Poté, co jsem se znovu shledal s Remusem a zamiloval jsem se do něho se jeho i můj stav zhoršil. Pamatuji si, že na mě křičel, někdo mi říkal, že mě dokonce málem napadl. Byl jsem převezen na jinou psychiatrii. Co se týče citů, měl jsem v sobě zmatek. Ještě jsem vám neřekl, že mezi vy víte kým a Remusem jsem cítil něco ještě k někomu jinému. Bylo to však spíše fyzické, takže to jako opravdovou lásku nepočítám. Tahle fyzická atrakce však ovlivňovala průběh ataky. Při hospitalizaci jsem však měl pocit, že cítím něco ke všem třem. Poté, co jsem se však dostal do stabilizovaného stavu v mé mysli zvítězili nově vzniklé city k Remusovi. Nevěděl jsem, jestli ho ještě někdy uvidím. Začal jsem docházet na kluby určené pro psychotiky. Kvůli atace jsem musel přerušit studium na vysoké a měl jsem tedy spoustu času. Na klub jsem chodil každý týden. Potkal jsem některé nové tváře. Jednoho dne se však objevil i někdo, koho jsem už znal. Byl to Remus. Z počátku jsme si držel odstup. Komunikovat začal on sám. V ústraní mě seřval, co to zase vyvádím. Že mě viděl ve městě, kterému třeba říkejme Čas nad Labem. Tam jsem skutečně byl, léčil jsem se tam, ale bylo to už delší dobu, co mě propustili. Myslel jsem, že agresivní podtón jeho hlasu už z našich rozhovorů nevymizí, ale vše se urovnalo. Teď trochu odbočím.
Během mé úplně první hospitalizace na psychiatrii si pamatuji velmi podivné věci. Hodně času jsem proseděl před televizí. Ale mé vnímání bylo útržkovité. Vnímal jsem jen části jednotlivých filmů a pořadů. A takhle "sestříhaná" verze vysílání dala dohromady pořady o naprosto jiném významu, než kdyby vše nebylo osekané o chvíle, kdy jsem nevnímal. Měl jsem pocit, že to, co vidím má nějaký zvláštní význam. Neměl jsem halucinace, ale přesto mé obrazové vnímání bylo zkreslené. Podobné postavy jsem považoval za jednoho člověka. Najednou jsem měl pocit, že v televizi vidím sebe. Ale hodně temnou verzi sebe. Postava v televizi mi z mého pohledu byla velmi podobná. Měl jsem pocit, že nu někdo prostřednictvím televize ukazuje příběh mého minulého nebo alternativního života.
Jakou má tohle spojitost s Remusem? Jednoho dne přestal být agresivní. Popsal mi přesně postavu, kterou jsem v první atace viděl v televizi. Řekl, že si myslel, že jsem to byl já a kvůli tomuto člověku byl na mě naštvaný. Už několikrát mi někdo řekl, že potkal mého dvojníka. Jestli tento dvojník skutečně existuje, potkal ho zatím pouze Remus. Poté, co na mě přestal být naštvaný, jsme si na sebe vyměnili kontakt. Jenže brzy zase beze stopy zmizel. Čekal jsem měsíce, jestli se zase neobjeví. Na telefonu byl nedostupný a na facebooku se také neobjevil. Už jsem nedovedl dál čekat. Věděl jsem, v jaké vesnici žije, a tak jsme se jednou s kamarádem vydali ho hledat. Nikdy jsme v jeho vesnici nebyli a ani jsme neměli žádnou indicii, jak najít jeho dům. Před hospodou jsme se zeptali na cestu a po cestě ještě u jednoho domu na upřesnění. Lidé se tvářili velmi zvláštně, když slyšeli jeho jméno. Dojeli jsme až k jeho domu. Cestou nás předjelo auto, které za chvíli zaparkovalo poblíž domu, kam jsme byli nasměrováni. Vylezli jsme z auta a kamarád zaklepal na okénko parkujícího automobilu. Řidič stáhl okénko a my jsme se mohli zeptat, jestli neví něco o Remusovi. Řekl nám, že Remus napadl policistu, a poté byl odvezen neznámo kam. Jiskřička naděje, že se s ním znovu shledám byla náhle pryč. Nasedli jsme do auta a vydali se na cestu domů. Náhle mě něco napadlo. Měl jsem v telefonu ještě číslo, na psychiatrii, kde jsme se potkali během mé druhé ataky. Psychiatrických oddělení je po České republice sice spousta, ale řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám. Věděl jsem, že když se sestry zeptám, jestli tam není, neodpoví mi, protože je to citlivá informace. Proto jsem suverénně řekl, ať mi ho zavolá k telefonu. Sám jsem byl překvapen, když odpověděla, že mu jde říct, že volám, tak ať chvíli počkám. A tak jsem znovu našel Remuse.
Žádné komentáře:
Okomentovat