Druhá láska - Díl druhý

Poté, co jsem se znovu shledal s Remusem a zamiloval jsem se do něho se jeho i můj stav zhoršil. Pamatuji si, že na mě křičel, někdo mi říkal, že mě dokonce málem napadl. Byl jsem převezen na jinou psychiatrii. Co se týče citů, měl jsem v sobě zmatek. Ještě jsem vám neřekl, že mezi vy víte kým a Remusem jsem cítil něco ještě k někomu jinému. Bylo to však spíše fyzické, takže to jako opravdovou lásku nepočítám. Tahle fyzická atrakce však ovlivňovala průběh ataky. Při hospitalizaci jsem však měl pocit, že cítím něco ke všem třem. Poté, co jsem se však dostal do stabilizovaného stavu v mé mysli zvítězili nově vzniklé city k Remusovi. Nevěděl jsem, jestli ho ještě někdy uvidím. Začal jsem docházet na kluby určené pro psychotiky. Kvůli atace jsem musel přerušit studium na vysoké a měl jsem tedy spoustu času. Na klub jsem chodil každý týden. Potkal jsem některé nové tváře. Jednoho dne se však objevil i někdo, koho jsem už znal. Byl to Remus. Z počátku jsme si držel odstup. Komunikovat začal on sám. V ústraní mě seřval, co to zase vyvádím. Že mě viděl ve městě, kterému třeba říkejme Čas nad Labem. Tam jsem skutečně byl, léčil jsem se tam, ale bylo to už delší dobu, co mě propustili. Myslel jsem, že agresivní podtón jeho hlasu už z našich rozhovorů nevymizí, ale vše se urovnalo. Teď trochu odbočím.

Během mé úplně první hospitalizace na psychiatrii si pamatuji velmi podivné věci. Hodně času jsem proseděl před televizí. Ale mé vnímání bylo útržkovité. Vnímal jsem jen části jednotlivých filmů a pořadů. A takhle "sestříhaná" verze vysílání dala dohromady pořady o naprosto jiném významu, než kdyby vše nebylo osekané o chvíle, kdy jsem nevnímal. Měl jsem pocit, že to, co vidím má nějaký zvláštní význam. Neměl jsem halucinace, ale přesto mé obrazové vnímání bylo zkreslené. Podobné postavy jsem považoval za jednoho člověka. Najednou jsem měl pocit, že v televizi vidím sebe. Ale hodně temnou verzi sebe. Postava v televizi mi z mého pohledu byla velmi podobná. Měl jsem pocit, že nu někdo prostřednictvím televize ukazuje příběh mého minulého nebo alternativního života.

Jakou má tohle spojitost s Remusem? Jednoho dne přestal být agresivní. Popsal mi přesně postavu, kterou jsem v první atace viděl v televizi. Řekl, že si myslel, že jsem to byl já a kvůli tomuto člověku byl na mě naštvaný. Už několikrát mi někdo řekl, že potkal mého dvojníka.  Jestli tento dvojník skutečně existuje, potkal ho zatím pouze Remus. Poté, co na mě přestal být naštvaný, jsme si na sebe vyměnili kontakt. Jenže brzy zase beze stopy zmizel.  Čekal jsem měsíce, jestli se zase neobjeví. Na telefonu byl nedostupný a na facebooku se také neobjevil. Už jsem nedovedl dál čekat. Věděl jsem, v jaké vesnici žije, a tak jsme se jednou s kamarádem vydali ho hledat. Nikdy jsme v jeho vesnici nebyli a ani jsme neměli žádnou indicii, jak najít jeho dům. Před hospodou jsme se zeptali na cestu a po cestě ještě u jednoho domu na upřesnění. Lidé se tvářili velmi zvláštně, když slyšeli jeho jméno. Dojeli jsme až k jeho domu. Cestou nás předjelo auto, které za chvíli zaparkovalo poblíž domu, kam jsme byli nasměrováni. Vylezli jsme z auta a kamarád zaklepal na okénko parkujícího automobilu. Řidič stáhl okénko a my jsme se mohli zeptat, jestli neví něco o Remusovi. Řekl nám, že Remus napadl policistu, a poté byl odvezen neznámo kam. Jiskřička naděje, že se s ním znovu shledám byla náhle pryč. Nasedli jsme do auta a vydali se na cestu domů. Náhle mě něco napadlo. Měl jsem v telefonu ještě číslo, na psychiatrii, kde jsme se potkali během mé druhé ataky.  Psychiatrických oddělení je po České republice sice spousta, ale řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám. Věděl jsem, že když se sestry zeptám, jestli tam není, neodpoví mi, protože je to citlivá informace. Proto jsem suverénně řekl, ať mi ho zavolá k telefonu. Sám jsem byl překvapen, když odpověděla, že mu jde říct, že volám, tak ať chvíli počkám. A tak jsem znovu našel Remuse.

Zmizení civilizace

Dnes se budu věnovat něčemu, co se objevilo v mých snech a také v první atace.

Kdysi se mi zdál podivný sen. Byl jsem v něm spolu se dvěma lidmi, které jsem neznal. Myslel jsem si, že to jsou náhodné postavy, které vytvořilo mé podvědomí. V tom snu jsme se vydali na menší výlet. Náhle se stalo něco podivného. Všechny cesty a budovy náhle zmizely. Byli jsme ve světě, kde byla pouze příroda, všechny známky lidské civilizace byly pryč. Začali jsme trochu panikařit. Když jsme se uklidni, tak každý dostal úkol. Jeden stavěl přístřeší, ve kterém přespíme, až přijde noc. Další šel hledat potravu. Já jsem dostal za úkol dojít na kopec, který se rýsoval na obzoru a rozhlédnout se na druhou stranu, jestli za kopcem přece jen neuvidím civilizaci. Vylezl jsem na kopec a rozhlédl se do dáli. Ani tam nebyly žádné známky civilizace. Sen skončil a probudil jsem se. Brzy jsem zapomněl, co se mi zdálo. Jednoho dne jsem dodělával seminární práci, blížil se deadline. Když jsem práci dodělal, bylo zhruba jedenáct. V hospodě v sousední vesnici na mě čekali kamarádi. Oblékl jsem se a šel jsem za nimi. Po cestě jsem přemýšlel a náhle jsem si vzpomněl na tento sen, který se mi zdál dříve, než jsem tyto kamarády poznal. Došlo mi, že postavy ve snu byli oni. Padlo na mě zvláštní deja vu. Byl to skutečně jen sen? V atace se některé sny stávají skutečností a v rámci svého světonázoru věřím, že výchylky v realitě skutečně existují.

A nyní k první atace. V první atace jsem se den schovával v lese. Průřezem mezi stromy jsem v dálce viděl budovy. Měl jsem pocit, že se pomocí síly mysli musím vrátit do bodu, kde není civilizace, ale lidé žijí velmi přírodním způsobem. Soustředil jsem všechnu svou sílu na tyto myšlenky. Na malou chvíli utichl zvuk pily, která stála v dálce a také jsem místo budov viděl pouze louku. Říkal jsem, že jsem nejspíš nikdy neměl vizuální halucinace. Jak tedy tohle vysvětlit? Jednoduše, během tohoto pokusu jsem se nepatrně pohyboval a stromy zakryly veškeré budovy, které byly z jiného pohledu viditelné. Moje mysl následně bludně zpracovala tuhle prostou věc a tak jsem uvěřil, že budovy skutečně mizí.

A teď ještě ke snu z prvního odstavce. S jedním kamarádem jsme se vydali ulovit kešku, která se nacházela na kopci, kde už jsem byl několikrát. Rozhodli jsme se, že zvolíme netradiční cestu a vydali jsme se strmou neoficiální cestou nahoru. Na kopci je poměrně nově udělaná vyhlídka. Nikdy jsem se pořádně nerozhlížel po okolí, vždy mě více zajímaly hradní ruiny, které se zde nachází. Zapálili jsme si cigaretu a z vyhlídky jsme sledovali krajinu před námi. Ten pohled mi něco velmi připomínal. Znovu jsem si vzpomněl na sen o zmizelé civilizaci. Přesně tenhle pohled se mi naskytl, když jsem ve snu vylezl na kopec.

Teorie zmizelého dne

Vraťme se nyní k druhé atace. Jak jsem psal, nepamatuji se, jak jsem se dostal z malého psychiatrického oddělení ve svém okrese do velké psychiatrie více než 100 kilometrů od místa, kde jsem ulehl. Když jsem se na to zeptal, bylo mi řečeno, že jsem po probuzení vůbec nemluvil a neustále jsem omdléval. Nepamatuji si však vůbec nic, moje tělo tam bylo, ale má mysl ne. Kde tedy bylo mé vědomí? Hypotetickou odpověď jsem nalezl zhruba před půl rokem. Tato odpověď vám však bude připadat naprosto nereálná. Nalezl jsem ji ve stavu silné hypomanie a dejavu. Při těchto stavech se mi často vrací vzpomínky na ataku a na malou chvíli je to, co už pominulo, velmi živé. Zdá se dokonce, že dny a roky, které skončili na malou chvíli pokračují. V první atace jsem jel taxíkem na místo, kde se zrovna nacházel vy víte kdo. Bylo to už po tom, co jsem mu vyznal city. Byl jsem však velmi pozitivní a věřil jsem, že když mu vše řeknu detailněji a na vlně nové nálady, třeba získám šanci. Vše bylo velmi podivné. Měl jsem pocit, že taxikář je někdo, jako mýtický Cháron, převozník mezi světy. Když jsem dojeli na místo, neumožnil mi vystoupit. Šlápnul na plyn a jeli jsme dál, vše ale nebyl svět, jako ho znáte. Vše bylo, jak jsem zde již ataku popsal. V jiných barvách a protkáno osudem. A co má tohle společného se dnem, který si nepamatuji? Během těch prapodivných stavů, které přináší dejavu v kombinaci s hypomanií,  jsem měl pocit, že si na daný den náhle vzpomínám. Jenže během toho dne má mysl prožila celý rok. S tou změnou, že ve světě, kam jsem se propadl, jsem z taxíku vystoupil a dostal jsem šanci prožít rok, kde má láska začala být opětovaná. Poté jsem se vrátil zpátky a znovu nabyl vědomí. Vím, že se to zdá přitažené za vlasy. Ale psychóza je mocná. Navíc, takováhle šílená hra mysli mi koresponduje s posledním momentem, který si pamatuji než jsem se probral. Ty zvláštní zlaté mžitky před očima a pocit euforie jsou dokonalým vyjádřením upadnutí do krásného komatózního snu. A kdyby to tak skutečně bylo, proč jsem znovu nabyl vědomí místo toho, abych šťastně žil v realitě podobné tomu nejhezčímu snu? Odpovím jedním jménem. Remus!

Maturita s pychózou

Jak jsem psal v jednom z předchozích článků, krátce před maturitou jsem měl druhou ataku. Do maturity zbývaly necelé tři týdny a já měl být ještě hospitalizovaný déle než měsíc. Nechtěl jsem se však vzdát. Domluvil jsem se s lékařem, že na maturitu dostanu propustku. Pořád jsem se nedokázal pořádně soustředit na čtení. Navíc jsem stihl před atakou vypracovat pouze část maturitních otázek. Táta mi do nemocnice přivezl to, co jsem vypracoval, dále našel v počítači soubor, ve kterém jsem měl čtenářský deník, který jsem si vedl už v prváku. Vytiskl tedy mé poznámky k maturitní četbě. Dále mi přivezl učebnice zaměřené na přípravu k maturitě, které sehnal v knihkupectví a také vypracované otázky, co mu zaslala na e-mail má spolužačka. Materiálů jsem měl tedy ve výsledku dost. Každé ráno začalo stejně, po snídani jsem se usadil v kuřárně a otevřel učebnici. Lidé přicházeli a odcházeli a já vnímal jejich rozhovory jako kulisu. Tu a tam mi na rameno zaklepal nějaký kamarád a nabídl mi cigaretu. Snažil jsem se překonat následky ataky a dostat do hlavy alespoň něco. Takhle jsem seděl na kuřárně až do oběda. Po obědě mě sestra spolu s ostatními zavedla na pracovní terapii do jiné budovy. Pán, který nám měl zadávat úkoly si mě nevšímal, ostatně nevšiml jsem si, že by někomu vůbec poradil při manuálních činnostech, které jsme měli jako pracovní terapii. Vždy jsem jen nakreslil nějakou čmáranici a otevřel jsem znovu materiály k maturitě. Po terapii jsem se nasvačil suchého chleba a čaje. Vzal jsem si do ruky učebnici a chodil dokolečka po chodbě, učil jsem se ve stoje. Někdy jsem zašel na kuřárnu popovídat si. Doléhal na mě strach, úskalí nemoci se plně projevovalo. Docházelo mi, že nejspíš nezvládnu dokončit střední školu podle plánu. Takhle jsem se učil necelé tři týdny. Přišla cesta domů, do maturity zbývaly dva dny. Po příjezdu jsem se šel projít s kamarádem. Na klidu mi to nepřidalo. Když mi vyprávěl, jak se všichni za ten více než měsíc intenzivně učí, padla na mě panika. Já se učil mnohem kratší dobu a to s obtížemi. Navíc jsem si všiml, že má kondice je velmi špatná. Chůze byla velmi obtížná a i celkem krátká procházka pro mě byla velmi náročná. Dezorientace také ještě nepominula, celé město mi stále přišlo jiné než dřív. Ale domů jsem naštěstí trefil. Přišel maturitní den. Do školy jsem šel jako na popravu. Měl jsem pocit, že všichni se na mě dívají velmi zvláštně. Možná na tom bylo něco pravdy, přece jen jsem z čistajasna zmizel. Zpětně jsem se dozvěděl, že si lidé mysleli, že jsem se zhroutil z maturity, i když to nebyla pravda. Čas utíkal velmi rychle, najednou jsem byl na řadě u prvního předmětu. Vytáhl jsem si otázku a usadil jsem se na potítko. Vzal jsem do ruky tužku. A náhle se stalo něco, co jsem nečekal. Má mysl začala pohotově fungovat, papír se plnil poznámkami. Když jsem přišel na řadu, vše jsem odvykládal a přikyvování učitelů mi dodalo dobrý pocit. Po první ústní zkoušce jsem měl mnohem lepší náladu. Jako další byla tuším angličtina, na kterou jsem se v nemocnici nepřipravoval. V angličtině jsem si věřil, byl to můj nejoblíbenější předmět. V hodinách jsem dával pozor a doma jsem se ze zájmu učil až do ataky. Po angličtině jsem měl také dobrý pocit. V přestávce před dalším předmětem ke mě přišla spolužačka a podala mi dvě kapitoly svých výpisků, ať si to ještě přečtu. Náhoda zapracovala, podala mi zrovna otázku, kterou jsem si vytáhl. Takže i ze třetího předmětu jsem odcházel s dobrým pocitem. A na závěr čeština. Celkem jsem improvizoval a tak jsem z ní neměl nejlepší pocit, ale říkal jsem si, že minimálně na čtyřku to bylo. Přišlo čekání na vyhodnocení. Konečně přišla osudová chvíle a byli jsme postaveni do řady. Přišlo čtení známek z ústní části maturity. Udělal jsem to! A dokonce jsem neměl horší známku než 2. Spadl mi kámen ze srdce. Do nemocnice jsem se vracel veselý. Čekala mě ještě písemná část maturity z angličtiny a češtiny, ale byl jsem už optimistický. Na psychiatrii, kde jsem se léčil, byla vždy před snídaní menší komunita, kde její předseda říkal, co je nového. Ráno poté, co jsem se vrátil do nemocnice zmínil její předseda i to, že jsem složil ústní část maturitní zkoušky. Byl jsem rád, že jsem mohl tenhle okamžik sdílet s více lidmi. Bylo stanoveno datum, kdy budu natrvalo propuštěn domů. Vycházelo to tak, že na písemnou maturitu jsem už byl doma. I tu jsem udělal. Vyhrál jsem tedy jeden z největších bojů mého života, ani ataka mě nezastavila před tím, abych odmaturoval. U přijímacích zkoušel jsem však už úspěšný nebyl, začal jsem se učit po maturitě a to prostě nestačilo. A během ataky jsem promeškal dvě přijímací zkoušky. Naštěstí jsem se na jednu školu dostal ještě před atakou. A tam jsem taky na podzim nastoupil.

Květnový románek

A nyní k druhé atace a k tomu, co přinesla.

Kvůli relapsu psychózy jsem byl po roce od první ataky v půl čtvrté ráno zavezen na psychiatrii. Vynechám teď zajímavé věci, co mi říkali hlasy, druhé atace plánuji věnovat ještě několik příspěvků. Nuže, jednalo se o malé psychiatrické oddělení v okrese, kde žiji. Sestřička mi řekla, že buď půjdu domů, pokusím se usnout a ráno ať ihned zajdu na kontrolu k psychiatrovi, nebo si vezmu prášek. V té době jsem si sice neuvědomoval, že mám psychózu, ale domů se mi nechtělo. Spolkl jsem neznámý bílý prášek, sestřička mě zavedla na pokoj, kde mi ustlala přistýlku vzhledem k tomu, že všechna lůžka byla zrovna obsazená. Lehl jsem si, zvláštně se mi zamotala hlava, viděl jsem něco krásného a střih. Najednou jsem se probral na úplně jiné psychiatrii 120 kilometrů od místa, kde jsem ulehl. Ležel jsem, celý svět byl prapodivný shluk světel a hlasů. Když jsem přišel k sobě a dokázal jsem se postavit, vydal jsem se na průzkum. Narazil jsem na zdravotního bratra. Zeptal jsem se, co je za den. Odpověď mě zarazila. Zjistil jsem, že si nepamatuji jeden den. Belhal jsem se po chodbě, na zdi jsem si všiml řádu oddělení. Byla tam další šokující informace. O tom, že jsem v naprosto jiném městě. Bludně jsem věřil, že to vše je jenom nějaká fikce. Že jsem pořád tam, kde jsem ulehl, jen se mě někdo snaží zmást.

Nyní přeskočme o týden dopředu.

Pomalu jsem začal vnímat normálně. Zjistil jsem však, že téměř nedovedu číst. To byl problém vzhledem k tomu, že do maturity zbývalo méně než dva měsíce. Strádal jsem nedostatkem volnosti, byl jsem na uzavřeném příjmovém mužském oddělení. Ve svých stavech jsem však nalézal zvláštní druh útěchy. Ale mé hlasy a vize mě dodávali naději a zvláštní druh veselí. Jak jsem přicházel k sobě, snažil jsem se to dobré z nemoci předávat dál. Měl jsem tam už několik kamarádů. Jednoho dne přišel na oddělení drogově závislý mladík. Byl velmi rozrušený. Chtěl si zakouřit, neměl však cigarety. Chtěl se také napít kafe, též žádné neměl. Obstaral jsem mu tedy kafe i cigaretu. Když si zakouřil a vypil kafe, seděl jsem vedle něj a konejšil ho. Řekl mi "Coltone, asi tě miluju!" Ukázalo se, že je bisexuál. Měl časté narážky, že by měl o mě zájem. To, že jsem byl u něj ve chvíli, kdy to potřeboval mi získalo jeho přízeň, i když jsem se o to nesnažil. Ptal se, jestli jsou zde nějaké směrnice, jestli se pacienti spolu mohou na oddělení "sblížit". Každý večer mě lákal do sprchy.

Název příspěvku je květnový románek. Nuže, začal jsem si květnový románek s mužem s předchozího odstavce? Odpověď zní ne.

Když jsem můj stav ještě více zlepšil, byl jsem přesunut na volnější oddělení, muže z předchozí odstavce jsem pak už nikdy neviděl. Měl jsem o něco více volnosti, nové oddělení bylo navíc smíšené. Krátce po příchodu jsem si na chodbě všiml jedné dvojice. Velmi krásná mladá žena a mladík nízkého vrůstu, o kterém jsem soudil, že vypadá zvláštně. Slečna pokynula, abych šel k nim. Zeptala se mě, jestli bych se nechtěl jít s jejím kolegou večer osprchovat, že se nerad sprchuje sám a při sprchování si rád povídá. Rozpačitě jsem se usmál. S touto slečnou jsem se občas bavil v jídelně, kreslili jsme spolu obrázky a povídali si. Zpětně jsem se dozvěděl, že byla do mladého muže, který si rád při sprchování povídá nejspíš trochu zamilovaná. Onoho muže nazvěme třeba Barnabáš. S Barnabášem jsem si začal povídal na kuřárně, vedli jsme bláznovsko-filosofické rozhovory, které jsme nikdy nedokončili. Vyprávěl jsem mu svůj životní příběh. Byl velmi kontaktní, často mě poklepal po rameni. Bylo to zvláštní, většinou mi vadil mezilidský kontakt, blízko k tělu si jen tak někoho nepustím. Ale od něj mi to bylo příjemné. V pubertě jsem si také všiml zajímavého jevu. Dlouhé pohledy z očí do očí, které jako by slibovali nějakou možnost. Trochu tázavé, jako by se druhý člověk ptal na to, jestli taky máte pocit, že cítíte něco zvláštního. Nikdy jsem nevěděl, jestli těmto pohledům nepřisuzuji jinou váhu, než mají. U Barnabáše jsem se ale nespletl. Během jednoho našeho rozhovoru se kuřárna vyprázdnila. Řekl mi, že má pocit, že se mu celou dobu snažím něco říct, ale vždy odběhnu. Tenkrát jsme konečně náš rozhovor dokončili. Snažil se mě chytit za ruku, ale do kuřárny vstoupil spolupacient. Od té doby jsme se potají drželi za ruce a chodili spolu na procházky. Poslouchali jsme spolu písně, co jsem měl na mobilu. Zjistili jsme, že na nás oba mají stejný opojný vliv. Seděli jsme na kuřárně, připozdívalo se, ostatní dokuřovali svou poslední cigaretu a po jednom se vytráceli. Album pomalu dohrávalo. Odešel poslední člověk. Srdce mi začalo silně bít. V tu chvíli mě políbil. Byl to nejkrásnější polibek v mém životě. Blížil se však čas mého propuštění, den předtím jsme se loučili, bylo vidět, že se mu chce plakat. I já jsem věděl, že tímhle vše končí, bydlíme od sebe velmi daleko. Na psychiatrii byl ještě dlouhou dobu, na podzim jsem ho tam navštívil. Do dnes si telefonujeme a plánujeme se po několika letech konečně sejít. Naděje, že by jsme však v budoucnu skončili spolu však není. Říkal, že byl zmatený, ale že je na holky. A já sám nedokážu popsat, co jsem cítil, po návratu domů jsem dál miloval vy víte koho.Přesto to je jedna z mých nejhezčích vzpomínek. Nebyla to láska, ale byla opětovaná.

Držení za ruce

Nedávno jsem psal, že se zde chci věnovat vztahům. A, jelikož jsem zde učinil comingout a přiznal, že dávám přednost mužským, co se týče vztahového života, je čas napsat něco o problému, který s sebou homosexualita stále obnáší.

Studuji ve větším městě a s jednou delší přestávkou jsem tam střídavě už téměř 5 let. Za tu dobu jsem pouze jedenkrát viděl na ulici dva muže, jak se vedou za ruku. Lesbických párů jsem viděl asi tak 5. Pro heterosexuální páry je běžné jít po ulici ruku v ruce. Pro nás, kteří navazují nebo chtějí navázat vztah se stejným pohlavím, je třeba k tomuto gestu krapet odvahy. Společnost je více méně tolerantní, ale přesto se najde dost lidí, kteří mají netypické věci za atrakci. Bohužel nejsem ten typ, který by dokázal být na veřejnosti středem pozornosti, i když bych si to přál, vše by bylo snadnější. Bijí se ve mě dvě věci. Nesnažit se provokovat a vyjádřit veřejně náklonnost k někomu, o koho mám zájem.

A mé dosavadní zkušenosti?

1. Krátce po druhé atace. Při hospitalizaci jsem se držel v nemocniční chodbě za ruku s mladým mužem, který mi je do teď nesmírně sympatický. Naproti nám seděla paní, která luštila křížovky. Nenápadně po nás pokukovala. Když otáčela hlavou, pustili jsme se. Když se otočila zpátky, znovu jsme se chytili. Zdálo se, že si není jistá tím, co právě vidí. Téhle vzpomínce v její celistvosti budu věnovat celý příspěvek.

2. Během zvláštního období před třetí atakou jsem zkoušel všechno možné, abych ve svém životě udělal nějakou zásadní změnu. Hodně jsem randil. Jednoho dne jsem šel na rande s mužem, který byl o dost starší než já. Důvod? Stále na mě doléhalo zlomené srdce. Věřil jsem, že z nešťastné lásky se musím vydrápat na nějaké vysoce položené místo, odkud budu mít šanci udělat nějaký velký čin. Můj nápadník byl tedy vystudovaný lékař středního věku, který přešel to farmaceutického průmyslu, který více vynáší. Už po chvíli mi bylo jasné, že vše nesměřuje tam kam chci, hledal jsem někoho, kdo mi pomůže posunout se dál, ale on? On si mě chtěl vyloženě koupit.  Zkoušel jaké dárky by mu obstaraly jednu noc se mnou. Pomalu jsem ho odmítal. Uprostřed davu mě před lidmi chytil za ruku. Vysmekl jsem se mu. Tenhle pán rozhodně neměl strach co řeknou lidé. Nebo spíš se nebál ukázat svojí orientaci na veřejnosti a ještě se chtěl blýsknout, že ve středním věku uhnal zajíce.
Tuhle historku jsem si nějak nemohl odpustit, i když vím, že mě líčí v tom horším světle. Teď po letech mi přijde vtipné, že i já jsem si pokusil zahrát na zlatokopa.


3. Po třetí atace jsem znovu začal randit. Objevil se milý mládenec, který nebyl o moc starší než já. Dobré vychování, příjemný, pohledný, slušné zaměstnání. Pokud bych ho potkal v pubertě a měl v sobě jasno, byl by to můj vysněný mužský. Na druhém rande jsme šli po louce. Nikde nikdo, osmělil jsem se a chytil ho za ruku. Nevydrželo nám to dlouho, znenadání se nedaleko začal rýsovat obrys cyklisty. Instinktivně jsme se zase pustili. A jak to celé dopadlo? Můžu potkat někoho, kdo má spoustu předností, pokud tam však není žádná jiskra, zůstanu raději sám. Jak se říká, srdci nejde poručit. Je paradoxní, že k těm dokonalým nápadníkům necítím ani polovinu toho, co k tomu jednomu naprosto šílenému chlapovi... Remusi!!!!!!

Miluju tě! Pokus první

 Původně jsem plánoval tenhle příspěvek jako vsuvku do článku předchozího. Nechtěl jsem však odbíhat od věci a proto tuhle vzpomínku zveřejním v tomto příspěvku.

Vy víte komu jsem skutečně řekl, co k němu cítím až rok a půl poté co jsem se o to poprvé pokusil.  V té době jsem ve všem ještě neměl jasno. Den předtím jsem ho přesvědčil, ať spolu jdeme balit holky. Styděl se víc než já, takže vše bylo na mě, oslovil jsem dvě pěkné slečny, které se ten večer k nám přidaly. Znovu zdůrazním, že jsem byl zmatený. Ten samý večer jsem potkal kamaráda, kterému jsem pod návalem emocí řekl, že jsem se zamiloval. Byl to zajímavý milostný propletenec. Samozřejmě, že city k vy víte komu jen tak nezmizely. Jen přibyly city k slečně, kterou jsem právě potkal. Aby toho nebylo málo, daná slečna měla zájem o vy víte koho. A on? Líbila se mu její kamarádka, která se však po chvíli od nás odpojila, protože na dané společenské akci se pohyboval zase někdo, o koho měla zájem ona. Se slečnou, která mě zaujala jsme strávili celý večer. Vyměnil jsem si s ní číslo a vy víte kdo mezitím zmizel a přidal se k jiné skupince lidí. Jelikož to byla dvoudenní akce, sešli jsme se s vy víte kým i druhý den a nakoupili značné množství alkoholu. Když jsme byli spolu osamotě, začal jsem mít narážky a chystal se konečně říct, jak to k němu tedy mám. Ve chvíli, kdy už jsem měl slova na jazyku, začal zvonit mobil. Ozvala se slečna z předchozího dne, že dorazila na místo, ať za ní přijdeme. A tak jsem mu tenkrát neřekl, že ho miluji. Kvůli poblouznění mládí, kvůli dívce, kterou jsem pak viděl už jen jednou a která zmizela stejně rychle, jako se objevila.
Ten moment, kdy zazvonil mobil, však v mé budoucnosti vytvořil zvláštní předatakové stavy. Než jsem mu skutečně řekl, že ho miluji, trpěl jsem zvláštním návalem posedlosti. Měl jsem pocit, že jsem tenkrát změnil svůj osud, že jsem měl telefon vypnout a vše mu říct rovnou. Den, kdy mu vše řeknu jsem měl naplánovaný více jak týden dopředu. Mysl mě pálila, každý den čekání byl horší a horší. Je směšné, že jsem si v tu chvíli myslel, že jestli mu to neřeknu včas, přijdu o rozum. No, nemýlil jsme se v tom, že city k němu mě opravdu o rozum připraví.

Aby byl tenhle příspěvek úplný, popíšu ještě léto, které se odehrálo mezi okamžikem prvního pokusu mu to říct a chvíle, kdy jsem mu to skutečně řekl. V té době jsem měl pověst silného pijana alkoholu. Jednou jsme se bavili o tom, jestli by mě vy víte kdo dokázal přepít. Domluvili jsme se, že koupíme velké množství tvrdého alkoholu a o samotě dáme závod, kdo víc vydrží. Mým cílem bylo jediné, počkat až bude naprosto opilý a pak mu nenápadně něco naznačit. Doufal jsem v to, že by si druhý den nic nepamatoval. Bohužel, vy víte kdo mě často zklamal, když jsme byli spolu na něčem dohodnutí a naši pijatiku několik dní před plánovaným datem zrušil. Měl jsem tenkrát v diáři rozplánované celé léto. Týden před naším dohodnutým závodem jsem zažil snad nejlepší výlet ve svém životě. K tomu, že se mi výlet tolik líbil přispěla příjemná nervozita spojená s tím, že mu vše konečně řeknu.

Na počátku

Tento příspěvek jsem plánoval napsat už dříve, ale nějak jsem na něj pozapomněl. O čem bude? Popíšu v něm přesné okolnosti, jak u mě nemoc poprvé propukla.
Nuže, byl jsem zhruba v polovině puberty a byl jsem už velmi dlouhou dobu zamilovaný do vy víte koho. Byl moje první láska. Dlouhou dobu jsem se odhodlával říct mu, co cítím. Doufal jsem, že by mohl být gay a měl bych u něj šanci. Byl jsem zamilovaný až po uši. A ten den, kdy jsem se rozhodl mu to konečně říct, jsem se také rozhodl, že pokud mě odmítne, spáchám sebevraždu. Odmítl mě. Toho večera jsem se vydal na odlehlé místo a pokusil jsem probodnout si srdce nožem. Tento způsob sebevraždy jsem zvolil kvůli tomu, že byl použit ve hře Romeo a Julie. V té době jsem tuto hru neviděl, ale snad každý ví, že je to snad největší dílo o lásce. Ukázalo se, že probodnout si srdce není vůbec jednoduché. Vší silou jsem se snažil nůž vrazit do hrudníku, ale jediný účinek byl, že jsem měl na kůži několik škrábanců. Změnil jsem plán a vydal se ke sloupu s dráty vysokého napětí. Musím dodat, že mám velký strach z výšek a jsem celkem nemotorný. Obě dvě vlastnosti najednou jakoby zmizely a já hbitě vyšplhal do výšky 30 metrů nad zemí. Seděl jsem na traverze, poslouchal bzučení drátů a pozoroval západ slunce. Zpíval jsem také písně s lehkým duchovním námětem. Vše bylo jako z jiného světa. Vidina konce činila svět mnohem tajemnějším, vše se zdálo být protkáno osudem a neviditelnými paprsky sil. Přišel čas skočit. Postavil jsem se na traverze, přidržoval jsem se menší traverzy, která byla nade mnou. Nevím, co přesně se v tu chvíli stalo. Měl jsem pocit, jako bych skočil, viděl jsem pád. Přesto jsem se najednou zase držel traverzy nad sebou. Najednou jsem nebyl sám. Najednou jsem slyšel hlas. Ten hlas mi řekl, že ještě nepřišla má chvíle zemřít. Že jsem člověk, který je schopný velmi silné lásky, která se ještě v tomhle světě bude hodit. Je těžké ten okamžik patřičně popsat, protože jsem měl velmi silné vize, které si nedokážu spojit s žádným známým smyslem. Slezl jsem ze sloupu. Nějakou dobu jsem ještě měl silné deprese. Ale poté jsem se obrátil a snažil se být co nejvíce pozitivní. Řídil jsem se hlasem, který jsem slyšel. Měl jsem spoustu energie. Bylo mi tak dobře, že jsem kvůli euforii nemohl večer usnout. Začal jsem sledovat symboly a po několika dní beze spánku byly tyto symboly všude. Jak jsem dlouho nespal, přišly bludy a dezorientace. Byl jsem však stále dobře naladěný, viděl jsem věci, které mě uchvátily. A to je příběh, jak jsem se zbláznil.  Vím, že tenhle článek je trochu náročnější, přece jen je pokus o suicidum (sebevraždu) v naší společnosti stále ještě tabu. Pro mě to byl zlomový okamžik, kromě psychózy se tam u mě tehdy zrodila zvláštní víra, která mi dává sílu dodnes.

Procházka proti úzkosti

Co jiného člověka donutí na sobě pracovat než deprese a úzkost. Teda, alespoň u mě. Znám i případy, že úzkost spíš donutí člověka rezignovat. Mě to vždy spíše namotivuje hledat nějakou novou věc, kterou bych podobným stavům předešel. Jedna věc se mi hodně osvědčila. Pravidelné procházky, chůze je totiž můj nejoblíbenější pohyb. Už od dětství chodím pochody, začal jsem na těch oficiálních, které jsou někým organizované. Teď spíš chodíme s přáteli vlastní trasou. Jenže takovéhle pochodování je nárazové. A na delší tůry není čas každý den. Začal jsem tedy chodit 20 minut každý den. Poté jsem to zvýšil na 30 minut. Postupně to ještě navýším na 45 minut. Jsem člověk závislý na hudbě. Hudba je věc, díky které jsem schopný učit se delší dobu. Poslouchám ale hudbu beze zpěvu, především soundtracky a někdy také vážnou hudbu. Pokud někam jdu nebo cestuji, poslouchám hudbu se zpěvem, abych si zkrátil chvíli. Jenže takové moře poslouchání dokáže také pěkně lézt na mysl. Proto tedy u pravidelných procházek odkládám přehrávač a poslouchám jenom vlastní myšlenky. Vedu dialog sám se sebou, bilancuji nad svým životem a opakuji si motaviční věty. Vnímám svět ve zvláštním zaujetí.
Dnes jsem přemýšlel nad bojem s úzkostí. Nedokážu ji pořádně ovládat, když přijde. Je nutné jí předcházet. Docílil jsem stavů, kdy vím, že bych měl mít úzkost, ale vzdoruji. Je to jako viset na větvi nad útesem a přitom se usmívat. Člověka už bolí ruce, ale musí šplhat po větvi na pevnou zem. Úsměv je nutností, alespoň ten vnitřní, jinak by boj člověku udělal ze života něco, co už snad ani život není. Vím dobře, že na téhle větvi ještě budu viset mnohokrát. Neztrácím však naději, že jednou útes zmizí. Buď se změním na tolik, že dosáhnu naprostého pocitu klidu nebo si pro mě přijde zubatá. Nesmím zapomenout na ataku, kdy jsem docílil bláznovského veselí. To, že se bezdůvodná euforie u mě objevila téměř jen ve chvílích šílenství, neznamená, že ji časem nedovedu objevit ve chvílích, kdy uvažuji s rozumem.

Nejlepší pomsta je úspěch

Nadpis tohoto článku jsem si opakoval už několikrát v životě. Je u mě spojený především z odmítnutím a zlomeným srdcem. Láska se opravdu může časem proměnit v nenávist, i když já pomstu chápal spíš jako nástroj k zmírnění studu. Tak jako tak, pokaždé když potkám vy víte koho, cítím se nejsvůj. Na co sáhnul, to se mu podařilo a já se jen neustále zvedám ze země po zakopnutí o překážky, které on snad ani nezná. Už je to dávno, kdy jsem si řekl, že nemůžu získat jeho city, získám alespoň jeho uznání. Považuju ho za celkem povrchního člověka, tudíž jsem věřil, že například zbohatnutí by vedlo k tomu, že bych v jeho očích byl rázem zajímavější. Ta vášeň zlomeného srdce je sice silná, ale zatím u mě k úspěchu nevedla. Je to jako ty mé pokusy změnit svůj život během krátkého okamžiku, končí pádem na hubu. Poslední dobou naštěstí velmi rychle vystřízlivím. Hnát se za bohatství a mocí jen kvůli uznání povrchního člověka nemůže vést k ničemu jinému než k neštěstí. Proto se nebudu srovnávat s jinými ani se snažit nahlížet na svůj život jejich očima. Osobní štěstí je velična ovlivňována mnoha faktory. A i tyto faktory se s věkem mění. Doufám, že jsem v tomhle alespoň trochu dozrál, i když i tak na sobě musím ještě hodně zapracovat. Jsem stále dost zahladěný do sebe. Zakončím tento článek jedním slovem. Je to klíč k dalšímu stupni zralosti. Altruismus

Hypochondrie

Jsem vysílený z panického záchvatu, ale chci napsat alespoň pár řádek. Později se na tohle téma rozepíšu více. Jsem hypochondr. Začalo to myslím na podzim 2014. Některé hypochondrické stavy trvaly i měsíc. Delší dobu jsem měl vše téměř pod kontrolou. Dnes se však hypochondrie projevila v plné parádě. A řeknu vám, že hypochondrii zvládám snad hůř než svou hlavní diagnózu. Zajímavé je, že u lékaře jsem v důsledku svých úzkostí ohledně zdraví nikdy nebyl. Vlastně k lékaři nechodím, ani když jsem skutečně nemocný, většinou piji bylinkové čaje a hledám babské rady, které vyzkouším. Vím, že se často chovám poměrně nezodpovědně. Ale mám poměrně strach z návštěvy ordinace. Ideální kontakt s lékařem je pro mě číst jeho rady ohledně životního stylu v rámci prevence.
Napadlo mě, že jestli skutečně vážně onemocním, na léčbu bude pozdě, protože vím, že jsem hypochondr a budu zdravotní obtíže sám na sobě bagatelizovat. K lékaři jsem nezašel ani tehdy, kdy jsem se měsíc budil uprostřed spánku s tím, že jsem na nějakou chvíli přestal dýchat. Probudil jsem se nedostatkem vzduchu a zděšeně jsem lapal po dechu. Odeznělo to, i když problémy s dýcháním mám do dnes. I když, když jsem na 5 dní vynechal cigarety, tak už druhý den kašel zmizel. Je to motivace přestat kouřit. Měl jsem však tak podrážděnou psychiku, že jsem nechtěl riskovat nástup další ataky. Na doporučení lékaře se tedy nebudu snažit přestat kouřit ze dne na den, ale budu se snažit  jen snižovat počet vykouřených cigaret.

Změna diagnózy

Mám diagnostikovanou schizoafektivní poruchu manického typu (F25.0). Během druhé ataky jsem však dostal diagnózu paranoidní schizofrenie (F 20.0), která je vážnější. Od začátku nemoci až po třetí ataku jsem si neuvědomoval, že jsem nemocný.  Odmítal jsem to i během začátku třetí  hospitalizace. Z čistajasna jsem si však najednou začal nemoc uvědomovat. Pořádně nevím, jak se to stalo. Pamatuji si jen, že jsem se sestry v nemocnici ptal, jestli stín, co jsem viděl je halucinace nebo skutečnost. Řekla mi, že to byla noční kontrola a já se vzbudil a v rozespalosti jsem vše pořádně nezpracoval. V podstatě jsem neměl vizuální halucinace, nemůžu si alespoň na žádnou vzpomenout. Spíše jsem trpěl bludy, optickým jevům jsem přisuzoval jiný význam, než ve skutečnosti měly. Pamatuji si jen jednu sluchovou halucinaci. No, abych se vrátil tam, kde jsem odbočil. Poté, co mi došlo, že mám psychózu, začal jsem spolupracovat s lékaři a zahrnoval je četnými dotazy. Podstoupil jsem celkem komplexní psychotesty. Jednoho krásného dne mi lékař sdělil, že má diagnóza byla pozměněna na schizoafektivní poruchu manického typu. Nerad tuhle okolnost vyprávím svým známým, kteří mají paranoidní schizofrenii, poté co se mě zeptají na mou diagnózu. Když tuhle věc řeknete paranoidnímu schizofrenikovi, u kterého by i laik poznal, že jeho diagnóza je naprosto oprávněná, zamyslí se, že jemu by ji vlastně taky měli změnit, že se nejspíš spletli. Když se mě někdo zeptá na diagnózu a já se rozhodnu být otevřený řeknu větu typu "Mám..." Paranoidní schizofrenik většinou přidá ještě jedno slovo a praví "Údajně mám...".

Druhá láska - Díl první

Nevím, co vše už jsem o něm psal. A nezjistím to vzhledem k tomu, že mám opor číst to, co jsem napsal. Raději píšu věci nové. Ale konečně jsem mu vymyslel krycí jméno, kterým ho zde budu označovat. Říkejme mu tedy Remus. Remuse jsem poznal během druhé ataky. Léčili jsme se spolu. Je to paranoidní schizofrenik, který naprosto žije ve svém vlastním světě. Prognóza je taková, že už se nikdy ze svých stavů nedostane. Když jsem se po druhé atace vracel domů, vyměnili jsme si na sebe telefonní čísla. Avšak, v kontaktu jsme nebyli, nějakou zvláštní náhodou nám to oběma hlásilo, že volané číslo neexistuje. Když jsem byl po velkém výletu třetí ataky hospitalizován na psychiatrii, lehl jsem si bezvládně na postel a nechal jsem čas plynout. Ve stejnou chvíli, kdy se otevřely dveře, zasvítilo slunce velmi podivnými paprsky. Ozářilo ho ve chvíli, kdy vcházel dveřmi. Zvláštní, rok a půl před tím jsem si ze srandy říkal, že do něj bych se asi nezamiloval. Avšak po našem opětovném setkání trvalo velmi krátkou dobu, než propukly velmi silné city, které trvají už několik let. Ze začátku mi nedocházelo, jak moc je nemocný, dá se dokonce říci, že jsem jeho představám věřil.

Jsou skoro dvě ráno, Nový rok. Odpoledne jsem Remusovi volal a řekl mi, že krátce po půlnoci mu můžu zavolat. Bohužel nevzal mi to. A já se tolik těšil, že mu řeknu, jak v tomto roce omezím pití. A to kvůli němu, protože si to přeje. Ten chlap je pro mě osudový...