Co jiného člověka donutí na sobě pracovat než deprese a úzkost. Teda, alespoň u mě. Znám i případy, že úzkost spíš donutí člověka rezignovat. Mě to vždy spíše namotivuje hledat nějakou novou věc, kterou bych podobným stavům předešel. Jedna věc se mi hodně osvědčila. Pravidelné procházky, chůze je totiž můj nejoblíbenější pohyb. Už od dětství chodím pochody, začal jsem na těch oficiálních, které jsou někým organizované. Teď spíš chodíme s přáteli vlastní trasou. Jenže takovéhle pochodování je nárazové. A na delší tůry není čas každý den. Začal jsem tedy chodit 20 minut každý den. Poté jsem to zvýšil na 30 minut. Postupně to ještě navýším na 45 minut. Jsem člověk závislý na hudbě. Hudba je věc, díky které jsem schopný učit se delší dobu. Poslouchám ale hudbu beze zpěvu, především soundtracky a někdy také vážnou hudbu. Pokud někam jdu nebo cestuji, poslouchám hudbu se zpěvem, abych si zkrátil chvíli. Jenže takové moře poslouchání dokáže také pěkně lézt na mysl. Proto tedy u pravidelných procházek odkládám přehrávač a poslouchám jenom vlastní myšlenky. Vedu dialog sám se sebou, bilancuji nad svým životem a opakuji si motaviční věty. Vnímám svět ve zvláštním zaujetí.
Dnes jsem přemýšlel nad bojem s úzkostí. Nedokážu ji pořádně ovládat, když přijde. Je nutné jí předcházet. Docílil jsem stavů, kdy vím, že bych měl mít úzkost, ale vzdoruji. Je to jako viset na větvi nad útesem a přitom se usmívat. Člověka už bolí ruce, ale musí šplhat po větvi na pevnou zem. Úsměv je nutností, alespoň ten vnitřní, jinak by boj člověku udělal ze života něco, co už snad ani život není. Vím dobře, že na téhle větvi ještě budu viset mnohokrát. Neztrácím však naději, že jednou útes zmizí. Buď se změním na tolik, že dosáhnu naprostého pocitu klidu nebo si pro mě přijde zubatá. Nesmím zapomenout na ataku, kdy jsem docílil bláznovského veselí. To, že se bezdůvodná euforie u mě objevila téměř jen ve chvílích šílenství, neznamená, že ji časem nedovedu objevit ve chvílích, kdy uvažuji s rozumem.
Žádné komentáře:
Okomentovat