První cigareta po té poslední

Vzhledem k tomu, že jsem si vědom rizika, které kouření skýtá rozhodl jsem se už několikrát přestat. Zatím se mi to nepodařilo, pouze jsem snížil počet o téměř polovinu. Doktorka, která již delší dobu zná můj psychický stav, kostatovala, že bych ani přestávat ze dne na den neměl, měl bych počet cigaret jen postupně snižovat. Přesto jsem se několikrát pokusil ze dne na den přestat. Vydržel jsem to nejdéle tři dny. V době, kdy kouřím pravidelně mi cigarety a kouř zapáchají, ale ve chvíli, kdy tělo abstinuje se smysly poblázní a cigareta začíná vonět. Stačí projít na nástupišti kolem člověka, který do sebe zrovna pere svojí dávku nikotinu. Zvažuji, zda ho požádat o cigaretu, srdce mi divoče buší. Svádím vnitřní boj mezi radostí, že se mi daří nekouřit a tím, že zatraceně moc chci znovu ochutnat tuhle smrtící tyčinku. Dříve nebo později neodolám a někoho na ulici požádám o cigaretu. Jaká je ta první, po nezdárném pokusu přestat? Silná, opojná, transcendetní. Hlava se mi motá, ale to mi nevadí, spíš naopak. Po cigaretě přijdou samozřejmě také výčitky, ale brzy na to následuje cesta do trafiky, protože jedna nestačí. Cigarety jsou past, ale, že to je past, mi došlo velmi pozdě. Měl jsem pocit, že ještě nejsem závislý, protože dokážu třeba měsíc nekouřit. Jednou se už zdálo, že kouřit přestanu na dobro. Čtyři měsíce bez cigarety. Jenže, poté, co se mi zhroutil celý svět, jsem se dostal na místo, kam se lidé běžně bojí dostat. A také neradi přiznávají, že tam byli. A tam mi někdo pro mě velmi důležitý nabídl cigaretu, která mi byla osudná.