A nyní k druhé atace a k tomu, co přinesla.
Kvůli relapsu psychózy jsem byl po roce od první ataky v půl čtvrté ráno zavezen na psychiatrii. Vynechám teď zajímavé věci, co mi říkali hlasy, druhé atace plánuji věnovat ještě několik příspěvků. Nuže, jednalo se o malé psychiatrické oddělení v okrese, kde žiji. Sestřička mi řekla, že buď půjdu domů, pokusím se usnout a ráno ať ihned zajdu na kontrolu k psychiatrovi, nebo si vezmu prášek. V té době jsem si sice neuvědomoval, že mám psychózu, ale domů se mi nechtělo. Spolkl jsem neznámý bílý prášek, sestřička mě zavedla na pokoj, kde mi ustlala přistýlku vzhledem k tomu, že všechna lůžka byla zrovna obsazená. Lehl jsem si, zvláštně se mi zamotala hlava, viděl jsem něco krásného a střih. Najednou jsem se probral na úplně jiné psychiatrii 120 kilometrů od místa, kde jsem ulehl. Ležel jsem, celý svět byl prapodivný shluk světel a hlasů. Když jsem přišel k sobě a dokázal jsem se postavit, vydal jsem se na průzkum. Narazil jsem na zdravotního bratra. Zeptal jsem se, co je za den. Odpověď mě zarazila. Zjistil jsem, že si nepamatuji jeden den. Belhal jsem se po chodbě, na zdi jsem si všiml řádu oddělení. Byla tam další šokující informace. O tom, že jsem v naprosto jiném městě. Bludně jsem věřil, že to vše je jenom nějaká fikce. Že jsem pořád tam, kde jsem ulehl, jen se mě někdo snaží zmást.
Nyní přeskočme o týden dopředu.
Pomalu jsem začal vnímat normálně. Zjistil jsem však, že téměř nedovedu číst. To byl problém vzhledem k tomu, že do maturity zbývalo méně než dva měsíce. Strádal jsem nedostatkem volnosti, byl jsem na uzavřeném příjmovém mužském oddělení. Ve svých stavech jsem však nalézal zvláštní druh útěchy. Ale mé hlasy a vize mě dodávali naději a zvláštní druh veselí. Jak jsem přicházel k sobě, snažil jsem se to dobré z nemoci předávat dál. Měl jsem tam už několik kamarádů. Jednoho dne přišel na oddělení drogově závislý mladík. Byl velmi rozrušený. Chtěl si zakouřit, neměl však cigarety. Chtěl se také napít kafe, též žádné neměl. Obstaral jsem mu tedy kafe i cigaretu. Když si zakouřil a vypil kafe, seděl jsem vedle něj a konejšil ho. Řekl mi "Coltone, asi tě miluju!" Ukázalo se, že je bisexuál. Měl časté narážky, že by měl o mě zájem. To, že jsem byl u něj ve chvíli, kdy to potřeboval mi získalo jeho přízeň, i když jsem se o to nesnažil. Ptal se, jestli jsou zde nějaké směrnice, jestli se pacienti spolu mohou na oddělení "sblížit". Každý večer mě lákal do sprchy.
Název příspěvku je květnový románek. Nuže, začal jsem si květnový románek s mužem s předchozího odstavce? Odpověď zní ne.
Když jsem můj stav ještě více zlepšil, byl jsem přesunut na volnější oddělení, muže z předchozí odstavce jsem pak už nikdy neviděl. Měl jsem o něco více volnosti, nové oddělení bylo navíc smíšené. Krátce po příchodu jsem si na chodbě všiml jedné dvojice. Velmi krásná mladá žena a mladík nízkého vrůstu, o kterém jsem soudil, že vypadá zvláštně. Slečna pokynula, abych šel k nim. Zeptala se mě, jestli bych se nechtěl jít s jejím kolegou večer osprchovat, že se nerad sprchuje sám a při sprchování si rád povídá. Rozpačitě jsem se usmál. S touto slečnou jsem se občas bavil v jídelně, kreslili jsme spolu obrázky a povídali si. Zpětně jsem se dozvěděl, že byla do mladého muže, který si rád při sprchování povídá nejspíš trochu zamilovaná. Onoho muže nazvěme třeba Barnabáš. S Barnabášem jsem si začal povídal na kuřárně, vedli jsme bláznovsko-filosofické rozhovory, které jsme nikdy nedokončili. Vyprávěl jsem mu svůj životní příběh. Byl velmi kontaktní, často mě poklepal po rameni. Bylo to zvláštní, většinou mi vadil mezilidský kontakt, blízko k tělu si jen tak někoho nepustím. Ale od něj mi to bylo příjemné. V pubertě jsem si také všiml zajímavého jevu. Dlouhé pohledy z očí do očí, které jako by slibovali nějakou možnost. Trochu tázavé, jako by se druhý člověk ptal na to, jestli taky máte pocit, že cítíte něco zvláštního. Nikdy jsem nevěděl, jestli těmto pohledům nepřisuzuji jinou váhu, než mají. U Barnabáše jsem se ale nespletl. Během jednoho našeho rozhovoru se kuřárna vyprázdnila. Řekl mi, že má pocit, že se mu celou dobu snažím něco říct, ale vždy odběhnu. Tenkrát jsme konečně náš rozhovor dokončili. Snažil se mě chytit za ruku, ale do kuřárny vstoupil spolupacient. Od té doby jsme se potají drželi za ruce a chodili spolu na procházky. Poslouchali jsme spolu písně, co jsem měl na mobilu. Zjistili jsme, že na nás oba mají stejný opojný vliv. Seděli jsme na kuřárně, připozdívalo se, ostatní dokuřovali svou poslední cigaretu a po jednom se vytráceli. Album pomalu dohrávalo. Odešel poslední člověk. Srdce mi začalo silně bít. V tu chvíli mě políbil. Byl to nejkrásnější polibek v mém životě. Blížil se však čas mého propuštění, den předtím jsme se loučili, bylo vidět, že se mu chce plakat. I já jsem věděl, že tímhle vše končí, bydlíme od sebe velmi daleko. Na psychiatrii byl ještě dlouhou dobu, na podzim jsem ho tam navštívil. Do dnes si telefonujeme a plánujeme se po několika letech konečně sejít. Naděje, že by jsme však v budoucnu skončili spolu však není. Říkal, že byl zmatený, ale že je na holky. A já sám nedokážu popsat, co jsem cítil, po návratu domů jsem dál miloval vy víte koho.Přesto to je jedna z mých nejhezčích vzpomínek. Nebyla to láska, ale byla opětovaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat