Sociální úzkost - práce na jejím zmírnění

Pro začátek, jak jsem psal, trpím jistou formou sociální úzkosti. Není to nic závažného. Ale ta úzkost je sebeposilující a stává se tedy postupně více nepříjemnou. To, že vnímám, že jsem znovu trpěl úzkostí vede k tomu, že se to stane znovu. Ale nebyl bych to já poslední doby, kdybych nezačal dělat něco proto, aby se situace zlepšila.

Jak tedy s úzkostí bojuji?

1. Snažím se určit, které situace mi dělají největší problém.

2. Ve volném čase si situace představuji. Představuji si je, jak je v klidu zvládnu a opakuji si, že se mi to určitě podaří.

3. Zpomaluji. Přišel jsem na to, že když jdu na ulici, kde je hodně lidí rychle, je to horší. Rychleji dýchám a to posílí pocit toho,  jako bych byl v ohrožení.

4. Začal jsem si dohledávat informace o sociální úzkosti.

5. Začal jsem číst knihu asertivitou proti stresu a snažím se pochopit, z čeho mám vlastně strach a jaké jsou možnosti se ho zbavit. Knihu už jsem kdysi četl, ale příliš si z ní nepamatuji. Jen vím, že je pro mě zrovna dobrým společníkem.

A jak jsem se zatím dočetl, sociální strach dovede zmírnit kvalitní komunikace v nestresových situacích. Rozhodl jsem si teď tedy udělat tématický blok ve svém životě, kdy se budu věnovat komunikaci, rétorice a svému vztahu k okolí.

Zůstat ve velkoměstě? (Sociální úzkost na maloměstě)

To, že mám sociální úzkost jsem zde už psal několikrát. To, že pocházím z malého městečka a studuji ve velkém městě určitě taky. Taky jsem zmiňoval, že se těším až odtamtud zase vypadnu a budu trávit čas pouze tady v klidu. Ale...
Sociální úzkost je tady na maloměstě horší.

Čím to je? Zní to nelogicky, že? Vysvětluji si to takto. Ve velkém městě nikdo nikoho nezná. Lidí je tam sice více, ale vše je více anonymní. A člověk bere hlučný dav pouze jako kulisu. Tady zná každý každého. Jeden z aspektů sociální úzkosti je, že si člověk pokládá otázku "Co si o mě lidé myslí, když mě potkají?" Tohle je v malém městě horší, protože potkáváte spoustu známých. A z vlastní zkušenosti vím, že si pamatuji některé lidi, které osobně neznám. A na malých městech se prostě více drbe. Občas i přijde řeč na někoho, koho člověk zná právě jen od pohledu, popíše ho kamarádům, jestli ho náhodou někdo nezná. A to je právě to, co zvyšuje mou sociální úzkost na malém městě. Má věčně sklopená hlava, dušnost a velké oblouky v přítomnosti cizích lidí mě straší. Straší mě to, že působím jako podivín právě díky mému strachu z lidí.

No a tak jsem se poprvé po dlouhé době začal zabývat tím, že bych dal velkému městu šanci. Ve svých představách jsem zašel do detailů a přemýšlel jsem o tom, že zkusím v městě, kde studuji přeci jen ještě hledat vztah, abych měl motivaci zůstat. Vše je však zatím ponořené do nejistoty, kam mě vítr v následujícím roce zavane.

S někým to jde lehce

Ano, dlouho jsem nepsal. A to se událo dost věcí, o kterých jsem mohl psát. Jsem teď však celkem extrovertně naladěn a některé emoce jsou zatím příliš čerstvé. Je však možné, že o daných věcech napíšu později.

Před nějakou chvílí jsem se vrátil z dvouhodinového procházky. Tváře mi hoří, venku je opravdu zima. Únava se šíří do celého těla kromě myšlenek. Řekl jsem si tedy, že udělám to, k čemuž jsem blog občas používal. K přemýšlení během psaní. Začnu psát článek, abych viděl své myšlenky na monitoru, občas něco přemažu, nahradím a článek buď zveřejním nebo smažu. Těch smazaných bylo za dobu mé nečinnosti několik.

Po 15 minutách:

Opravdu jsem se sebecenzurou pokročil na takovou úroveň, že jsem smazal většinu již napsaného článku. Přišlo mi to příliš osobní. Jo, jsem prostě čím dál větší extrovert a to i ve světě anonymního blogování. Dobře, přepíšu tedy i název článku a budu psát o něčem naprosto jiném.

Mám jednu zásadu. Důvod k této zásadě je mírná paranoia. I  když je celkem opodstatněná. Blog jsem sice plánoval naprosto anonymní, ale vím, že několik lidí, kteří mě znají osobně dokáží přiřadit mou osobu k tomuto blogu. Také vím, že někdo občas dal odkaz někomu dalšímu. Výsledek je, že vím, že o blogu nejspíš vědí i lidé, o kterých nevím, že o něm vědí. (Strašná věta :-D, promiňte). Z tohoto důvodu jsem opatrný co sem dávám a kdy to sem dávám. Mám takové pravidlo, že dojmy z některých událostí sem dám třeba i o půl roku později, aby si nikdo nedokázal spojit danou akci s konkrétním článkem.

Teď tedy k jednomu dávnému večírku. Věděl jsem o něm dopředu. A byl jsem si vědom jedné věci, bude tam někdo, před kým se nechci znemožnit. S úpravou zevnějšku jsem začal velmi dopředu. Kromě toho jsem trochu bilancoval a přemýšlel jsem, kam jsem se od minulého setkání posunul. Bál jsem se přítomnosti přítelkyně dotyčného, ale ta se naštěstí nepotvrdila. Vzpomněl jsem si na své negativní tendence při podobných příležitostech. A to: pít více než je u mě zvykem, mít následně hrozné řeči; chovat tak, jak jsem se choval před 7 lety, nejistá mluva, sklon k tomu chlubit se zmíněnému mladíkovi o svých nápadnících a podobně. Nastal den D, hodina H. Byl jsem tam dřív než on. O dost. Celkem se tam mlčelo, já začal pít. Když přišel, byl jsem v uvolněné náladě. Pozdravil jsem na rozdíl od dob, kdy jsem byl dost nabroušený. V tu dobu byla party už celkem živá. Po nějaké době přišlo na chvíli, kdy jsem se s dotyčným dal do řeči. V tu chvíli jsem si vzpomněl na několik schůzek z minulosti. To, co jim chybělo, bylo tady i po letech. I můj strach z komunikace a nepříjemnost lidské blízkosti byla pryč. Je to někdo, u koho mi nedělá problém dívat se mu dlouho do očí. Někdo, u koho mi je fyzická blízkost dokonce příjemná. A řeč nevázne, není formální a chladná. Ano, tohle je asi důvod, proč zůstanu sám. Protože tohle všechno nedokážu najít u někoho jiného.

Jak pokračuje podzim + Souboj s podvědomím

Jak jsem psal, mám teď sklony k podzimním úzkostem. Těm však úspěšně odolávám, i když mě to stojí dost sil. Dále se ještě snažím pracovat na diplomové práci a učím se ke státnicím. To mě stojí další síly. Ve výsledku to vede k tomu, že spím ještě více, než je u mě běžné. Nemůžu však říci, že bych byl po probuzení odpočatý. Právě naopak. Důvod? Během spánku mě terorizuje vlastní podvědomí.
V dnešním snu bylo mé podvědomí personifikováno do lidské postavy. Mluvili jsme spolu. Respektive, mé podvědomí se mi snažilo dát lekci a řeklo mi zhruba tohle:
"Vidíš, ujíždí ti vlak, vždyť to dobře víš... Šest let uběhlo jako nic a ty další roky uběhnou ještě rychleji. Ještě máš šanci se rozmyslet pro druhou variantu. Ještě to třeba stihneš."
  Kdysi dávno jsem se musel nějak rozhodnout, nebudu říkat, čeho se to týkalo. Ale háček je v tom, že to, co jsem neudělal představovalo dost velká rizika. Zvolil jsem "klidnou cestu", která se zdá být na první pohled jednodušší, ale stejně se každý den ptám "co kdyby".
Souboj s mým podvědomím pokračoval, začal jsem se bránit. "Ty víš, že zrovna teď opravdu nedokážu změnit své rozhodnutí." Podvědomí pokračovalo s lekcí. "Však neříkám, že to je jediná možnost, jediná cesta. Ale zamysli se, čas opravdu běží rychle. Snad nechceš, aby jednou bylo na všechno pozdě? Konečně se prober a až se probudíš, pusť se do práce na náhradním plánu. Běž rychle, jako by ti šlo o život, snaž se získat co nejvíc věcí, co by se ti mohlo hodit." Tohle byl tedy souboj s podvědomím, v důsledku kterého jsem se probudil vyčerpaný a s mizernou náladou. Na druhou stranu však trochu inspirován. Únava je však silná překážka, takže dnes jsem žádné nadprůměrné výkony nepodal, ale přesto jsem alespoň o něco pokročil s věcmi k diplomce.

Podzimní úzkosti 2016?

Včerejší den pro mě nebyl psychicky ok. Měl jsem celkem silnou sociální úzkost, o které jsem chtěl sem psát, ale nesebral jsem vůli. Hned poté, co jsem se vrátil z města na mě padla podzimní nepohoda a ulehl jsem a nedělal vůbec nic. Vzal jsem si prášek na úzkost a k večeru už mi bylo o něco lépe.
Dnes jsem také nebyl zrovna dobře naladěný, ale teď mi je znovu vysloveně špatně. Napadlo mě, jestli se o mě jako každý rok nepokouší podzimní úzkosti. Pokud si to dobře vybavuji, loni jsem měl také nějaký náznak, ale vše jsem nakonec ustál celkem dobře a rychle jsem nabral nové síly.
Poradit si s tím letošním návalem chci celkem brzy. Jak? Pomocí vnějších podnětů. Najít vhodnou věc, která mě má zaměstnat je u mě celkem lehké. Miluji vzdělávací filmy, seriály nebo učebnice.
Avšak v náporu úzkosti si často vyčítám, že nedělám své podstatnější činnosti, což je v tuto dobu čtení materiálů k diplomové práci.
V dny, kdy už tuším, že nějaké problémy s náladou přijdou, se snažím udělat toho hodně ještě předtím než se nálada promění ve velmi nepříjemného společníka. Dnes jsem sice už něco přečetl a přeložil, ale potřeboval bych ještě něco udělat. Moje taktika v podobných situacích je to, že chvíli dělám něco, co mě lépe naladí a pak dělám práci, do které se mi zrovna nechce. Když jsem kdysi četl knihy k maturitě, občas jsem narazil na nějaké naprosto nudné dílo. Abych ho přečetl, řešil jsem to tak, že jsem si k němu  pustil hru Medieval II Total War, která je na kola. Abych mohl odehrát jedno kolo, musel jsem přečíst 5 článek textu. Jelikož mě ta hra tenkrát velmi bavila, byl jsem schopný přečíst i 50 stránek za odpoledne. Je to jako zapíjení nedobrého jídla vodou. Samozřejmě, že je dobré u podstatné aktivity vydržet něco déle, multitasking údajně není příliš produktivní, ale v tuhle roční dobu, kdy se ochladí a je více tmy je dobré věnovat se činnostem, o kterých dopředu víme, že jsou nám příjemné. Já jsem například otevřel knihu "Odmaturuj ze společenských věd". Rád se vzdělávám a postupně si snažím zopakovat věci, které si už nepamatuji příliš jasně.
No nic, jdu se začíst a nabrat tak sílu k tomu, abych dnes ještě zvládl něco důležitějšího.

Mad spotting - blázen od pohledu + Jak nevypadat jako blázen: 1.díl Obličej a únava

Dnes budu psát trochu kontroverzněji. A přidám zároveň pár rad. Jak název napovídá, tenhle článek bude o tom, zda je možné poznat, jestli má někdo psychózu dle jeho zevnějšku.
A abych to nenatahoval, řeknu svůj názor rovnou. Ano, věřím, že zevnějšek může odrážet nemocnou psychiku.

Samozřejmě, není to pravidlo, ne na každém je to znát. Ale potkal jsem spoustu lidí, kteří na první pohled působili odlišně od psychicky zdravé populace. Inspiraci k tomuto článku jsem získal před chvílí, kdy jsem prováděl rutinní obličejové cvičení, které ještě zmíním. Vzpomněl jsem si, jak někdo, kdo má sám psychózu komentoval mou fotku těmito slovy. "Ale nevypadáš, že by jsi měl psychózu." Tento článek jsem chtěl věnovat hlavně obličeji, ale asi se časem rozepíšu trochu komplexněji.

Obličej a únava

Obličej je na člověku to, co z jeho zevnějšku vnímáme nejvíce. A obličej někdy dovede popisovat náš niterný stav. Jsou lidé, kteří jsou k tomu více náchylní a jsou tací, kteří mají kamennou tvář. Zvýšená citlivost se týká i zdravých lidí. Na jedné mé učitelce je velmi poznat, kdy je ve stresu. Mezi jejím klidným a zátěžovým obdobím je takový rozdíl, že její obličej dokáže vypadat během dvou měsíců o 10 let jinak.
Jelikož atipsychotika způsobují silnou fyzickou únavu, není se čemu divit, že se tato únava odráží ve tváři. Mladý člověk začne v obličeji scházet a získává rysy typické pro starší věk. Nesoulad mezi jinak mladou vizáží a staršími rysy začne vypadat dost zvláštně, alespoň takto si z části vysvětluji zvláštní dojem, kterým občas tváře psychotiků působí.
Ale naštěstí se dá tomuto jevu bránit. Například zvolením vhodné kosmetiky. Ta se dá kombinovat s něčím, co mi přijde ještě účinnější. Tím jsou obličejová cvičení nazývané jako obličejová gymnastika nebo obličejová jóga. Pravidelně cvičím alespoň několik základních cviků denně a mám pocit, že na ten unavený výraz ve tváři to funguje. Nejzákladnější cvik je bubnovat prstovými lůžky postupně po celém obličeji. Tento cvik má za následek lepší prokrvení tváře. Obličejová jóga navíc nabízí způsob jak neinvazivně bojovat s vráskami. Dám vám sem nějaké odkazy, pokud by jste měli zájem cvičit.

Odkazy na obličejové cvičení:

1) http://omladnete.webnode.cz/ Tato stránka nabízí souhrn cviků na tváře, oči a hrdlo. Co mi zde chybí jsou cviky na čelo a některé cviky jsme z obrázků nepochopil. Ale na této stránce jsem v podstatě začínal.

2) https://www.youtube.com/watch?v=GsaDmMdOTN4&list=PLxnpiYy0CL8cV-o3KF_JSRsG_q3L93kuK&index=1 Obličejová cvičení v podání inženýra Škáby, které je v češtině. Co bych vytkl je esoterický nádech.

3) Face yoga method. Videa jsou v angličtině, ale cviky se nejspíš dají pochopit i tak. V podání Fumiko Takatsu, která se naplno zabývá tím, jak zpomalit stárnutí. Přidávám i její facebookovou stránku, kde dává kromě cvičení i jiné rady, jak si zachovat svěžet. Pro angličtináře, kteří hledají způsob jak relaxovat, Fumiko má na youtubovém kanálu i audio návod na meditaci. Mimo jiné vydala Fumiku i e-book, který je však placený.

zde odkaz na samotný kanál: https://www.youtube.com/user/faceyogamethod
ranní meditace: https://www.youtube.com/watch?v=HAXeUN9mf-8
večerní meditace: https://www.youtube.com/watch?v=rssrd4t3zU4
facebooková stránka: https://www.facebook.com/faceyogafumiko/?fref=ts

4) kniha: Obličejová cvičení pro krásu, svěžest a vitalitu
Tuto knihu bohužel nemůžu zrecenzovat, protože s ní nemám zkušenost. Pravděpodobně ji dostanu jako vánoční dárek od rodičů, jelikož se vždy ptají, co bych si přál. Kniha je prezentována jako jediná svého druhu na českém trhu. Jestli to je pravda si nejsem jistý, alespoň však o žádné jiné nevím. Dá se sehnat okolo 150 korun, což mi přijde jako rozumná cena.

A ještě jedna babská rada pro svěžejší vzhled. Ráno na lačno vypijte sklenici horké vody. Traduje se, že to mimo jiné dopomáhá k lepší pleti.

Jelikož by byl celkový článek delší než jsem čekal, rozdělím ho jako nějaké předešlé články na více dílů, v příštím díle bych se chtěl zabývat mimikou.

PS: Upřímně doufám, že na tento článek natrefí někdo, komu by mohl být užitečný.

Odletět z hnízda?

Jo, čas jde neustále kupředu a kamarádi od nás se rozprchli do světa. A ti, kteří už mají pračku se vrací stále méně. A bylo mi řečeno asi tohle: "Jedno je však jisté, že pokaždé, když se vrátíme domů, Colton tady stále bude."

A teď se ptám sám sebe, opravdu?

Nejdřív racionálně.

1) Bydlení je drahé. Ale mě stačí něco menšího. Než našetřím, bylo by dobré bydlet u rodičů, nájem by ubíral finance, které by se dali použít na zakoupení vlastní garsonky. A brát si hypotéku, když vím, že nemoc se může vrátit se mi nějak vážně nechce.

2) Nemám vztah. A čistě pragmaticky, v tomto regionu je gayů málo a místní bisexuálové si hrají na nedobytnou pevnost. 

Jo, asi bych někoho chtěl a v tomhle by větší město pomohlo.

3) Práce. Práce mých snů by se dala sehnat v okolí. A to je stěžejní bod, který určí mou budoucnost, to jestli bude daná pozice v následujících měsících obsazeno mnou nebo jestli to nedopadne.

A teď emocionálně.

Jsem smutný. Nechce se mi opustit svůj rodný region, ale jestli to tak půjde dál, zůstanu tu jak kůl v plotě. Už dva měsíce si lámu hlavu nad tím, jak se tu seznámit s někým novým, ale nenapadá mě nic, čím tomu jít naproti, aby to nevyznělo křečovitě.

Blogu byl rok

Jo, byl tomu rok, co jsem založil tenhle blog. Zpočátku jsem začal nenápadně a pak jsem z toho natvrdo udělal blog o psychóze. Jenže co teď po roce, když jsem o svých zkušenostech s nemocí napsal všechno možné a téma se vyčerpalo? Tedy asi ne docela, myslím, že konkrétní věci z ataky jsem příliš nerozpitvával. Ale i kdyby tento blog byl naprosto anonymní, asi bych už po těch letech nechtěl vše znovu vytahovat. Myslel jsem si, že jsem exhibicionista, ale poslední dobou mám pocit, že jsem dokonce i introvert. A nedokážu už živě psát nebo mluvit o stavech, které jsou mi nyní velmi vzdálené. Od poslední ataky uplynuly skoro 4 rok. Vím, že to není zas tolik, ale zároveň je to dostatečně dlouhá doba, abych cítil odcizení od tehdejšího paradigmatu.
Tak co tedy s blogem? Asi na to přijdu za pochodu. Občas si třeba vzpomenu na něco ze světa bláznů, o čem jsem nepsal, občas sem hodím něco o hledání vztahu nebo bych mohl filosofovat. Pokud mě čtete pravidelně, děkuji vám za přízeň a doufám, že mě neopustíte. Budu se snažit, abych stále psal a blog stárnul společně se mnou. Třeba má Zdivočelá mysl období své největší "slávy" teprve před sebou.

Falešná zamilovanost

Několikrát do roka mívám období, kdy se biochemie zblázní a já mám silný pocit zamilovanosti. A i když není v okolí nikdo relevantní, vždy si najdu objekt své platonické lásky. Tentokrát to období trvá celkem dlouho. Nejdřív to byl mladík neznámého jména z kolejí, potom Lister z Červeného trpaslíka no a teď jeden můj kamarád. 

Jak jsem naznačil, často je objekt mé platonické lásky někdo naprosto nerelevantní jako například seriálová postava. Právě proto jsem tento stav nazval falešnou zamilovaností, protože dotyčného jsem nikdy neviděl tváří v tvář a pravděpodobně ani neuvidím. Zvláštní je, když se v období, kdy tyto platonické city cítím zamiluji právě do někoho, koho znám. Z počátku člověk mávne rukou jako u seriálové postavy, ale pokud to už trvá měsíc, je načase se zeptat, jestli to není pravá  zamilovanost. Ale konec léta je však u mě typická doba pro falešnou zamilovanost. Loni se mi stalo to samé a do dvou týdnů to bylo pryč. Tak třeba brzy opět vystřízlivím.

Pocit studu (po atace)

Během ataky jsem se často choval iracionálně a říkal jsem naprosté nesmysly. Vzhledem k tomu, že si dost věcí z  té doby pamatuji celkem živě, občas mě tyhle vzpomínky straší. I po těch letech mám pocit, že jsem na malou chvíli ztratil svou důstojnost. Bohužel tohle se občas u nemocí stává, že člověk má pocit, že důstojnost ztrácí.
Jednou jsem navštívil kamaráda, který ležel v nemocnici, kde jsem se léčil a prohodil jsem na tohle téma pár slov se sestřičkou, která na psychiatrii pracuje desítky let. Říkala, že pro psychickou nemoc je tohle celkem běžné a není se proč stydět, člověk se prostě neovládá aniž by za to mohl. S tímto přístupem tedy k celému problému nyní přistupuji. Sice  to není příjemné, že mozek nebyl ve chvílích ataky schopen pracovat normálně, ale každá nemoc nese své nepříjemnosti. Už to budou čtyři roky, co jsem neměl ataku a nikdo mi naštěstí mé trapné chvilky nepřipomíná.

Nekouřím čtvrt roku

Během týdne to byly přesně tři měsíce, co nekouřím. Jsem na sebe pyšný. A přineslo to následující věci:

1. Ušetřil jsem zatím více než 3 000 Kč.

2. Nekašlu.

3. Regenerovali se mi dásně, které jsem měl dost ztrhané.

4. Přestalo mě pobolívat na srdci.

5. Nebolí mě záda (na plicích).

6. Hypochondrie je minimální.

7. Mám menší sklon k úzkostem.

8. Nemusím řešit to, že mi dochází cigarety a kde při cestování nebo večer seženu novou krabičku.

9. Nesmrdím.

10. Už se tolik nezadýchávám, třeba do kopce. (I když ještě by se to mohlo z lepšit.)

Ale chuť na cigaretu mám pořád. Můj táta byl silný kuřák, cigaretu neměl už 20 let a říkal, že dodnes má chuť. Máma kouřila méně, kouřit přestala ve stejné době jako táta a chuť na cigaretu už nemá. Úroveň toho, jak silný kuřák jsem byl,je někde mezi, tak uvidíme, jestli mě ty chutě přejdou. Každopádně znovu začínat nehodlám, to že jsem přestal, je ta jedna z nejlepších věci, co jsem sám pro sebe kdy udělal.

Jak jsem nepřipravil hermelíny aneb plavba ve snech

Během týdne jsem se díval na ceny nemovitostí v mém okolí. Na stránkách realitky jsem našel starou hospůdku v jedné vesnici asi 20 km od nás. Dovolil jsem se zasnít. Celkem se netajím tím, že až budu stárnout, možná bych si chtěl pořídit dům s malou hospůdkou v přízemí. Hlavně tedy, pokud budu s někým žít. V páru si troufnu spíš podnikat než o samotě. A i tak bych si netroufl na restauraci, ale pouze hospůdku, kde bych podával nějaké ty chuťovky. Řekl jsem si, že začnu trénovat přípravu. Odkládal jsem to asi 3 roky, ale konečně jsem naložil hermelíny. No a před chvílí jsem zjistil, že mi olej chytil plíseň. Asi tuším, kde byla chyba, nechal jsem ve sklenici příliš vzduchu. Naštěstí jsem nedal všechny vajíčka do jednoho košíku a dva hermelíny v menší nádobě zatím přežili. Přesunul jsem je ze spíše do lednice, přeci jen, je tu celkem vedro. Jsem trochu smutný, ale je jasné, že jako začátečník musím počítat s prvotním neúspěchem.

Teď ještě ke snům. Stále mě ještě neopustilo to, že zůstanu tady na maloměstě. Sice byly chvíle, kdy jsem byl nalomený, že půjdu hledat štěstí někam, kde to víc žije, ale domov je domov. Práce mých snů se nachází co by kamenem dohodil a na danou pozici budou nabírat v nedohlednu. Dal jsem tedy vědět, že mám zájem zúčastnit se výběrového řízení. Tak uvidím, co to přinese, jsem trochu vyklepaný, jak bych to  vše zvládnul, ale věřím v tom, že při zaškolování stihnu dokončit mé magisterské studium. Kdyby vše klaplo, alespoň bych si odpustil to období, kdy člověk po škole čeká než najde zaměstnání.

Antipsychotika (invega, zolafren) - únava

V jednom z nedávných příspěvků jsem popisoval, jaký vliv na mě mají léky. Dneska si povíme něco o únavě, která je pro antipsychotika typická.

3. Únava

Dříve jsem býval celkem energický člověk. Potřeboval jsem sice dostatek spánku (konkrétně 8 hodin), ale přes den jsem byl poměrně čilý. Dnes si moje tělo vynutí 11 hodin spánku denně. Vím, že posun o tři hodiny dost, ale nedaří se mi s tím nic dělat. Když vstávám do školy, tak sice nezaspím, ale na hodině tak nějak přežívám. Často tam usnu. Po škole jsem minulý semestr často dospával. Teď přes léto, když chci vstát nějak rozumě (tzn. alespoň okolo deváté), musím si jít lehnout do jedenácti večer. Proto z hospody odcházím jako první. Často se setkám s nepochopením. Ale ponocovat jako v pubertě je pro mě prostě peklo. Snažím se o to, abych dopoledne zvládl alespoň něco. Často se učím jazyky, protože to jde celkem zlehka. Čtení odborných materiálů nechávám na odpoledne, kdy už mám více energie.
Ráno mi trvá dlouho než vůbec nastartuji. Často odbudu snídani a dám si pouze banán, protože připravovat nějaké kloudné jídlo v rozespalosti nezvládám. Nikdy ale nevynechám kafe, bez něj by to prostě nešlo.
Psal jsem už několikrát, že jsem se nechal v minulosti hospitalizovat kvůli hledání vhodnější kombinace léků. Díky tomu alespoň poklesla únava přes den. Když jsem měl vysoké dávky olanzapinu, spal jsem i 14 hodin denně, což už je pro mě naprosto neúnosné. A ten zbytek dne jsem stejně spíš klimbal.

Únava je velký problém. Byl bych rád za to, kdyby mi stačilo jen 9 hodin spánku, ale stále se mi nedaří vstát na zvonění budíku. Babské rady typu pravidelné cvičení a zdravá strava na únavu po prášcích nezabírají, i když nezkoušel jsem jít do extrému.

Aspirace

V některém ze starším článků jsem zmiňoval svou oblíbenou hru The sims. V druhé sérii této hry měli simové, za které jste hráli aspiraci. Základní životní zaměření byly následující: aspirace pro romanci, po rodině, po popularitě, po penězích, po vědomostech. Časem do hry přidali ještě aspiraci po požitcích a po grilovaném sýru. Vždy jsem přemýšlel, jaká aspirace by nejlépe odpovídala té mé. Názor se postupně měnil. Poslední dobou se však mé zaměření celkem ustálilo. A výsledek by pro mě byl v době, kdy jsem tuhle hru začínal hrát celkem překvapivý. Aspirace po vědomostech.

Dříve mé sny byly spojeny hlavně s nalezením osudového partnera. V obsesivnějších obdobích jsem snil o velikém domě a líbivého výpisu z bankovního účtu. Proč tedy ten útěk od starých snů k touze po poznání? Peníze se v době, kdy ještě studujete vydělávají těžce. Málokterý student si během školy opatří nějaké závratné jmění. A milostný život vždy ovlivňuje druhá osoba. Na druhou stranu vědomosti jsou něco, co člověk může získávat každý den nezávisle na někom jiném. Snažím se tedy vzdělat se samostudiem mimo obor, který studuji na škole. Chtěl bych se o světě dozvědět co nejvíce.
Jsou zde však limity. Intelekt, paměť a sklony k prokrastinaci. Sehnal jsem si příručku o práci s informacemi a pamětí. Přes tohle léto bych si chtěl konečně osvojit nějakou efektivnější metodu, která by šetřila čas a námahu.

Kapitáne, kam s tou lodí? Třeba kolem světa!

Lodní zájezdy si získávají stále větší oblibu. Nesnili jste v dětství právě vy o tom, jak na nádherné lodi podnikáte plavbu po Středomoří nebo jak se vydáváte na dovolenou do Karibiku? Nebo vás lákaly spíše zaoceánské plavby? Možná ani netušíte, jak blízko jste splnění svých dětských snů. Svět se díky moderním dopravním prostředkům výrazně zmenšil a leží nám prakticky u nohou. Stačí vybrat si destinaci a vaše dávné představy o exotice se stanou skutečností.

Námořní plavby luxusní lodí rafinovaně kombinují to nejlepší, co nabízejí pobytové zájezdy a cesty za poznáním. Navštívíte několik zemí, a přitom nemusíte ani v nejmenším slevit ze svých nároků na maximální komfort srovnatelný s pobytem ve špičkovém hotelu. Funguje to dokonale.

Společnost Cruise Plus s.r.o. má ve svém katalogu lodní zájezdy s nejoblíbenějšími dopravci, jakými jsou například MSC, Costa, Princess, Royal Caribbean a další. Bohatý rejstřík vám představí plavby po Středomoří, severní Evropě, dovolené v Karibiku, Asii a v itineráři najdete rovněž expediční plavby třeba s dovolenou na Aljašce, můžete navštívit Jižní Ameriku nebo proplout Panamský průplav. V nabídce rovněž nechybí různé okružní plavby nebo exotickádovolená na Galapágách.

Námořní plavby na přepychových lodích přinášejí spoustu času pro příjemný odpočinek a současně i mnoho příležitostí dobře se bavit. Relaxační centra s vířivkami, bazénem a špičkovými maséry, perfektně vybavená fitness centra – to vše čeká jen na vás. Pro chvíle uklidnění jsou tu knihovny s internetem, ale v permanenci jsou hlavně kina, kasina, diskotéky s živou hudbou a bohatým večerním programem. Plující hotely disponují rovněž velkým výběrem restaurací a barů. Pobytové zájezdy na souši rozhodně nemohou nabídnout víc. Vrcholem pohodlí jsou pak plavby s dopravou na místo nalodění, při kterých si užíváte špičkových služeb skutečně od první minuty své dovolené.

Bohatou nabídku nejrůznějších destinací najdete na stránkách www.cruiseplus.cz. A podle čeho vybírat? Záleží na tom, co od výletu lodí očekáváte. Okružní plavby představují ten nejlepší způsob, jak objevovat kouzlo námořních přístavů, ochutnávat tamní kuchyni, navazovat nová přátelství. Zaoceánské plavby jsou kapitolou samy pro sebe, abyste pochopili jejich kouzlo, musíte je zažít. Vaši touhu po dobrodružství zas měrou vrchovatou naplní expediční plavby -milovníci chladných průzračných vod a majestátních ledovců zvolí dovolenou na Aljašce,obdivovatelé podivných tvorů se zase musí vydat na dovolenou na Galapágy, lákavá je samozřejmě i Jižní Amerika. Pokud naopak vyžadujete nejvyšší možný komfort a nechcete se během své dovolené naprosto o nic starat, dopřejte si plavby s dopravou na místo nalodění. Věříme, že ať už si vyberete jakoukoli destinaci, budete na svou dovolenou na lodi s Cruise Plus s.r.o. dlouho a rádi vzpomínat…

Už nikdy ataka?

Před rokem jsme seděli v pizzerii s kamarádem, se kterým jsem se setkali během léčby.

Pravil jsem: "Zajímalo by mě, jestli ještě někdy budu mít ataku." Odpověděl, "To víš že jo!". 

Když si však představím budoucnost, neberu v potaz možnost, že by se mi nemoc vrátila. Moje máma byla tuším diagnostikována na stejné psychické onemocnění a ataky si prodělala pouze v mládí a po porodu. Dnes nebere žádné psychiatrické léky a k psychiatrovi nedochází. Moje prognóza je ale zatím trochu jiná. A to, že léky budu užívat do konce života. Dříve mě tato představa naplňovala úzkostí, ale dnes se s tím dovedu smířit. Cukrovkář se také nebrání tomu, že užívá inzulin. Hlavní je minimalizovat možnost relapsu.

Představa, že by se mi nemoc vrátila v plné síle se mi nelíbí, protože se nechci chovat tak, že bych se méně ovládal. To mi vadí i u větší opilosti, protože člověk často ztrácí důstojnost a ten pocit studu opravdu nemám rád. Doufám, že to jen není má domněnka, ale mám pocit, že jsem celkem emočně a intelektuálně povyrostl, alespoň tedy z toho hlediska, že si dokážu hlídat své psychické zdraví. Samozřejmě jsou zde ještě další možnosti, jak snížit riziko návratu nemoci. Například vysazení alkoholu nebo pravidelná psychoterapie. Vzhledem k tomu, že se mi nechce otevírat se někomu cizímu, dovedu si spíše představit tu abstinenci.

Antipsychotika (invega, zolafren) - frigidita a fyzické změny v důsledku léků

Všiml jsem si, že článek Zkušenost s psychiatrickými léky má v posledních dnech celkem velkou návštěvnost. (http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2016/05/zkusenost-s-psychiatrickymi-leky.html)
Možná se budu poněkud opakovat. Nerad po sobě čtu věci, co jsem napsal a nevím, o čem všem jsem v minulém článku psal. V tomto příspěvku shrnu negativní účinky, které na mě mají léky v současné době. Tento článek bude mít ještě další díl.

1. Frigidita
A tím nemyslím impotence. Problémy s tím býti připraven nemám, jen chuť na sex je velmi nízká. Ne přímo nulová. Život je na jednu stranu celkem jednodušší. Myšlenek na sex ubylo. Silnou nadrženost jsem měl za minulý rok celkem 5x. Na lechtivé filmy koukám stejně jako před léky a u aktivit s tím spojených se také nic nezměnilo. Nemám však zájem mít s někým fyzický poměr. Je to způsobeno tím, že mám strach z intimity, kterou dříve kompenzovala vyšší chuť na sex. Nutno však podotknout, že sexuálních zkušeností jsem ani před léky příliš neměl, protože se mi už dlouhé roky hnusí promiskuita. V tomhle směru mi tedy frigidita ulehčila. Nemyslím tedy pořád na něco, co se příčí mým morálním zásadám. Na druhou stranu by to mohl být problém, kdybych si našel partnera, který by měl zájem o fyzické aktivity častěji, než by mi to bylo příjemné.
Ještě zmíním, že čím méně cítím něco fyzicky, tím silnější jsou u mě platonické city.

2. Fyzické změny
Aneb přibírání. Přibral jsem celkem slušně. Z 67 kilo se má váhá vyšplhala až na 87. Přibral jsem tedy 20 kilo. Současně vážím 84 kilo. Při výšce 179 centimetrů mám tedy lehkou nadváhu. V současné době celkem cvičím, ale postava se mi zatím moc nezměnila. To přičítám tomu, že jsem se poslední dobou stravoval celkem nezdravě. A strava je tu tohoto problému zásadní. Z počátku, co jsem přibral jsem měl problémy se sebevědomím. S váhou jsem se však časem vyrovnal, i když počítám s tím, že se postupem času dostanu do lepší kondice. S pomalejším metabolismem je to však těžší a člověk se musí hlídat víc než dříve.
Ještě další věc. Od začátku puberty mám mírnou gynekomastii. Mám pocit, že se po lécích o něco zhoršila. Přičítám to z části hormonální nerovnováze a z části již zmíněným zvýšení hmotnosti. Ale nějak mě to netrápí. Pravidelné kliky to zase o něco zlepšily.


(PS: Pokud čte tento článek někdo, kdo bere léky a přemýšlí o jejich vysazení, chtěl bych mu tímto vzkázat, že tudy cesta nevede. Sám jsem to vyzkoušel a kvalita mého života byla dlouhou dobu ve výsledku horší než ta současná zahrnující negativní účinky léků. Pokud léky znemožňují běžné fungování až příliš, dá se s tím něco dělat. Já sám jsem se nechal hospitalizovat na měsíc, aby lékař zkoušel různé kombinace léků, které by pro mě byly schůdnější. A věci jako vyšší váha vyžadují prostě jen více vůle a snahy :-).)

Racionalita

Za poslední rok se u mě změnil můj vztah k přijímání informací. Na podzim však bylo vše chvíli trochu jinak. To jsem se zabýval svým postojem k víře. Četl jsem hodně článků na téma new age. Dlouhý čas jsem k tomuhle myšlenkovému proudu měl velmi blízko. Ale začátkem zimy jsem znovu vystřízlivěl. Během přemýšlení jsem došel k tomu, že na světě je spousta věcí, kterými se člověk může zabývat. A najednou mi přišlo zcestné zabývat se něčím, co není potvrzené nebo je to dokonce spíš vyvratitelné. Cesta k poznání je dlouhá a na konečné poznání nemá jeden jedinec kapacitu. Je to spíše otázka spousty generací. A věřit skálopevně v něco, což už bylo vědecky vyvráceno, tak tím si ubíráme už tak nízkou kapacitu na poli poznání. Dále, na světě je mnoho disciplín ke studiu. A zabývat se něčím, co nestojí na pevných základech je další snížení naší možnosti dozvědět se o světě kolem nás více.

Už mi dochází, proč jsem v minulosti míval sklony něčemu slepě věřit, i když mé racionální já namítalo, že je to ztráta času. Slepá víra ponechává spoustu věcí ve škatulce možné, racionální myšlení škatulku možné zmenšuje, a já vlastně hledal naději tím způsobem, že jsem přivíral oči.

V některé věci stále věřím, ale jsem teď mnohem větší skeptik než dříve. Touha po poznání je však o to větší.

Kupka nepořádku

Někde pod nánosem mého falešného smyslu pro neuspořádanost jsem perfekcionalista. Některé nepodstatné věci mě přivádějí k šílenství. Na šatní skříni mám pověšené přívěsky. Když dveře otevřu, abych si vzal nějaké oblečení, často se stane, že přívěsky zůstanou z části vevnitř. Když si toho všimnu chvíli před usnutím, náhle nemůžu usnout, protože je to pro mě velmi rušivý prvek. Musím dveře otevřít a přívěsky vytáhnout.
Tato neuspořádanost je ještě celkem v pořádku. Jde napravit do minuty. Ale pak jsou tu věci, které by zabraly více času. Například kupka papírů pod pracovním stolem. Je zde spoustu stránek prózy a poezie, které jsem nestihl přepsat. Když uklízím, tahle kupka mě přivádí k frustraci. Dávám si práci s tím, aby všude bylo čisto, ale tahle kupka brání tomu, aby vše bylo dotažené do konce. Trvalo by dlouhé hodiny vše přepsat. A proto přepisování odkládám.
Je to zvláštní, jak mi tyhle nepodstatné drobnosti uvízly v mysli. Ve chvíli, kdy něco zdárně dokončím, mi blažený pocit zůstane jenom chvíli. Hned zase přijde na mysl nějaká věc, která měla být dávno hotová, ale stále není. Nemusí to být jen neuklizený nepořádek. Může to být třeba nějaké předsevzetí, které jsem zatím nesplnil. S věkem je tenhle pocit horší a horší. Možná to je tím, že čas přináší stále nové věci, které si dávám za úkol a vždy nějakou část nesplním, proto se ten pocit stává intenzivnějším.
Jednu věc z té kupky bych konečně mohl zlikvidovat. Několik listů papíru je seznam plánovaných článků na tento blog. A poslední dobou mi došli nápady, o čem psát, proto takový malý tahák z doby, kdy jsem měl nápadů více, nebude na škodu.

Hledání pocitu důležitosti v šílenství

Myšlenku, kterou se zde budu zabývat jsem nevymyslel sám, ale zaslechl jsem ji v jednom audiu o komunikaci (tuším, že to audio byl Carnegie). Nevzpomenu si, v jakém to bylo kontextu, ale v té nahrávce byl příklad mladé ženy, která nebyla spokojená se svým životem. V životě nezískala to, po čem dlouhou dobu toužila. Začala se u ní projevovat schizofrenie. A ve svých bludech věřila, že získala vše po čem toužila. Lékař, který ji měl na starost řekl, že kdyby ji dokázal vyléčit, stejně by to neudělal, protože je šťastnější ve své nemoci. 

Nahrávku jsem nedoposlechl, ale tahle historka mi zůstala na mysli. Jako typický příklad tohoto jevu považuji Remuse, o kterém jsem zde už psal. Je to člověk z nižší socioekonomické třídy, nemá zaměstnání, má dluhy, nemá příliš přátel nebo kamarádů a náplň jeho života je pravděpodobně velmi stereotypní. V historkách, které mě a dalšímu kamarádovi vypráví, vyvíjí nějakou technologii či léčivo, svádí boj s nějakým antagonistou nebo se vůči němu děje bezpráví a správně by měl vlastnit obrovské jmění. Přemýšlel jsem, jak by na tom byl, kdyby se náhle vyléčil a procitl by z bludů. Nejspíš by to byl velký šok. Velmi pohnutý život, který si vysnil by byl náhle pryč a on by se probudil do světa, kde už mu bylo 30 a nedosáhl ani toho, co průměrný muž jeho věku. Asi už je pro něj lepší, když jeho bludy dále trvají.

Zamyslel jsem se také nad sebou. Došlo mi, že mám také sklony během ataky připisovat si nějaký zajímavý příběh. Například jsem "viděl" minulý život a karmické tresty. Občas jsem měl také sklony připisovat si nějaké velkolepé poslání. Ve chvíli, kdy mi došlo, že si také ve své slabosti nárokuji velikost, připadal jsem si trapně a nepatřičně. Ve stavech mimo ataku, když jsem stabilizovaný však jistou monumentálnost hledám taktéž. Přehrávám si různé příběhy. Ale je to spíše záležitost fantazie. Rád bych časem některé příběhy, které se mi honí hlavou zpracoval do literární podoby. Mám rád hudbu, knihy, seriály a filmy, díky kterým se mi vaří krev. V životě mi nejde úplně o pocit monumentálnosti vlastní, ale chci mít pocit blízkosti k silným příběhům.

Deník odvykajícího kuřáka - díl čtvrtý

Dnes tomu bylo 20 dní bez cigarety. Chuť na cigaretu je už naprosto minimální. Optimismus přetrvává. Přestat kouřit jsem se pokoušel už před 3 roky. To, že se zdá, že jsem to nyní dokázal, mě plní pocitem, že dokážu i věci jiné.

Jako další krok jsem se rozhodl dostat se do lepší fyzické kondice. Před chvílí jsem docvičil. Tělesnou aktivitu mám celkem pravidelně, ale často to je pouze 20 - 40 minut denně. I když během týdne mi táta zprovoznil kolo, takže jsem byl na projížďce, která přes hodinu nejspíš trvala. Studuji také nějaké materiály ohledně stravy, jelikož tu bude také nutné upravit.

Snažím se svůj život změnit od základu. Je to má odpověď na dlouhotrvající krizi brzkého věku. V zápalu posledních tří týdnů se mi také zdálo, že projevy mé nemoci byly naprosto minimální. Přetrvávala pouze sociální úzkost, se kterou budu muset časem také něco udělat. Ale střídání nálad mě bohudík neobtěžovalo.

Deník odvykajícího kuřáka - díl třetí

Dnes to bylo 10 dní, co jsem neměl cigaretu. Shrnu teď posledních několik dní.

Abstinenční příznaky mě opustili zhruba pátý den bez cigaret. Teda, ne že bych občas necítil nutkání zapálit si, ale to je ze zvyku nebo případně chutě, ne však proto, abych se zbavil abstinenčních příznaků. 

Minulý víkend jsem byl na chvíli posedět v hospodě s kamarádem. Vzhledem k tomu, že je nekuřák, bylo to o poznání lehčí. Pil jsem raději nealkoholické nápoje, pořád jsem si nebyl jistý, jestli bych si v náladě po pivu nezapálil. Doma jsem si však během posledních dnů dvakrát trochu piva dal, je to přeci jen bezpečnější prostředí než hospoda. 

Poslední dny piji o kávu navíc případně přidávám ještě čekankovou náhražku kávy - caro. Káva teď u mě povýšila na první pozici,co se koření života týče. Dříve to byly právě cigarety, co činily nějakou chvilku během dne zajímavější. Nyní to je tedy káva. 

Raději se teď vážím častěji, nechtěl bych být ten typ, co přibere v důsledku toho, že se vzdal cigaret. Váhu mám za těch 10 dní téměř stejnou, možná jsem o trochu lehčí, ale to je zanedbatelné. Neodpírám si jídlo, co mi chutná, ale zase to nepřeháním. V létě se budu více věnovat zlepšení stravy, jako další krok v kompletní změně mého života. To, že se mi daří nekouřit, mě velmi motivovalo více se snažit. 

Ve škole se mi dařilo, dal jsem i zkoušku, kterou jsem absolvoval v den, kdy jsem ještě měl nějaké abstinenční příznaky. Zbývá mi už jen ústní část jedné zkoušky, a poté mi začnou prázdniny, i když to zase budu muset pracovat na diplomové práci.

Dnes jsem absolvoval další hospodu s kamarádkou kuřačkou. Dokonce jsem si už dal pivo. Měl jsem velkou chuť si zapálit, ale odolal jsem. Ale druhé pivo už by bylo příliš riskantní. 

Zítra přijede kamarád, co se odstěhoval z města a jezdí sem jednou za tři týdny. Nejspíš se půjde do hospody, která je velmi zakouřená. Vzhledem k tomu, že když přijede, dávají s kamarádkou jednu cigaretu za druhou, přemýšlím o tom, že se nakonec omluvím a tentokrát hospodu vynechám. Pořád mám chutě, když vidím někoho kouřit.

To je tedy shrnutí posledních dnů. Doufám, že tenhle boj vyhraju a pak se pustím do nějaké další výzvy.

Deník odvykajícího kuřáka - díl druhý (obstál jsem hospodu)

Tenhle příspěvek bude krátký. Před chvílí jsem se vrátil z hospody. O cigaretu jsem si neřekl, i když ve chvíli, kdy mi šel cigaretový kouř přímo do tváře, měl jsem srdce až v krku. Jako pokaždé, když delší dobu nekouřím, tabákový kouř mi začal ukrutně vonět. Zatím jsem však byl stále silný a nepodlehl.

Deník odvykajícího kuřáka - díl první

"Měl bych přestat kouřit"... Ani se nedopočítám, kolikrát jsem si tohle řekl. Několikrát jsem to i zkusil. A teď se o to pokouším znovu. Ještě zdaleka není vyhráno. A ani s tím úplně nepočítám, nechci zažít další zklamání.

Jelikož jsem hypochondr, záměrně jsem se vyhýbal článkům o škodlivosti kouření nebo fotkám plic po delší době kouření. Nedávno jsem si ale všechny ty příšerné obrázky prošel. Jizva po amputaci jedné plíce je ještě to slabší kafe. Řekl jsem si, že až mi skončí zkouškové, pokusím se přestat. Jeden den mě však poměrně bolely dásně. A jelikož mě bolí hlavně v důsledku kouření, řekl jsem si, že zkusím přestat hned, co mi dojde krabička. První den mého pokusu mi tedy ještě zbývaly 4 cigarety, které jsem vykouřil celkem ve spěchu. Poté jsem jednou použil nikotinový sprej. Ale ten už jsem pak raději znovu nepoužil. Nechtěl jsem si v těle stále udržovat hladinu nikotinu. Teď je to něco málo přes 3 dny bez nikotinu.

Prvních 5 hodin bez cigarety jsem pořád klepal nohama. K večeru prvního dne jsem v důsledku abstinenčních příznaků brečel. Druhý den jsem měl migrénu a závratě. Procházka byla jako v mlhách, jako bych se sjel velkou dávkou rivotrilu. Třetí den byl celkem lepší. Byl jsem sice stále otupělý, ale delší procházka s kamarádem mi prospěla. Dnešek je čtvrtý den mého pokusu. Stále se mi v hlavě rozsvěcí kontrolka, která říká, že je čas na cigaretu. Například po kávě. Za chvíli nejspíš vyrazím do hospody s kamarádem a kamarádkou, kamarádka je kuřačka, takže to bude pro mě taková první zkouška. Snad si o cigaretu neřeknu. Každopádně teď nemůžu několik týdnů pít příliš alkoholu, protože opilost je ta nejsnadnější cesta, jak si znovu zapálit.

PS: Čekají mě ještě dvě zkoušky. Bál jsem se, že v důsledku abstinence nebudu schopný se pořádně učit, ale napětí, které přišlo mě naopak vybudilo být na své poměry velmi produktivní.

PECR – moderní hotel s luxusním panorama wellness

PECR, apartmánový hotel, se nachází v samém centru lyžařského střediska Pec pod Sněžkou a patří mezi nejmodernější hotely s wellness v Krkonoších. Hotel se pyšní zejména svou originální architekturou, za níž byl v roce 2015 oceněn prvním místem v prestižní soutěži Best of Reality, a luxusním panorama wellness, které nemá v Peci pod Sněžkou obdoby.

Náš hotel v Peci pod Sněžkou disponuje jedním z nejmodernějších wellness & spa centrem v České republice, které se rozprostírá na více 450m² a nabízí například pět saun, ochlazovací bazén, tři vířivky, masáže a spoustu dalších aktivit, mezi nimiž nesmíme opomenout privátní wellness s absolutním soukromím a ničím nerušenou relaxací. Panorama wellness, zasazené přímo na střeše hotelu, vám pak zajistí nádherný výhled na celé město. PECR zkrátka nabízí nejlepší wellness v Peci pod Sněžkou!

Díky plně vybaveným apartmánů je PECR perfektním místem pro ubytování v Peci pod Sněžkou. Hotel disponuje celkem 33 apartmány a třemi dvoulůžkovými pokoji. Všechny apartmány mají dvě obytné místnosti (ložnice se dvěma lůžky) obývací místnost s kuchyňkou a jídelním stolem se dvěma dalšími lůžky. Z toho důvodu se hodí pro ubytování jednotlivců, párů, ale i v případě rodinné dovolené v Krkonoších. Ve výbavě nechybí spotřebiče jako lednička, myčka, mikrovlnka, trouba, luxusní koupelna s vanou i sprchovým koutem, WIFI či LCD televize.

Pokud se chystáte na dovolenou v Peci pod Sněžkou, můžete využít také celé řady akčních nabídek, které náš hotel pravidelně obměňuje. Naleznete zde nejrůznější wellness pobyty v Peci pod Sněžkou, tématické balíčky nebo dovolené pro rodiny s dětmi, a to vždy se slevou.

Zdroj: http://www.pecr.cz

Rivotril, Riváč, Riváček

Dobře, nestihl jsem tenhle článek napsat v době, kdy jsem sliboval. Ale tak alespoň se zpožděním.
Jak praví název, bude o prášku jménem Rivotril, který je lékem na úzkost.

Poprvé jsem se s ním setkal nejspíš v době své třetí hospitalizace. Ani nevím proč jsem jej dostával, neměl jsem pocit, že bych měl úzkost, ale i jiní kamarádi mi říkali, že tenhle prášek často psychiatři předepisují jako na běžícím pásu. Nejspíš je věhlasný. Alespoň někteří lidé závislí na drogách o něm slyšeli a dokonce se mi stalo, že někdo takový o něj žebral.
Během poloviny třetí hospitalizace jsem se domluvil s lékařem, že jelikož pravidelně úzkosti nemám, budu tenhle prášek užívat dále pouze podle potřeby. Ten víkend jsem zrovna jel na propustku domů. Když jsem se vrátil z propustky, měl jsem však tento lék předepsán a hádal jsem se sestrou, která hrozila, že pokud si ho nevezmu, zapíše mi to do karty jako odmítání léků. Nakonec jsem si ho vzal, ale byl jsem naštvaný, protože jsem věděl, že tenhle lék je návykový.
Po skončení třetí hospitalizace jsem měl tento lék předepsaný jen podle potřeby. Užívat jsem jej začal až po roce, když nastoupilo první období silných podzimních úzkostí. Jak jsem psal minulý týden, byl jsem hospitalizován ještě jednou kvůli změně léků. Tenkrát to vypadalo, že přístup k Rivotrilu nadále mít nebudu. Ošetřující psychiatr mi ho nenapsal kvůli jeho návykovosti. Ale psychiatrička, ke které chodím na pravidelné kontroly mi ho předepíše, když mi dochází. Neberu ho pravidelně, nedám si ho třeba několik měsíců. Ale jsou chvíle, kdy jsem rád, že ho mám. Čas od času mě navštíví nesnesitelná úzkost a je příjemné, když ten nevydržitelný stav poleví.

A teď k tomu, o čem jsem chtěl psát původně, když jsem si do konceptů uložil nadpis tohoto příspěvku. Chtěl jsem se s vámi podělit o své dřívější nezodpovědné chování spojené s Rivotrilem.
1) Předávkování: Jedno odpoledne a následný večer před několika lety jsem měl příšernou a nepopsatelnou úzkost. Přemýšlel jsem, že si zavolám sanitku. Ale nemohl jsem se odhodlat. Měl jsem v sobě dva Rivotrily s půlhodinovým rozestupem.Věděl jsem, že kdysi mi bez důvodu dávali na psychiatrii tři denně, tak jsem čekal ještě další půl hodiny než si vezmu třetí. Úzkost nepomíjela, ba se stupňovala. Když jsem si chtěl nasypat třetí Rivotril do dlaně, vypadlo mi jich zhruba 5-7. Bez váhání jsem si je dal všechny do pusy a spolkl. Lehl jsem si a čekal jsem, co se bude dít. Byl to zvláštní stav, jako bych najednou byl někde hodně daleko. Věděl jsem dobře, kde jsem. Ale vše bylo velmi odosobněné. Necítil jsem únavu, spíše klid. Nebylo mi dobře, ale ani ne příliš špatně. Vnímal jsem úzkost pouze jako nějaký tlak, který se vzdaloval společně s realitou. Nevím, jak dlouho jsem ležel. Ale myslím, že jsem se ten den ještě poté dokonce učil. Bylo to, jako si chvíli poležet ve zvláštní hibernaci. Podobný scénář se opakoval tuším ještě o rok později při dalším období úzkostí.
2) Kombinování s alkoholem: Pití alkoholu na prášky je kapitola sama pro sebe. A nebudu ani popisovat to, když jsem přišel z hospody a vzal si lék na úzkost nebo na spaní, protože mi v tu chvíli nedošlo, že jsem vlastně pil. Budu zde psát o záměrném kombinování alkoholu a léku na úzkost. Nejspíš jste také slyšeli, že nějaká celebrita s tímto měla problém. Kdysi jsem si říkal, proč se někdo chová takhle hloupě. Ale až ve chvíli, kdy jsem to sám udělal, jsem je svým způsobem chápal. Následujícími větami nechci nikoho nabádat, aby léky na úzkost s alkoholem kombinoval. Je to velmi rizikové a já sám to z tohoto důvodu dále nepraktikuji. To samé platí o braní vyšší než předepsané dávky. V jednom z období nesnesitelných úzkostí mi už ani prášky na úzkost nějak nezabírali. Vypozoroval jsem, že jejich účinek je vyšší, když jsem si je omylem vzal po alkoholu. Jednou, kdy jsem to už nemohl vydržet, jsem se po prášku vydal s kamarádem do pivovaru. Objednal jsem si tonik s vodkou a kopnul to do sebe. Cestou domů jsem šel sice vrávoravým krokem, ale najednou mi bylo alespoň dobře. Přidal jsem si velmi lehký, jako motýl. Byl to jeden z největších pocitů klidu, který jsem zažil. Ale jak jsem řekl, takovéhle chování velmi poškozuje játra a to za to opravdu nestojí.

A ještě něco na závěr. Jen tak pro případ, pokud by tento článek někdy našel potenciální sebevrah. Pokud chcete pomocí léků spáchat sebevraždu, najděte si raději psychiatrickou pomoc. Sebevražedné myšlenky mohou být pouze akutní a krátkodobý stav. Každý druh sebevraždy se dá přežít, můj kamarád spolykal 300 dvojkových Rivotrilů a žije. A nemusíte mít zrovna to štěstí, že váš pokus nebude mít na vašem těle žádné následky.

Část mé duše

Kdysi jsem měl teorii, na kterou v posledních dnech vzpomínám a beru ji za pravdivou. Ta teorie byla o tom, že dovedeme část sebe sama zálohovat mimo nás. Stejně jako dokumenty z počítače. Místo, kde začala má psychóza nese tyto dokumenty. Je to, jako by se má duše ve chvíli, kdy psychóza začala, roztrhla minimálně na dvě části. A jedna část neustále zůstává na tomto místě. Neustále se doplňuje, aby se se část vrátila do mého těla, ve chvíli, kdy sem přijdu za západu slunce.

Před dvěma dny jsem měl silnou migrénu. Přemohl jsem lenost a vydal jsem se právě na tohle místo. Když jsem vycházel, říkal jsem si, zda si vzít cigarety. Neměl jsem chuť, ale věděl jsem, že chuť na cigaretu přijde s nějakou silnou myšlenkou. Na zapálení si došlo ve chvíli, kdy jsem se usadil vedle pole. Úplně vpravo zapadlo slunce, blíže ke mě byl strom, který byl pro mě vždy mýtický, stojí naprosto osamocen uprostřed louky. Přímo přede mnou se tyčil kopec, ke kterému se už v mém útlém věku vázaly mé sny a touha najít něco tajuplného. Nalevo se zase nacházel sloup, na kterém jsem poprvé uslyšel hlasy. A úplně vlevo vesnice ze které pochází někdo pro mě velmi důležitý.

Seděl jsem tedy, zapálil jsem si a vítr si pohrával s vlasy, které jsem měl před obličejem. Vánek hladil mou tvář a do uší mi začaly zalézat všechny vzpomínky, které jsou spojené s tímto místem a přežívají tu, i když z mé hlavy je pomalu odnáší čas. Celá krajina byla zalita nazlátlým podvečerním světlem.
Minulost byla náhle tak živá, že tvořila v mé mysli velmi intenzivní obrazy. Řekl jsem si, že nikdy nesmím zapomenout. A hlavně, že nikdy nesmím naprosto pohřbít svůj největší životní sen. Ať se to zdá jakkoliv nemožné nebo jakkoliv mě někdo přesvědčuje, že je čas posunout se dál. Alespoň v latentní formě musí v mém podvědomí tenhle sen být. Nikdy nechci ztratit romantismus dospívání. Mám pocit, že tvoří mou osobnost z velmi velké části. A kdybych ho ztratil navždy, byl bych náhle prázdný a nejspíš i nešťastný. Ať některé city bolí sebevíc, pokud je umíme vzít za správný konec, tvoří zároveň něco, co tuhle bolest potlačuje.

Zkušenost s psychiatrickými léky

Protože tenhle blog čte několik lidí, kteří jsou nebo se hodlají stát psychiatry, myslím, že by je následující článek mohl trochu zajímat. Také by mohl zaujmout někoho, kdo sám užívá psychiatrické léky. Pro druhou skupinu lidí však musím zdůraznit jednu věc. To, že na mě nějak tyto léky zabírají, neznamená, že na vás budou mít stejný účinek. Nebo naopak, pokud měl nějaký lék u mě nežádoucí účinky, neznamená to, že vám bude činit obtíže. Tenhle článek je čistě pro zajímavost, jeho účelem není tvrdit, že některý lék je lepší než jiný.

Začátky - Mezi první a druhou atakou
Už si bohužel nepamatuji, jaké léky mi podávali během první ataky. Ale to s jakou kombinací mě propustili domů si pamatuji velmi dobře. Abilify a Seroquel.
Moje zkušenost s touto kombinací je velmi negativní. O lécích jsem věděl následující. Abilify má nabuzovat. Proto jsem ho také měl brát ráno. A Seroquel je naopak lék tlumící. Ten jsem bral před spaním. Nabuzující vlastnosti Abilify jsem však žádné nepostřehl. Při této kombinaci jsem spal i 14 hodin denně. Ve škole jsem pravidelně spal na lavici a když jsem se doploužil domů, ulehl jsem znovu. Bylo to koncem školního roku ještě na střední škole a i přes tuhle silnou únavu se mi podařilo ročník nějak dokončit. Kromě únavy jsem však ještě zaregistroval občasné křeče v končetinách. Dalším vedlejším účinkem bylo, že jsem při chůzi nemohl pořádně hýbat pažemi. Takže při chůzi jsem vypadal jako robot. V té době jsem dojížděl na kontroly do bývalého okresního města. Neustále jsem si stěžoval psychiatričce, že jsem natolik unavený, že nejsem schopný nic dělat. Ona mi na to jen stroze řekla, že v příbalovém letáku píšou, že Abilify má nabuzovat, takže bych neměl být unavený a to bylo vše. Jednoho dne mi došla trpělivost. Řekl jsem jí, že nebudu brát léky, po kterých nejsem schopný normálně žít. Na to odpověděla: "Na shledanou a hodně štěstí." Nějakou dobu trvalo než se léky úplně dostaly z mého organismu. Ale poté únava přešla, křeče vymizeli a při chůzi jsem byl zase schopný hýbat pažemi. Lidé mi říkali, že vypadám zase v pořádku. Zdálo se, že vše se vrátilo do starých kolejí. Vydrželo to zhruba tři čtvrtě roku. Poté přišla ataka číslo dvě.

Druhá ataka - Během hospitalizace
Když mě během noci přivezli rodiče naprosto dezorientovaného na psychiatrii, dostal jsem na výběr jít domů nebo si vzít prášek. Vzal jsem si neznámý bílý prášek a ulehl jsem. Probudil jsem se s výpadkem paměti jednoho dne na jedné velké české psychiatrii.
(Poznámka: Snažil jsem se dopátrat co to bylo za prášek a podle zkušeností jiných kamarádů s medikací to byl pravděpodobně Haloperidol.)
Na příjmovém oddělení mi podávali léky starší generace. Bohužel si opět nepamatuji jaké. Hodně jsem spal. Před usnutím jsem měl zvláštní halucinogenní sny a obtížně popsatelné tělové pocity).
Když jsem byl více stabilizovaný, přesunuli mě na mírnější oddělení. Léky starší generace jsou velmi účinné na akutní stavy, ale zároveň mají spoustu vedlejších účinků. Po nějaké době přišla chvíle, kdy mi měly být tyto léky vysazeny. Tuším, že mi lékař říkal, že jsou silně návykové a bude je muset vysadit postupně. Zhruba 8 dní po vysazení jsem uprostřed noci trpěl. Vzbudil jsem se vždy o půl čtvrté ráno a byl jsem vzhůru až do budíčku, který je po šesté. Cítil jsem silné napětí a myslel jsem pouze na sebevraždu. Věděl jsem, že nechci spáchat sebevraždu, ale ty myšlenky se nadaly ovládat. Vysvětloval jsem si to tím, že to je v důsledku abstinenčních příznaků. Naštěstí tyhle stavy odezněly.

(Poznámka: Po druhé atace jsem začal docházet k jiné psychiatričce kvůli negativní zkušenosti s tou první.)

Poznámka číslo 2: Při psaní další části tohoto článku jsem si ještě vzpomněl, že během druhé hospitalizace jsem dostával Zyprexu, po které jsem měl velmi silné chutě k jídlu. Přibral jsem asi 5 nebo 6 kilogramů, ale než jsem šel domů, vysadili mi ji.

Mezi druhou a třetí atakou
Když jsem se vracel po druhé atace domů, řekl mě psychiatr, že bych léky měl brát dva roky a poté by to už možná šlo bez léků. Propouštěli pouze s jedním lékem. Jmenuje se Invega. Je to jediný lék, se kterým mám dobrou zkušenost. Je to lék, který adekvátně zabírá na mou psychiku a přitom mám po něm minimum vedlejších příznaků. Můžu vám říct přesnou dávku, kterou jsem tehdy měl. 6 mg.
V té době jsem však ještě měl odpor k lékům a snažil jsem si dávku sám snižovat. Bral jsem ho tedy obden. (Což byl zcestný nápad, neznamenalo to, že by to bylo jako brát každý den 3 mg.) Poté, co mi dávka byla oficiálně snížena na 3 mg, bral jsem ho pravidelně. Byl jsem celkem stabilizovaný až na občasné sledování symbolů. Měl jsem spoustu energie, ale nebyl jsem v hypomanii. Při studiu jsem si přivydělával v tiskárně, ale náplň práce byla velmi podobná, jako kdybych pracoval ve fabrice. Mimo ruční práce jsem si postál nějakou tu dobu i u pásu. Zdálo se mi, že přichází nové zlaté časy. Vrátil se mi můj elán a byl jsem velmi aktivní. Teď nakousnu něco, čemu budu časem věnovat celý článek. Několikrát v životě jsem kouřil marihuanu. A to i po tom, co jsem měl diagnostikovanou psychózu. Nebál jsem se, že by to vyvolalo další ataku, protože jsem měl do té doby dobrou zkušenost. Jenže, pak najednou marihuana k atace vedla. Naděje na zlaté časy v háji. Studium na vysoké přerušeno. Nízká dávka léků nahrazena mnohem vyšší dávkou léků. Přišla závislost na nikotinu, úzkosti, přibral jsem dvacet kilo po lécích. Marihuana, která dávala příjemné transcendentní stavy najednou vzala mnohem víc než mi kdy dala.

Třetí ataka až poslední změna léků
Znovu si pořádně nepamatuji všechny léky. Vím, že jsem v průběhu hospitalizace dostával Haloperidol. Spousta lidí s ním má problém, ale nepřišlo mi, že by nějak zvlášť škodil. Hlavním lékem tohoto období byly různé léku s obsahem Olanzapinu. Vzpomínám si také na to, že jsem dostával prášek na úzkost Rivotril, o kterém bude dnes nejspíš ještě krátký samostatný příspěvek. Domů jsem pak odcházel s 30 mg Zyprexy. Po Zyprexe jsem začal postupně přibírat. Přibral jsem ve výsledku okolo 20 kilogramů. (Alespoň, že má výchozí váha byla poměrně nízká.) Čím déle jsem Zyprexu bral, tím více jsem byl ospalý. K ospalosti časem přibyly i deprese. Na podzim jsem se vrátil na vysokou, ale kvůli lékům jsem nebyl schopný téměř fungovat. Vedl jsem dialog s mou psychiatričkou. Nebránila se změně léků, ale chtěla,abych se v tom případě nechal hospitalizovat. Když se semestr blížil ke konci, svěřil jsem se jí, že deprese se dostaly na takovou úroveň, že začínám mít sebevražedné myšlenky kvůli tomu, že nejsem schopný podávat výkon a většinu času prospím. Zavolala na místní psychiatrické oddělení, jestli mají volné místo. Měl jsem tam nastoupit za dva dny. Šel jsem se naposledy opít s kamarády, protože jsem věděl, že se teď dlouho nenapiju alkoholu. Do školy jsem ten týden nejel. Ale studium jsem nepřerušil, povinnou docházku jsem měl splněnou. Volal jsem si se spolubydlícím, který mi sbalil všechny učebnice, které předal mému kamarádovi, který mi je zavezl do nemocnice. Učil jsem se na zkoušky a lékaři zkoušeli všemožné kombinace léků. Málem jsem ten semestr vyletěl ze školy, ale nakonec jsem s odřenýma ušima postoupil do dalšího semestru. Zyprexa byla nahrazena Zolafrenem, v kterém je také Olanzapin. Snažil jsem se vést dialog s lékařem o možnostech léčby. Domluvili jsme se, že když mi v minulosti vyhovovala Invega, tak mi ji znovu nasadí. Přidal ještě Abilify. Po něm jsem měl velmi silné migrény. To mi nakonec vysadili. Doktor mi na vizitě řekl toto. "Bavili jsme se s panem primářem a on nevěří, že by jste Abilify doma skutečně bral, když už jste si ho jednou vysadil sám. Proto bude lepší, když vám ho vysadíme oficiálně." Domů jsme tedy odešel s kombinací 5 mg Zolafrenu a 6 mg Invegy. Vyškemral jsem si ještě u psychiatričky prášek na spaní (Stilnox) a prášek na úzkost (Rivotril). Prášek na úzkost a na spaní beru jen výjimečně, když je potřeba. To znamená, že téměř vůbec. Kombinaci Invega ráno a Zolafren večer beru doteď, to je zhruba dva a půl roku.
Na závěr bych chtěl říct, že léky budu muset nejspíš užívat až do smrti. Doufám však, že v budoucnu bude snížena dávka Zolafrenu, jsem po něm stále ospalý a nedaří se mi pořádně zhubnout. (Ale už je to alespoň únosné.) Doufal jsem, že ho časem dokonce lékařka vysadí. V horizontu 15 až 20 let bych chtěl brát pouze 3 mg jako kdysi. Jiný psychiatr však namítl, že taková dávka léků byla příliš nízká a vedla by k atace i bez požití marihuany. Jsem však optimista a doufám, že mám i nadhled. Dobře vím, že teď není vhodná doba léky snižovat. A snížení léků musí u mě předcházet změna životního stylu, která by vedla k vyšší psychické stabilitě. Vyrostl jsem snad z toho, že jsem chtěl něco za každou cenu. A psychická stabilita by měla mít u racionálně uvažujícího člověka přednost před nějakým tím kilem navíc.

Nové krabičky cigaret

Možná jste zaslechli, že možná budou dle zákona změněny krabičky cigaret. Mají na nich být fotky následků kouření. Nejspíš by jste řekli, že to stejně neodradí nikoho kouřit. Ale kvůli této možné změně vážně uvažuji, že přejdu na elektronickou cigaretu. Proč?
Jak jsem psal v některých příspěvcích, jsem hypochondr. A vzhledem k tomu, že jsem měl silné paniky úzkosti ohledně svého zdraví právě kvůli tomu, že kouřím nechci vídat každý den tyto fotografie. Věřím tomu, že strach z nemoci vede k vyšší pravděpodobnosti, že skutečně onemocníte.
O elektronické cigaretě už stejně delší dobu uvažuji. Táta mě neustále odrazuje, ale znám případy, kdy známí skutečně přešli na elektroniku a už více než rok neměli ani jednu klasickou cigaretu. Samozřejmě, že znám i opačné případy, kdy kamarád ve výsledku kouří stejný počet klasických cigaret jako dřív a k tomu ještě elektronickou. To je důvod, proč jsem si elektroniku zatím nepořídil.
Jsem rád, že můj strach z nemocí je poslední dobou velmi nízký a nechci do toho spadnout znovu. Předpokládám, že u každodenního vídání fotografií na krabičkách by tu to riziko bylo.

Vidina pekla

Třetí nejhorší pocit v životě... Ne nebojte, nemám ataku.
Myslel jsem, že jsem silný člověk, ale asi stačí jen malý zásah ze strany osudu na tom správném místě a je mi strašně.
S někým jsem byl venku. Pamatujete ještě Remuse? Myslím toho paranoidního schizofrenika, kterého jsem miloval? Ano správně, miloval, ale už nemiluji. A je to déle jak měsíc.
Byl jsem venku s mužem, co mu je fyzicky podobný, nejspíš má také schizofrenii, má jeho hlas, způsob mluvy, a voní stejně jako on. A na rozdíl od Remuse je nejspíš bisexuál.

Asi opravdu neumím říct rázné ne.

Chvíle, kdy jsme leželi na louce, koukali a koukali do oblak byla zvláštním způsobem pěkná. Hladil mě po hrudníku. Měl jsem pocit, jako by vedle mě ležel Remus. Ale jeho slova měnící se v nátlak byla strašná. Kdyby to opravdu byl sám Remus, kterého jsem miloval, bylo by to, jako kdybych miloval čerta. A ne toho pohádkového, ale skutečného. A jeho zájem by byl jako snaha získat mou duši.

Měl jsem pasivní strach. Říkal jsem si, že to je v pohodě, že to je pouze schizofrenik, který mluví agresivně. A takové už přece znám. Zapojil jsem svůj konejšivý hlas, kterým uklidňuji Remuse, když je v afekte a po chvíli jsem "v klidu" odešel. Cestou jsem se sice díval zpět, jestli mě nepronásleduje, ale ne. Začalo mi však být strašně.
Začal jsem mít pocit, že mi vesmír tuhle zkušenost dopřál, abych viděl, jaké by to bylo, kdyby se tehdy mé přání být s Remusem splnilo. Není to ale trochu pozdě, když už ho nemiluji? Třeba to bylo preventivně, aby mé city neměly relaps.

Článek bude pokračovat, ale nyní trochu změní svojí podobu.

Někteří lidé mají rádi vanu plnou pořádně horké vody. Jen zaslechnu rozhovor na tohle téma, ježí se mi vlasy na hlavě. Horká voda mi je nepříjemná. Když omylem napustím vanu horkou vodou namísto vlažné, tak mám při ponoření do vody pocit, jako bych právě viděl peklo. Ptám se sám sebe, jestli v něj věřím.
Dokážu si ho představit. A představil jsem si to velmi živě cestou z dnešní schůzky.
Určitě znáte pocit viny po alkoholu. Představte si, že byste zažili v jeden okamžik všechny takové pocity, co jste za život zažili. Ano, to je peklo. Větší peklo než trest za špatné činy je pocit toho, že jsme špatní. Ne každý člověk, co provedl něco, co je obecně přijímáno za špatné má pocit, že něco špatného provedl. Ale člověk, co těžce nese, že někomu třeba neúmyslně slovně ublížil, zná ten pocit ponížení. Ten palčivý pocit na temeni je podle mě to peklo.
Cestou domů jsem viděl chřtány pekelné. Ptal jsem se, jestli jsem provedl něco špatného, když jsem neřekl rázné ne a maličko se podvolil nátlaku. Řekl jsem si, že na tom ne tak úplně záleží. Záleží na tom, že jsem zažil okamžik strachu, vnitřní bolesti a viděl jsem planout oheň, který bych už nechtěl potkat. A ze strachu ze zla by mělo přeci vzejít hledání a snaha o konání dobra. A nezáleží jestli jsme věřící. Naopak, přijde mi, že strach, který ve vás někdo vzbudí na základě toho, aby vám víru předal není tak účinný. Vlastní živá vidina těch plamenů je to, co nás posílá na dlouhou cestu záchrany vlastní duše či mysli (pokud nevěříte v duši).

Hotel Jezerka – perfektní místo pro odpočinek i dovolenou s dětmi

Kongres hotel Jezerka se špičkovým wellness a spa centrem se nachází v malebné krajině Železných hor - hned přímo u známé přehrady Seč. Celková kapacita hotelu, který je díky svým dispozicím a lokalitě vhodným místem jak pro rodinnou dovolenou s dětmi, tak i pro romantický pobyt ve dvou, je 264 lůžek ve 113 pokojích a apartmánech, z nichž některé jsou vybaveny klimatizací a vířivkou. Hned vedle hotelu se nachází přilehlé kongresové centrum vhodné pro pořádání kongresů, konferencí a školení.

Jezerka patří mezi jedny z nejmodernějších hotelů s wellness. Její nové centrum se rozprostírá na více než 800m² a nabízí 7x saunu, 3x relaxační a ochlazovací bazén, 3x vířivku, masáže a spousty dalších aktivit. Dále je v tomto wellness hotelu k dispozici privátní mini centrum s vířivkou a saunou pro absolutní soukromí. Návštěvníci mají možnost využít také akčních wellness balíčků, které se pravidelně obměňují dle ročního období. Získat tak mohou například podzimní či jarní relaxační pobyt s wellness nebo slevový pobyt na depandanci hotelu.

A kdo si i po úvodních slovech říká, že dovolená v hotelu musí být nuda, rádi ho vyvedeme z omylu! Součástí hotelu jsou totiž také dvě restaurace, dvě vinárny, kongresový sál, sedm sálů a salonků a hlavně spousta nejrůznějších sportovišť, která nabízejí nikdy nekončící zábavu! Pro sportovní vyžití hotel disponuje vnitřním bazénem (12 m), venkovním bazénem (20 m), dětským brouzdalištěm, vířivkou a parní saunou. Dále jsou zde dvě bowlingové dráhy, dva tenisové kurty, dva squashové kurty, fitness, horolezecká stěna, indoorový trenažér na golf, vnitřní střelnice (25 m), laserová střelnice, herna či dětský koutek. A kdo by vyrážel na dovolenou s dětmi a chtěl ji spojit s turismem a prohlídkou okolních památek, bude díky umístění v CHKO Železné hory jistě velice spokojen.

Díky tomu je Jezerka jedním z nejlepších míst, kde strávit letní dovolenou v ČR! Jestli se o tom chcete přesvědčit sami, zavítejte na www.jezerka.cz a zjistěte si více informací.

Zdroj: http://www.jezerka.cz