Propast jménem šílenství

Kdesi v období, kdy už se nemoc projevovala, ale stále jsem si neuvědomoval, že jsem psychicy nemocný, se nachází jedna z procházek za velmi pochmurného počasí. Zima zalézala pod kůži, ale už jsem byl velmi blízko domovu. Stoupal jsem do mírného kopečku. Zrovna tuhle cestu znám nazpaměť a vím, jak vypadá ulice nad kopcem. Mírné stoupání však bylo přkvapivě delší než obvykle. V mé mysli vše vypadalo odlišně. Na konci kopečku nestála stará známá ulice, ale široká a hluboká propast. Propast, ze které šlehali plameny pekelné. Stál jsem na okraji a zíral jsem dolů. Všechno, co jsem považoval za drobé, padalo do propasti. Hladové plameny si prohlíželi mou duši a zkoumali, zdali jsou schopné schodit mě dolů. Výjev to byl velmi živý, i když byl pouze v mé hlavě. Peklo, které se snaží získat sílu z mých slabostí se rozprostíralo přede mnou. Pohltil mě pocit hutné melancholie. Nevím, jestli jsem to ráno vstal z postele šťastný nebo chmurný. Pokud jsem vstal veselý, tahle bezedná jáma stravovala veškeré mé veselí. Přemýšlel jsem, jestli podobný obraz vidím ve své mysli proto, že jsem se zrovna ten den pokoušel dostat do stavů změněného vědomí. Nebo jestli tahle myšlenka je jen vizualizací mých neošklivějších myšlenek.Na tenhle okamžik si čas od času vzpomenu a říkám si, jestli peklená jáma nebyla metaforou samotného psychického onemocnění. A pokud nebudu dodržovat psychickou hygienu, pohltí mě peklo mé mysli. Možná tahle jáma existuje, ale možná také ne. Každopádně je dobré si ji čas od času připomenout. Strach z pádu do pekel budiž mi strašákem, který mě odradí od zcestí.