Nevím, co vše už jsem o něm psal. A nezjistím to vzhledem k tomu, že mám opor číst to, co jsem napsal. Raději píšu věci nové. Ale konečně jsem mu vymyslel krycí jméno, kterým ho zde budu označovat. Říkejme mu tedy Remus. Remuse jsem poznal během druhé ataky. Léčili jsme se spolu. Je to paranoidní schizofrenik, který naprosto žije ve svém vlastním světě. Prognóza je taková, že už se nikdy ze svých stavů nedostane. Když jsem se po druhé atace vracel domů, vyměnili jsme si na sebe telefonní čísla. Avšak, v kontaktu jsme nebyli, nějakou zvláštní náhodou nám to oběma hlásilo, že volané číslo neexistuje. Když jsem byl po velkém výletu třetí ataky hospitalizován na psychiatrii, lehl jsem si bezvládně na postel a nechal jsem čas plynout. Ve stejnou chvíli, kdy se otevřely dveře, zasvítilo slunce velmi podivnými paprsky. Ozářilo ho ve chvíli, kdy vcházel dveřmi. Zvláštní, rok a půl před tím jsem si ze srandy říkal, že do něj bych se asi nezamiloval. Avšak po našem opětovném setkání trvalo velmi krátkou dobu, než propukly velmi silné city, které trvají už několik let. Ze začátku mi nedocházelo, jak moc je nemocný, dá se dokonce říci, že jsem jeho představám věřil.
Jsou skoro dvě ráno, Nový rok. Odpoledne jsem Remusovi volal a řekl mi, že krátce po půlnoci mu můžu zavolat. Bohužel nevzal mi to. A já se tolik těšil, že mu řeknu, jak v tomto roce omezím pití. A to kvůli němu, protože si to přeje. Ten chlap je pro mě osudový...
Žádné komentáře:
Okomentovat