Rozcupovat se pro obsah

Ve sklenici, která jako jedna zmála z šestikusové sady přežila neúmyslný pád na zem a následný skon,šumí vitaminový nápoj, jehož smyslem je zmírnit nepříjemný stav opilosti. Dobře vím, že i celkem malá dávka alkoholu naprosto ničí tu chatrnou rovnováhu, ve které se cítím dobře. Ale přesto nepřestávám. Pěstuju si sebedestruktivní sklony a motivace, proč tak činím je docela zvláštní. Nadále kouřím, ikdyž mám strach o své zdraví, čas od času se opiju a ještě k tomu sním o probdělé noci, ikdyž se mi už přivírají víčka. Proč? Vím, že když se napiju, bude mi špatně. Ale v tomto nepříjemném stavu najdu myšlenky, na které bych jinak nebyl schopný dosáhnout. Kouřím, protože má mysl je náhle schopná tvořit. V malé míře dokonce podporuji stav, který bych mohl nazvat šílenstvím. A to proto, že tam, kde ubírám vlastnímu pohodlí, objeví se myšlenka, která by "neponičeného" člověka nenapadla. Zdá se mi to a nebo začínám žít pro tento dekadentní obsah? Napadlo mě, že ve chvíli, kdy dosáhnu pocitu, že jsem popsal dostatek papíru a nebo stránek v počítači, dojdu k tomu, že už to stačí, a přestanu sám sebe ničit. Vím, jaký životní styl je pro mne dobrý. Někdy dokážu i delší období pohybovat se v hranicích "slušného" života. Ale pak vyrazím do nálevny, úmyslně se dostanu do stavu, kdy trpím jen proto, abych po návratů domů byl schopen napsat procítěnou a smutnou báseň. Stačí mi však malé množství alkoholu, zbytek práce vykonají výčitky svědomí z toho, že jsem se napil, takže si připadám mnohem opilejší,než veskutečnosti jsem. Blíží se půlnoc a je čas snít o tom, že zířek bude světlejší. Pro dnešek se s vámi loučím.

Žiju pro smrt

V životě jsem udělal jednu velkou chybu. Dovolil jsem nepříjemným situacím získat nad vládu nad tím, jak se cítím. Postupem času se ze spousty běžných aktivit stala útrpná činnost. Ve chvílích, kdy je třeba vypětí a nadměrné práce, propadám úzkosti. Představuji si, jak budu muset celý život pracovat. V těchto negativistických úvahách zbavuji práci pocitu naplnění a seberealizace. Beru tedy v úvahu pouze to, že budu donucen celý život vykonávat nudnou a obtížnou práci. Často bylo nutné, abych se ve škole intenzivně připravoval do předmětu, který zrovna nebyl můj šálek kávy. Potom, co se dostaví frustrace a pocity, které jsem před chvílí popsal, přichází také zvláštní důvod smíření. Hledám v této činnosti smysl. Beru vše, jako překážku, která mi byla osobně přidělena. Jako lekci, kterou musím dokončit. Následně se zahledím daleko do budoucnosti. Spatřím zde smrt, jako vysvobození od nepříjemnosti životních povinností. Ve chvílích, kdy mi přijde velmi obtížné žít, říkám si, že musím zabrat. Žít na plno a nic neodfláknout, jen proto, aby smrt, která jednou jistojistě přijde, byla poctivě odpracovanou odměnou za překonávání životních nesnází.

Nepříjemné opojení

Včerejší den znamenal pro tento blog pouze jeden krátký příspěvek. A zdálo se, že dnes zde dokonce nezveřejním vůbec nic. Důvodem pro nechuť ke psaní se stala nepříznivá životní okolnost. Část životního odhodlání náhle poklesla a připravené nápady na další příspěvky nebyly zrealizovány. Včerejšek byl pro mě  velkým rozhořčením a tak jsem zatoužil žít chvíli v jiném rozpoložení a nevěnovat návaznosti na minulé dny žádnou pozornost. Připravené příspěvky jsem proto zmrazil. Pokud jste to na sociálních sítích nezaregistorvali, Česká republika byla zvolena jako nejdekadentnější zemí světa. A proto, že je dnes pátek, měl jsem tedy rovnou dva důvody vše řádně zapít. Dnešní podvečer tedy započal výpravou do místního rádoby supermarketu a popíjením zakoupeného proviantu v nedalekém parku. A ve chvíli, kdy se naše dvoučlenná společnost přemístila do prostorů maloměstké diskotéky, začaly mé myšlenky trýzněné nepříjemností alkoholového opojení utíkat stranou. V hlavě se mi začaly rýsovat témata, o kterých bych se dnes večer chtěl rozepsat. Vysloveně jsem spěchal domů k počítači, v hlavě jsem měl sestavené velké množství vět, které byly určené pro tento blog. Doufám tedy, že i přes to, že jsem opit, nedopustím se přílišných gramatických chyb.

Nepříjemné opojení

Uživatelé alkoholu se dělí na několik skupin podle četnosti užívání. A to abstinenti, uživatelé, pijani a alkoholici. Podle slov mé učitelky psychologie má naše společnost pouze málo členů, kteří by se dali počítat za naprosté abstinenty. Proto věřím, že bude obsah tohoto příspěvku mnohým z vás blízký. Stav, o kterém bych se teď chtěl rozepsat, nejlépe dokumentuje první večírek minulého léta. Vše začalo jako menší setkání na terase místního baru. Jen zlomek naší skupiny se rozhodl jít spát poměrně brzy. Většina z nás pokračovala na tu samou diskotéku, kde se mi před cvhílí tento článek rýsoval v hlavě. Večer byl v plném proudu, všichni se vzájemně zvali na panáky lehkého i tvrdého alkoholu. Cigarety ubývaly, krabičky se následně dokupovaly nehledě na finance. Večer se pomalu měnil v časné ráno. Po zanedbatelném letním románku jsem se vydal na cestu domů. Uvědomil jsem si, že mi není příliš dobře. Na jazyku jsem cítil nepříjmenou směch chutí. Plíce byli celé nešťastné z toho, kolik cigaret jsem za noc vykouřil. A hlava se snažila ustát nápor vypitého alkoholu. Vždy když jsem takto "sociálně unaven" vnímám prostředí, kterým se vracím domů naprosto jinak než obvykle. Jako by se mi celý svět smál, za to, jak jsem oslaben probdělou nocí. Čerstvý vzduch řeže do dýchacího ústrojí a nechápe, proč právě teď mě každá část toho,co vnímám, naprosto ničí. Mé tělo se mi mstí za to, že jsem provozoval něco, co pro něj nebylo nejlepší. Najednou se ve středu mé mysli objeví věta, kterou zná každý, kdo se kdy pořádně napil. "Už nikdy nebudu pít." Řekl jsem si ji už několikrát. A dnes si kromě opakování této často zrazované věty opakuji, dalo by se říci motlidbu, abych toto předsevzetí dodržel. Čím jsem starší, tím více stav opilosti nesnáším. A když je mi opravdu špatně, pokouším se s opilostí smlouvat. Ale o tom zas jindy, pro dnešek mám ještě další témata, o kterých bych se chtěl rozepsat.

Prostý bod

Jedna z mých vzpomínek se značně liší od těch ostatních. Většinou si zapamatujeme to, co je pro nás důležité nebo výrazné. Úmyslně jsem si zapamatoval chvíli, kdy se naprosto nic nestalo. Byl podzim a já byl sám doma. Ležel jsem na pohovce a koukal z okna. Byl jsem ponořen do zvláštní melancholie a cítil jsem se apaticky. Přemýšlel jsem o tom, jak čas běží a já zapomínám. Napadlo mě, že tuhle chvíli bych si chtěl zapamatovat. Do dnes neznám důvod, co mě vedlo k tomu vedlo. Byla to přeci jen naprosto bezvýznamná chvíle. Na tento okamžik si poměrně často vzpomenu, je tomu už více než 5 let. Říkám si, že časem každá vzpomínka nabývá na ceně. Ale v tomto případě je to stále jeden a ten samý beztvarý okamžik.

První cigareta po té poslední

Vzhledem k tomu, že jsem si vědom rizika, které kouření skýtá rozhodl jsem se už několikrát přestat. Zatím se mi to nepodařilo, pouze jsem snížil počet o téměř polovinu. Doktorka, která již delší dobu zná můj psychický stav, kostatovala, že bych ani přestávat ze dne na den neměl, měl bych počet cigaret jen postupně snižovat. Přesto jsem se několikrát pokusil ze dne na den přestat. Vydržel jsem to nejdéle tři dny. V době, kdy kouřím pravidelně mi cigarety a kouř zapáchají, ale ve chvíli, kdy tělo abstinuje se smysly poblázní a cigareta začíná vonět. Stačí projít na nástupišti kolem člověka, který do sebe zrovna pere svojí dávku nikotinu. Zvažuji, zda ho požádat o cigaretu, srdce mi divoče buší. Svádím vnitřní boj mezi radostí, že se mi daří nekouřit a tím, že zatraceně moc chci znovu ochutnat tuhle smrtící tyčinku. Dříve nebo později neodolám a někoho na ulici požádám o cigaretu. Jaká je ta první, po nezdárném pokusu přestat? Silná, opojná, transcendetní. Hlava se mi motá, ale to mi nevadí, spíš naopak. Po cigaretě přijdou samozřejmě také výčitky, ale brzy na to následuje cesta do trafiky, protože jedna nestačí. Cigarety jsou past, ale, že to je past, mi došlo velmi pozdě. Měl jsem pocit, že ještě nejsem závislý, protože dokážu třeba měsíc nekouřit. Jednou se už zdálo, že kouřit přestanu na dobro. Čtyři měsíce bez cigarety. Jenže, poté, co se mi zhroutil celý svět, jsem se dostal na místo, kam se lidé běžně bojí dostat. A také neradi přiznávají, že tam byli. A tam mi někdo pro mě velmi důležitý nabídl cigaretu, která mi byla osudná.

V náručí zlozvyků

Tohle zamyšlení věnuji třem činnostem, které považuji za zlozvyky. A to, nadměrné pití kávy, pití alkoholu a cigaretám. Vysvětlím vám své motivy, z jakého důvodu nedovedu tyto činnosti naprosto opustit. Nejedná se o to, že by mi to nějak příliš chutnalo, spíše jde o motivaci na základě již zmínených černých linek nebo stimulace myšlení. Začnu běžným dnem. Poté, co si dám menší snídani, abych nešel kouřit nalačno, vydám se zapálit si svou první ranní cigaretu. Důvodem pro ni je však spíše závislost na nikotinu. Po 8 hodinách spánku moje tělo vyžaduje dávku nikotinu. Když je tato potřeba zažehnaná, nepotřebuji kouřit v delším časovém okamžiku. A vzhledem k tomu, že jsem kouření značně omezil, hlídám si, abych nechodil kouřit příliš často. Jsou však okamžiky, kdy tohle poruším a dám si cigaretu navíc. Je to pro mě taková nabuzující cigareta, která má stimulovat myšlení nebo v případě prokrastinace cigareta, kterou mám přetnout nicnedělání. Tyhle cigarety jsou pro mě bodem, ve kterém se hecuji, jsou jako hluboký nádech před těžkým úkolem. Dalším druhem cigaret jsou cigarety večerní. Pití alkoholu jsem už omezil, takže večerní cigerety ztrácejí svůj komplement a stávají se méně chutnými. Ale v dobách, kdy jsem nezřídka zašel na skleničku vína či pivo, jsem tak činil, abych dokreslil své životní naladění. Jsem stále nezadaný a mé touhy po romantice jsou doposud neuspokojené. Abych více podtrhl dlouhé žití v singlu, které začíná být stereotypní, snažil jsem se zatvářit trochu dekadetně (ale zároveň uvolněně), velmi volně jsem uchopil skleničku vína a v druhé ruce držel cigaretu. Uvědomil jsem se, že k tomuto chování mě nenutí pouze póza, ale je to chování, které jsem převzal z filmů. Je to moje černá linka, je to dávání smyslu prázdnotě. 

Tak, alkohol a cigarety jsem už zmínil, ale o kávě jsem ještě nic nenapsal. Dlouhou dobu jsem pil dvě kávy denně, takzvanou "raní nabuzovačku" a "odpolední předěl". Odpolední předěl jsem už vypustil, byl určený k tomu, abych po obědě uzavřel první polovinu dne a začal se věnovat jiným aktivitám. Tuto kávu se snažím vypustit, protože mě z ní často bolela hlava a místo nabuzení mě často uspala takovým způsobem, že jsem na hodinu usnul. Raní nabuzovačku jsem zachoval, ale posunul. Dříve byla spojená s první ranní cigaretou. Teď její místo zaujala rozvcička a byla tedy posunuta o hodinu nebo dvě. Při pití kávy poslouchám muziku, která dovede zacloumat mými emocemi, abych získal motivaci pro celý den. Dříve jsem pil dokonce kávy tři a muziku poslouchal neustále, časem jsem si uvědomil, že mě to stojí spoustu času a migrény, které jsem si tím způsobil, mě donutili kávu redukovat.

Vůně doby

Tímto příspěvkem bych chtěl navázat na příspěvek minulý. Jak čas plyne, mění se vše kolem nás. Když mi bylo 14 let, vypozoroval jsem, že se v mém životě nemění pouze fasády domů, které míjím cestou městem nebo účesy a oblečení lidí, které potkávám. Mění se také věc, kterou lze jen obtížně popsat. A to vůně, kterou voní jednotlivé životní etapy. Ne vždy si lze pod tímto představit vůni spojenou s čichem. I když jsou dny, kdy vzduch voní jako dávno zapomenutý letní den. To, co se vám teď snažím přiblížit je spíš emoční naladění, které člověka doprovází úsek, který trvá zhruba několik měsíců až půl roku. Pokud se však vydám na nové místo, může být toto naladění i kratší nebo je takovou podkapitolou delšího časového úseku. Snažil jsem se několikrát popsat někomu z přátel atmosféru minulých životních etap. Ale pro vůni doby jsem nikdy nenašel ta pravá slova. Vždy mě mrzelo, že zrovna tohle nejde sdílet. Kdybych mohl nahlédnout lidem do hlavy, zcela jistě bych hledal, jestli vnímají něco podobného jako já. Rád začínám konverzaci na tohle téma, ukázalo se však, že jsou lidé, kteří snad nic podobného necítí. A jak to máte vy, vnímáte něco podobného?

Na příč časem

Miluji pěší turistiku a mimo procházek často vyrazím ven i na delší tůru. Někdy nás jde celá tlupa, někdy jen dva nebo tři. A když si potřebuji utříbit myšlení, vydám se pochodovat sám. Pochody, které zaberou většinu dne pro mě mají zvláštní specifikum. Vynechme teď pochodování samotné, ale okamžik, kdy se člověk vrací domů. Už když na chodníku před domem vyndávám klíče z kapsy, je vše jiné než když jdu jen na pochůzku do města. Okolí domu, jako by najednou utkvívalo v odcizené atmosféře, v kostech, jako bych cítil zvláštní pocit chladu a to i tehdy, kdy se slunce může přetrhnout, aby svými paprsky prohřálo naší planetu. Cesta po schodech do patra voní atmosférou, kterou bych velmi subjektivně popsal jako "březen plný kaluží". Sundávám obuv a vydám se do kuchyně ohřát si zbytky od oběda. Většinou bývám vyčerpaný a tak se po jídle svalím na postel. Cítím, jak mám těžké nohy a ještě chvíli trvá než usnu. V té době mezi ulehnutím a usnutím cítím už velmi typický pocit. Jako by všechny okamžiky po pochodech byly navzájem propojené. V nohách a snad i po celém těle cítím tíhu minulých pochodů a nejen tu. Mám pocit, jako bych cítil stáří, které je sice velmi daleko, ale v těchto okamžicích jako bych mu byl duchem velmi blízko. Doufám, že až skutečně stáří přijde, budu mít stále ještě sílu a elán pochodovat. Bude tato nálada plná stesku a zároveň smíření stále stejná? A získám nějaký nový pocit, ve chvíli, kdy se ocitnu v tom úseku, o kterém přemýtám už několik desetiletí dopředu?

Za zády

Na záčatek tohoto příspěvku budu na sebe muset "prásknout" něco nemilého, ale vzhledem k tomu, že jsem otevřený člověk a tenhle blog píšu za účelem, abych čtenářům přiblížil svůj svět, nebude nazbyt. Bez této informace by závěr článku možná trochu vypadl z kontextu. V jednom z příspěvků jsem zmínil, že jsem zažil sociální fobii, teď ještě dodám, že jsem v jistém období měl i mírnou paranoiu. Spočívalo to v tom, že při cestě hromadnou dopravou nebo po ulici jsem ve chvíli, kdy jsem zaslechl kousek rozhovoru, kde bylo jasné, že se dotyční do někoho strefují a vysmívají se mu, začal jsem být vztahovačný a měl jsem pocit, že se vysmívají mně, i když jsem je třeba nikdy před tím neviděl. Dobře, nemyslel jsem si to tak docela, alespoň ne po celou dobu, ale k tomu se dostanu, nejdřív je třeba ještě zmínit, proč tahle paranoia vznikla. Bylo to období, kdy jsem cítil úzkosti, které se postupně začínaly projevovat k každé oblasti mého osobního života. Při cestě po ulici jsem začal být nejistý. Měl jsem pocit, že styl mé chůze a má mimika musí působit směšným dojmem. A to byly vrátka pro paranoiu. Věřil jsem tomu, že se někdo neustále vysmívá mému "trapnému" vzezření. Pamatujete, že jsem psal, že jsem si to nemyslel tak docela? Jak roky plynou a dospívám, začínám být emocionálně gramotný, to znamená, že se vyznám v příčině a v povaze vlastních emocí. Stačila opravdu krátká doba, abych si uvědomil, že se nejedná o skutečnost. Ten špatný pocit, že se mi někdo vysmívá nezmizel hned, ale byl to jen pocit. Pocit, o kterém jsem věděl, že není podložený skutečností. Také jsem si opakoval jednu věc. Vysmívat se někomu na ulici někomu, kdo je jen kousek od vás a z toho důvodu, že vypadá komicky, to dělají jen nedospělí jedinci a není možné, abych tolik jedinců potkával. Tato myšlenka umocnila názor, že si se mnou má mysl jen hraje v důsledku stresu a napětí. Dobře, teď musím přiznat, že jsem se příliš rozepsal a ještě jsem se nedostal k druhé části tohoto příspěvku.

Jak název příspěvku napovídá, chtěl jsem se zamyslet nad tím, jak se lidé nazvájem pomlouvají za zády. Počet lidí, kteří mají nutkání mluvit o svých blízkých v jejich nepřítomnosti ne zrovna v pozitivním slova smyslu je velký. Byl bych lhář, kdybych řekl, že mě se to netýká, že já nikdy nic o někom neřekl. Vzhledem k tomu, že tohle chování je u lidí poměrně časté, rozhodl jsem se zamyslet se nad důvody a smyslem, proč lidé o sobě za zády mluví. Došel jsem dokonce k názoru, že se nedá jednozačně říci, že by měli dotyčnému vše, co jim na něm vadí, říci do očí. Nebudu se teď věnovat pomlouvání někoho, koho vyloženě nemáte rádi, ale spíše nadávání na člověka, který je vám i přes to blízký. Došel jsem k názoru, že člověk, který ho pomlouvá nechce dotyčnému ublížit, ale potřebuje si ulevit. Vím, to je jasné. Ale proč dotyčnému nechce do očí říci, co mu vadí? Podle mého názoru má strach z toho, že by dotyčného příliš urazil nebo zranil a vzájemné vztahy by tak poškodil. Volí proto mlčení a pomlouvání za zády.

Teď návažu nejen na pomlouvání v kruhu blízkých, ale také na obtíže, které jsem vám tu předtím popsal. Mohlo by vás napadnout, jestli v době, kdy jsem na tom nebyl nejlépe a trpěl jsem pocitem, že se mi někdo vysmívá také nenabyl dojmu, že mě někdo blízký pomlouvá za zády. Musím říci, že toto mě nechávalo chladným. To, že si za mými zády na mě někdo postěžuje či zanadává jsem nebral jako hypotézu, ale jako fakt. Chápu důvody, proč by to daný člověk udělal, znám své chyby a jelikož mi některé na sobě velmi vadí, chápu, že mohou daného člověka štvát. Rozhodl jsem se ctít potřebu člověka neříci mi nějakou stížnost do očí, protože jsem si vědom toho, že každý člověk potřebuje ventilovat svůj vztek a ne každý je schopen konstruktivní kritiky. Místo ní by mohlo dojít pouze k zbytečné hádce, která by byla zárodkem dalšího vzteku.

Spánková múza

Je tu další den a čas napsat nový příspěvek. Včera večer těsně před tím než jsem usnul, mě napadlo několik témat, o kterých bych chtěl psát. Únava sílila, ale myšlenky stále vířili mou hlavou. Počítač vypnutý a ležení bylo příliš pohodlné na to, abych vstal, vzal zápisník a nápady si zapsal. Určitě tuto situaci znáte. Občas má člověk štěstí, že není ještě tolik znehybněn a v polospánku se chopí mobilního telefonu, který leží na nočním stolku a zapíše si drahocenné nápady. Znám ještě podobnou situaci. Často říkám větu, že mé sny zmutovaly do velmi divné podoby. Vzpomínám si na období, kdy jsem si pravidelně dával odpoledního šlofíka a usnul jsem aniž bych vypnul počítač. V těchto snech jsem vždy přišel na něco velmi důležitého, jako bych rozlouskl nějakou záhadu. Ale pokaždé, když jsem se probudil, nepamatoval jsem si, o co mělo jít. Došlo mi, že tato informace, pokud tedy existuje, existuje pouze v mých snech. Věděl jsem, že si vše musím poznamenat ve snu. Když jsem opět usnul a znovu mě políbila má spánková múza, vynaložil jsem velké úsilí na to, abych se svalil z postele a doplazil k počítači. Vyšplhal jsem se na židli a začal poznamenávat, o čem se mi právě zdá. Když jsem se najednou probudil a zjistli jsem, že jsem se celou dobu jen převaloval na posteli, aniž bych se dostal k počítači, byl jsem velmi zklamaný.

Nechci tě potkat! Aneb jak se snažím překonávat strach.

Tak ještě jeden příspěvek, který se týká mé první a neopětované lásky. Ve chvíli, kdy jsem v životě ztratil sebedůvěru, pocit pohodlí na veřejných místech a začal jsem propadat sociální fobii, stávalo se mi, že jsem potkával osobu, kterou jsem zmínil v předchozím příspěvku. Bylo to v době, kdy jsem dospěl do bodu, kdy se tato osoba pro mě stala posledním člověkem, kterého bych chtěl potkat. Pokaždé, když jsme se někde minuli, sklopil jsem oči, zrychlil chůzi a bez pozdravení se co nejrychleji vytratil. Vše vygradovalo až do bodu, kdy jsem se ze strachu ani nedokázal nadechnout. Jednoho dne na jsem se na nádraží blížil k nástupišti, odkud mi jel vlak a měl jsem pocit, že zdáli vidím tuhle svou první lásku, jak se s někým drží za ruku. Srdce mi začalo zběsile bít, věděl jsem se, že budu muset projít kolem nich, stojí na kraji nástupiště. Ve chvíli, kdy jsem se více přiblížil, zjistil jsem, že jedná o nějaký mladší pár, který vůbec neznám. Srdce mi poskočilo bezelstnou radostí, že jsem se nechtěnému setkání vyhnul. Ale došlo mi, že nechci nadále žít s touhle úzkostí, protože je velmi pravděpodobné, že se v budoucnu znovu setkáme. Začal jsem tedy s takovým drobným cvičením. Pokaždé, když jsem z dálky viděl postavu podobné mé první lásce, tak jsem předstíral, že to skutečně daná osoba je a pokusil jsem se nasadit klidné tempo, narovnal jsem záda a nepatrně se usmál. K jednomu skutečnému setkání už došlo, byl jsem zrovna v dobré náladě, a tak jsem nepropadl nepříjemné úzkosti.

Čekání na setkání

Podle oblohy bylo jasné, že bude pršet, rozhodl jsem se vyrazit na čerpací stanici pro cigarety. Ano jsem kuřák a tomuto tématu se časem budu také věnovat. Vyrazil jsem jak se říká hala bala. V blečení, ve kterém cvičím yogu, a které vypadá jako pyžamo, neoholený, neumyté a neučesané vlasy. Jsem člověk co si potrpí na to být téměř vždy pořádně upraven. Jen když se do něčeho příliš zaberu, tak na zkrášlování zapomenu. Vybavila se mi jedna vzpomínka na podobnou situaci, kdy jsem se neupravený vydal pro cigarety na stejnou benzínovou pumpu. Když jsem se blížil, všiml jsem si z dálky auta, které patřilo mé první lásce. Byla to neopětovaná láska, která mě téměř naprosto zničila, přesto jsem i po tom, co jsem zjistil, že je neopětovaná na této osobě dost visel a těšil jsem se z každého okamžiku, když jsme byli spolu. Nechtěl jsem být spatřen neupravený, a proto jsem se nakonec obrátil a šel pro cigarety 500 metrů opačným směrem. Dnes jsem měla předtuchu, že tuto první lásku potkám u benzínové pumpy. Sice už k tomuto člověku necítím žádné milostné city, přesto mi z nějakého důvodu stále záleží na tom se nějak blýsknout. Neotočil jsem se však a těšil jsem se, že budu spatřen značně neupraven. V mysli jsem si představil toto setkání, hlavně nenucený úsměv, který se mi objeví na tváři a jiskru v očích, kterou budu demonstrovat, že bych vypadal sebejistě i v pytli od brambor. Bohužel, má předtucha se nevyplnila a já neměl příležitost si dokázat, že jsem zase o krok dál. Co naplat, spěchal jsem zpátky domů a po cestě jsem alespoň znamenitě promokl.

Báseň: Rudooký milenec

Pro ukázku sem dám jednu ze svých básní, po chvilce vybírání jsem zvolil tuto, snad se bude líbit.

Rudooký milenec

Jat v tajuplnu temných vět,
řkoucích, že nespatříš už živých svět.
Tma tě líbá na líci,
mlha silná, šálící.

Tvůj milenec rudých očí,
v očistci se kvapně točí.
Tvou ruku chopí mužík z kostí,
zemřeš, nebo se dnes postí ?

Krev ti kape ze spánků,
křik vyděšených skřivánků.
Též nejsi člověk, jsi mohyla.
Lásky, co tu pobyla.

Kdo tě táhne za všechny údy?
Kolem tančí divé zrůdy.
Vlečou tě tam k předpeklí,
tušíš, že se oteplí.

Co ďáblu dát za tvojí lásku,
snad vsadit duši v krutou sázku ?
Daruješ mu svoji krev,
bude ji pít po částech.
Vysvobodit oba dva
je cesta značně nesnadná.

Bod neexistující přítomnosti

Vlastních pojmů mám více, a tak jsem se rozhodl ještě jeden zde dnes popsat. Jedná se o bod neexistující přítomnosti. V podstatě se jedná o pocit, že nejste tam, kde by jste si přáli být a od bodu, kde toužíte být vás dělí neurčitá vzdálenost. V tomto pocitu se skrývá nespokojenost s daným okamžikem, která pramení z nějakého neuskutečněného přání či touhy. Bod neexistující přítomnosti může ve vaší mysli existovat také ze zvědavosti. "Co by mě potkalo, kdybych sedl na autobus a zajel do nepříliš vzdálené vesnice?" V mé mysli je bod neexistující přítomnosti živen silnou touhou najít opětovanou lásku. Často sním o tom, že se vydám naproti dobrodružství, kde potkám někoho, s kým zůstanu až do smrti. Nejsilněji cítím bod neexistující přítomnosti za letních nocí. Často se vydávám s přáteli do okolních vesnic a doufám, že daná výprava bude konečně průlomová. Po letech, kdy i na místě zůstáváme ve stejném počtu, ve kterém jsem výpravu započali, začínám mít tendenci o bodu neexistující přítomnosti alespoň debatovat. Stále věřím, že se tomuto bodu přiblížím. Zažil jsem okamžiky, kdy jsem měl pocit, že jsem velmi blízko, a však to už jsou jiná dobrodružství, která byla vyvoláná zásadní změnou v myšlení, ale o tom zase někdy jindy.

Černé linky

V předchozím příspěvku jsem slíbil, že zde vysvětlím jeden z vlastnoručně vymyšlených pojmů. Jedná se o "černé linky", které jsem několik let po vymyšlení přektřil na subjektivní fenomény, ale tento druhý výraz už příliš nepoužívám a vracím se k názvu tradičnímu. O co tedy jde? Nejprve si představme japonskou mangu či anime. Velký počet postav, dokonce i muži mají oči obtáhlé černou čárou, jejich pohled následně působí velmi pronikavým dojmem. Od toho tedy název pojmu. Ale, co tím myslím ve skutečném životě? Nejde o makeup, ale o aktivity, které člověku dodávají dojem výraznosti života. Asi jste si už všimli, že mám rád příklady, že? Nuže, další příklad. Zavzpomínejme na filmy, kde jedna z postav se živí jako scénárista. Daná postava sedí u stolu a snaží se přijít na kloudný nápad. Vytáhne z kapsy krabičku cigaret, jednu vyndá, zapálí si, pozdvihne obočí a hluboce se zamyslí. Co je zde černou linkou? Cigareta nebo samotné kouření, dodává to situaci, jako je přemýšlení konturu. Uvedu alespoň ještě další příklad. Hlavní postavou je krásná a stále upravená žena. Již od začátku filmu je herečka nalíčená, ale přesto nás tvůrci filmu neušetří scény, kdy tato žena smyslně přejíždí rty rtěnkou. Tato aktivita se opět stává konturou, v tomto případě faktu, že žena je krásná.
Rád pozoruji černé linky ve filmech, o to víc se pak snažím zařadit je do vlastního života. Samozřejmě každý člověk má jinou intenzitu vnímání černých linek v podobě jednotlivých věcí či činností. Proto jsem na nějaký čas pojem černé linky překřtil na subjektivní fenomény.

Životní téma

Abych nepřestal přemýšlet a pouze nepřežvykoval své minulé myšlenky,dám si pauzu od kopírování a komentování věcí uložených v počítači a popíšu zde něco, co hodně ovlivňuje můj život. Na tento příspěvek navážu vysvětlením pojmu, který jsem vymyslel v pubertě (černé linky).Teď se budu věnovat životnímu tématu. Životní téma je věc, která mění náš pohled na vlastní bytí. Představme si člověka typu tabula rasa. Nejlépe člověka, který je velmi mladý, nemá žádné zájmy a své studium, případně práci příliš neprožívá. Náhle se rozhodne například proto, že začne sportovat. Celkem brzy začne sám sebe považovat za sportovce. Sport je nyní jeho životním tématem. Velké množství aktivit, které se rozhodneme vykonávat mění naše vnímání sebe sama. Může to pro nás být také cesta někam se zařadit. Také to zvyšuje naše vnímání sama sebe. Najednou nejsem nevýrazný člověk, ale jsem "NĚKDO" nebo "NĚCO". Nyní se však zamysleme nad méně tradičním životním tématem. Nyní dám jako příklad sám sebe. "Jsem hledač pokladů." Tuhle větu jsem si jednou řekl a svoji velkou renezanci tato věta zažila před dvěma měsíci. V tomto příspěvku nebudu přímo vysvětlovat, co pro mě tato věta znamená. Chci hlavně podotknout, že složitá životní témata výrazně ovlivňují pocit vlastní individuality. I přes to, že inspiraci k těmto tématům hledáme často v kultuře, a to především ve filmech nebo hudbě. Složité konstrukce vlastního náhledu na vlastní osobnost mi v minulosti často pomohly. Samozřejmě obsah těchto životních témat není ani trochu zanedbatelný. Ale vytváření vlastních atypických škatulek u mě vedlo k uspokojení vyšších potřeb. Kdo zná alespoň základy psychologie, zná pojem sebevyjádření. Sebevyjádření a kreativita jdou ruku v ruce. A pokud se člověk dostane do problémů, je třeba notné dávky kreativity k jejich vyřešení.

Cesta zalitá sluncem

Tak, zdá se, že zatím budu přidávat příspěvky retrospektivně. Tento příspěvek je ze včerejšího dne. Ve chvíli, kdy má hlava byla příliš těžká na to, abych dále setrvával u počítače a u knih, vydal jsem se ven a po letech jsem znovu aplikoval meditativní pohled na procházku přírodou. V čem tato technika spočívá a co mě k ní inspirovalo se rozepíšu jindy, dnes se budu věnovat myšlenkám, které se mi honily hlavou.

Cesta zalitá sluncem

Dnes jsem se byl projít a po dlouhé době jsem se dostal do stavu, který mi přidal spíš jako sen, než

jako realita. Polní cestu ozářilo pronikavé světlo pozdního letního odpoledne. Začal jsem přemýtat o životě,

o tom, že nic není nikdy ztraceno. Stačí se zamyslet nad tím, že o lidském mozku, smrti nebo vesmíru toho víme zatraceně málo. Zamyslel jsem se nad životní úzkostí, která mě několik měsíců doprovází. Vše jsem si zobecnil. Vše špatné, co mě může potkat je v podstatě: bolest, strach, smutek nebo strádání. To, co dokáže člověka povznést nad tyto možné strasti je myšlenka. A to velmi silná myšlenka, která přesahuje dané problémy. Těch myšlenek jsem měl už během života několik, jen jsem se naučil jistému zlozvyku. A to dát větší sílu negativistickým myšlenkám než myšlenkám, které pozvnášejí ducha nad to, co je pro něj strast.

Blonďaté léto

Než sem překopíruji první opravdový příspěvek, dovolte mi takovou malou vsuvku. Jak jsem řekl, blog jsem si chystal založit už delší dobu. V počítači mám nahromaděné příspěvky, které jsem plánoval zveřejnit. Proto předpokládám, že zde ze začátku budou příspěvky přibývat poměrně rychle. Jedná se o statusovou či deníkovou formu. Ve volném čase se také snažím psát poezii či prózu, a tak je možné, že zde "přistane" i nějaká ukázka. A nyní už k prvnímu příspěvku, který vznikl těsně před založením blogu, je to takové drobné zavzpomínání na "chameleoní" časy.

Blonďaté léto

Když mi bylo patnáct let, rozhodl jsem se zaexperimentovat s barvou svých vlasů. Byl to začátek
dlouhotrvající obsese, kde nešlo pouze o barvu vlasů, ale o barvu mé nálady. Má přírodnín barva vlasů je tmavě hnědá. Rozhodl jsem se, že vyzkouším blonďaté melíry. A tak jsem začátkem léta přišel ke kadeřnici a po aplikování modrého chemického sajrajtu jsem byl usazen do křesla s hlavou v nahřívači, který urychloval působení barvy. Kdo experimentoval s barvou vlasů, jistě zná 
ten dobrodružný pocit, kdy čeká s barvou na hlavě na konečný výsledek. Představoval jsem si, jak asi budu vypadat, až mi kadeřnice z hlavy sundá alobal a smyje modrou směs, pod kterou se zrovna tvoří má nová image. S výsledkem jsem byl náramně spokojený. Přišlo mi, že barva naprosto změnila charakter mého obličeje, a tak jsem si připadal esteticky občerstven. Zdálo se mi, že se ale nezměnila pouze barva mých vlasů, ale i nálada. Během puberty jsem barvu vlasů změnil několikrát. Barva vlasů se pro mě navíc stala mnemotechnickou pomůckou, pokud si chci vybavit nějaký okamžik z tohoto období. Rozdělil jsem si tuhle střeštěnou část mého dospívání na blonďaté období, červené období, a podobně. Dnes už barvu vlasů nestřídám tak často a tak drasticky. Snažím se vydobýt si klid a najít v životě režim, se kterým budu spokojený. Ale pokaždé, když mě myšlenky táhnou k nějaké větší životní změně, napadne mě, že nejdřív změním barvu svých vlasů, abych na první pohled vypadal jinak. 

Dovolte mi se představit.

Tak, je to tady...
Na seznamu věcí, do kterých se chci pustit je už delší dobu založit si blog.
Nejsem až takový nováček, krátce poté, co jsem okolo roku 2006 propadl kouzlu internetu jsem si založil dokonce blogy dva. Jeden jsem zasvětil parodiím a druhý oblíbené počítačové hře. Oba blogy jsem časem zrušil, za zmínku stojí to, že jedna hráčka oné hry využila navštěvované adresy a založila stejnojmenný blog, který zaplnila okopírovaným materiálem z jiných stránek. Teď se pokusím psát o něčem naprosto odlišném než dříve. Doufám, že jsem za ty roky alespoň trochu dospěl. Věci, které mě potkaly mě zformovali zvláštním způsobem. Hned po tom, co se s někým seznámím, člověku dojde, že vyčnívám z davu. Jestli dobrým nebo špatným způsobem, to musíte posoudit sami. Jsem člověk, který by se dal zaškatulkovat do velmi netradičních škatulek. Naučil jsem se mít rád svou odlišnost. A rád bych vám představil svůj zvláštní svět pomocí úvah a úryvků z fantazijního světa, ve kterém žiju a částečně beru za skutečný. Budu zde vystupovat pod jménem Colton Indigo, omlouvám se za anonymitu, ale odtajnit svou identitu, mi nepřišlo jako zrovna nejlepší nápad. A navíc, miluji roušku tajemství. Ale ne každé tajemství je zahaleno pod mlhou na věky.
Nuže, vítám vás na svém blogu, doufám, že vás mé netradiční bytí alespoň trochu donutí zamyslet se nad životem a nad tím, jak ho vnímáme.