Na příč časem

Miluji pěší turistiku a mimo procházek často vyrazím ven i na delší tůru. Někdy nás jde celá tlupa, někdy jen dva nebo tři. A když si potřebuji utříbit myšlení, vydám se pochodovat sám. Pochody, které zaberou většinu dne pro mě mají zvláštní specifikum. Vynechme teď pochodování samotné, ale okamžik, kdy se člověk vrací domů. Už když na chodníku před domem vyndávám klíče z kapsy, je vše jiné než když jdu jen na pochůzku do města. Okolí domu, jako by najednou utkvívalo v odcizené atmosféře, v kostech, jako bych cítil zvláštní pocit chladu a to i tehdy, kdy se slunce může přetrhnout, aby svými paprsky prohřálo naší planetu. Cesta po schodech do patra voní atmosférou, kterou bych velmi subjektivně popsal jako "březen plný kaluží". Sundávám obuv a vydám se do kuchyně ohřát si zbytky od oběda. Většinou bývám vyčerpaný a tak se po jídle svalím na postel. Cítím, jak mám těžké nohy a ještě chvíli trvá než usnu. V té době mezi ulehnutím a usnutím cítím už velmi typický pocit. Jako by všechny okamžiky po pochodech byly navzájem propojené. V nohách a snad i po celém těle cítím tíhu minulých pochodů a nejen tu. Mám pocit, jako bych cítil stáří, které je sice velmi daleko, ale v těchto okamžicích jako bych mu byl duchem velmi blízko. Doufám, že až skutečně stáří přijde, budu mít stále ještě sílu a elán pochodovat. Bude tato nálada plná stesku a zároveň smíření stále stejná? A získám nějaký nový pocit, ve chvíli, kdy se ocitnu v tom úseku, o kterém přemýtám už několik desetiletí dopředu?