Teorie zmizelého dne

Vraťme se nyní k druhé atace. Jak jsem psal, nepamatuji se, jak jsem se dostal z malého psychiatrického oddělení ve svém okrese do velké psychiatrie více než 100 kilometrů od místa, kde jsem ulehl. Když jsem se na to zeptal, bylo mi řečeno, že jsem po probuzení vůbec nemluvil a neustále jsem omdléval. Nepamatuji si však vůbec nic, moje tělo tam bylo, ale má mysl ne. Kde tedy bylo mé vědomí? Hypotetickou odpověď jsem nalezl zhruba před půl rokem. Tato odpověď vám však bude připadat naprosto nereálná. Nalezl jsem ji ve stavu silné hypomanie a dejavu. Při těchto stavech se mi často vrací vzpomínky na ataku a na malou chvíli je to, co už pominulo, velmi živé. Zdá se dokonce, že dny a roky, které skončili na malou chvíli pokračují. V první atace jsem jel taxíkem na místo, kde se zrovna nacházel vy víte kdo. Bylo to už po tom, co jsem mu vyznal city. Byl jsem však velmi pozitivní a věřil jsem, že když mu vše řeknu detailněji a na vlně nové nálady, třeba získám šanci. Vše bylo velmi podivné. Měl jsem pocit, že taxikář je někdo, jako mýtický Cháron, převozník mezi světy. Když jsem dojeli na místo, neumožnil mi vystoupit. Šlápnul na plyn a jeli jsme dál, vše ale nebyl svět, jako ho znáte. Vše bylo, jak jsem zde již ataku popsal. V jiných barvách a protkáno osudem. A co má tohle společného se dnem, který si nepamatuji? Během těch prapodivných stavů, které přináší dejavu v kombinaci s hypomanií,  jsem měl pocit, že si na daný den náhle vzpomínám. Jenže během toho dne má mysl prožila celý rok. S tou změnou, že ve světě, kam jsem se propadl, jsem z taxíku vystoupil a dostal jsem šanci prožít rok, kde má láska začala být opětovaná. Poté jsem se vrátil zpátky a znovu nabyl vědomí. Vím, že se to zdá přitažené za vlasy. Ale psychóza je mocná. Navíc, takováhle šílená hra mysli mi koresponduje s posledním momentem, který si pamatuji než jsem se probral. Ty zvláštní zlaté mžitky před očima a pocit euforie jsou dokonalým vyjádřením upadnutí do krásného komatózního snu. A kdyby to tak skutečně bylo, proč jsem znovu nabyl vědomí místo toho, abych šťastně žil v realitě podobné tomu nejhezčímu snu? Odpovím jedním jménem. Remus!