání. A mohu říci, že u mě sociální vazby zpřetrhány nebyly. Nevzpomínám si alespoň na žádný konkrétní případ, kdy by bylo jané, že zanikl nějaký kontakt jen kvůli psychóze. Pamatuji si jen, že se mnou přestala mluvit jedna dívka, se kterou jsem se vídal. Ale tam hraje roli i to, že se doslechla, že mě přitahují muži. Vzhledem k tomu, že o mě jevila zájem, přičítám to z části pocitu ublíženosti. Jinak ve stavech, kdy se u mě psychóza projevovala nejvíce, nemohl jsem si nevšimnout rozpačitého a lístostného postoje okolí. Poté, co jsem se stabilizoval, se však vše vrátilo do starých kolejí a okolí se tvářilo, jako by se nic nestalo. Co se týče navazování nových vztahů, mám pouze tři příklady odmítnutí kvůli mému psychickému onemocnění. Psal jsem si s jednou ženou na seznamce, kterou jsem sám oslovil. Oslovil jsem ji proto, že mě zajímal její životní příběh, vzhledem k tomu, že sama patří do sociálně znevýhodněné skupiny. Přidala si mě na facebooku. Poté, co jsem jí řekl o svém psychickém onemocnění, vymazala si mě z přátel s vysvětlením, že jí najednou připomínám nějakého jejího známého z minulosti (zřejmě nějaká špatná zkušenost). Nevím, jestli jsem jí daný fakt řekl příliš brzy nebo by i pozdější přiznání mělo stejný efekt. Druhý člověk, který mě odmítl byl muž, se kterým jsem byl na rande. Přišla řeč na téma psychiatrie. Ukázalo se, že má diagnostikovanou depresi. Řekl mi, že o vztah se mnou nemá zájem, protože si myslí, že není správné, když spolu chodí dva lidé, co mají psychické onemocnění. Pro zajímavost mi řekl, že o sexuální vztah by zájem měl, odmítl jsem a už jsem ho nikdy neviděl. A třetí případ je muž, se kterým jsem byl také na rande. Když jsem se nechal dobrovolně hospitalizovat kvůli změně léků, byli jsme domluvení, že za mnou přijde na návštěvu a půjdeme se projít po areálu. Půl hodiny před domluvenou schůzkou mi napsal, že na tohle není připravený. Pro zajímavost, zvláštní náhodou jsme se po letech sešli u stejného stolu díky tomu, že se někdo z jeho přátel a někdo z mých spolu znal. Druhý den jsem spolu byli na nedělním obědě. Od té doby komunikace vázne, ale občas napíše.
Jinak, dříve jsem neotálel s tím, kdy sdělím druhému člověku informace o své psychóze. Udělal jsem to několikrát na prvním rande a reakce byla neutrální až kladná. Psychóza nebyla důvodem, proč ze schůzky nevznikl vztah. Za to mohl nedostatek společných zájmů. A mimo okruhy hledání partnera, tedy v oblasti přátelské jsem často také vše sdělil velmi brzy. A nestalo se, že by tento fakt zabránil vzniku přátelských vtahů. Občas dám nějakou historku k dobru a neberu si osobně přátelské vtipy na téma "bláznovství".
Ale období naprosté otevřenosti a extroverze u mě pominulo. Nějakou dobu počkám, než o své nemoci promluvím. Přijde mi to více vhodné než o sobě sdělovat osobní informace naprosto nezodpovědně. Také mi přijde, že není danou informaci nutné sdělovat každému. Znám lidi, kteří vše píšou na svou facebookovou zeď přes účet, který mají na své pravé jméno. Na druhou stranu si pohrávám s myšlenkou, že bych se v budoucnosti věnoval aktivismu. Třeba až intelektuálně dospěji, více se vzdělám a získám zkušenosti, budu místo anonymního psaní blogu informovat o psychickém onemocnění pod svým občanským jménem. Ostatně, po dostudování vysoké školy se hodlám ucházet o práci, jejíž náplní je pomoc psychicky nemocným lidem. Není zde nutná přílišná kvalifikace, ale hlavně vlastní zkušenost s nemocí. Nedávno jsem se informoval o některých věcech ohledné této práce, ale budoucnost je zatím ve hvězdách.
A teď ještě k sociální marginalizaci psychicky nemocných, kterou pozoruji ve svém okolí. Kdybych měl vše zobecnit, tak se mi zdá, že méně zasaženi jsou lidé s vyšším socioekonomickým statusem. Nechci, aby tohle tvrzení vyznělo elitářsky, ale přijde mi, že vysokoškolsky vzdělaní lidé jsou v rámci psychotické obce bráni "zdravěji". Schopnost udržet si zaměstnání nebo se do něj vrátit hraje také významnou roli. Co je samozřejmě klíčové je stabilizovaný stav. Člověk, který neustále trpí bludy, které jsou patrné v jeho běžné mluvě je samozřejmě vystaven většímu riziku ztráty sociálních vztahů. Vím, neřekl jsem určitě nic nového, ve svém pozorování jsem zpozoroval již zpozorované.
Žádné komentáře:
Okomentovat