Jsem člověk, který často trpí deja vu. Nevěřím, že to je pouze neurologický jev. Mimo jiné významy, které připisuji tomutu jevu, je zde také význam výstražný. Vzhledem k tomu, že silná deja vu byli často předzvěstí relapsu (návratu) mé nemoci, dávám si proto pozor. Ikdyž tato opatrnost je spíše intuitivní. Koncem jara jsme s kamarádem seděli u rybníka za hranicí našeho města. Popíjeli jsme a náhle jsem načal velmi abstraktní rozhovor. Došlo mi, že stejný rozhovor jsme už kdysi vedli. Kamarád mi to potvrdil. To byl pouze začátek silného deja vu. Měl jsem pocit, jako by se veškeré naše věty pouze opakovali. Vysvětloval jsem kamarádovi, že je to velmi komplikované deja vu, že už minule tahle situace představovala deja vu. Nemohli jsme si však vybavit, kdy jsme podobný rozhovor vedli. Vyslovil jsem větu: "Zeptám se tě Wille na to stejné, co minule, kam tedy půjdeme teď?" (technická poznámka: Will je krycí jméno.) Nadhodili jsme dvě místa na možné pokračování tohoto menšího výletu. Sousední město a nepříliš vzdálená vesnice. Will byl pro vesnici. Nemůžu popřít, že mě to tam ten večer také netáhlo. Ale pokaždé, když jsem se zadíval tou noční krajinou na les, kudy by jsme se museli vydat, jímal mě pocit neurčitého strachu. Pocit deja vu byl tím směrem velmi silný. V mysli jsme však viděl zvláštní záblesky světelných paprsků. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že pokud se vydáme tím směrem, vrátí se mi během tohoto večera má nemoc. Čím víc jsem si les z dáli prohlížel, tím víc jsem v hlavě cítil pocit, kdy mysl ovládá šílentví. Přesto jsem chtěl vědět, proč zrovna od tamtud cítím něco tak silného. V kostech jsem cítil těkavý proud neznámé síly. Otočil jsem se směrem k druhé variantě výletu. Při pohledu na nepříliš vzdálené město jsem věděl, že tam bych šel v naprostém klidu, že tam nic špatného nehrozí. Řekl jsem kamarádovi své dojmy a vyrazili jsme tedy do města. Je to zvláštní, protože do stejného města jsem se v následujícím týdnu dostal ještě dvakrát a pokaždé jsem cítil deja vu. Bylo to však deja vu, které vě mě spouštělo vlnu zvědavosti, nikoli hrůzy. Měl jsem pocit, jako bych přehodil výhybku svého osudu na bezpečnou kolej.
Mimochodem, v opakovaných deja vu pronáším tuto větu: "I to, že tuhle větu řeknu, je součástí deja vu, tuhle větu jsem minule řekl taky, teď, jak ji říkám, mám i z ní samotné deja vu." Vím, že řečnická úroveň této věty je velmi nízká, ale doufám, že jste pochopili, co jsem tím chtěl říci. Tento zvláštní stav, kdy mám pocit, že se vše už opakuje, zahrnuje i tento prostý komentář.
Žádné komentáře:
Okomentovat