Včerejší den znamenal pro tento blog pouze jeden krátký příspěvek. A zdálo se, že dnes zde dokonce nezveřejním vůbec nic. Důvodem pro nechuť ke psaní se stala nepříznivá životní okolnost. Část životního odhodlání náhle poklesla a připravené nápady na další příspěvky nebyly zrealizovány. Včerejšek byl pro mě velkým rozhořčením a tak jsem zatoužil žít chvíli v jiném rozpoložení a nevěnovat návaznosti na minulé dny žádnou pozornost. Připravené příspěvky jsem proto zmrazil. Pokud jste to na sociálních sítích nezaregistorvali, Česká republika byla zvolena jako nejdekadentnější zemí světa. A proto, že je dnes pátek, měl jsem tedy rovnou dva důvody vše řádně zapít. Dnešní podvečer tedy započal výpravou do místního rádoby supermarketu a popíjením zakoupeného proviantu v nedalekém parku. A ve chvíli, kdy se naše dvoučlenná společnost přemístila do prostorů maloměstké diskotéky, začaly mé myšlenky trýzněné nepříjemností alkoholového opojení utíkat stranou. V hlavě se mi začaly rýsovat témata, o kterých bych se dnes večer chtěl rozepsat. Vysloveně jsem spěchal domů k počítači, v hlavě jsem měl sestavené velké množství vět, které byly určené pro tento blog. Doufám tedy, že i přes to, že jsem opit, nedopustím se přílišných gramatických chyb.
Nepříjemné opojení
Uživatelé alkoholu se dělí na několik skupin podle četnosti užívání. A to abstinenti, uživatelé, pijani a alkoholici. Podle slov mé učitelky psychologie má naše společnost pouze málo členů, kteří by se dali počítat za naprosté abstinenty. Proto věřím, že bude obsah tohoto příspěvku mnohým z vás blízký. Stav, o kterém bych se teď chtěl rozepsat, nejlépe dokumentuje první večírek minulého léta. Vše začalo jako menší setkání na terase místního baru. Jen zlomek naší skupiny se rozhodl jít spát poměrně brzy. Většina z nás pokračovala na tu samou diskotéku, kde se mi před cvhílí tento článek rýsoval v hlavě. Večer byl v plném proudu, všichni se vzájemně zvali na panáky lehkého i tvrdého alkoholu. Cigarety ubývaly, krabičky se následně dokupovaly nehledě na finance. Večer se pomalu měnil v časné ráno. Po zanedbatelném letním románku jsem se vydal na cestu domů. Uvědomil jsem si, že mi není příliš dobře. Na jazyku jsem cítil nepříjmenou směch chutí. Plíce byli celé nešťastné z toho, kolik cigaret jsem za noc vykouřil. A hlava se snažila ustát nápor vypitého alkoholu. Vždy když jsem takto "sociálně unaven" vnímám prostředí, kterým se vracím domů naprosto jinak než obvykle. Jako by se mi celý svět smál, za to, jak jsem oslaben probdělou nocí. Čerstvý vzduch řeže do dýchacího ústrojí a nechápe, proč právě teď mě každá část toho,co vnímám, naprosto ničí. Mé tělo se mi mstí za to, že jsem provozoval něco, co pro něj nebylo nejlepší. Najednou se ve středu mé mysli objeví věta, kterou zná každý, kdo se kdy pořádně napil. "Už nikdy nebudu pít." Řekl jsem si ji už několikrát. A dnes si kromě opakování této často zrazované věty opakuji, dalo by se říci motlidbu, abych toto předsevzetí dodržel. Čím jsem starší, tím více stav opilosti nesnáším. A když je mi opravdu špatně, pokouším se s opilostí smlouvat. Ale o tom zas jindy, pro dnešek mám ještě další témata, o kterých bych se chtěl rozepsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat