Blonďaté léto
Když mi bylo patnáct let, rozhodl jsem se zaexperimentovat s barvou svých vlasů. Byl to začátek
dlouhotrvající obsese, kde nešlo pouze o barvu vlasů, ale o barvu mé nálady. Má přírodnín barva vlasů je tmavě hnědá. Rozhodl jsem se, že vyzkouším blonďaté melíry. A tak jsem začátkem léta přišel ke kadeřnici a po aplikování modrého chemického sajrajtu jsem byl usazen do křesla s hlavou v nahřívači, který urychloval působení barvy. Kdo experimentoval s barvou vlasů, jistě zná
ten dobrodružný pocit, kdy čeká s barvou na hlavě na konečný výsledek. Představoval jsem si, jak asi budu vypadat, až mi kadeřnice z hlavy sundá alobal a smyje modrou směs, pod kterou se zrovna tvoří má nová image. S výsledkem jsem byl náramně spokojený. Přišlo mi, že barva naprosto změnila charakter mého obličeje, a tak jsem si připadal esteticky občerstven. Zdálo se mi, že se ale nezměnila pouze barva mých vlasů, ale i nálada. Během puberty jsem barvu vlasů změnil několikrát. Barva vlasů se pro mě navíc stala mnemotechnickou pomůckou, pokud si chci vybavit nějaký okamžik z tohoto období. Rozdělil jsem si tuhle střeštěnou část mého dospívání na blonďaté období, červené období, a podobně. Dnes už barvu vlasů nestřídám tak často a tak drasticky. Snažím se vydobýt si klid a najít v životě režim, se kterým budu spokojený. Ale pokaždé, když mě myšlenky táhnou k nějaké větší životní změně, napadne mě, že nejdřív změním barvu svých vlasů, abych na první pohled vypadal jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat