Ten, který jednou uteče

Na mém psacím stole už dlouhou dobu leží papír, na kterém se kupí témata příspěvků, o kterých bych chtěl psát. Zde na blogu mám hotový příspěvek, který jsem chtěl zveřejnit už předevčírem, ale ještě jsem ho nestihl překontrolovat. Ale teď je příval emocí tak silný, že jsem se rozhodl rozepsat se na jiné téma. Píseň, která mi běží v přehrávači v několika různých zpracováních,jako by mě přesvědčovala o tom, že bych se měl dát na útěk. Horečnatý pocit v mé hlavě spojený s myšlenkou na to, že se jen tak seberu a začnu nový život, je nejsilnější,kam mi paměť sahá. Vím však, že jsem zbabělec a navíc si uvědomuji všechny strasti spojené s náhlým útěkem. Vím tedy, že to neudělám. Ale s touhle myšlenkou si pohrávám rád. Naplňuje mě při ní pocit vášně, odhodlání, ale zároveň zoufalství. Na tento vzdušný zámek nemůžu dosáhnout, ale jeho třpytící se záře je transcendetální. Představuji si sám sebe, na tváři sluneční brýle, v ruce cestovní tašku. Je to velmi kompulzivní černá linka. Moje cesta na nádraží a pak vstříc novým obzorům zůstává pouze v mé fantazii. Je zde v bezpečí, protože není skutečná. A tak jí nehrozí ztroskotání. Nic není takové, jak si to vysníme, pouze věci, o kterých jenom sníme a nedáme jim příležitost stát se skutečností.