Žiju pro smrt

V životě jsem udělal jednu velkou chybu. Dovolil jsem nepříjemným situacím získat nad vládu nad tím, jak se cítím. Postupem času se ze spousty běžných aktivit stala útrpná činnost. Ve chvílích, kdy je třeba vypětí a nadměrné práce, propadám úzkosti. Představuji si, jak budu muset celý život pracovat. V těchto negativistických úvahách zbavuji práci pocitu naplnění a seberealizace. Beru tedy v úvahu pouze to, že budu donucen celý život vykonávat nudnou a obtížnou práci. Často bylo nutné, abych se ve škole intenzivně připravoval do předmětu, který zrovna nebyl můj šálek kávy. Potom, co se dostaví frustrace a pocity, které jsem před chvílí popsal, přichází také zvláštní důvod smíření. Hledám v této činnosti smysl. Beru vše, jako překážku, která mi byla osobně přidělena. Jako lekci, kterou musím dokončit. Následně se zahledím daleko do budoucnosti. Spatřím zde smrt, jako vysvobození od nepříjemnosti životních povinností. Ve chvílích, kdy mi přijde velmi obtížné žít, říkám si, že musím zabrat. Žít na plno a nic neodfláknout, jen proto, aby smrt, která jednou jistojistě přijde, byla poctivě odpracovanou odměnou za překonávání životních nesnází.